Jak žila vaše rodina před přepadením Sovětského svazu fašistickým Německem?

Před válkou naše rodina bydlela ve Stalingradu, v domě přímo na volžském břehu. Hned za plotem začínalo písečné pobřeží, které bylo v roce 1941 doslova zavaleno uprchlíky z Ukrajiny, jež sem zavála válka. Každé ráno děti z našeho nádvoří utíkaly za uprchlíky. Byli mezi nimi starci, ženy a děti. Jejich mluva byla zvláštní, zajímavá, a oblečení také - vyšívané ukrajinské halenky a vestičky. Moje babička a ostatní sousedé jim vždy po nás posílali aspoň nějaké teplé jídlo, vesměs kaši.

Těsně před začátkem fašistického útoku na Stalingrad, v létě roku 1942, nás převezli trajektem na druhý břeh. Ze Stalingradu evakuovali rodiny vojáků, kteří bojovali na frontě. Nalodili jsme se tedy s babičkou, bratrancem a dvěma dětmi od známých - na tuto naši skupinu si pamatuji. Jinak to byly tisíce lidí. Seděli jsme na podlaze paluby zcela přeplněné lidmi. Vybavuji si, že jsme se, my děti, nemohly dostat k jiným dětem, protože i v té rozechvělé chvíli - kdy jsme nemohly domyslet, co se děje - jsme si s nimi chtěly hrát.

Potřebovali jsme se dopravit do malého městečka Leninsk, kde jsme měli známé. Cestovali jsme "stopem" na koňských povozech, až jsme se konečně dostali do cíle. Známí nám poskytli azyl.

Jak jste to jako malá dívenka prožívala?

Po večerech jsem brečela steskem po rodičích. Tatínek byl na frontě a maminka zůstala ve Stalingradu, aby tam mohla pomáhat při zřizování polních nemocnic a pak v nich také jako zdravotnice pracovala. Až k Leninsku se fašisté neprobili. Město se mi zdálo pohádkovým, protože se v něm zachovaly historické budovy, které se mi jevily jako paláce z pohádek.

Město se stalo vojenskou a potravinovou základnou pro Stalingrad; bratranec pracoval na sýpkách a nosil v kapsách slunečnicová semínka. To nás zachránilo. V Leninsku bylo více než dvacet vojenských nemocnic, kam vozili raněné ze Stalingradu. Jednu skupinu doprovázela i moje maminka. Když jsme se setkaly, brečely jsme štěstím...

Setkala jste se i s otcem?

Ano, tatínek se vrátil z fronty po částečném vyléčení ze zranění v jarních měsících roku 1943. Byl z armády uvolněn jako válečný invalida. Pak jsme se všichni vrátili domů, do našeho rodného města. Žel, na následky zranění pak tatínek po letech náhle zemřel.

Jak vypadal Stalingrad po bitvě?

Celé město bylo v troskách, což si střední a mladá generace dokáže představit již jen z fotografií či filmů. Většina obyvatel Stalingradu bydlela ve sklepích pod zničenými domy nebo v zemljankách. Tatínek dostal pokoj v rozbitém třípodlažním domě, v němž se zázrakem zachoval jeden ze tří vchodů. Chyběla okna a dveře, rodiče na ně natahovali přikrývky a staré hadry.

Chodili jsme po zkrouceném schodišti. Za nějakou dobu naše obydlí bylo shledáno jako životu nebezpečné, takže jsme se přestěhovali na sousední ulici. Jenže dům, do kterého jsme se nastěhovali, byl hrubou stavbou z cihel a naším úkolem bylo náš nový domov dostavět. Pomáhali všichni - příbuzní a přátelé. A protože náš domov byl docela prostorný, stále u nás bydleli známí, kteří se do města postupně navraceli. Život se pomalu dostával do normálních kolejí, i když stále zuřila válka - fronta se však posunula směrem na západ.

Co jste jedli? Máte vzpomínky i na to?

Jak by ne! Otec a matka jako zaměstnaní měli přídělové lístky. Pouze válečné děti vědí, co to je za lahůdku makucha. To byly lisované zbytky slunečnicových semínek, určených na krmení skotu. Ovšem pro nás to tehdy bylo něco jako cukrovinky pro dnešní děti. V létě jsme jako děti lítaly po ulicích a hledaly divoké ovoce. I když naše země nesla takovou tíhu války a naši vojáci osvobozovali nejen svou vlast, ale i velkou část Evropy od fašismu, děti chodily do školy. Například v první třídě jsme my, děti, psaly na noviny, inkoust se rozpíjel, protože pro celou třídu - 30 dětí - jsme měli k dispozici pouze několik slabikářů.

Na to si také velmi živě vzpomínám. Ale škola byla úžasná, tolik zajímavých věcí jsme se dozvídali. Trávili jsme ve škole celé dny, od rána až do večera, chodili jsme do různých kroužků. Ovšem největším zázrakem pro nás byl oběd, kdy jsme dostávali housku a kysel - hustý rosolovitý sladký nápoj, zřejmě velmi výživný pro naše hubeňoučká dětská tělíčka.

V roce 1943 do Stalingradu přijela choť anglického ministerského předsedy Clementine Churchillová. Přivezla dar pro Stalingrad - lékařské zařízení a léčiva, zakoupená za prostředky věnované lidmi ze tří set anglických měst. Moji rodiče byli poctěni tím, že byli přítomni na slavnostním přijetí na městském výkonném výboru a dostali odznak města Coventry. Ten jsme pak ještě dlouho uchovávali. Ještě tentýž rok se Coventry stal pro Stalingrad partnerským městem a je dosud.

Den vítězství, 9. květen 1945, se vám také jistě musel silně zapsat do vědomí, silněji než prožité strádání.

Ano, vzpomínky jsou zřetelné a radostné. Náměstí Padlých bojovníků, obklopené zničenými budovami divadla a obchodního domu, v jehož podzemí zatkli sovětští vojáci německého polního maršála Pauluse, zaplnili šťastní lidé. Hraje harmonika, gramofony, zpívají se veselé písničky a častušky... Nemohu zapomenout, jak večer během oslavného ohňostroje padaly z nebe různobarevné kulaté plíšky o velikosti pětikorunové mince.

Pro nás, děti, to byly nádherné hračky. Všichni jsme je sbírali o překot. Válka a utrpení nezničily duše ani u dětí, ani u dospělých. Ale naučili jsme se navždy vážit si svých rodičů a vůbec starších, uznávat zásluhy vojáků, cítit s cizím neštěstím, být dobrými přáteli.

Chtěla bych využít rozhovoru pro váš list a vyslovit upřímné poděkování české veřejnosti, která dlouhá léta udržuje památku na hrdinství stalingradských obyvatel tím, že každým rokem dne 2. února oslavuje vítězství Rudé armády ve Stalingradské bitvě. Alespoň tak je tomu u nás v Ostravě, družebním městě Volgogradu (dříve Stalingradu).

Myslím si, že je čestnou povinností nás, lidí, kteří poznali válku nejen z doslechu, ale zažili ji na vlastní kůži, hovořit o této době, vyprávět mládeži dějinnou pravdu, aby ji nikdo nikdy nemohl překrucovat.

Monika HOŘENÍ

Převzato z Haló novin