Na tiskové konferenci po schůzce s německým ministrem obrany Thomasem de Maizierem Hammond prohlásil, že od 2. světové války již uplynula dlouhá doba a nyní se musí Německo zbavit všeho, co mu brání sehrávat plnoprávnou vojenskou úlohu v NATO. Zdůraznil, že Německo, jako největší ekonomická velmoc Evropy může přispět k posílení vojenské moci Aliance mnohem většími prostředky, než tomu bylo dosud a stát se rozhodující sílou NATO v Evropě.

Nejvražednější válka v historii lidstva tak patří do starého železa.

Tam patří i Postupimská smlouva o demilitarizaci Německa, Norimberské principy a německá ústava zakazující přípravu agresivních válek.

Přišel čas vykročit dále vpřed. K novým válkám.

Hammond ve svých úvahách o váhavosti Německa, remilitarizovat svou politiku pozapomněl na to, že Německo se již před 13ti léty zapojilo v rámci NATO do války proti Jugoslávii. Nezmínil se ani o tom, že se současný Bundeswehr, ostatně stejně, jako hrdinná česká armáda, podílí na vyvražďování mírumilovného afghánského (arijského) obyvatelstva.

2. května 2012 se na britské ambasádě v Berlíně uskutečnila ve spolupráci s "Německou radou zahraničních vztahů" konference s názvem "Sdílená bezpečnost: potřeba transformace obrany tak, aby mohla obstát v budoucnosti", zaměřena na zdůraznění významu NATO a nasazení jeho vojsk i mimo Euroatlantickou oblast. Zde Hammond zdůraznil:

"Odpovědnost evropských národů za obranu již nemůže být déle oslabována tím, že se koncentrují pouze na obranu svých zemí a Evropy. Hrozby, kterým čelíme, nejsou již pouze teritoriální a pasivní obrana národního teritoria není adekvátní ochranou našich občanů. Naše bezpečnost vyžaduje, abychom nečekali, až budeme ohroženi ve svých domovech, ale musíme vytvořit takovou sílu, která bude moci protivníka zasáhnout na kterémkoliv místě na světě, kde formuje své síly."

Hammond se vyjádřil o významu NATO v souladu s jeho válečnou doktrínou, se záměry transformovat NATO v globální alianci, ve které budou jeho hlavní mocnosti USA, Velká Británie, Francie, Německo a někdy i Itálie a Španělsko rozhodovat o tom, kdo je nepřítel, proti němuž je potřeba vést preventivní válku v současnosti i budoucnosti.

Hammond dále prohlásil: "Musíme učinit konečný krok z obranných pozic studené války a připravit se na budoucnost, ve které mohou hrozby vzniknout tisíce mil od nás." Podle jeho tvrzení Aliance a zejména její evropská část musí vytvořit takovou vojenskou sílu, která by imperialistické válečné sny mohla splnit.

Zatím na rozdíl od Hitlera neoznačil cílový prostor ani režim, přestože celý svět ví, že půjde nejdříve o Blízký a Střední Východ a pak o Rusko a Čínu.

Hammond rovněž chválil dlouhodobé "humanitární" bombardování Libye, při kterém zahynuly nikoho neohrožující desetitisíce mírumilovných Libyjců, zejména dětí, žen a starých lidí a země byla vrácena zpět do středověku.

Největší mocnosti sdružené v Alianci si dělí svět.

Podle Hammonda však ani aliance 28 severoamerických a evropských států, z nichž 3 vlastní strategické i taktické jaderné zbraně, vedení NATO nestačí. Blok by měl expandovat po celém světě a přijmout alespoň 12 dalších států. Agrese proti Libyi i Afghánistánu, ve kterých se na vyvražďování místního obyvatelstva podílí státy, které nejsou členy Aliance, ukázaly význam přijímání nových členů.

Hammond rovněž ocenil význam "Nové severní skupiny národů" složenou z Německa, Dánska, Norska, Švédska, Polska, Holandska a Velké Británie a její přípravu na konfrontaci s Ruskem.

Nutno připomenout, že letouny NATO, včetně německých stíhacích bombardérů F-4G Phantom II i českých stíhačů Gripen jsou dislokovány na litevské základně Šiualiai a postačí jim k zaútočení na Petrohrad pouze 3 minuty letu.

Hammond ocenil roli Bundeswehru v Afghánistánu (4 900 vojáků) a zejména v Kosovu, kde je německý kontingent největší a sílám KFOR již dlouhou dobu velí němečtí generálové (Erhard Drews, Erhard Bühler a Marcus Bentler) Před volbami v Srbsku vyslalo Německo na podporu stability Kosova 550 vojáků k posílení stávajících sil.

Německo se navrátilo do světa válek v roce 1999, kdy jeho bombardovací stíhači Tornádo útočily spolu s ostatními sílami NATO na Jugoslávii. Bylo to první nasazení Luftwaffe od roku 1945 a bezesporu odplata Srbům za to, že nepodlehli německé vojenské převaze za II. světové války. Na rozdíl od Hammonda v Srbsku na Wehrmacht a Luftwaffe dosud nezapomněli.

Aby kul železo, pokud bylo žhavé, přiletěl již 4. 5. do Berlína generální tajemník NATO Rasmussen pod záminkou navštívit společně s Merkelovou stálou výstavu věnovanou "Mírovým misím OSN" v Mauerově museu. Kromě tajných rozhovorů s kancléřkou, se zalykal chválou německých zásluh o rozvoj Aliance a účast v misích, zejména v Afghánistánu, Kosovu a v boji se somálskými piráty.

Při sjednocování Německa v roce 1990 slíbil tehdejší prezident USA George H. W. Bush, že se NATO nerozšíří ani o píď na východ. Nyní jsou kandidáty na členství i tak exotické země, jako Gruzie, Ázerbajdžán a mnohé země bývalého SSSR ve Střední Asii.

Německo napomohlo expansi NATO na východ a za to ho NATO odměnilo, nyní je třetím největším exportérem zbraní na světě, při tom se objem jeho exportu každoročně zvyšuje.

Británie a NATO tlačí na německé vedení, aby demonstrovalo své schopnosti a projevilo politickou vůli pro další posilování NATO a podporu agresivních válek mimo hranice NATO.

Po skončení studené války se politické vedení NATO úspěšně snaží přeměnit Alianci v nástroj prosazování geopolitických cílů. Vlády Německa, Itálie i Japonska otevřeně narušují své vlastní ústavy, které jim přímo zakazují účast v ozbrojených konfliktech. Stejně postupují i údajně mírumilovné Finsko a Švédsko v agresi proti afghánskému lidu.

V této souvislosti se nelze nezmínit o tom, s kým český kontingent v Afghánistánu prosazuje v rámci mise ISAF "svobodu".

8. září 2009, jen několik dnů po masakru v afghánském Kunduzu, potvrdil tehdejší německý prezident Köhler, na shromáždění u příležitosti odhalení památníku vojákům Bundeswehru v Berlíně, skutečné záměry světovým imperialismem vedených koloniálních válek a německé zahraniční politiky. Letecký útok Američanů, vyžádaný německým velitelem "Provinčního rekonstrukčního týmu" plukovníkem Georgem Kleinem, při kterém bylo upáleno 125 civilních osob, patří k nejhorším válečným zločinům v dlouhodobém řádění amerických a evropských okupantů. Německé veřejné mínění bylo šokováno zprávou, že německá armáda pod rouškou humanitární mise ISAF "čistí", podobně jako hitlerovská "Sonderkomanda" na území SSSR za II. světové války, afghánskou zemi od přebytečného obyvatelstva, odmítajícího reakční režim, který jim vnucují armády USA a NATO. Při tom je jejich hlavním cílem trvale okupovat strategické teritorium, ze kterého je snadné ovládnout surovinové zdroje na Středním východě a ve Střední Asii.

Odhalení památníku se zúčastnili, kromě nyní již bývalého ministra obrany zu Guttenberga a poslanců Bundestagu i představitelé katolické a protestantské církevní hierarchie. Köhler zdůraznil nutnost německé účasti v agresivních válkách, krytých OSN: "Naše svoboda a bezpečnost vyžaduje intervenci naší a těch našich přátel, kteří sdílejí naše společné hodnoty. Je důležité, že potvrzujeme naši připravenost podpořit mezinárodní mandát pro vojenské akce a podílíme se na intervencích našimi vojáky v rozsahu našich možností". Prezident dále uvedl, že veřejné diskuse o rozhodnutích Bundestagu, vztahujících se k rozvinutí intervenčních vojsk a cílích, kterých mají dosáhnout i jejich výzbroje, by měly vyjadřovat sympatie, respekt a uznání Bundeswehru za jeho služby. Památník by se měl, podle Köhlera, stát místem vyjadřujícím podporu Němců jejich Bundeswehru a ponese jména všech padlých vojáků. Generální vikář Bundeswehru Walter Wakenhut doporučil zavedení dne paměti padlých vojáků Bundeswehru. Německá vláda dlouhodobě usiluje o zvýšení prestiže armády. V roce 2008 zavedla poprvé od II. světové války vyznamenání za hrdinství.

Nový memoriál vyjadřuje rostoucí militaristické sebevědomí a význam, který připisuje německé vedení Bundeswehru při ochraně německých zájmů. Již to, že památník nebyl postaven vedle Bundestagu, ale na území německého ministerstva obrany hovoří za všechno. Demonstrace proti památníku byla potlačena policií.

Strana "Die Linke" odmítla memoriál s tím, že podporuje válečnické myšlení. Po abdikaci bývalého ministra obrany Karla-Theodora zu Guttenberga (obviněného z opisování disertační práce) byla vlna militarismu v Německu podpořena i jmenováním do funkce jeho nástupce Thomase de Maiziéreho, který vykonával funkci ministra vnitra. Jeho otcem je Ulrich de Maiziére, v době války podplukovník generálního štábu Wehrmachtu a asistent generála Heusingera. V roce 1951 se podílel na založení Bundeswehru, stal se jeho generálním inspektorem a byla mu udělena nejvyšší generálská hodnost. Ve světě není žádná jiná země, v jejíž armádě by aristokratická kasta hrála takovou úlohu, jako v Bundeswehru, prodlužujíc tak neblahé tradice šlechtických aktivit v císařském Reichswehru a hitlerovském Wehrmachtu. Ve Výmarské republice vedení Reichswehru vytvořilo stát ve státě, odmítlo demokratické ústavní principy, podílelo se na mnoha vraždách demokratických předáků a vytvořilo předpoklady pro nástup Hitlera. Kromě Göringa, Keitela, Kesselringa, Pauluse a Rommela byli všichni Hitlerovi polní maršálové aristokraté: Werner von Blomberg, Walther von Brauchitsch, Günter von Kluge, Wilhelm Ritter von Leeb, Fedor von Bock, Erwin von Witzleben, Walter von Reichenau, Gerd von Rundstedt, Georg von Küchler, Erich von Manstein, Ewald von Kleist, Maximilian von Weichs, Wolfram Baron von Richthofen, Robert Ritter von Greim a Eduard Baron von Böm Ermolli. Tehdy, stejně jako dnes, tvoří německé aristokratické rodiny pevně sevřenou reakční kastu, která dodržuje tradiční rituály, usiluje o udržení čistých rodokmenů a pevných finančních a obchodních spojení. Ještě v roce 1958 sloužilo v Bundeswehru 12 800 důstojníků a generálů z bývalého Hitlerova Wehrmachtu. Prvním velitelem i generálním inspektorem byli nacistický generál Hans Speidel a po něm Adolf Heusinger. Z oficiálních vojenských tradic je vyloučeno období II. světové války. Jak se nyní potvrzuje, je to stejně směšné, jako se domýšlet, že v poválečném Německu opravdu proběhla demilitarizace, denacifikace a demokratizace. Panství nadnárodních korporací v EU, nyní upevněné Lisabonskou smlouvou, potřebuje vojenskou moc nejen k hrozbám Rusku v rámci NATO, ale i jako hrozbu národům, zahnaným do Unie. Český národ by si měl uvědomit, od koho přebírají ti, kdo ho již tolikrát podvedli, velkokříže a jiná cingrlátka, která jsou vyjádřením stejné politiky, za jejíž prosazování v protektorátu Böhmen und Mähren, uděloval kolaborantský režim Svatováclavské orlice.

Karel Kluz