K hlasování na 67.Valném shromáždění OSN 20. 12. 2012, na kterém byla přijata Rezoluce číslo 67/154 s názvem: "Glorifikace nacizmu: Nedopustitelnost jistých praktik, které podporují soudobé formy rasizmu, rasovou diskriminaci, xenofobii a podobné intolerance".

Návrh rezoluce zpracovalo Rusko a o její prosazení usilovalo 35 států, včetně ČLR, Íránu, Sýrie, Izraele, KLDR, Pákistánu a Kuby. Rezoluce byla přijatá (129 pro rezoluci, 3 proti - USA, Kanada, Palau a 54 abstence)

V textu rezoluce se uvádí:

• Vyjadřujíce hluboké znepokojení nad glorifikací nacistických hnutí a bývalých členů organizace "Zbraní SS", včetně výstavby památníků a svolávání demonstrací ve jménu oslav nacistické minulosti, nacistických hnutí a neonacizmu, stejně jako prohlašování či alespoň pokusů o vyhlašování jejich příslušníků a těch, kdo bojovali proti antihitlerovské koalici a kolaborovali s nacisty, za účastníky národního osvobozeneckého hnutí.
• Vyjadřujíce hluboké znepokojení nad opakovanými pokusy o znesvěcení nebo demolování monumentů vybudovaných na památku těm, kdo bojovali proti nacizmu ve II.světové válce, stejně jako nad nezákonnou exhumací tělesných pozůstatků těchto osob, vyzýváme státy, aby se připojily k plnění svých důležitých závazků, k čemuž je mimo jiné zavazuje "Článek 34 Dodatkového protokolu číslo 1 Ženevské konvence z roku 1949."
• Vyjadřujíce hluboké znepokojení nad komerční reklamou zaměřenou na zneužití utrpení obětí válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, kterých se za II.světové války dopustil nacistický režim. Jedná se o komerční reklamu, kterou je téměř nemožné sladit s jakýmkoliv zdravým chápáním dějin.

V jednom inzerátu v estonském tisku se oznamuje že "Dietní tablety dr. Mengeleho" jsou tak účinné, že lidé, kteří je používají, ztratí takovou hmotnost, že budou tak vychrtlí jako oběti nacistického koncentráku v Buchenwaldu.

Pohled na fotografie nacistických koncentráků obvykle vyvolává hrůzu a vzpomínky na holocaust, vyvražďování příslušníků Rudé armády,komunistů a všech, kdo měli dost odvahy, aby se postavili na odpor proti násilí.

Tato realita je postupně zkreslována a zamlžována a neonacistickým promotorům se daří ovlivňovat veřejné mínění mladých lidí natolik, že pohled na snímky v nich nevyvolává pocit studu a hanby za ty, kdo se těchto zločinů dopustili a soucit s obětmi, ale v lepším případě lhostejnost a v horším ironické zlehčování a snad dokonce i souhlas s postupem nacistických zločinců.

Je to výsledek promyšleného zkreslování skutečnosti, která nebezpečně ovlivňuje společenské vědomí občanů, na které je zaměřeno, v tomto případě Estonců, kteří jsou vystaveni jedovaté propagační kampani zbavující je pocitu lidskosti, psychologické a etické lobotomii.

Totéž platí i pro druhý inzerát plynové společnosti, informující o tom, že její plyn je stejně účinný, jako plyn v osvětimském koncentráku, využívaném k vyhlazování komunistů a židů.

Opět estonský inzerent předpokládá, že spotřebitel má povědomí o účinnosti osvětimského plynu "Cyklon B" a že si od firmy zakoupí plyn podobné kvality.

Zdálo by se, že je téměř nemožné pochopit psychopatologii, přirovnávat a chválit vražedný plyn. Jde o manipulaci vnímáním, vypracovanou sociálním inženýrstvím a indoktrinací vědomí se zločinnými záměry. Cílem je narušit lidskou schopnost rozlišit dobro od zla a likvidovat v lidech schopnosti jakými jsou empatie, soucit a altruismus.

 

Pražská deklarace

Vlády států EU odmítly na 67. zasedání Valného shromáždění OSN podpořit antinacistickou rezoluci a zdržely se hlasování, žádná evropská vláda, kromě Arménie, Ázerbajdžánu, Běloruska, Ruské federace a Turecka rezoluci nepodpořila. Ani Německo, Chorvatsko, Itálie, Maďarsko, Rakousko a Slovensko a ani Česka republika, jejichž vlády trvale hovoří o nebezpečí nacismu, předstírajíce zájem o zúčtování s minulostí. V nedávných volbách měl prezidentský kandidát Zeman představitel "menšího zla" možnost, vmést tento fakt do tváře svému rivalovi, na základě jehož rozhodnutí se česká delegace při hlasování o rezoluci "zdržela". Abstence musí být považována za souhlas s neonacizmem. Neonacizmus v Pobaltských zemích manifestuje své zásady naprosto otevřeně a beztrestně.

Evropská abstence může být alespoň zčásti vysvětlena jako následek zákeřné a nebezpečné formy popírání holocaustu, obsažené v "Pražské deklaraci", přijaté jako závěrečný dokument "Pražské konference o evropském svědomí a komunismu" v červnu 2008. Jde o dokument, který se pokouší popírat rasistickou, genocidní doktrínu nacizmu přiřčením stejné viny za masové vyvražďování v Evropě komunistům jako nacistům. Tato hrůzná falzifikace historie se stala na dlouhou dobu ospravedlněním renesance nacizmu, který se nyní šíří Evropou. Deklarace záměrně ignoruje rozhodující úlohu SSSR a Rudé armády, která rozdrtila nejzrůdnější genocidní mašinérii dvacátého století. Démonizace komunizmu činí automaticky hrdiny z nacistů a jejich kolaborantů, označujíc je lživě jako "bojovníky za svobodu". K zakrytí zločinné podstaty nacizmu používá neutrální termín "totalita". "Pražská deklarace" vyzývá k opravě a přepracování učebnic dějepisu, aby mohla být do povědomí žáků již od dětství vštěpována nenávist ke všem "totalitám, jak komunizmu, tak i nacizmu", při tom je evidentní, že důraz je kladen na odsuzování "zločinů komunizmu".

Tvrzení o rovnosti nacizmu a komunizmu je pohrdáním holocaustem. Výzva, aby se 27. leden, pamětní den obětí holocaustu, přeměnil na "Den vzpomínek na oběti jak nacistického, tak i komunistického režimu" je pokusem o popření faktu, že jediným zločinným režimem v Evropě byl německý nacizmus, který realizoval masakr označovaný za holocaust.

Mezi státy, které podpořily antinacistickou rezoluci, je většina států Asie, Afriky a Latinské Ameriky, jejichž vlády si více než ostatní uvědomují hrůzy, kterých se dopustil nacizmus, mnohé z nich, zejména středoamerické a jihoamerické jako Guatemala, Nicaragua, Honduras, Chile a Argentina zažily samy vlastní fašistické, Spojenými státy podporované vraždění levicové a komunistické opozice.

Naopak většina států Evropy, ve kterých se německý nacizmus, za podpory vlastních kolaborantů za II.světové války dopustil největších masakrů komunistů, příslušníků levice, Židů a Romů, odmítla rezoluci podpořit. Je evidentní, že na společném postupu proti rezoluci došlo po vzájemné dohodě vlád, když pro nic jiného, tak jen proto, že návrh rezoluce pocházel od Ruska a dalších států, které Spojené státy považují za své úhlavní protivníky (KLDR a Írán). Jak mohou Češi přijmout nedávnou omluvu německého prezidenta Joachima Gaucka za lidický masakr, jestliže ten nikdy veřejně neodmítne postoje současné německé vlády k rezoluci. Odmítnutí rezoluce je potřeba považovat za neúctu k 65ti milionům obětí II. světové války rozpoutané nacisty.

Zdálo by se to být neskutečné, pokud bychom hlasování vytrhli z kontextu celého poválečného vývoje, doprovázeného genocidou Korejců, Vietnamců, Palestinců, Iráčanů, Srbů, Libyjců a dalších, které imperialistické mocnosti plánují v Africe, Asii a Latinské Americe. Z našeho pohledu je zjevné, že současná falsifikace dějin vyjádřena v "Pražské deklaraci" není ničím jiným než dobře odměněnou službou restauraci kapitalizmu.

Nacistickou skutečnost popsali nezapomenutelně ve své knize "Spiknutí proti míru" Michael Sayers a Albert E. Kahn, ve které se uvádí: Německý generální štáb naplánoval celou řadu opatření zaměřených na zotročení asi 500 milionů obyvatel Evropy a SSSR, která byla pak v průběhu války postupně realizována. Miliony občanů SSSR, Poláků, Čechů, Francouzů a dalších evropských národů byly nahnány do dobytčích vagónů a transportovány na otrockou práci do Německa. V průběhu války okupovalo nacistické Německo v Evropě celkem 23 států. Ještě před nástupem Hitlera k moci vedl německý generální štáb řadu "vědeckých výzkumů" technik, které měly sloužit ke kompletní likvidaci některých evropských národů. Vrcholným výsledkem jejich výzkumů byla politika genocidy... vyhlazení celých ras nebo národů. Poprvé ji nacisté vyzkoušeli na německých Židech a komunistech po nástupu Hitlera k moci. Do konce světové války vyhubili 6 milionů evropských a sovětských Židů.

Metodické vyhlazování nevinných lidí nebylo omezeno pouze na Židy. Nacisté aplikovali svou vyhlazovací politiku na všechny okupované státy - kromě těch, které se staly jejich spojenci (jako Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, ve kterých kromě Židů vyhlazovali hlavně komunisty). Hlavním záměrem politiky německých nacistů bylo vyhlazení Slovanů, ovládnutí jejich surovin a národního bohatství.

V období po II. světové válce emigroval bezpočet nacistických válečných zločinců do USA, JAR a států s diktátorskými režimy jižní a střední Ameriky, kde mohly být jejich děti a vnuci vychováváni v duchu nacistické doktríny rasové nadvlády, která požaduje vyhlazení nebo zotročení všech nižších ras, než je árijská. (Zanedbávám účast nacistů v německé poválečné vládě a jejich státních institucích.)

Více než všechna jiná svědectví odkryla nacistické zločiny kniha autorů historika Sönke Neitzela a sociálního psychologa Haralda Welzera "Soldaten" (S. Fischer Verlag 2011). Knihu napsali na základě analýzy zaznamenaných odposlechů konverzace německých zajatců v zajateckých táborech anglo-amerických spojenců. Záznamy byly prováděny bez vědomí odposlouchávaných od roku 1939.

Spojenci měli v úmyslu zjistit, zda by se tak nemohli dovědět některá tajemství, která jim zajatci při výsleších nesdělili. Autoři tak zpracovali věrohodné záznamy z rozhovorů zajatců, obsahující názory na protivníka, své vlastní velitele, detaily o bojových misích a překvapivé podrobnosti o zvěrstvech, kterých se dopouštěli sami nebo byli jejich svědky.

Mandát k nelítostnému vraždění a garantované nepostižitelnosti dostali všichni, jak Wehrmacht, tak i vojska SS od německého politického nacistického velení. Jaký osud připravovali Rusům a všem Slovanům Hitler a jeho bandité, lze usoudit z mnoha direktiv, nařízení, instrukcí a přesných návodů vydaných před i po napadení SSSR. V první řadě je to Hitlerova direktiva "O zvláštním soudním režimu v rajonu operace Barbarossa" z 13.5.1941, doplněna o "Nařízení k zacházení s politickými komisaři" ze 6.6.1941, stanovících způsob činnosti Einsatzgruppen SS v zóně za frontou. Aby bylo všem německým vojákům naprosto jasné, jak vést válku proti SSSR, vystoupil Hitler 30.3.1941 v Říšském kancléřství s projevem k velení Wehrmachtu: "Musíme se vzdát pojmu "přátelství mezi vojáky". Komunista nikdy nebyl a nikdy nebude naším kamarádem. Hovořím o boji, jehož cílem je likvidace... Nevedeme válku proto, abychom zachránili nepřítele."

16.6.1941 na shromáždění hlavních funkcionářů III.Říše Hitler uvedl: "Gigantický prostor musí být přirozeně co nejdříve obsazen. Toho je možné nejlépe dosáhnout tím, že bude zastřelen každý, kdo by na nás jen křivě pohlédl." Velitel vrchního velitelství Wehrmachtu - OKW, polní maršál W. Keitel si po přečtení poznámek admirála Canarise, velitele vojenské rozvědky Wehrmachtu - Abwehru, ve kterých navrhoval lidské zacházení se zajatci Rudé armády, aby se vojáci Wehrmachtu sami vyhnuli krutému zacházení při svém zajetí, poznamenal: "Tady nejde o žádné rytířské vedení války. Zde se jedná o likvidaci světového názoru. Proto já podporují všechna trestní opatření."

Není však potřeba hledat tak vysoko. Zvláštní direktiva štábu 257.pěchotní divize Wehrmachtu říká: "Všichni vyslýchaní Rudoarmějci i civilní občané musí být nejkrutějším způsobem upozornění, že musí mluvit pravdu, V každém případě oni vědí, že budou biti od samého počátku...Vyslýchaného je potřeba před výslechem zbít (kolem 25 úderů obuškem nebo řemenem)...

Osoby, které podstoupily takový výslech musí být likvidovány společně s odsouzenými...Popraveni musí být pohřbeni tak, aby je příbuzní nemohli nalézt, mrtvoly vykopat a pohřbít jinde."

Proto i tvrzení autorů knihy, že morálka se snižuje v závislosti s délkou pobytu vojáka na frontě je zavádějící. Může být částečně platná pro pozemní síly, ale nikoli pro příslušníky letectva, či jiných strategických zbraní, kteří nejsou vystavení útokům partyzánů a přesto bez odmlouvání a s nadšením zabíjejí, zejména bezbranné civilisty.(Viz války v Koreji, Vietnamu, Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku, Libyi a izraelské války proti Palestincům.) Přestože vyvražďování komunistů a Židů mají na svědomí zejména příslušníci Einsatzgruppen SS, zúčastňovali se jich v popravčích komandech i vojáci Wehrmachtu.

Příslušníci Wehrmachtu věděli o holocaustu všechno

V Německu dodnes přežívá legenda, že o vyvražďování Židů armáda nebyla informována. Putovní výstava "Vyhlazovací válka - zločiny Wehrmachtu", kterou Hamburský institut pro sociální výzkumy představil v několika německých městech v létech 1995 - 1999, vyvolala celou vlnu protestů a odporu.

V záznamech rozhovorů válečných zajatců se zmínky o holocaustu objevily pouze na 300 stránkách, což by se zdálo velmi málo, vzhledem k rozsahu celého zločinu. Není tomu tak. Záznamy potvrdily, že šlo spíše o všeobecně známou záležitost. Nikdo ze zajatců v konverzaci nevyjádřil podiv nad tím, jakých strašných zločinů se mohou Němci dopouštět.

 

Detaily holocaustu

Záznamy rozhovorů vězňů obsahují zevrubné popisy způsobu vyhlazování Židů, včetně hromadného odstřelování, zabíjení kysličníkem uhelnatým v upravených skříňových automobilech, pohřbívání do hromadných hrobů a pálení těl, jako součásti "Operace 1005", která měla zahladit stopy holocaustu, zahájeného v roce 1943. Pochopitelně žádny zajatec v rozhovorech nepřiznal, že se přímo podílel na vraždění. Vždy pouze přiznávali, že "viděli nebo slyšeli". Popisy jsou však překvapivě detailní a mnohem přesnější, než svědectví, která podali po válce očití svědci.

Zajatý generálmajor Wehrmachtu Walter Bruns (velitel 89. pěší divize na západní frontě) popisuje průběh typické "Operace Žid", které se stal na východní frontě svědkem:

Bruns: "Jámy byly dlouhé 24 a široké asi 3 metry. Museli se položit na dno jako sardinky do konzervy, hlavami do středu, tváří dolů. Nahoře stálo šest střelců se samopaly, kteří je stříleli do týla. Když jsem se dostavil, jáma již byla plná, takže ti, kdo ještě byli naživu si museli lehnout nahoru a pak byli postřílení. Museli si lehat do vrstev nad sebou, aby nezabrali příliš mnoho místa. Předtím museli na jiném místě odevzdat všechny své cennosti. Jámy byly vykopány na okraji lesa a byly celkem tři. Byla neděle a pořád tam ještě stál celý zástup dlouhý asi 1,5 km. Vše probíhalo velmi pomalu. Stáli v zástupu a čekali na smrt. Teprve, když přišli blíže, do místa, kde museli odevzdat své šperky, cennosti a zavazadla, uviděli co se tam děje. Pak se museli svléci do spodního prádla. Byly mezi nimi ženy a malé děti, některé i dvouleté."

Oběti holocaustu bylo asi 6 milionů, téměř polovina zemřela v koncentrácích smrti. Tři miliony zemřely v ghetech nebo byly postříleny ránou do týla, což vyžadovalo vytvoření speciálních střeleckých družstev. Vojáci Wehrmachtu byli od účasti ve vraždění obvykle osvobozeni, zabíjeli příslušníci zvláštních jednotek SS a policejních praporů.

V mnoha záznamech jsou zachyceny rozhovory zajatců, považujících vraždění za přirozenou součást války o požadavcích kladených na střelce, monotónnosti jejich "práce", kvůli které se museli po několika hodinách střídat a o speciálních požadavcích na tento typ "úkolové práce". Střílení malých dětí považovali zajatci za problematické, nikoli z etických důvodů, ale proto, že je nebylo možné udržet jako dospělé na místě a bez pohybu.

Mnoho vojáku Wehrmachtu se stalo svědky holocaustu buď náhodou, anebo byli na masové vraždění pozvání.

Ze záznamu  vyprávění zajatého velitele 53. armádního sboru generála kavalerie Edwina, hraběte z Rothkirchu a Trachu (1888 - 1980) o jeho zážitcích v polském městě Kutno.

Generál: Velmi dobře jsem znal jednoho velitele od SS. Diskutovali jsme o různých věcech. Jednoho dne mně řekl: "Poslyš, nechceš si nafilmovat jednu z těch střeleb? Obvykle je střílíme ráno, ale pokud tě to zajímá, můžeme je postřílet i odpoledne."

Hrůza takového návrhu, i jeho přijetí spočívá především v tom, že generál i esesák nepovažovali vraždění za nic mimořádného. Vojáci Wehrmachtu chodili na dobytých územích často přihlížet popravám.

 

Děsivý sociální experiment

Je to současně neuvěřitelné i depresivní, jestliže si uvědomíme, s jakou rychlostí nacistická koncepce rasové nadřazenosti nahradila ideje a normy poválečné Výmarské republiky. Za pouhých šest let, od roku 1935, kdy byly schváleny norimberské rasové zákony, které zbavily německé Židy občanství a majetku, po kterém následovala deportace do koncentračních táborů, se uskutečnila konference ve Wannsee, na které bylo rozhodnuto o vyhlazení milionů Židů na celém teritoriu okupované Evropy. Zdá se to být nepochopitelné i nyní, téměř po osmdesáti létech, jak mohla nacistická ideologie vytlačit ze společenského vědomí obyčejný mravní závazek základním principům morálky, vštěpený potomkům rodiči, školní a náboženskou výchovou.

Kniha vychází 80 let poté, kdy přišel v Německu "demokratickou" cestou k moci Hitler, který zahájil dlouhou etapu imperialistických válek, vrcholící v současnosti válkou o severní Afriku a Střední východ a bude zřejmě pokračovat dalšími agresemi proti Sýrii, Íránu, Bělorusku, Rusku a Číně. Jen naprosto mimořádně se dovíme o zločinech spáchaných skutečnými invazory - Američany, Brity, Francouzi a jejich spojenci z NATO. Imperialistické státy si s požehnáním Ruska a Číny zřídily Mezinárodní soudní tribunál, k souzení válečných zločinů, kterých se mají dopouštět pouze ti, proti nímž jsou loupežné války rozpoutávány. Etapa válek, podobných II. světové, skončila ve Vietnamu. S rozvojem vědy a techniky jsou nyní války vedeny bezkontaktně. Váleční zločinci, vraždící své bezbranné oběti, většinou ženy a děti z nejmodernějších letounů bombami a raketami jejichž součástí je ochuzený uran, případně dálkově naváděnými bezpilotními letouny, jsou nepostižitelní a nebudou nikdy odhaleni. Vzhledem ke  globální krizi kapitalismu, ze které imperialismus hledá východiska vedením válek, které napomáhají rozvoji vojensko-průmyslových komplexů, může imperialistické války zastavit pouze změna politického systému v zemích agresorů. Kniha má obrovský význam v tom, že nás analogicky nutí si uvědomit, že nacismus neskončil, což konec konců potvrdilo i odmítnutí rezoluce o glorifikaci neonacizmu. Myšlení současných vojáků, zejména těch, kteří v okupačních jednotkách v kolonizovaných zemích vraždí neadekvátně vyzbrojené příslušníky sil odporu, či bombardují civilní obyvatelstvo ať přímo, nebo z USA, prostřednictvím bezpilotních letounů je stejné, jako u jejich předchůdců. Podobně jako oni necítí žádné výčitky svědomí. Plní pouze své povinnosti ve válkách kamuflovaných šlechetnými frázemi o boji proti světovému terorizmu a extremizmu, zosobňovaném islamisty, džihadisty, Slovany a hlavně komunisty, tak jako je plnili jejich předchůdci v boji proti SSSR.

 

Karel Kluz