Poté, co bylo odepřeno zveřejnění posmrtných záběrů Usámy bin Ládina a Anwara al-Awlakiho má svět k dispozici fotografie Muammara Kaddáfího zabitého střelou do hlavy poté, co byl zraněn pozemními silami NATO u Sirty. Přišel snad poslední rozkaz: "Zlikvidujte ho!" prostřednictvím mobilního telefonu z ministerstva zahraničí USA, jehož ministryně Hillary Clintonová již dříve volala po jeho smrti, anebo byl z místní iniciativy? Ať je to jakkoli, jelikož byl Kaddáfí v době svého zavraždění zajatcem, byl to válečný zločin a věřím, že paní Clintonová během svého důchodu bude zatčena někde na nějaké zahraniční dovolené a předána soudu.

Můj přítel a soused v Petrolii, Joe Paff, napsal na internetové stránce Yahoo reakci na příšerný příběh o zavraždění Kaddáfího, v němž uvedl: "Tento druh škodolibé radosti se vrátí a zahryzne se Vám do zadku. Představte si, kolik lidí ve světě by rádo vidělo Netanyahua a Obamu vytaženého z jejich skrýší a mučeno. Do šesti měsíců budou všichni litovat nastolení 'nových' libyjských 'demokratů'."

První elektronická odpověď ze stránky Yahoo Joeovi zněla: "Ups! Zkuste to znovu." Tak se podíval do své pošty znovu. Yahoo přepsal jeho komentář, doplnil pravopisné chyby, vyjmul jakékoli zmínky o Netanyahuovi či Obamovi a zveřejnil jeho příspěvek v tomto znění: "Tento druh škodolibé radosti se vrátí a zahryzne se Vám do zadku. Představte si, kolik lidí ve světě by rádo vidělo Američany tažené ulicemi a umučeno k smrti." Jak mi Joe napsal, "Je to jen další malá epizoda v umělém zpravodajství a současných taboo."

Myslím, že první triumfalistická posmrtná fotografie takové popravy ve svém životě, kterou si vybavuji, byla fotografie Che Guevary, zavražděného na příkaz CIA v La Higuera v Bolivii 9. října 1967. Možná nejlepší hodina Che Guevary nadešla v době jeho vedení kubánských protiimperialistických sil, jejichž nasazení v Africe vedlo k porážce jihoafrických a bílých žoldnéřských sil v jednom z největších činů revoluční solidariy, jaký kdy svět viděl.

Kaddáfí, i ve své pozdní fázi přizpůsobování, byl vždy předmětem hořkých urážek ze strany Impéria jakožto "ďábelské" postavy v tradici sahající zpět až k Mahdímu, jehož muži zabili roku 1885 v Súdánu generála Gordona. S láskou vzpomínám na stoupence levice a na republikány, kteří cestovali v 60. letech 20. století do Tripolisu a žádali Kaddáfího o finance pro své účely, přičemž někteří z nich se vrátili bohatě nadáni penězi a podrobnými radami.

Pochybuji, že Kaddáfí měl soupeře v množství zisků z ropy, jež byly v jeho oblasti skutečně přerozděleny na dobročinné sociální účely. Přestože je na jeho Zelenou knihu vršeno pohrdání, jisté je, že ve srovnání s obdobnými západními texty si stojí z hlediska záměru velmi dobře. Kdokoli označený Ronaldem Reaganem nálepkou jako "šílený pes Středního Východu" má v mém osobním pantheonu čestné místo.

Když jsme u tématu imperiálních poprav, nezapomeňme na 17. říjen 1961. Minulý týden byl časem 50. výročí masakru stovek Alžířanů v Paříži spáchaného francouzskou pořádkovou policií. Na základě výzvy Fronty národního osvobození (FLN) tehdy Alžířané vyrazili ze svých čtvrtí a slumů do středu Paříže, aby vyjádřili svoji podporu alžírskému boji za osvobození probíhajícímu tehdy již 6 let. Alžírsko, nezapomínejte na to, bylo formálně francouzským departamentem.

Když směřovali na stanici metra Charonne, napadla je se smrtící surovostí francouzská pořádková policie, týrala a střílela pokojné demonstranty a házela jejich těla do Seiny. Jejich těla byla později vyplavována na břeh níže po proudu až v Le Havru. Dnes je počet obětí počítán na nejméně 300, přičemž někteří z nich byli zavražděni v zatýkacích střediscích kolem Paříže. Francouzským ministrem vnitra byl tehdy v de Gaullově vládě Maurice Papon. V roce 1981 zveřejnil francouzský týdeník Le Canard Enchaîné článek obviňující Papona z kolaborace s Němci během 2. světové války. V roce 1983 byl Papon oficiálně obviněn ze zločinů proti lidskosti. Soud s ním ve věci dohledu nad deportací 1 690 Židů do vězeňského tábora v pařížském předměstí Drancy se uskutečnil až v roce 1997. Paponova úloha v masakru ze 17. října 1961 a podrobnosti masakru samého - dlouho ve francouzské veřejné paměti potlačované - vyšly na povrch během tohoto soudního procesu.

V únoru 1962 se odehrála veliká protestní demonstrace týkající se masakru ze 17. října v Paříži. Joe Paff byl nedávno se svou manželkou Karen v Paříži a byli ubytování v hotelu vlastněném francouzskými Alžířany. Majitel mu ukázal svoji fotografii, na níž kráčel na čele demonstrace a vzpomínal, jak byl ohromený počtem fotografů dychtivých ho fotografovat. Až po letech zjistil, že ten muž, s nímž se tehdy držel za ruce, byl Jean-Paul Sartre.

Masakr byl nedávno rekonstruován v dokumentu Yasminy Adi nazvaném Tady byli topeni Alžířané (Ici on noie les Algériens), což byla slova namalovaná rudou barvou na bok jednoho z mostů nad Seinou.

Autor: Alexander Cockburn

Zdroj: http://www.counterpunch.org/, 22. - 23. 10. 2011.

Překlad: Komunistický svaz mládeže, o.s.