Ve čtvrtek byl publikován dojemný dopis Reného Gonzálese do Havany jeho bratrovi Robertovi, jenž je vážně nemocný rakovinou.

René, jeden z pěti kubánských bojovníků proti terorismu, musí podle miamského politického procesu a dalšího absurdního rozhodnutí zůstat 3 roky na americké půdě po 13 letech ve vězení na základě nespravedlivého rozsudku. Požádal o dočasné povolení cesty na Kubu, aby mohl vidět svého bratra, ale dosud nedostal odpověď.

Je to další krutou kapitolou zacházení amerických úřadů s Pěticí.

Za této situace poslal René následující emotivní dopis svému bratrovi.

2. března 2012

nikdy jsem si nemyslel, že budu muset napsat tenhle dopis. Sdílíme stejnou nechuť ke psaní dopisů, fakt, jasně projevený během našich příslušných internacionalistických misí, a - ještě přesvědčivěji - v jedinečné zkušenosti posledních dvaceti let. Jinými slovy, jet tak vyjímečné podmínky, jako ty dnešní, mě přiměly napsat.

Za normálních podmínek by tyto věci měly být řečeny tváří v tvář, a nakonec plno z nich by nikdy nebylo třeba vyslovit. Máš toho na talíři dost s touhle nahnutou bitvou proti nemoci, jež se snaží Tě zničit, aniž by měla na vrcholku lidské trápení, jaké je mnohem vražednější: nenávist.

Nenávist, jež mi brání oplatit všechnu tu snahu, se vším tak zaslouženým objetím, jež by Ti nás Pět tak rádo dalo.

Nenávist, která mi nedává se s Tebou smát při každé události, jež vyvěrá ze Tvé nesmírné odvahy.

Nenávist, jež mě nutí hádat, podle zvuku Tvého dechu v telefonu, kolísavé štěstí v bitvě, jakou svádíš.

Nenávist, jež mi působí muka, jak se nemohu dělit o péči o všechny, kteří Tě milují; a jež mi neumožňuje být tam, abych podpořil Sary a kluky.

Nenávist, jež mi brání vidět vyrůstat naše synovce a neteře; za poslední roky se z nich stali muži a ženy. Jak musíš být na své děti hrdý!

Nenávist, jež mi brání jednoduše mého bratra obejmout. Nutí mě sledovat, z absurdního a vzdáleného vězení, proces, jehož jsem měl být součástí, jako každý jiný, kdo si odpykal trest, sám o sobě dost dlouhý a udělený čistě z nenávisti; ale pro něj stále nedostačující.

Co se dá dělat proti takové nenávisti? Předpokládám, že to co vždycky: milovat život a bojovat za něj, za svůj i za životy jiných. Postavit se každé překážce s úsměvem na rtech, s patřičným vtipem, a s optimismem, vštěpovaným nám už od dětství. Pokračovat, odolávat, nikdy se nevzdávat, vždy spolu bok po boku, ale být tvrdí, když se snaží mě izolovat od rodiny a přátel a všechny nás takto trestat.

Dnes jsem vzpomínal na ty velké dny z doby, kdy jsi byl sportovec. Ty v bazénu a my nahoře na tribunách, křičící tvé jméno, když jsi plaval. Naše hlasy k Tobě občas dosáhly, když jsi zvedl hlavu, aby ses nadechl. Říkal jsi nám, jak jsi občas zaslechl své celé jméno, jindy jen jeho začátek či konec. Tak jsme se učili čekat, až bude Tvá hlava celá z vody, a potom jsme svorně vykřikli Tvé jméno. Vidět jsi nás nemohl, ale hlukem, jaký jsme dělali, jsme byli s Tebou, i když jsme nemohli přímo zasáhnout do zuřivého boje v plaveckém bazénu.

Historie se teď opakuje. Zatímco Ty vkládáš všechno své úsilí do tohoto boje, já jsem tady a povzbuzuji Tě, teď spolu s rodinou, kterou jsi tenkrát ještě nevytvořil. Ačkoli mě nevidíš, víš, že jsem tu, spolu s Tvými, kteří jsou i moji. Víš, že tenhle bratr, ze svého podivného exilu, ze zármutku nucené separace, za nejabsurdnějších podmínek dozorované svobody, založené na důstojnosti postavení kubánského vlastence (jako Ty) a v pohnutí, živeném příbuzenskými vazbami a sdílenou zkušeností, jež nás spojuje, je a vždy bude s Tebou. Pokaždé, když zvedneš hlavu, budeš moci zaslechnout můj křik, spolu s mými synovci a neteřemi.

Dýchej, bratře, dýchej!!

Tvůj milující bratr

René