Předkládáme Vám článek Thierry Meyssana zveřejněný v nejrozšířenějším ruském deníku "Komsomolskaja Pravda", který je všemi západními médii zcela ignorován (to samo o sobě je už významné). Text obsahuje informace o Sýrii, které pokud se potvrdí, budou senzační. První naznačuje, že Moskva se rozhodla nejen přestat váhat a vložit se přímo do syrského problému, když vstoupila na scénu nejen diplomaticky ale i s vojenskými poradci a poradci jiného druhu a to na straně vlády v Damašku. A nejen to. Moskva dokázala změnit pozici Turecka a Libanonu, jejichž území sloužilo jakožto úkryt vojenských sil, které zvnějšku působily proti vládě Bašára Asada.

Druhá věc, která prosvítá, je skutečnost, že americká administrativa, aniž by to vykřikovala do všech stran, opustila své chráněnce ze Syrské národní rady (SNC) a učinila, tak řečeno, diskrétní krok vzad.

Důvody pro takovou změnu chodu - pokud jsou opravdu skutečné - mohou být různé. Jeden z nich lze předpokládat ve snaze uklidnit horké hlavy v Izraeli, které by mohly využít chaosu a zahájit překvapivý útok na Irán.

Nicméně jsou zde mnohé náznaky, že syrská hra není ještě skončena, i když Rusko je zde stále více přítomno a rozhoduje o věcech více, než tomu bylo před dvěma měsíci.

Důležité bylo setkání Bašára Asada se Sergejem Lavrovem, ruským ministrem zahraničních věcí v Damašku, ke kterému došlo na začátku února. Lavrov byl doprovázen početným doprovodem expertů, ne zcela jistě jen z oblasti obchodu.

Nicméně minulou sobotu Lavrov veřejně prohlásil za použití velmi tvrdé intonace, že návrh Ligy arabských států, aby OSN intervenovala, je neakceptovatelný a vyvolával bez nejmenších pochybností nebezpečí, "že nelze vyloučit opakování libyjského scénáře v Sýrii".

Lavrov přidal dvě otázky, které jak se zdá, mohou omezovat dosah tvrzení Meyssana: " má Syrská národní rada" (sdružující různé opoziční síly) nějaký prostředek na ovlivnění rozhodnutí "Syrské osvobozenecké armády" (SFA)? A v případě, že ho nemá, tak tedy kdo řídí tyto vojenské síly?

Přirozeně, řečnická otázka. Ale naznačující, že ozbrojená intervence ze zahraničí není vůbec odstraněna.

To vše ve chvíli, kdy se znovu ukázal při životě Ayman al-Zawahiri, tzv. číslo 1. Al Kajdy po - jak se říká - smrti Usamy bin Ladina, aby vyzval ke svaté válce proti Bašárovi. V plném proudu jsou mohutné průniky zbraní, munice a lidí z irácké hranice a vyhlášení svaté války z jordánské hranice, kde je plně mobilizováno Muslimské bratrstvo.

Snad tedy Rusko novým způsobem pohnulo svými figurami, ale ještě zcela nezvrátilo situaci. Válka pokračuje a nyní již není nijak odlišná od občanské války velkých rozměrů. Vnější podněcovatelé již dosáhli tohoto výsledku a bude mimořádně obtížné, aby se rozehraná hra skončila.

Giulietto Chiesa - Megachip

Finále hry na Blízkém východě

Zatímco ještě nebyly ukončeny boje v povstalecké čtvrti města Homs a syrské a libanonské autority neoznámily nic o jejich nedávné akci, Thierry Meyssan sdělil v pondělí večer na prvním ruském kanálu, na základě svých informací, které má z první ruky, čerstvé hodnocení těchto operací, o které se podělí se čtenáři Rete Voltaire.

Po dobu jedenácti měsíců západní mocnosti a jejich spojenci z perského zálivu vedou destabilizační kampaň proti Sýrii. Tisíce žoldnéřů pronikly do země. Naverbovaní intrikány ze Saudské Arábie a Kataru, v srdci sunitské extremistické komunity, dorazili, aby svrhli alavistického uzurpátora Bašára Asada a nastolili wahhabistickou diktaturu. Disponují nevyspělejší vojenskou technikou, včetně systému pro noční vidění, spojovacími centry a roboty pro městskou gerilu. Podporovaní skrytě mocnostmi NATO, které jim umožnily přístup k zásadním vojenským informacím, zejména satelitním snímkům pohybu syrských vojsk a telefonickým odposlechům.

Tato operace je záludně předkládána západní veřejnosti jako politická revoluce krvavě potlačovaná bezohlednou diktaturou. Tato lež není pochopitelně univerzálně přijímána. Rusko, Čína a americké státy z aliance ALBA ji odmítají. Každá z těchto zemí má své historické zkušenosti umožňující jim pochopit velmi rychle, o co se hraje. Rusové myslí na Čečensko, Číňané na Sintiang a Američané na Kubu a Nikaraguu. Ve všech těchto případech, bez ohledu na ideologické a náboženské odstíny, byly metody destabilizace CIA stejné.

Nejbizarnější věc v této situaci spočívá ve sledování západních médii, jež samy sebe přesvědčují, že salafité, wahhabité a bojovnicí Al Kajdy se zamilovali až po uši do demokracie, zatímco právě tito neztratí ani minutu, aby na saudských a katarských satelitních kanálech nevyzývali k podřezávání alavitských heretiků a pozorovatelů z Ligy arabských zemí. Není bráno do úvahy, že Abdelhakim Belhaj (druhý nejvýznamnější muž Al Kajdy v Libyii a současný vojenský guvernér Tripolisu) osobně přijel, aby rozmístil své muže na severu Sýrie, a že Ayman Al-Zawahiri (jednička Al Kajdy po oficiální smrti Usámy bin Ladina) vyzval k džihádu v Sýrii: západní tisk pokračuje v prezentaci svého romantického snu o liberální revoluci.

Nejsměšnější věcí je poslouchat v západních médiích otrocké opakování každodenních obvinění formulovaných syrskou větví Muslimského bratrstva, které šíří depeše o zločinech režimu a jeho obětech pod vývěsním štítem organizace Syrské pozorovatelské agentury pro lidská práva (OSDH). Pro boha, odkdy se toto bratrstvo pučistů tak zajímá o lidská práva?

Stačilo jen, aby západní zpravodajské služby uvedly na scénu loutku nazvanou "Syrská národní rada", jejíž prezident je profesor na Sorbonně v Paříži, a za mluvčího má milenku bývalého šéfa DGSE (jedna z francouzských zpravodajských služeb), aby se z "teroristů" stali "demokraté". Mrknutím oka se stává lež pravdou. Unesené osoby, zmrzačené a zabité Wahhabistickou legií se stávají v tisku obětí tyrana. Branci všech vyznání, kteří brání vlastní zemi proti agresi, se stali alavitskými vojáky, kteří utlačují vlastní lid.

Destabilizace Sýrie ze strany cizinců se stala jednou z epizod "Arabského jara". Katarský emír a král Saudů, dva absolutní monarchové, kteří ve svých zemích nikdy neorganizovali volby a vězní demonstranty, se stali vzory revoluce a demokracie. Francie, Velká Britanie a Spojené státy, které zabily 160 000 Libyjců, když porušily mandát RB, se staly filantropy odpovědnými za ochranu civilního obyvatelstva. Atd.

Nicméně válka o nízké intenzitě, kterou západní tisk a tisk zemí perského zálivu skrývá, se skončila dvojitým vetem Ruska a Číny 4. února 2012. NATO a jeho spojenci dostali příkaz zastavit palbu a stáhnout se vzhledem k nebezpečí, že způsobí regionální válku, což znamená i světovou.

7. února početná ruská delegace, již tvořili i vedoucí zahraniční rozvědky, dorazila do Damašku, kde byla pozdravena aplaudujícím davem jistým si tím, že návrat Ruska na mezinárodní scénu znamená konec tíživého snu. Hlavní město, ale i Aleppo, druhé největší syrské město, byly vyzdobeny vlajkami s bílo-modro-červenými barvami a lidé kráčeli s transparenty v azbuce. V prezidentském paláci se ruská delegace sešla s delegacemi jiných států, včetně turecké, libanonské a iránské. Bylo dosaženo série dohod, aby byl znovunastolen mír. Sýrie vrátila 49 [cizích] vojenských instruktorů zajatých syrskou armádou.

Turecko zaintervenovalo, aby byli osvobozeni iránští inženýři a poutnicí, kteří byli uneseni, včetně těch, které zadržovali Francouzi (jen na okraj, plukovník Tlass, který je na základě požadavku DSGE unesl, byl zlikvidován).

Turecko přerušilo veškerou podporu "Syrské osvobozenecké armádě", uzavřelo její základny (s výjimkou té, která je umístěna na základně NATO v Incirliku), a předalo jejího velitele, plukovníka Riada Assada.

Rusku, které se stalo garantem smluv, bylo umožněno obnovení bývalé sovětské základny na Mont Qassioum.

Den poté Státní department USA informoval syrskou opozici v exilu, že už nemůže počítat s vojenskou podporou USA.

Když si uvědomili, že zradili svou zemi bez vyhlídky na úspěch, rozjeli se členové Syrské národní rady hledat nové sponzory. Jeden z nich dokonce napsal Benjaminu Netanjahuovi a prosil ho, aby provedl invazi do Sýrie.

Po utajování, trvajícím dva dny, nezbytném pro naplnění dohod, národní armády nejen Sýrie ale také Libanonu vzaly útokem základny Wahhabistické legie.

Na severu Libanonu, ve městě Tarabulus /Tripoli/ se zmocnili příslušnicí libanonské armády mohutného zbrojního arzenálu a zadrželi v okrese Akkar v opuštěné škole UNRWA přeměněné na vojenský štáb čtyři západní agenty.

V Sýrii osobně generál Assef Shawkat velel operacím, při kterých bylo zajato více jak 1500 bojovníků, mezi nimiž byl i francouzský plukovník z technické komunikační služby DGSE a více jak tisíc osob bylo zabito.

V této fázi není možné určit, kolik z obětí představovali zahraničními žoldnéři, kolik Syřané spolupracující se zahraničními silami a kolik civilní obyvatelé uvěznění v městech, kde probíhaly boje.

Libanon a Sýrie obnovily svrchovanost nad svým územím.

Intelektuálové diskutují, zda se Vladimír Putin nedopustil chyby, když ochránil Sýrii za cenu diplomatické krize se Spojenými státy. To je ovšem špatně postavená otázka.

Po letitém obnovování svých sil a prosazování se na mezinárodní scéně učinila Moskva konec dvě desetiletí trvajícímu unipolárnímu světovému pořádku, v němž mohl Washington rozšiřovat svou hegemonii a dosáhnout globální nadvlády. Volba nestála v tom, zda se připojit k malé Sýrii nebo mocným Spojeným státům, ale zda dovolit, aby první světová mocnost zničila další stát anebo změnit poměr sil a vytvořit spravedlivější světový pořádek, ve kterém by Rusko mělo svůj hlas.

Autor: Thierry Meyssan

Zdroj: "Komsomolskaya Pravda" - "Rete Voltaire" (http://www.kp.ru/daily/25835/2808816/)