Od zhroucení SSSR elity tří pobaltských států - Litvy, Lotyšska a Estonska - sledovaly politiku plného začlenění do NATO pod dokonalým vedením svých strážců z vlivných NATO podporujících kruhů v některých západních zemích. Krátký výlet do dějin pochopení této politiky usnadní.

Bohužel v současných dějinách Litva, Lotyšsko a Estonsko, díky tomu, že jsou poměrně malé, významnou roli na mezinárodní scéně nehrály. Mezi I. a II. světovou válkou byly tyto tři země formálně nezávislé, ale konaly, jak předpokládali jejich političtí a ekonomičtí ochránci ze Západu, jako pohraniční země, tísnící sovětské Rusko.

Díky těsnějším ekonomickým vazbám k Pobaltí byly přitahovány k Německu, navzdory faktu, že se Německo v roce 1933 stalo fašistickým státem. V létech 1926, 1934 a 1936 Litvou, Lotyšskem a Estonskem otřásaly profašistické převraty, což přineslo k moci profašistické režimy s ideologií blízkou nacistickému Německu. V té době ostře narostlo množství neformálních kontaktů mezi Berlínem a všemi třemi hlavními městy v Pobaltí.

V kontextu rychlého Hitlerova úspěchu na Západě v létě 1940 se baltské státy staly za podpory nejchudších a středních vrstev součástí SSSR. Ale proněmečtí buržoazní nacionalisté, zbavení moci, nikdy nepřerušili styky s německými zvláštními službami. Například v první den Velké vlastenecké války, 22. června 1941, bodli Rudou armádu do zad vyvoláním takzvané "revolty", a bezprostředně nato, ještě před příchodem Němců, vyvolali masové odstranění civilistů a sovětských aktivistů. Baltické policejní prapory po celou válku pomáhaly Němcům tím, že zabíjely civilisty, nastolovat "nový pořádek", a v případě Litvy a Estonska vytvořily celé divize SS. Po válce tito lidé odešli do lesů a vytvořili "lesní bratrstvo". Část z nich ale uprchla s nacisty na Západ, kde (hlavně v USA) někdejší spoluviníci nacistů z baltských států sloužili ve vojenských a politických strukturách USA a NATO. Po zhroucení SSSR právě tyto kruhy aktivně prosazovaly začlenění Litvy, Lotyšska a Estonska do NATO, které již mělo hodně zločinců z řad bývalých nacistů. Pronacistické síly se nevzdávaly odvety, tentokrát v podobě NATO.

Debaty v Baltských státech o tom, zda se připojit k NATO či ne, byly potlačeny velice jednoduše na samém počátku. Bylo nutné vytvořit obrazy "agresora, oběti a spasitele". Zavedené sdělovací prostředky i většina takzvaných "čelných představitelů veřejného mínění" dokázaly do mozků obyvatelstva nacpat následující vzorec: Rusko je trvale nepřítelem pobaltských států - mnohokrát obětí ruské agrese, a NATO je spasitelem. K vykreslení tohoto cíle a k tomu, aby bylo vyhověno vymývání mozků, bylo spotřebováno obrovské množství energie ve formě filmů, televizních přenosů, článků, konferencí atd.

SSSR a Rusko byly změněny v "agresory" a pobaltské státy v "oběti okupace"; NATO je "spasitel". Tahle zásada podtrhuje celou kampaň ke vztahu s veřejností v získávání všech tří zemí do NATO. Každý, kdo se odvážil takové politice odporovat, byl buď prohlášen agentem agresora, nebo byl jinak odsunut stranou. Například komunistické strany byly v rozporu se zákonem zakázány ve všech třech zemích právě po srpnu 1991, a agresivní antikomunismus a antisocialismus se staly oficiální ideologií pobaltských států, což v tom okamžiku sílu odpůrců NATO v celé oblasti významně oslabilo. Ve skutečnosti byli socialisté jedinou silou, která dokázala odmítat zatažení pobaltských států do zločinného NATO, protože všechny ostatní politické síly podlehly jeho vlivu.

V té době většina pobaltských sdělovacích prostředků hodnotily (a stále hodnotí) NATO výhradně pozitivně. Dějiny této organizace byly předkládány jako dějiny boje "za ideály demokracie, svobody a lidských práv po celém světě". Ve skutečnosti, vzhledem k neexistenci nezávislých pozorovatelů, druhá strana mince NATO nebyla pobaltským státům ukázána. Politický závazek současné politické elity Pobaltí pro NATO lze vysvětlit snadno. Někteří z nich byli součástí stranické nomenklatury bývalého SSSR, mnozí z nich poznamenaní kariérismem a bezzásadovostí. Ti si mezi sebou vybrali šéfa v osobě NATO. Jiná část této elity je xenofobií a nacionalistická, jsou to ideologičtí nástupci lesních bratří a nacistických kolaborantů, kteří spolu s NATO, tak jako dříve s nacisty, byli a stále jsou připraveni zavést na světě "nový řád".

Pobaltská diaspora v USA, včetně, jak je řečeno výše, mnoha nacistických kolaborantů, která utekla do ciziny, sehrála v začlenění Pobaltí do NATO významnou úlohu. Diaspora se pro nové pobaltské elity stala druhem "starších bratrů", jejichž názor je pečlivě zvažován. Je tedy logické v takové situaci, že mnoho let po vyhlášení nezávislosti tři nejvyšší vládci v těchto zemích byli re-emigranti, což znamená lidé, kteří se vrátili z emigrace, kteří vnitřní politice rozuměli sotva, ale byli dobře obeznámení s politikou Washingtonu. Čímž následně rozvíjeli politiku co nejrychlejšího zapojení do NATO. President Valdas Adamkus (který se stal presidentem poté, co byla porušena ústava, neboť v okamžiku voleb nesplňoval povinné tři roky žití v Litvě) sehrál tuto úlohu v Litvě, Vaira Vike-Fraibergová v Lotyšsku, Tomas Hendrik Ilves v Estonsku.

NATO obratně zapojilo nezkušené Pobaltí do intrik velké politiky, k čemuž použili i to, že mezi ně vneslo vzájemnou rivalitu. Kdo překročí nejvnitřnější práh NATO jako první? Kdo nejrychleji zavede standardy členství? Kdo nejdříve odpřisáhne oddanost novým bosům? A velký závod mezi těmito třemi státy odstartoval.

Proces připojení k NATO proběhl proti ústavám pobaltských států. Například podle Článku 9 ústavy Litevské republiky: "Nejdůležitější problémy života státu a lidu budou řešeny pomocí referenda". Přeměna Litvy ze suverénního a neutrálního státu na docela agresivní, jak ukazují dějiny, vojensko-agresivní blok NATO samozřejmě byl jedním z nejdůležitějších problémů státu a lidu. Nicméně pobaltské elity opět nedbaly na názor svého lidu a provedly prostou proceduru hlasování v takzvaných parlamentech (protože je těžké nazvat plnohodnotným parlamentem řekněme Lotyšský parlament, když téměř třetina obyvatel země s rusky mluvící většinou nemá lotyšské občanství a nemůže se podílet na parlamentních volbách. Stejná situace nastala v Estonsku. Nemůžeme nazvat plnohodnotným parlament, jenž zakáže volit některé levicové strany, například komunisty, což je právě situace v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, které postavily komunistické strany mimo zákon.

Po připojení k NATO bylo nezveřejněným závazkem pobaltských států "vyvážet NATO a demokracii na Západ". Nezkušené, ale Washingtonu věrné, loajální Pobaltí vytáhlo na novou křížovou výpravu ve jménu triumfu modelu americké demokracie ve všech končinách, bez ohledu na to, zda jim kdo vycházel vstříc či ne. Pár z oněch přikázání, jež propagovalo: rychlou "demokratizaci" ekonomiky a politiky, jež by ve skutečnosti znamenala šokovou terapii a politickou nestabilitu; připojení k NATO; "členství" v EU.

Evropská unie sehrála úlohu koordinátora sjednocení všech snah pod program pojmenovaný "východní partnerství".

Aniž bychom zacházeli do podrobností, mějme na paměti, že tři pobaltské státy byly jedni z nejaktivnějších politických sponzorů "oranžové revoluce" na Ukrajině a v Gruzii. Snažily se také svrhnout vládu v Bělorusku. Litevský president Valdas Adamkus letěl do Kyjeva podpořit Juščenka a Timošenkovou v rozhodujících okamžicích; spolu s T. H. Ilvesem byl strážcem gruzínského presidenta Saakašviliho. Do pobaltských států tekly peníze z určitých struktur k vyškolení opozice z východních zemí, s použitím metod oranžových revolucí a ničivé práce. Ve skutečnosti to bylo přímé, podle mezinárodního práva zločinné vměšování do vnitřních věcí suverénních států. Estonsko dokázalo použít svatokrádežné přenesení hrobu sovětských vojáků v centru Tallinnu k záměrům NATO. V roce 2007 úřady nečekaně oznámily přesun ostatků a památníku sovětských válečných osvoboditelů z centra Tallinnu (Bronzový voják) na okraj města - oficiálně byli "okupanty". Toto rozhodnutí samozřejmě vyvolalo u většiny obyvatel obrovské rozhořčení. Vypukly protesty a nepokoje, a úřady to všechno svedly na "pátou kolonu Kremlu". Po těchto událostech napadli hekři oficiální internetové portály Estonska. Politici pojmenovali viníka - Rusko, aniž by o jeho zapojení přinesli sebemenší důkaz. Dokázali ale vedení NATO vnuknout myšlenku, že je potřebné ustavit kybernetické středisko NATO, konkrétně v Estonsku, které údajně trpí pod útoky hekrů z Ruska. A takové středisko bylo brzy po těchto událostech v Tallinnu založené.

Členství v NATO je drahé. V rámci smlouvy by členský stát neměl přispívat menší částkou než 2 % svého ročního HDP. Dosud žádná z těchto tří zemí tohoto cíle nedosáhla, což je pochopitelné, když takové procento je pro malé země obrovskou finanční zátěží. Ale částka kolem jednoho procenta HDP, jíž pobaltské státy přispívají na obranu, je brána ze sociálních programů.

Tři pobaltské státy poté, co se staly členy NATO, byly rychle zapojeny do jeho zločinných vojenských dobrodružství. Formálně přijímaly rozhodnutí parlamenty a vlády těchto zemí. Ale třeba v Litvě přijala rozhodnutí o účasti na agresi vůči Iráku úzká paleta diplomatů, kteří dokázali vnutit svoji vůli předákům zemí, kteří mezinárodní politice sotva rozuměli, a ve svém funkčním období toto rozhodnutí "protlačili" parlamentem. Tyto tři země neměly ve skutečnosti na výběr - musely "platit" za členství v NATO. Momentálně se na okupačních operacích pod záštitou NATO podílí kolem 250 Litevců, 300 Estonců a 200 Lotyšů.

Protože ani jeden ze tří pobaltských států odpovídající letecké vybavení k nezávislé obraně svého vzdušného prostoru nemá, brání jej spojené síly NATO, soustředěné na bývalé sovětské letecké základně v litevském městě Shjaulyai. Odtud letouny NATO hlídkují v pobaltském vzdušném prostoru. Brzy ale bude zřejmé, že pobaltské státy nejsou pro NATO ničím jiným než výhodným územím coby nepotopitelná letadlová loď. V případě vážného konfliktu by tyto země fungovaly coby první nárazníková zóna, trhaná palbou z obou stran. Právě proto teze, že se pobaltským státům dostalo bezpečí pod deštníkem NATO, nevyjadřuje nic jiného než zhoubný mýtus.

V roce 2005 ruský bitevní letoun SU-27 z Kaliningradské oblasti na západě Ruska omylem vlétl do litevského vzdušného prostoru, setrval tam 30 minut a poté havaroval (pilot zůstal naživu). Letadla NATO vzlétla do vzduchu teprve po havárii ruského bitevníku. Ale to není všechno. NATO odmítlo tento případ uvést jako "příslušící NATO", a bralo jej jako záležitost mezi Litvou a Ruskem. Oficiální činovníci NATO odepřeli Litvě skutečnou pomoc při vyšetřování případu, a Litva jej sama zvládnout nedokázala. NATO nakonec vyslalo experty k vyšetření případu z... Ukrajiny. Tento incident zanechal ostrou pachuť dokonce i u fanatických obdivovatelů NATO.

Po vypuknutí gruzínsko-ruského konfliktu v roce 2008 se pobaltské státy náhle vzpamatovaly: má vůbec NATO plán obrany pro Pobaltí? Brzy to bylo jasné: žádný takový plán neexistuje, ani nikdy od okamžiku, kdy se tři pobaltské státy v roce 2004 k NATO připojily, neexistoval.

V roce 2009 propukl skandál s tajnými věznicemi CIA na litevském území. Bez stínu NATO by se to nestalo. Následuje krátký přehled sledu událostí. V roce 2002 president USA George Bush navštívil Litvu. Na setkání v centru Vilnjusu řekl: "Připojujete se k silné rodině NATO, obranné alianci připravené bránit své členy. Každý, kdo si zvolí za nepřítele Litvu, stane se nepřítelem USA. Statečná Litva, Lotyško a Estonsko nikdy nezůstanou samy v hodině agrese." (Mimochodem, kdyby tato presidentova myšlenka přetrvala, je zřejmé, že od tohoto okamžiku se četní nepřátelé Ameriky stávají také nepřáteli pobaltských států, což znamená, že náhle získáme mnoho nepřátel.)

Podle amerických sdělovacích prostředků s odkazem na spolehlivé zdroje právě po této návštěvě litevské úřady souhlasily, že poskytnou útočiště tajnému vězení CIA, aby tak získaly podporu členství země v NATO. Americká televizní stanice "ABC News", která dala veřejnosti tuto informaci jako první už v roce 2009, si všimla, že budoucí členské státy NATO ve východní Evropy byly USA za možnost přidat se k NATO tak vděčné, že na místě souhlasily s mnoha věcmi, včetně věznic s mučením. Mnozí odborníci předpokládají, že v létech 2003 - 2005 tajné vězení CIA, které fungovalo na okraji Vilnjusu, přijímalo osoby podezřelé z terorismu. Obraz byl doplněn o záznamy WikiLeaks, je potvrzovaly, že v onom období letouny CIA několikrát přistály na letištích ve Vilnjusu a v Palanze (město na pobřeží Baltu) s "teroristy" na palubě, odkud byli dopraveni do výše zmíněného vězení a tam s největší pravděpodobností mučeni, protože věznice byly zařízeny nejmodernějším vybavením. Určité lety z USA do Litvy byly dokonce veřejné. V roce 2005 dospěly USA k rozhodnutí věznici uzavřít a nechaly zničit veškerou evidenci, což provedli nejspolehlivější agenti litevského ministerstva národní bezpečnosti.

Zkušenosti pobaltských států v NATO ukazují, jak jsou pomocí manipulace s veřejným míněním malé státy nejprve lákány do tohoto údajně demokratického bloku a poté využívány k odlišným, často zločinným a tajným účelům. Tak byly Litva, Lotyšsko i Estonsko zataženy do okupačních válek v Iráku, Afghánistánu a na Balkáně;a tajná věznice CIA fungovala v Litvě od roku 2003 do 2005. To všechno by mělo být v ohnisku mezinárodních institucí, jejichž posláním je vyšetřovat uvedené zločiny i zločiny proti lidskosti.

NACIONALISMUS V POBALTSKÝCH STÁTECH VEDE K FAŠISMU

Algirdas Paleckis, předseda Socialistické lidové fronty Litvy, srpen 2012

(překlad Vladimír Sedláček)