Jsem si jist, že všichni souhlasíme s úvodníkem v New York Times, uveřejněným den po masakru v Newtownu: "Není žádný větší zločin než násilí spáchané na dětech, žádná lítost větší než lítost rodičů, kteří ztratili děti, zvláště tak krutým způsobem."

Při této příležitosti je dobré si připomenout osudy všech dětí, celé civilizace, nejen těch posledních. Podle statistik OSN zemřelo přes půl milionů dětí, mnohé z nich mladší než děti zavražděné v základní škole v Newtownu v důsledku amerických sankcí proti Iráku, prosazených tehdejším "humánním" prezidentem Clintonem a "nositelkou svobody pro Čechy" Madeleine Albrightovou v létech 1990-1993. Nikdo nezná přesné počty dětí zavražděných ve válkách v Afghánistánu, Jugoslávii, Libyi, Sýrii a Palestině.

Poměrně přesné počty jsou o dětech zabitých ve Vietnamu.

1. Při bombardování Severního Vietnamu zahynulo 10% ze všech vietnamských dětí. Dalších 400 000 trpí následkem použití chemických zbraní, zejména Agent Orange. Nesčetné množství lidí umírá ve Vietnamu dodnes při náhodném šlápnutí na pěchotní americkou minu.
2. Podle amerických odhadů (The Pepper Report) zahynulo v Jižním Vietnamu, který měl tehdy asi 14 milionů obyvatel, 250 000 dětí a 750 000 dětí se stalo doživotními invalidy. Většina těchto dětí zahynula pod americkými bombami. Americké letouny B-52 provedly celkem 10 000 startů, každý letoun shodil na Vietnam ať Jižní či Severní svůj náklad 30 tun bomb.
3. 27. 9. 1967, kdy se otevřely školy po letní přestávce, čtyři americké stíhací bombardéry zaútočily raketami a kasetovými bombami na město Ha Fu (okres Ha Trung, provincie Thang Hoa). V zasažené základní škole bylo zabito 33 dětí ve věku 8-12 let a dalších 30 dětí a dva učitelé těžce zranění.

Celé dějiny Spojených států jsou spojeny s vyvražďováním malých dětí.

Američané vždy předstírali, že jsou nevinní. V okamžiku, kdy jsou sami zasažení barbarismem, který jejich vlády šíří buď utajovaně, nebo veřejně po celém světě, rychle na to zapomínají a věnují se pouze svému hoři.

Reakce na masakr 28 nevinných lidí, z nichž bylo 20 malých dětí, jsou pochopitelné. Není možné se však při tom tvářit, jakoby se samotné vlády Spojených států nepodílely na zabíjení dětí. Nelze zapomínat, že zatímco prezident Obama truchlí a roní slzy na tiskové konferenci, ve stejném okamžiku umírají děti buď pod palbou amerických žoldnéřů nebo pod raketami a bombami amerických letounů, ať již pilotovaných nebo dálkově řízených, bezpilotních. Tyto masakry jsou realizovány na jeho příkaz a s jeho vědomím.

V létech 2004-2012 jen v Pákistánu zahynulo pod údery amerických bezpilotních letounů 176 dětí. Podle prezidentových spolupracovníků Obama osobně kontroluje seznam osob určených k likvidaci americkými "drony", což znamená, že on sám vydal rozkaz k zavraždění 16ti letého Abdulrahmana al-Awlakiho a před tím jeho otce Anwara al-Awlakiho.

Ani přibližně není možné odhadnout počet dětí zavražděných za 236 let existence Spojených států. Statisíce malých dětí bylo odvlečeno do otroctví z Afriky, mnoho z nich bylo v Americe lynčováno. Tento proces se nezastavil. Americké vlády nyní masakrují děti raketami a bombami ze svých "dronů" a letounů, případně je nechávají umřít hladem v důsledku sankcí, které uvalují na země, jejichž území se chtějí zmocnit. Americké klientské státy jako Izrael jsou jejich prodlouženou rukou. Vraždí děti v Libanonu, Gaze a ve všech místech, kde se snaží realizovat své zločinné záměry. Z území Gazy byly vyhnány celé rodiny, ale prezident, který prolévá krokodýlí slzy nad zabitými dětmi v Newtownu, obhajuje postup svých izraelských spojenců.

Nyní administrativa tvrdí lidem, že vrah z Newtownu byl izolované zlo, šílenec. Mohl opravdu být tím vším. Pokud by však Adam Lanza nosil vojenskou nebo policejní uniformu, mohl by bez strachu z trestu zabít kohokoliv. Dokonce mohl být odměněn vojenskými a státními řády a medailemi.

Australská novinářka a mírová aktivistka Donna Mulhearnová, která mnohokrát navštívila od roku 2003 Irák, napsala po své návštěvě (2004) se zemí srovnaného iráckého města Falludža: "Pocházíte z kultury, ve které je správné zabíjet děti", řekla mně Iračanka. Ukrývaly jsme se u zdi budovy ve Falludži v dubnu 2004, kdy na město útočila americká námořní pěchota. Začala jsem protestovat, ale ona pokračovala svou lámanou angličtinou: " Dovolte, abych to řekla jinak. Přicházíte ze země, ve které si lidé myslí, že je správné zabíjet naše děti." Co jsem mohla říci? U mých nohou leželo několik malých tělíček, krvavé pozůstatky ležely na chodníku, přikryté tenkými prostěradly. Děti byly zavražděny americkými ostřelovači. Patřily mezi zhruba tisíc civilních občanů, které tento den zabili.

Irácká žena věděla, že masakry nevyvolají žádné masové pobouření, jako odpověď na smrt iráckých dětí. Žádné první stránky ve světovém tisku. Nikdy se nedovíme jejich jména, neuvidíme jejich obličeje a neuslyšíme nic o jejich osudu. Jejich vrazi nebudou pronásledování, nebudou označeni za šílence nebo zloduchy. Nikdo nebude volat po žádné změně.

14. 12. 2012 uveřejnil Der Spiegel článek Nicoly Abé nazvaný: Trápení amerického operátora bezpilotních letounů (dronů).

Mladík ukončil studia jako nejlepší ze své třídy. Uspěl a stal se operátorem - pilotem dálkově naváděných bezpilotních letounů ve speciální jednotce amerického letectva na základně "Cannon" ve státě Nové Mexiko. Zavraždil tak blíže neurčené množství lidí. Jednoho dne si však uvědomil, že již nemůže dál.

Více než pět let pracoval Brandon Bryant v dlouhém klimatizovaném přívěsu bez oken, ve kterém je teplota trvale udržována na 17° Celsia. Z bezpečnostních důvodů v něm nelze otevřít vstupní dveře.

Bryant a jeho kolegové sedí před 14ti počítačovými monitory a čtyřmi klávesnicemi. Když Bryant zmáčkne tlačítko, na druhé straně světa jím odpálená raketa z "dronu" někoho zavraždí.

V přívěsu šumí počítače, mozky bezpilotních letounů - ve slangu cockpit. Letovodi - jak jinak nazvat operátory bezpilotních letounů sedí v pohodlných křeslech. Nemusí se bát, že by po nich někdo střílel a zranil je. Je to bezpečnější než když jdou vrazi typu Breivika nebo Lanzy vraždit děti.

Bryant byl donedávna jedním z nich. Pamatuje si velmi jasně na den, kdy jím naváděný "Predator" kroužil nad chatrčí z bláta s přístřeškem pro kozy a ovce v Afghánistánu, vzdáleném 10 tisíc km. Po zmáčknutí tlačítka dostal laserový zaměřovač "Predatoru" prostřednictvím satelitu pokyn, aby zaměřil dům. Bryantův kolega vedle něho zmáčkl spoušť na joysticku a odpálil z "dronu" raketu "Hellfire.

"Tyto okamžiky jsou jako zpomalené záběry z filmu", vypráví dnes Bryant. Zobrazení z infračervené kamery, umístěné na "dronu" a přenášené satelitem se objevují na monitoru v kontejneru se zpožděním 2-5 sekund.

Před dopadem rakety neviděl u domu nikoho, pak uviděl za rohem domu dítě. V okamžiku, kdy raketa zasáhla cíl se Bryantův virtuální, digitální svět střetl s realitou ubohé afghánské vesničky mezi Baghlanem a Mazari Šarifem. Bryant zahlédl na monitoru záblesk: exploze. Chatrč se zřítila. Dítě zmizelo. Bryntovi se udělalo špatně od žaludku.

"Zabili jsme dítě?" zeptal se svého kolegy. Ten odpověděl: "Myslím, že jo." Pak položil stejnou otázku důstojníkovi na velitelském stanovišti řídícímu útok a ten odpověděl, že šlo o psa. Bryant se podíval na záznam z akce. Dvounohý pes?

Neviditelná válka

Když Bryant opustil bojové stanoviště, ocitnul se zase zpět v Americe s travnatými pláněmi, táhnoucími se až za horizont. Pozoroval světla na radarové věži své letecké základny. Zde nebyla žádná válka. Moderní válka je neviditelná, jako myšlenka, nepředstavitelnou vzdáleností osvobozena od svého skutečného významu. Není to žádná svobodná válka, ale válka řízená z malých "High-Tech" center v nejrůznějších místech planety. Nový druh válek je veden neporovnatelně dokonalejšími prostředky, než předcházející války. Imperialistická propaganda je označuje za války "humánnější". Jejich oběti však umírají stejně jako ve válkách předcházejících. Jsou to války prý intelektuální, války, které nositel Nobelovy ceny míru a "humanista Barack Obama" prosazuje mnohem urputněji než jeho předchůdce.

V koridoru Pentagonu, kde probíhá plánování těchto válek, jsou zdi vykládány panely z tmavého dřeva. Na stěnách v jedné řadě s portréty generálů visí i plátno zobrazující "dron" typu "Predator". Podle hodnocení amerických důstojníků a generálů jde o nejdokonalejší objev použitý ve "válce s terorismem".

Americká armáda navádí své bezpilotní "drony" ze sedmi základen v USA, některé základny jsou v zahraničí, na příklad v africkém Džibuti.

Ze štábů v Langley řídí CIA operace v Pákistánu, Somálsku, Jemenu a Afghánistánu.

Chráníme životy

Plukovník Wiliam Tart, světlooký muž s jasnou představou o nepříteli, označuje akce realizované prostřednictvím "dronů" za "přirozené zvýšení dosahu". Ještě před několika měsíci, než byl povýšen do funkce velitele "Dálkově ovládaných letounů" v Langley, speciálního druhu amerického letectva, zastával Tart funkci velitele letecké základny "Creech" u Las Vegas v Nevadě, odkud byly řízeny operace "dronů". Kdykoli naváděl bezpilotní "drony" sám, měl vždy před sebou, vedle monitorů, snímek manželky a tří dcer.

Nemá rád název "drone", což podle něj vytváří představu, že stroj má vlastní vůli nebo ego.

Preferuje název "dálkově řízený letoun" a zdůrazňuje, že většina takových letounů je využívána k průzkumu a získávání informací.

Plukovník hovoří o využívání "dronů" v humanitární operaci po zemětřesení na Haiti a o vojenských úspěších ve válce proti Libyi: jeho tým údajně zničil odpalovací zařízení Kaddáfího raket zaměřených proti základně Misurata a rovněž pronásledoval kolonu vozidel, ve kterém prchal "diktátor" Kaddáfí. Popisuje vděčnost amerických sil zasazených v operaci "Trvalá svoboda" a ISAF v Afghánistánu za likvidaci protivníka ze vzduchu.

Pokud jde o cílené vraždění, již tak hovorný není. Pouze tvrdí, že pokud byl on velitelem základny "Creech", nikdy nebyl zabit žádný civil, a že "drony" odpalovaly rakety pouze na cíle, kde nebyly žádné ženy a děti.

Na dotaz, jak postupuje rozkaz k odpálení raket, se odvolal na vojenský předpis 3-09.3. V něm se uvádí, že útok prostřednictvím "dronů" musí být schválen, jako každý jiný nálet amerického vojenského letectva, a rozkaz k útoku musí být odsouhlasen i velitelem amerických sil, působících v zemi, ve které je útok prováděn.

Používání termínu "klinická válka" ho zlobí. Připomíná mu osočování veterána z vietnamské války, který ho obvinil, že se nikdy nebrodil bažinami, ani necítil pach krve a že vůbec neví, o čem mluví.

"Není to pravda" říká Tart, uváděje, že často jezdil autem ze základny do Las Vegas, aby přišel na jiné myšlenky. Dále řekl: "Sledujeme lidi celé měsíce. Vidíme, jak si hrají se psy, nebo perou prádlo. Známe jejich zvyky, jako zvyky svých sousedů, dokonce jdeme na jejich pohřby. Není to vždy jednoduché." Jedním z paradoxů takové války je, že i přes vzdálenost terče se nám zdá jako by byl blízko. "Válka se stává osobní." Dodal.

Viděl jsem muže, ženy a děti umírat

Žlutý dům Bryantových rodičů stojí na předměstí městečka Missoula v Montaně, obklopeném horami a lesy. Místy je vidět mlhu. Na zemi leží první sníh. Bryant, který má nyní 27 let, sedí v obývacím pokoji na gauči. Od okamžiku, kdy opustil vojenskou službu, je doma. Hlavu má vyholenou, na tvářích má třídenní strniště. "Nic se mi nezdálo již 4 měsíce", říká s úsměvem, jakoby šlo o jeho malé vítězství. V průběhu své šestileté vojenské služby u letectva uskutečnil 6000 letových hodin. "Po tuto dobu jsem viděl umírat muže, ženy i děti" hovoří Bryant a dodává: "Nikdy jsem si nemyslil, že zabiji tolik lidí. Naopak jsem si myslil, že nebudu moci nikdy zabít nikoho."

Po ukončení střední školy se chtěl stát investigativním novinářem. Každou neděli chodil do kostela. Ke konci prvního semestru na univerzitě měl však dluhy ve výši několika tisíc dolarů. K armádě se dostal náhodou. Jednou, když doprovázel přítele, který se nechal naverbovat k pozemním silám, se dověděl, že letectvo má svou vlastní univerzitu, ve které může získat vzdělání zdarma.

Přijímací testy udělal tak dobře, že byl přidělen k průzkumné jednotce. Naučili ho zacházet s kamerami, laserovými zaměřovači, analyzovat situaci v terénu podle záběrů kamer, map a údajů o počasí. Stal se senzorovým operátorem - něco jako ko-pilotem "dronů". Bylo mu 20 při prvním navádění bezpilotního "dronu" nad Irákem. V Nevadě byl slunný den, v přívěsu byla tma, v Iráku bylo ráno. Skupina vozidel s americkými vojáky se vracela do ubytovny v kempu. Bryantovým úkolem bylo monitorovat silnici a být jejich "strážným andělem". Najednou spatřil na silnici tak zvané "oko". Znal z výcviku, že "oko" na silnici vznikne tak, že partyzáni zapálí na silnici pneumatiku, oheň rozpustí asfalt, do kterého pak zasunou improvizovanou nálož. Z kamery bezpilotního letounu to vypadá jako oko. Vojenská kolona vozidel byla od nálože několik kilometrů. Bryant informoval svého kolegu, který se dotázal na velitelském stanovišti. Pak musel několik minut čekat, zatímco se vozidla s vojáky blížila k nástraze.

Znovu se zeptal svého kolegy co dělat, ale ten byl stejný nováček jako Bryant. Rádiové spojení s vojáky na zemi se nepodařilo realizovat. Bryant viděl, jak první vozidlo bez problémů projelo nad náloží, teprve pod druhým nálož vybuchla. Zahynulo pět amerických vojáků. Od tohoto okamžiku Bryant začal věnovat veškerý svůj volný čas přípravě na dokonalé ovládnutí "dronů", hlavně typu "Predátor" a raket "Hellfire". Připravil se tak na všechny možné scénáře vývoje na bojišti tak, aby se podobná událost nemohla opakovat.

Cítil jsem se vyloučený z lidské společnosti

Jeho služby trvaly až 12 hodin. Letectvu stále chyběl personál pro dálkově řízenou válku v Iráku a Afghánistánu. Piloti "dronů" byli stále považování za zbabělce, mačkající pouze tlačítka. Služba se stala natolik nepopulární, že museli být povoláni záložníci. Bryant si vzpomíná, jak poprvé odpálil raketu a zabil najednou dva muže. Po odpálení rakety dále sledoval cíl a zahlédl třetího muže ve smrtelné agonii. Výbuch mu utrhl nohu a on si držel její pahýl rukama, jeho krev se lila po dlouhé minuty proudem na zem. Bryant cestou na ubytovnu plakal a volal matku. "Téměř týden jsem se cítil vyloučený z lidské společnosti", vypráví, sedě ve své oblíbené kavárně v Missoule, ve které voní skořice a rozpuštěné máslo na oplatkách. Tráví zde mnoho času, dívá se na lidi a čte knihy Nietscheho a Marka Twaina. Občas přesedne na jinou židli. Sezení na jednom místě ho znervózňuje. Jeho přítelkyně se s ním rozešla. Ptala se ho na to, co ho tíží, a on ji vyprávěl svůj příběh. Ukázalo se, že je to pro ni příliš složité a odmítla to s ním snášet.

Bryant je plný vnitřních rozporů. Vnitřek svého Chrysleru má vyložený znaky eskader, ve kterých sloužil. Když řídí auto, nosí letecké brýle a na krku má palestinský šátek. Na své stránce na Facebooku má vystavené své vojenské medaile. Vše, co nyní má, patří do minulosti. Bojuje s tím, ale současně je na to pyšný.

V roce 2007 byl vyslán na bojovou misi do Iráku. Byl přidělen k jednotce, která řídila starty a přistání bezpilotních letounů ze základny situované asi 100 km od Bagdádu. Jakmile "drony" dosahují požadované výšky, přebírá jejich řízení základna v Nevadě. "Predator" vydrží ve vzduchu 24 hodin, je ale velmi pomalý, takže musí startovat blízko operačního prostoru, ve kterém je nasazován. V roce 2009 byl Bryant zařazen do speciální jednotky operující z letecké základny "Cannon" v Novém Mexiku. Se svými spolubojovníky bydlel v bungalovu v městečku Clovis.

Bryant preferoval noční směny, kdy byl v Afghánistánu den. Zasněžené horské vrcholky mu připomínaly jeho rodnou Montanu. Pozoroval lidi obdělávající půdu, kluky, kteří hráli kopanou, muže, mazlící se s manželkami a dětmi. V noci Bryant přepnul na infračervenou kameru.

Mnoho Afghánců spalo v noci kvůli horku na střechách svých chatrčí. Bryant si vzpomíná, jak sledoval jejich sex. Pozoroval lidi celé týdny, včetně příslušníků Talibanu, kteří ukrývali své zbraně a lidi, kteří byli na seznamu k likvidaci na základě udání vojáků, policistů nebo jiných místních informátorů. "Znal jsem je. Do doby, pokud jsem nedostal rozkaz pálit," uvádí. Cítil údajně lítost, poněvadž šlo o děti, kterým likvidoval otce. Ve svém volném čase Bryant hrál videohry, hry na internetu nebo chodil se svými kolegy pít. V té době nemohl také spát.

Nebyl čas na city

Major amerického letectva Vanessa Meyerová, jejíž skutečné jméno je přikryto černou páskou, nás vítá na letecké základně "Holloman" v Novém Mexiku, kde probíhá příprava operátorů - pilotů "dronů". Letectvo chce dosáhnout pokrytí svých personálních potřeb v roce 2013. Meyerová má 34 let, na rtech lesklou rtěnku a na prsteníku prsten s diamantem. Než se stala operátorkou - pilotkou "dronů", pracovala jako pilotka nákladních letounů. Nyní, oblečená v zeleném overalu školí na simulátoru nové adepty na piloty "dronů" jak operovat v prostoru nad Afghánistánem. Značkou na monitoru sleduje bílý automobil, dokud se nepřiblíží k osadě hliněných chatrčí. Joystickem, ovládaným pravou rukou udává směr "dronu", levou ovládá páku, kterou stanovuje jeho výšku a rychlost. Na ploše za přívěsem nám pak ukazuje "drony": štíhlého a lesklého "Predátora" a jeho většího bratra "Reapera", který kromě raket nese i bomby. "Dokonalé letouny nemohou však operovat za špatného počasí", dodává.

Meyerová naváděla bezpilotní letouny z již vzpomínané základny "Creech" u Las Vegas. Plukovník Matt Martin popisuje své působení ve funkci letovoda či pilota "dronů" ve své knize "Predator": "Někdy jsem se cítil jako bůh metající blesky." Meyerová porodila své první dítě v době, kdy byla pilotkou "dronů" a řídila odpalování raket ještě v devátém měsíci těhotenství. Dnes Meyerová říká: "Nebyl čas na city, když jsem se připravovala na útok." Dnes podotýká, že cítila, jak jí srdce tluče rychleji a jak se jí v krvi zvyšuje adrenalin. Ale striktně v souladu s předpisy se soustřeďovala na navádění letounu. Dále říká: "Když přišlo rozhodnutí, že jde o nepřítele, cíl, který stál za to zničit, neměla jsem problém s odpálením."

Žádný prostor pro zlo světa

Po práci jezdila Meyerová autem domů do Las Vegas po dálnici 85. Ve voze poslouchala country. Na mírové aktivisty, které míjela cestou, neobracela pozornost. Málokdy myslela na svou "práci" na základně. Občas si na něco z toho vzpomněla, ale pouze se záměrem jak se vyhýbat případným chybám a jak zlepšit svou "práci".

Nebo při nákupech. Občas se cítila podivně, když se jí pokladní zeptala: "Jak to jde?" a ona odpověděla: "Dobrý, jak se máte. Přeji Vám hezký den." Když cítila neklid, chodila si zaběhat. Vědomí, že pomáhá "chlapcům" (vojákům) na zemi ji vždy donutilo, aby každý den vstala z postele.

Do jejího domu nemělo "zlo světa" přístup. S manželem, který je rovněž pilotem "dronů", o své "práci" doma nehovoří. Dnes má dvě malé děti. Obleče si pyžamo a sleduje s dětmi animované filmy, nebo si s nimi hraje. Chce jim ukázat, že musí jít do práce a vykonávat dobré dílo. Nechce být jako ženy v Afghánistánu, které sleduje na obrazovkách monitorů, zotročené a zahalené od hlavy po paty v "burce". "Ženy v Afghánistánu nejsou žádné bojovnice", říká. Současná práce instruktorky jí prý velmi vyhovuje, ale jednou by se chtěla vrátit k plnění bojových úkolů.

Nemohu se jenom tak přepnout a vrátit se do normálního života

V jednom období chtěl Brandon Bryant z toho vypadnout a dělat něco jiného. Bylo to potom, co strávil několik měsíců v Afghánistánu. Když se vrátil na základnu v Novém Mexiku, zjistil, že nenávidí přívěs, páchnoucí potem. Cítil, že by měl spíše zachraňovat životy, než zabíjet. Myslel si, že by mohl pracovat jako instruktor záchranářů.

Jednoho dne si poznamenal do svého diáře: "Na bojišti nejsou dvě strany konfliktu, pouze krveprolití. Totální válka. Všechny možné druhy hrůzy. Přál bych si, abych byl slepý." Dostal se do zoufalé vnitřní situace. Měl představu, že když bude svědomitý, dají mu jinou práci. Nedali, v tom co dělal, byl příliš dobrý.

Jednoho dne v práci zkolaboval. Lékař mu nařídil, aby nechodil na základnu, pokud nebude po dva týdny spát v noci nepřetržitě alespoň čtyři hodiny. Za půl roku se znovu vrátil ke své práci. Před naším rozhovorem si dal na Facebook obrázek: chlapec s dívkou se na zelené louce drží za ruce a dívají se na oblohu. Pod nimi je moře umírajících vojáků, kteří se snaží z posledních sil zachránit. Moře těl, krve a končetin.

Lékař z "Úřadu pro veterány" mu stanovil diagnózu: posttraumatický stres. Sen generálů, že jde o příjemnou válku, která může být vedena bez emocionálních dopadů, se nesplnil. Ve skutečnosti se Bryantův svět slil se světem afghánského dítěte. Na otázku: "proč již není u letectva?", odpovídá: "Přišel den, kdy jsem si uvědomil, že nemohu podepsat prodloužení kontraktu. Byl to ten den, kdy jsem vstoupil do přívěsu a slyšel jsem se, jak říkám svému kolegovi: "Který zkurvysyn bude dnes zabit?"

Zpracoval K. K.