Současné Řecko a jak se o něm nepíše v turistických průvodcích

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 5. 2010

Twitter

Ještě nedávno jsem slýchala, jak se mám, že žiju v Řecku, a k tomu na Krétě. Ještě nedávno, když se řeklo Řecko, každý si představil prosluněné pláže, památky, výborné víno, krásnou hudbu a vůbec život v pohodě. Dnes se všichni ptají, jestli je to v Řecku opravdu tak hrozné, jak se píše. Moje odpověď zní obvykle ne i ano, podle toho, z které strany se to vezme.

       Možná si vzpomenete na předvolební spoty z roku 2004, kdy poprvé volilo i Česko a Slovensko do Evropského parlamentu, a které nás měly přesvědčit, že EU je vlastně ráj na zemi. Řecký usměvavý zemědělec stojící na stříbrném žebříku trhal nádherné ovoce v naleštěných holínkách a do kamery hrdě hlásal, jak mu EU umožňuje prodávat vlastní výpěstky na 300 milionovém trhu. Je tomu opravdu tak? Jak dnes vypadá EU? Jak se vede zemědělci z reklamy? Posuďte sami.

      Když si otevřete jakýkoliv školní atlas, dozvíte se, že Řecko je zemědělskou zemí se zpracovatelským a textilním průmyslem, rybářstvím, loďařstvím a turistickým ruchem. Vezměme to popořadě. Opravdu ještě v 70. letech většina obyvatelstva, prakticky jeho 2/3, pracovala v zemědělství. Tehdy se začala projevovat jeho krize. Drobní zemědělci nebyli s to konkurovat organizované zemědělské velkovýrobě silných zemí. Jednou z hlavních proklamací politického boje po svržení generálské chunty v roce 1974 bylo volání po vstupu do tehdejšího EHS, které mělo údajně zajistit ohromný evropský trh, technologie a dotace. Zároveň se vstupem do EHS v roce 1981 se země zavázala, že sníží počet zemědělců a souhlasila s kvotacemi na tradiční řecké produkty. Tyto kvóty byly a jsou pro Řecko nevýhodné. Postupné zmenšování kapacit v zemědělství doprovázely dotace na likvidování zemědělských produktů a pokuty za nadprodukci. Situace se vyhrotila k dnešnímu datu, kdy malý a střední zemědělec je schopen vyžít jen ve výjimečných případech. Většina zemědělců je zadlužená, nemá odbyt pro své produkty a je svázána velmi přísnými pravidly EU. Jediní, kteří ze zemědělství vydělávají, jsou překupníci, kteří určují ceny a přivlastňují si veškerý mark-up.

      Na přelomu ledna a února 2010 proběhly v Řecku ohromné demonstrace zemědělců, kteří těžkou technikou zablokovali hlavní dopravní tepny na více než měsíc.

      Se zemědělstvím je logicky propojený zpracovatelský průmysl, který je také ve velmi zbídačeném stavu právě díky kvótám EU. Řecké ovoce a zelenina se převážně zpracovávají mimo Řecko a jsou v rukou převážně německého a amerického kapitálu.

      Možná největší propad zažil textilní průmysl. Na začátku tisíciletí se drtivá většina podniků přestěhovala do Bulharska, kde řečtí podnikatelé skoupili bývalé továrny a platili bulharským dělníkům až desetkrát méně než řeckým. Připočteme-li k tomu, že dostali od řeckého státu dotace na investování v zahraničí, nikdo se nediví, že textilky zmizely z mapy Řecka jako mávnutím kouzelného proutku. Nezmizeli však tisícovky jejich bývalých zaměstnanců. Odchod řeckého textilního podnikání a zpracovatelského průmyslu zemědělských surovin zanechalo v některých okresech až 35% nezaměstnanost (např. Naousa).

      Podobně jsou na tom odvětví spojená s mořem. Řečtí rybáři mají prakticky nulové kvóty, prodávají jenom v malém na domácím trhu. Jsou velmi drazí vzhledem k velkým vstupům, které má své podnikání a vzhledem k laciným rybám, které se dovážejí z Turecka anebo zemí severní Afriky. Podobný problém mají také portugalští rybáři.

      O loďařství ani nemluvě. Řecké doky dávno lodě nestaví, pouze opravují, a to jen v omezené míře. Největší řecký přístav Pyreus byl prodán do soukromých rukou čínské firmě, která si každou chvíli stěžuje u řecké vlády, že zaměstnanci si nenechají kálet na hlavu a to že ve smlouvě nebylo. Některé lokality jako Saramangas, Drapetsona, Rafina, kde se kolem loďařských doků soustřeďovali jejich zaměstnanci a námořníci, se proměnily ve čtvrtě chudiny.

      Hlavním zdrojem příjmu od zaměstnanců přes soukromníky až po státní kasu je turistický ruch, který po 30 letech prosperity v tak nádherné zemi, jakou Řecko bez pochyb je, bojuje o holý život. Turistický ruch a vůbec pohyb turistů po zeměkouli je kontrolován několika společnostmi, které směřují své zákazníky tam, kde právě mají větší zisk, kde je v první řadě laciná pracovní síla. V Řecku ještě před pár lety byl turistický trh kontrolován menšími a malými firmami, které získaný kapitál opět investovaly v Řecku, zaměstnávaly místní. Drachma byla poměrně slabá a v dobách monetárních tlaků ještě devalvovala, a tak Řecko bylo pro turisty celkem levné do té doby, než zavedlo v roce 2001 euro. Do Řecka vstoupili turističtí giga-operátoři typu Neckermann a TUI, skoupili a postavili hotely, pár místních společností nakoupili a většina ostatních pod tlakem nerovné konkurence zkrachovala. Je jen málo malých a středních firem podnikajících v turismu, které se drží nad vodou. Většina bojuje o přežití tím, že investovala kapitál půjčený na lichvářský úrok z banky.

      Když už jsme u bankovního sektoru, dodejme, že zisky pěti největších řeckých bank se pohybují od 200 - 300% ročně. Zadluženost obyvatelstva dosahuje (bez státního dluhu) téměř 100 tisíce eur na hlavu.

      Až donedávna bylo Řecko zemí s největším procentem malých rodinných živností. Dnes jsou tyto ve stavu totálního rozkladu pod tíhou konkurence a ohromného daňového zatížení. V Řecku je daňový systém pro malé podnikání velmi neprůhledný a pravidla se stále mění, takže jakékoliv plánování je téměř nemožné. V Řecku se daní i směrem zpět roky, které již byly jednou i vícekrát zdaněny. Procentuální zatížení malých a středních firem je mnohem větší než daňové povinnosti velkých akciových společností, které mají i jiná privilegia, jako např. státní dotace na zaměstnance, jiné tabulky pro vypočítávání nákladů a zisku.

      Na trhu vládnou ohromné nadnárodní hypermarketové řetězce s potravinami i spotřebním zbožím. Řecké kavárny a taverny přežívají už jen na venkově. Ve velkoměstech však narazíte ve své většině na nadnárodní řetězce stejně jako jinde na světě.

      V Řecku je velmi vysoký stupeň koncentrace kapitálu. Jednou z největších firem působících na řeckém trhu je firma MIG, která vlastní od leteckých společností (nedávno koupila od řeckého státu legendární Olympic Airways a v současnosti se spojila s druhou největší řeckou leteckou společností Aegean Airlines), přes banky, pojišťovnické společnosti, zdravotnická centra až po potravinové řetězce. V současnosti se její čistý zisk rovná 12 % HDP.

      7 největších řeckých bank má aktiva (400 milionů eur) přesahující výši státního dluhu (300 milionů). Jejich zisky stále rostou.
      V Řecku jsou také aplikována uzákonění EU. Normálně funguje elastická pracovní doba, podmínka Bolkenstein se aplikuje již několik let, i když parlamentem byla schválena až v únoru 2010. Podmínky Bolkenstein totálně rozleptávají sociální a pracovní právo. Např. dovolují zaměstnavatelům najímat pracovní síly v jiném státě s nižší mzdou a platit je jako v jejich zemi, i když pracují jinde. To je využíváno hlavně v turistickém ruchu, kde většina zaměstnanců jsou studenti-stážisti z chudších zemí EU.

      V Řecku je velmi vysoká nezaměstnanost. Oficiální číslo přestoupilo hranici 10%, ale sám ministr práce těsně před Vánocemi 2009 uvedl, že opravdové číslo bude kolem 20%. Jen málokdo má stálou práci, státní sektor podle posledního vládního výnosu zastavil jakékoliv přijímání a některé nepředvídatelné potřeby jsou kryty zaměstnanci na dobu určitou nebo na smlouvu o dílo. V turistickém ruchu a soukromém sektoru platí status nepředstavitelného vydírání a sehnat práci na 5 dní v týdnu, na 8 hodin a s krytým zdravotním a sociálním pojištěním je mimo realitu současného Řecka. Připočteme-li ohromné zadlužení řeckých domácností, situace je opravdu každou chvíli na hranici společenského výbuchu.

      Ve volbách v roce 2004 zvítězila pravicová strana Nová demokracie. Dosud vládnoucí Pasok (Panhelénské socialistické hnutí) odešlo z vládního kabinetu s ostudou. Země byla úplně rozkradená, všude vládla protekce a korupce. Je zřejmé, že za ND nebyla situace lepší, jenom to první roky nebylo tak znát. Přece jenom nové koště dobře mete i v Řecku a navíc v roce 2004 Řecko vyhrálo evropský šampionát ve fotbalu, v basketbalu, byly Olympijské hry a to se ledacos přehlédne. Po dvou letech vlády ND bylo jasné, že se nic nelepší. ND tedy vyhlásila předčasné volby v roce 2007, které se jí podařilo opět vyhrát, ale již jen velmi těsně, a tak bylo jasné, že se vláda neudrží a bylo jen otázkou času, jak dlouho to bude trvat. Situace od roku 2007 do října 2009, kdy byly poslední parlamentní volby, nesla stigma hospodářské krize a skandálů na řecké politické i hospodářské scéně. Volby na podzim 2009 vyhrál Pasok, který proklamoval prolidovou politiku. Voliči vláčení propagandou zapomněli, proč před pár lety Pasok vypakovali s ostudou. Dnes se většina voličů vyjadřuje ve smyslu, že přece někoho volit museli a že už nemají důvěru v nikoho.

      Po pár měsících ?socialistické? vlády je možné říci, že tak devotní směrem k velkému kapitálu vláda ještě v Maximově megaronu neseděla. Přes předvolební sliby vláda přistoupila k tak reakčním krokům, které by si ND demokracie nedovolila ani v nejodvážnějším snu. Rozpor mezi předvolebními sliby a povolební realitou předčil očekávání i těch nejzarputilejších příznivců Pasoku.

      V současnosti jsou problémy Řecka přetřásány ve všech sdělovacích prostředcích. Řecko údajně zfalzifikovalo data před vstupem do monetární unie, neudrželo rozpočtový schodek pod hranicí 3%, vládne tam korupce, přebujelý státní sektor, nepřehledná byrokracie, vykřikují evropští vzorňáci a předbíhají se, kdo situaci lépe vyřeší, tedy kdo Řecko bude mít pod absolutní kontrolou.

      V Athénách se od 23. února nacházejí představitelé EU a nutí vládu podle titulu socialistickou k přijetí kroků, které by do státní pokladny střelhbitě dopravily hotovost. Vyhrožují, že pokud se jim nebudou jevit vládní opatření náležitá, vyhlásí nad Řeckem nucenou správu. Vláda musí do 15. března předložit seznam aplikovaných opatření. Všemi prostředky je na nás naléháno, abychom pochopili, že musíme vydat i ten poslední centík, abychom se nestali evropskou kolonií. Velký kapitál místní i mezinárodní si mne ruce. Předseda vlády Papandreou a jeho ?soudruzi? se při hledání financí zaměřili na obyčejného pracujícího: vláda navrhuje zrušit 14. a 13. plat, uvolnit pravidla pro vypovězení z pracovního poměru, přebudovávají daňový systém danící mzdy, zvyšuje již poněkolikáté cenu paliv, alkoholu a cigaret, DPH, daň z nemovitosti. Je do očí bijící, jak naopak velký kapitál a velké majetky jsou tomuto pogromu ušetřeny. Vláda vydala 28 milionů eur na podporu řeckého bankovnictví, tedy bankám, jejichž roční zisky se bez problému pohybují kolem stovek procent! Podpořila celkovou částkou 27 milionů eur podnikatelskou sféru. Tato částka se rozděluje prostřednictvím různých investičních grantů. Další sumu, tentokrát ve výši 4 milionů použila na vyrovnání dluhů velkých zaměstnavatelů u zaměstnaneckých pojišťoven. Každý den řecké mise v Afghánistánu stojí neuvěřitelný milion eur!!! Roční příjem státu za prodej zelených karet imigrantům je 45 milionů eur, zatímco řečtí loďaři, jimž patří třetina světové flotily (!) přispěla do státní kasy částkou 16 milionů eur. Je bizardní, že vláda pod dohledem evropských kurátorů připravuje systém, jak vyždímat ty, jejichž reálná mzda je na úrovni roku 1985.

      Ti, kteří vykřikují, že jsme na tom bledě a musíme pro to něco udělat, a zkoumají, kolik je možné zdanit z tisícieurového i menšího platu, jsou sami královsky odměňováni. Novináři televizních společností s velkou sledovaností pobírají za své propagačky v průměru 200 000 eur ročně. Představitelé vrcholných orgánů EU, Evropské komise, Evropské centrální banky, Mezinárodního měnového fondu jsou odměňováni částkami pohybujícími se mezi 350 - 600 000 eur ročně plus doplatky na bydlení, dopravu, diety, reprezentaci.

      Samozřejmě, že cílem evropských bossů jednajících na účet hlavně německo-francouzského kapitálu je vytvořit homogenní podnikatelské prostředí v Evropě. V období zvýšené konkurence si nemohou dovolit, aby jednotlivé země prostřednictvím vlastního zákonodárství omezovaly pohyb kapitálu, pracovních sil a zboží. Proto také takový tlak na evropskou ústavu a lisabonskou smlouvu.

      Řecko není jakousi výjimkou v Evropě. Není ani horší, ani lepší než jeho evropští soukmenovci. Schodky rozpočtů téměř všech evropských zemí, rychlost jejich nárůstu a státní dluhy jsou v některých zemích mnohem horší. Řecko je jen první na řadě. Je vhodným pokusným králíkem, jak na okupaci zareagují ostatní. Řecko je zemí s lidovým hnutím na vysoké úrovni, dobře organizovaným a tradičně silným. Řekové si jen tak něco líbit nenechají a co projde v této balkánské zemi, projde jinde jako nic. Řecko je také strategickou zemí. Nachází se na periferii Evropy, na křižovatce mezi třemi světadíly. Má dobré vztahy s Libyí a Egyptem, Kyprem i se zeměmi Předního východu. Také vztahy Řecka a Turecka jsou systematicky podkopávány po staletí, aby tak, nedej bože, nevzniklo fungující a logické spojenectví na Bosporu a Dardanelách. Řecko je důležité nejenom pro Evropu, ale globálně.

      Do hry vstupují také USA, které prostřednictvím prezidenta Obamy navrhly začít neprodleně jednat na vyřešení balkánských otázek a kyperského problému. Rovněž naznačily, že jsou připraveny vyřešit všechny dílčí otázky ve prospěch Řecka. Tlaky jsou vyvolávány ze strany amerického bankovního kolosu Golgman Sachs, který již v minulosti Řecku půjčil, samozřejmě za nevýhodných podmínek, za což je Řecko od svých evropských starších bratrů peskováno a dokonce bylo zahájeno vyšetřování v této kauze. Goldman Sachs však argumentuje, že půjčil i ostatním evropským vládám, a tak jejich kritika není na místě. Goldman Sachs obvykle půjčuje za poskytnutí nějaké státní renty, např. Řecko splácí dluh tím, že Goldman Sachs dostává tržbu z letiště, v jiných zemích jsou to poplatky ze silnic apod. Pokud se Řecko znovu s GS domluví, ztratí další pramen financí pro státní pokladny. O Řecko se tedy přetahují velmoci přes Atlantik a řecká vláda jenom rychle přemýšlí, s kterým vlkem výti více. (O aktivitách GS v Řecku a Evropě obsáhle informoval New York Times během února 2010).

      Mezi lidmi je situace velmi vypjatá, důvěra v EU donedávna branou jako záruku demokracie a prosperity rychle klesá i u skalních příznivců, důvěra ve vládu sotva zvolenou je ta tam. Nová demokracie vládu Pasoku kritizuje, ale přiměřeně, aby náhodou nedošlo k volbám. Levicová oportunistická koalice se poněkud přestává orientovat a její jednotlivá křídla se začínají povážlivě trhat. Komunistická strana Řecka tradičně pracuje v odborech, mezi lidmi, vysvětluje, ale je nepřehlédnutelným faktem, že prozatím v současnosti není schopná oslovit takovou část společnosti, aby mohla zvrátit vývoj událostí. Její kredit jako toho, který vždy stojí při lidu a nekrade je hodný zaznamenání. Bohužel další stranou politického spektra, která získává na popularitě je krajní pravice, jenž je v parlamentu reprezentovaná stranou LAOS (lidový ortodoxní poplach).

      Jen těžko předpovídat, jak konkrétně se bude situace v Řecku vyvíjet. Jasné je, že vláda přijme krajně reakční opatření, sociální situace se bude nadále zhoršovat. Můžeme čekat vlnu stávek, demonstrací, ale také bouří typu prosinec 2008. Bude se zvyšovat kriminalita i fašistické útoky. Bude ale také narůstat potenciál levicových třídních revolučních sil. Čím dříve dojde k uvědomění rozhodujícího počtu lidí, čím dříve posílí revoluční dělnické řady, o to dříve bude krize překonána. Domnívám se, že je před námi proces velmi bolestný, ale nutný. Jedinou cestou ven z této globální kapitalistické krize je socialismus. To už si dnes uvědomuje i mnoho těch, kteří si jej nepřejí. Krize, jejíž první etapu prožíváme, nemá východisko v rámci kapitalismu.

Věra Klontza-Jaklová, archeoložka a spisovatelka žijící v Řecku

• < Předchozí
• Další >