Pokrytectví hesel o "svobodě projevu" ve světle útoku na redakci týdeníku Charlie Hebdo

Podrobnosti

Vytvořeno 12. 1. 2015

Twitter

Útok na redakci Charlie Hebdo (satirický týdeník) šokoval veřejnost, ohromenou násilnými vraždami dvanácti zaměstnanců v centru Paříže. Videozáznamy střelce vraždícího již zraněného policistu sledované miliony diváků se staly hlavním bodem středečních aktualit.

Bezprostředně po masakru se francouzská vláda a média snažily využít strachu a zmatku, který opanoval veřejnost. A opět, jako mnohokráte v dějinách, k tomu buržoazní vláda využila reakční charakter terorismu.

Terorismus tak opět posloužil prosazování státních zájmů, imperialismus využil teroristický akt k získání podpory pro svůj autoritarismus a militarismus.

V roce 2003, kdy Spojené státy prezidenta Bushe napadly pod lživými záminkami Irák, byl prezident Chirac donucen postavit se proti intervenci a to i přes nepředstavitelný americký nátlak.

Nyní prezidentu Hollandovi, který usiluje o to, aby se stal hlavním spojencem USA ve "válce proti terorismu", nahrál masakr do ruky.

Holland se mohl od počátku spolehnout na buržoazní média, která jsou připravována na to, aby v takových situacích vrhla veškeré své úsilí na emocionální manipulaci a politickou desorientaci veřejnosti.

Buržoazní média zkušeně kombinují vybrané informace s polopravdami, lživými tvrzeními a vymýšlenými příběhy vykalkulovanými na to, aby působily nejen na základní instinkty veřejnosti, ale i na její demokratické a idealistické sentimenty.

Napříč Evropou a USA rozšířila tato média tvrzení, že masakr v redakci týdeníku byl útokem na svobodu tisku a na absolutní právo žurnalistů v demokratické společnosti vyjadřovat a publikovat své názory bez toho, aniž by byla ohrožována jejich svoboda anebo se museli obávat o své životy.

Masakr byl tak označen za útok na základní principy svobody slova, která jsou údajně tak drahá a respektována v Evropě a USA.

Atentát byl prezentován jako další násilí ze strany muslimů, kteří nejsou ochotni tolerovat "Západní svobody". Buržoazie tak využívá svá média k ospravedlnění imperialistických "válek proti terorismu" - masakrů v Afghánistánu, na Středním Východě, a v Africe jako nezbytné nutnosti.

Ve špíně orgií demokratického pokrytectví se rychle zapomene na skutečnost, že americká armáda zavraždila na Středním Východě nejméně 15 arabských žurnalistů, na to, že při útoku na redakci Al Džazíry v Bagdádu v roce 2003 byli zavraždění tři a zraněni čtyři žurnalisté, že při útoku na Bělehrad byla zlikvidována redakce státní televize. Nikdo nespočítá, kolik bylo zavražděno pokrokových žurnalistů v Latinské Americe a Karibské oblasti. A dokonce nebýt hrdinství desátníka Manninga, který vydal veřejnosti utajované materiály, nikdy by se svět nedověděl o zavraždění dvou žurnalistů agentury Reuters americkou armádou v Bagdádu v roce 2007.

Nikdo se neptá, jak postupovaly USA a evropské vlády při obhajobě práva na svobodu slova proti WikiLeaks. Julian Assange, zakladatel WikiLeaks je léta pronásledován a aby nebyl na základě falešných obvinění švédských soudů vydán k inkvizičnímu procesu do USA, musí se od roku 2012 skrývat na ekvádorské ambasádě v Londýně, která je od té doby trvale střežená britskými tajnými službami. Vedoucí představitelé USA a Kanady ho označili za teroristu a požadovali jeho zadržení, k jeho pronásledování zneužili Interpol (stejně jako Hitler) a někteří požadovali jeho zavraždění. A sám Manning byl odsouzen ke 35ti rokům vězení.

To je pouze několik ukázek z toho, jak se velké kapitalistické "demokratické" státy starají o prosazování svých závazků v oblasti svobody slova a bezpečnosti žurnalistů.

Pokrytecké statě a tvrzení vytvořená buržoazními médii a vládou zaměřené na ovládnutí veřejného mínění vykreslují Charlie Hebdo a zavražděné žurnalisty jako mučedníky svobody slova a reprezentanty pokračování demokratických tradic tvrdě zasahujícího, nekonformního žurnalismu.

8. 1. 2015 uveřejnily Financial Times článek liberálního historika Simona Schamy, který zařadil Charlie Hebdo mezi slavné tradice žurnalistického odmítání respektu k autoritám, což je "životadárnou tekutinou svobody". Vzpomíná velké evropské satiriky 16. až 19. století, kteří byli pronásledování za zesměšňování vrahů, jakým byl vévoda z Alby, který v roce 1500 utopil v krvi povstání Holanďanů; francouzský "Král Slunce" Ludvík XIV; britský premiér William Pitt atd. Schama uvádí, že "Satira se stala nástrojem boje proti politikům, která vyvolávala výsměch návštěvníků těch kaváren a hospod, ve kterých kolovala každý den a každý týden."

Schama zařadil Charlie Hebdo na nesprávné místo. Všichni satirikové, které měl na mysli, patřili mezi demokratické osvícence, kteří orientovali satiru proti mocným představitelům aristokracie. Naopak Charlie Hebdo neúnavně, v zájmu podpory války s terorismem, degradujícím způsobem zobrazoval muslimy, zesměšňoval chudé a bezmocné.

Hovořit čestně o cynickém a degradujícím charakteru týdeníku Charlie Hebdo neznamená schvalovat masakr. Ale když heslo "Já jsem Charlie" prosazované nekompromisně buržoazními médii zvolí masy jako hlavní slogan svých demonstrací, musí říci ti, komu zůstal zdravý rozum a nepodlehli buržoazní propagandě nahlas: "Odsuzuji masakr, ale nemám nic společného s Charlie."

Marxistům není cizí boj proti způsobům, jakými různá náboženství ovládla myšlení mas. Marxisté však vedou svůj boj s vědomím skutečnosti, že náboženské přesvědčení je vytvářeno v podmínkách nepřízně osudu a zoufalé chudoby těchto mas. Náboženství nesmí být vysmíváno, ale pochopeno a kritizováno. Karel Marx uvádí:

"Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu."

"Zrušit náboženství jako ilusorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadavek vzdát se ilusí o svém postavení je požadavek vzdát se postavení, ve kterém je zapotřebí ilusí. Kritika náboženství je tedy v zárodku kritikou tohoto slzavého údolí, jemuž náboženství tvoří svatozář." (Marxův Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva)

Ten, kdo si přečte Marxova slova, pochopí intelektuální a morální propast, která odděluje marxismus od nezdravého chování pseudo-levicového cynismu, který našel vyjádření v Charlie Hebdo. V týdeníku nebylo publikováno nikdy nic osvíceného, pouze dětinské a často obscénní ponižování islámského náboženství a jeho tradice.

Cynicky provokativní protimuslimské karikatury, které se objevovaly na obálce týdeníku, přispívaly (promyšleně a záměrně) k mohutnění šovinistických hnutí ve Francii. Je proto nyní absurdní tvrdit, že vše bylo zamýšleno jako nevinná legrace, bez politického podtextu, bez ohledu na to, že se francouzská vláda podílela na masakrech a likvidaci pokrokového režimu v Libyi a na to, že její vojska vraždí v Africe a připravují se na válku proti Sýrii.

Francie je země, ve které neúměrně roste vliv neofašistické Národní fronty. V politickém kontextu Charlie Hebdo podporoval růst politizovaného antimuslimského sentimentu, připomínajícího antisemitismus, který ovládl Francii na konci 19. století.

Progresivní levicové síly musí odsoudit teroristický útok na redakci, ale musí upozornit na to, že ti, kdo vybírají a vyzbrojují teroristy, sledují pouze jeden cíl, posílit tak zvanou válku proti světovému terorismu a extremismu, která je pouze nástrojem k prosazení globální imperialistické diktatury.

Autor: David North

• < Předchozí
• Další >