Libyjské jaro

Podrobnosti

Vytvořeno 3. 3. 2011

Twitter

V tomto roční období obvykle v Tripolisu prší, letos, pokud máme věřit nepřetržitým dezinformacím našich i zahraničních médií, padají s deštěm i bomby, kterými zločinný diktátor Kaddáfí bojuje proti vlastnímu "vzbouřenému lidu". Navíc cizí, černí žoldnéři z Čadu nemilosrdně vyvražďují pokojné demonstranty.

Jak za této situace vojensky nezasáhnout? Je to přece "povinnost" světového společenství. Zasáhnout jako proti diktátorům v Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku, ale nikoli proti Izraeli a jeho genocidě v Gaze. Postup je nyní podle rezoluce RB OSN č. 1970 jasný. Diktátora dostat před vojenský tribunál v Haagu, vítězné "demokraty" k moci. Vše nejlépe s požehnáním RB OSN. Pokud jde o "svobodná" média ? tam je to jasné. Vždy takto objasňovala a budou vnucovat i nadále svůj pohled na vývoj situace v kterékoliv zemi o jejichž bohatství mají zájem jejich majitelé. Zaráží pouze pozice tzv. světové intelektuální levice. Ale jen na první pohled. Vzpomeňme, jak souhlasila s agresí proti "krvavému" Miloševičovi a na to, s jakou nenávistí se staví vůči Castrovi, Chávezovi, Moralesovi, Correovi, Ahmadinedžádovi, vedení KS Číny i Vietnamu a všem, kdo se snaží ochránit své národy před imperialistickým vykořisťováním. Nemysleme si však, že se nyní její malá část za svá dřívější vystoupení možná  stydí, pouze mlčí a čeká až jak to dopadne. Převážná většina však euforicky křičí: všechny diktátory světa ať smete lid. Nemají však na mysli Mubaraka, Saudskoarabského krále Abdallaha ani emíry z Perského zálivu ale výše jmenované, mezi které lze zařadit i Kaddáfího.

Proč by se měli zabývat analýzou sociálně ekonomické situace v zemích, kde vládnou "diktátoři" a porovnat ji se stavem před tím, než se ujali vedení? Proč by měli odhadovat škody, způsobené ekonomickými embargy, sabotážemi a přímými vojenskými intervencemi? Jejich pan je přece neplatí za pochybnosti, ale za "pravdivé" informace.Každému, kdo není zaslepen buržoazní propagandou musí přece bít do očí, jak se současná Libye liší od sousedních zemí, které jsou rovněž zachváceny lidovými protesty. Libye má neporovnatelně větší zásoby ropy i zemního plynu. Počet obyvatel nepřevyšuje 6 milionů. Při současných vysokých cenách ropy a plynu, mají poměrně vysokou životní úroveň. Je vůbec logické, aby lidé za těchto podmínek začali sami od sebe protestovat a dokonce šli i na smrt za "svobodu" ?

Do nástupu vlády "diktátora" Kaddáfího žili Libyjci mnohem hůře, než jejich sousedé. Nejen v době italské koloniální nadvlády a franko ? britské  okupace, ale i poté, kdy země získala, v roce 1951, z iniciativy SSSR, jako první africká kolonie nezávislost. Okupanti předali moc králi Muhammadu Hidrísovi Sanúsímu, vnukovi zakladatele muslimské sekty dervišů - sanusíjovců, kteří odedávna vládli ve východní provincii Libye ? Kyrenaice. Nevadilo jim ani, že sekta v obou světových válkách spolupracovala s turecko ? německou rozvědkou. Nyní sledujeme na obrazovkách počítačů a TV, jak vzbouřený národ znovu vztyčil nad "osvobozenými" městy Kyrenaiky, vlajky svržené monarchie a anglická hesla typu: "Osvobodit Libyi - ropu Západu.

V době monarchie náležela ropa a veškeré přírodní zdroje Západu, zisky nadnárodním monopolům, královské rodině, kompradorské buržoazii a  vysoké státní byrokracii. Prostí Libyjci umírali na TBC a trpěli trachomem (v pouštních oblastech až 100%). Negramotnost činila 87%. Politické strany byly zakázány, odbory neměly právo na stávku atd. Opravdu chtějí Libyjci návrat do doby monarchie? Na rozdíl od buržoazně - byrokratických režimů v Tunisu, Egyptě a Jemenu anebo napůl absolutistických režimů Maroka, Jordánska a Bahrajnu se libyjský společenský systém odvíjí od antiimperialistické a antimonarchistické revoluce 1.září 1969, v jejímž čele stál "Svaz svobodných důstojníků, unionistů ? socialistů"  (Kaddáfímu bylo 27 let). Hnutí odmítlo kapitalistickou cestu rozvoje, vytýčilo si heslo vytvoření společnosti blahobytu a spravedlnosti na principech "svobody, islámského socialismu, sociální spravedlnosti a jednoty". V prvním roce revoluce znárodnili bez náhrady majetek kolonizátorů a královské rodiny, většinu bank, následovaly všechny ropné a přírodní zdroje. Nová moc nejenže mnohonásobně zvýšila příjmy z ropy, ale začala je využívat k industrializaci země, rozvoji zemědělství a celé ekonomiky. Vznikly nové rafinérie ropy, rozvíjel se chemický průmysl, rolníci obdrželi půdu, byly zakládány státní statky a družstva. K zavlažování byly budovány artéské studny. Libyjci poprvé v dějinách poznali bezplatné zdravotnictví a školství. Průměrná délka života se prodloužila z 50ti na 70 let. Průměrný příjem na obyvatele je nyní vyšší než v mnoha státech světa, včetně Evropy. Proč by se měl lid bouřit?Buržoazní masmédia na to odpovídají: "Nejen chlebem živ je člověk a přestože  je v Libyi vysoká životní úroveň, není tam demokracie, pouze diktatura a potlačování jakékoli opozice" (ostatně totéž tvrdí o Bělorusku). Pravdou je to, co připomněl soudruh Fidél Castro ? lid se nikdy nevrhne proti salvám z pušek, jen proto, aby získal formální práva a svobody ? povstane pouze tehdy, kdy chudoba dosáhne takového stupně, že se to již dál nedá vydržet a usiluje o zlepšení normálního života. Boj za svobodu a demokracii jsou pouze funkcemi tohoto hlavního cíle. A pokud jde o stav demokracie v Libyi ? její stav je naprosto odlišný od toho jak se nám ho snaží interpretovat sdělovací prostředky.

Na počátku revoluce se Libye, po vzoru EAR, vyhlásila za Libyjskou Arabskou republiku a vládnoucí politickou organizací se stal "Arabský socialistický svaz". Když v Egyptě zvítězil kompradorsko - buržoazní kapitalismus, čelilo mu libyjské revoluční vedení prosazováním přímé demokracie. V roce 1977 vznikl nový nejvyšší orgán moci s kolektivním členstvím odborů a rolnických organizací "Všeobecný lidový kongres", který rozhoduje o vytváření vlády - "generálního sekretariátu". Na místech pak byly vytvořeny tzv. "národní aktivy", které formují místní výkonné orgány "národní výbory".

Země změnila i název na: "Socialistickou lidovou libyjskou arabskou džamahiriji  (doslova vláda lidových mas)". Kaddáfí byl zvolen generálním tajemníkem "Všeobecného lidového kongresu". Později se všech funkcí vzdal a zůstal pouze neoficiálním vůdcem revoluce a nyní oprávněně říká, že se nemůže vzdávat žádné funkce. Hlavní, čím se však Kaddáfí liší od ostatních arabských vůdců je to, že odmítá vnější politiku USA a NATO. Vykázání amerických a britských vojenských základen po roce 1969 mu obě velmoci nikdy neodpustí. Když pak později znárodnil ropu a banky, stal se pro ně a jejich nohsledy skutečnou "nežádoucí osobou", tím více, že Libye se po několik desetiletí asociovala se světovým antiimperialistickým hnutím, rozvíjela přátelství se SSSR a socialistickými státy.

Na první zasedání "Všeobecného lidového kongresu" byl pozván Fidel Castro. Libyjské vedení dlouhodobě  usilovalo o politickou a ekonomickou integraci arabského světa, aktivně pomáhalo Palestině, podílelo se na boji s Jihoafrickým apartheidem a podporovalo partyzány v Nikaragui a celé Latinské Americe. Vzhledem ke všem těmto důvodům v Libyi nikdy neexistoval nějaký katalyzátor lidového hněvu, jako na příklad nacionální ponižování nebo popírání suverenity. Pouze imperialismus má velmi vážné motivy proto, aby usiloval o ukončení moci Kaddáfího režimu.Nemá smysl považovat Libyi za ráj na zemi a Kaddáfího za ideál lidového vůdce. Až do ropné krize v roce 1973 byla Libye jednou z nejzaostalejších zemí v regionu, dosud v ní panují některé rodové a tribální předsudky, nevznikly společenské třídy a tedy ani základní rozpory mezi nimi.

Z této situace vyplývá i určitá neostrost sociální základny revoluce, nepřítomnost zralé politické kultury i  téměř patriarchální a částečně i anarchistická představa o přímé lidovládě, které neodpovídají funkce politických stran. V tom spočívá i základ pokusu o záměnu politické avantgardy osobností vůdce, ústavy jeho "Zelenou knihou" a vědecké ideologie utopickými improvizacemi a oddanosti náboženství až do stupně prohlášení Koránu za základ zákonodárství. Libyjská revoluční demokracie se postavila nepřátelsky ke komunistickému hnutí v arabských zemích, zabránila vzniku komunistické strany v Libyi a podporovala represe proti komunistům v sousedních státech.

Z historického hlediska je přece jen čtyřicetileté období revoluční vlády příliš krátkou dobou na to, aby mohl vzniknout dokonalý progresivní společenský systém, nehledě na to, že již před dvaceti léty padla jeho hlavní opora SSSR a státy socialistické soustavy. Dnes nemá smysl hovořit o tom, že režim doplácí na Kaddáfího neschopnost vybudovat silnou levicovou stranu. Síly, které působí proti němu by ji nakonec stejně zničily. V 80tých létech oficiální Washington a jeho spojenci bez důkazů obvinili Libyi ze spolupráce s mezinárodním terorismem a zavedli proti ní sankce. V roce 1986 došlo k přímé vojenské letecké agresi proti Libyi. Již tehdy jsme to mohli považovat za důkaz Gorbačevovy zrady.  Raketami a pumami byla zničena Kaddáfího rezidence. Kromě jiných při zločinném útoku zahynula i jeho adoptivní dcera. Po pádu socialistických režimů v Evropě a pak i SSSR se Libye, podobně jako Kuba, ocitla v blokádě, což se projevilo nejen na rozvoji ekonomiky, ale hlavně na životní úrovni obyvatel. Revoluční moc, která na rozdíl od Kuby, neměla politickou stranu, o kterou by se mohla opřít, se rozhodla akceptovat některé ústupky.

V roce 1999, po agresi NATO proti Jugoslávii, zřejmě na základě obav, že by země mohla sdílet stejný osud, se Kaddáfí rozhodl, že přizná odpovědnost za atentát na  dopravní letoun PanAm, který explodoval nad Skotskem. Pak vydal britské justici oba údajné atentátníky. Tím  uštědřil úder sám sobě, protože většina Libyjců takové přiznání posuzuje za projev slabosti a zrady. Po 11.září 2001, opět s cílem vyhnout se možnému útoku, začal spolupracovat s tajnými službami USA ve válce proti "mezinárodnímu terorismu". Pak začal spolupracovat s EU v boji proti nelegální migraci z Afriky do Evropy. Evropským středomořským státům vyhovovalo omezení migrace alespoň z jedné země, nicméně jejich vlády i nadále označovaly za hlavní motiv emigrace Libyjců diktátora Kaddáfího.

V roce 2005 skončily oficiální sankce proti Libyi.  Libyjská vláda zrušila omezení na příliv zahraničních investic a vsadila na sblížení s kapitalistickými státy, zejména západoevropskými. Nesmírné ropné zdroje, gigantické libyjské objednávky staveb průmyslových podniků i infrastruktury, vyvolaly takový zájem, že Blair, Asnar, Berlusconi a další stáli frontu na schůzky s Kaddáfím. Východ z nucené izolace se však ukázal jako hůl o dvou koncích. V Libyi se začala rychle početně zvětšovat vrstva byrokratické buržoazie, svázané s nadnárodními monopoly, která se stala hlavním zdrojem sociálních rozporů, příčinou nenávisti lidových mas, tedy i potenciální základnou, využitelnou na Západě připravenými vůdci kontrarevoluce. Sám vůdce revoluce Kaddáfí, považoval celé období industrializace za přechodné stádium a zachovával si pevný antiimperialistický postoj. Mezi jeho nejvýznamnější projevy patří vystoupení na Světovém ekologickém fóru v Kodaní v prosinci 2009.

Velký význam má jeho smlouva s Itálii o finanční náhradě škod způsobených v době koloniálního panství, která vytváří precedens stejného postupu pro všechny bývalé kolonie. V posledních letech se režim pokusil diverzifikovat vnější ekonomické vztahy. Rozsáhlé investice přicházely do Libye zejména z ČLR, Brasílie a Ruské federace. Prezident Hugo Chávez navštívil Libyi v říjnu 2010, ihned po návštěvě  Ruska, Běloruska, Ukrajiny, Íránu a Sýrie. Oba prezidenti ve veřejných projevech vyjádřili podporu prosazování společného boje s imperializmem a dohodli se na rozsáhlé ekonomické spolupráci. Těsně před povstáním  podepsal prezident Medveděv v Itálii kontrakt o společných investicích v Libyi.

S Libyí začala úzce spolupracovat i Jihoafrická republika, hlavní mocnost Afrického svazu, který vznikl z iniciativy Kaddáfího.Začal tak vznikat systém mezistátních svazků, schopný vážně limitovat akční svobodu imperialistické reakce a v případě revolučních změn v arabském světě i zajistit jejich obrat doleva, podle vzoru  Latinské Ameriky.Imperializmus nemohl váhat s protiúderem. Zasadil ho v okamžiku vrcholení bouří v Tunisu, Alžíru a Egyptě, v době, kdy se revoluční vlna začala přibližovat k hlavní ropné pánvi regionu - Saudské Arábii.

Za situace, kdy se Palestině dostalo diplomatického uznání od revolučních států    Latinské Ameriky, kdy byly  Spojené státy nuceny vetovat rezoluci RB OSN s odsouzením izraelské výstavby sídel na palestinském území. Udeřil v momentě, dělení Súdánu na dva státy a těsně před volbami prezidenta v Nigérii. Není se třeba tázat komu je to výhodné. Průběh libyjské tragédie se markantně liší od událostí v ostatních státech severní Afriky. V Tunisu i Egyptě i ostatních zemích, kde probíhají sociální bouře probíhaly demonstrace dlouhodobě, nehledě na rostoucí počty obětí.Naopak v Libyi, která je hlavním cílem imperialistického útoku, lid nepovstal, nebylo proti komu a hlavně proč. Zde se jedná o dlouhodobě připravovaný převrat, ve kterém hlavní úlohu sehrávají egyptští, britští, američtí, francouzští a němečtí agenti, pracující pod krytím zahraničních expertů, kteří se jednak sami a jednak prostřednictvím ke spolupráci získaných Libyjců infiltrovali do vedení ministerstva vnitra a armády a v přesně stanovený okamžik zahájili svou činnost. Libyjský bezpečnostní aparát nebyl na podobnou akci připraven, přesto před zahájením převratu oznámilo vedení státu, že došlo k zatčení velké skupiny cizinců, kteří pronikli do země, aby převzali řízení opozičních teroristických skupin.

Podle stejného scénáře proběhly puče anebo pokusy o ně v Guatemale v roce 1954, v Rumunsku 1989, v Praze 1968 a 1989, v Moskvě 1991, v Bělehradě 2000, Venezuele 2002, v Bolivii 2008, Ekvádoru a Bělorusku 2010. I na televizních záznamech sejmutých samotnými "demonstranty" je vidět, že nejde o demonstranty, ale o připravené teroristy. Rovněž i metody jejich aktivit jsou stejné. Rozbíjení a požáry vládních budov a sídel národních výborů a hlavně rezidencí čínských představitelů. Cílem je zavraždit, Kaddáfího rukama Libyjců, podobně jako Saddáma Husajna.

27.února přijala Rada bezpečnosti OSN jednomyslně rezoluci čis.1970  o zavedení sankcí proti Libyi. Pokud chtějí členské státy OSN rezoluci dodržet, musí okamžitě zmrazit v bankách a jiných finančních institucích na svém území  všechny libyjské finanční fondy, zdroje a konta organizací nebo osob uvedených v rezoluci. Rezoluce obsahuje i zákaz  cest pro Muammara Kaddáfího, členy jeho rodiny, příbuzné i členy vlády. Rezoluce zakazuje dodávky zbraní, munice a jakéhokoli vojenského materiálu. Hlavním rozhodnutím RB je však předání situace v Libyi k řešení Mezinárodnímu trestnímu soudu OSN.Jako příčinu svého rozhodnutí označila RB OSN "rozsáhlé a systematické útoky proti obyvatelstvu, kterých se dopouští libyjská vláda", což může představovat "zločin proti lidskosti". Po otevřených hrozbách generálního tajemníka OSN, prohlášení Vysoké komisařky pro lidská práva Navi Pillayové, odsuzující Kaddáfího a podporující pučisty, došlo nakonec i na pozastavení členství Libye v Radě OSN pro lidská práva. VS OSN údajně schválilo pozastavení členství jednomyslně, aklamací. Jak daleko může mezinárodní společenství ještě zajít? Schválí invazi NATO před nebo až po vraždě Kadd Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Kaddáfí zřejmě nemá a neměl ani jednoho.

K.K.

• < Předchozí
• Další >