Kapitál proti bolívarské revoluci ve Venezuele

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 9. 2016

Twitter

Nástup světového imperialismu proti progresivnímu hnutí v Latinské Americe se po vítězstvích v Paraguaji, Argentině a Brazílii zesílil opět proti Venezuele. V Paraguaji a Brazílii byli levicoví prezidenti odstraněni na základě vykonstruovaných obvinění z korupce, které "vyrobila" CIA. Protože proti prezidentu Madurovi nejsou takové důkazy, které by měly alespoň zdání věrohodnosti, obviňují imperialistická média levicový režim, že dovedl venezuelskou ekonomiku na pokraj kolapsu.

Postup je stejný, jaký byl použit proti SSSR a státům světové socialistické soustavy. Ať pravicová nebo pseudolevicová média popisují situaci v zemi jako před lidovými vzpourami, jejichž příčinami jsou prázdné obchody, nedostatek léčiv, nekonečné fronty před několika málo středisky pro rozdělování potravin za nízké ceny. Pro světový kapitalismus není problémem takovou situaci prostřednictvím ekonomických embarg vyvolat. Zažili jsme to sami.

Obraz negativního sociálně ekonomického vývoje, předkládaný médií světové veřejnosti prohlubuje v lidových masách skeptický názor na možnosti pokojné cesty k socialismu, jejímž jediným výsledkem prý je pouze prohlubování chudoby a nespokojenosti. Situaci proto může změnit pouze obnova neselhávajícího kapitalistického svobodného trhu.

Monopolistická média opakují pohrdavý slovník, používaný ve spojení se socialistickými vládami: režim, diktatura, útlak. Kořeny venezuelského "zla" prý vycházejí z politické orientace vládnoucí "Jednotné socialistické strany Venezuely - PSUV", ze které pochází současný prezident Nicolas Maduro, následovník Huga Cháveze.

Ekonomická porážka Venezuely má demonstrovat další a snad již definitivní prohru pokusu o nastolení socialismu.

Pravda je pochopitelně jinde. Krize, kterou prochází Venezuela je přímým následkem podzemní války vedené proti vládě vedené Madurou. Hybridní sociálně ekonomická válka je vedena prostřednictvím americké CIA, která přímo řídí kontrarevoluční uskupení venezuelské buržoazie.

Krizový vývoj ekonomiky (podobně jako v Rusku) vznikl okamžitě po uměle vyvolaném poklesu cen ropy a ekonomických spekulacích domácího soukromého kapitálu. Venezuela a to i z důvodu podcenění znárodňování výrobních podniků a zapojení dělnické třídy do tohoto procesu, je plně závislá na exportu ropy.

Cena barelu ropy poklesla ze 110 USD v roce 2015 na současných 50.

Spojenec USA Saudská Arábie odmítla snížit těžbu ropy a podpořit tak růst její ceny. Jde o manévr ve prospěch USA a EU, který omezil zisky z exportu o více než polovinu.

V samotné Venezuele, většina importovaného zboží nekončí ve státních obchodech, ale na černém trhu za uměle nafouknuté ceny. Venezuelská buržoazie využívá tuto situaci k prosazování svých politických cílů.

V ulicích Caracasu organizuje masové protivládní demonstrace, které svolává pravicová opozice pod vedením tak zvaného "Stolu demokratické jednoty" konglomerátů různých pravicových politických stran a hnutí, jejichž jediným cílem je obnovit buržoazní diktaturu, která v zemi fungovala do roku 1999, kdy se moci ujal Chávez.

V listopadových parlamentních volbách roku 2015 zvítězila s převahou pravicová opozice, které má nyní ve 160-členném parlamentu 109 křesel. Ve volební kampani využila špatnou ekonomickou situaci v zemi, rostoucí bídu a nezaměstnanost.

Tlak opozice pokračuje. Jejím hlavním cílem je odstranění prezidenta Madura, prostřednictvím referenda, které umožňuje současná ústava. Referendum má proběhnout ve dnech 24-26. října 2016. Očekává se, že kampaň i průběh budou ovlivněny odstrašujícími fašistickými metodami. Ozbrojené skupiny jsou již připraveny, aby vyvolaly krvavé střety s policií a armádou.

To však zřejmě nestačí. Celé měsíce se již hovoří o tom, že "Organizace amerických států" vyloučí Venezuelu a dojde k aplikaci "Interamerické demokratické charty", která má umožnit vnější intervenci, pravděpodobně realizovanou prostřednictvím nejvěrnějšího spojence USA, Kolumbie.

Venezuelský revoluční pokus prožívá těžké okamžiky nejen kvůli hybridní válce, kterou proti němu rozpoutal světový imperialismus, ale i díky "Modelu socialismu 21. století". Je však evidentní, že venezuelská revoluce ukázala, že socialismus nepatří do archivu 20. století, že revoluce je i nadále nezbytná a aktuální. Současně ukazuje, že není možné podceňovat základní strategické prvky marxistické ideologie, jejichž význam potvrdila historická zkušenost mezinárodního komunistického a dělnického hnutí.

Venezuelská vláda se chtěla po léta porovnávat se sektory velkého kapitálu, s národní a mezinárodní buržoazií na kolbišti buržoazně-demokratických institucí. Za svůj úkol vždy považovala povinnost zůstat ve vládě. Při tom ale neřešila otázky udržení politické a hlavně ekonomické moci.

Za 16 let se ji nepodařilo vybudovat skutečný vlastní státní průmysl, jako alternativu exportu ropy.

V zemi i nadále vládne spekulativní kapitál soukromých domácích i zahraničních firem, které ovládají politické strany a vlastní všechna informační média, kontrolují prodej základních potravin a zboží, což využívají k destabilizaci země. Sabotáže dodávek a zásobování jsou nyní hlavním heslem současnosti.

Vedení revoluce stojí nyní před touto skutečností, která ukazuje hranice politické koncepce, která ve jménu "demokratičtějšího" socialismu odmítá bojovat prostředky, které jsou nezbytné, proti nepřátelské třídě, která je naopak ochotna použít všechno, co bude mít k dispozici k dosažení obnovy kapitalismu a znovuzískání ztracených privilegií.

Osud Venezuely a bolivarské revoluce bude nyní záviset na revoluční zralosti jejich vůdců, která vystupuje do popředí vzhledem k nutnosti řešení problémů transformačního procesu, který se pozastavil na počátku. Hlavní úkol ve vypracování nové politicko-ekonomické strategie v boji proti vnitřnímu i vnějšímu nepříteli by měla sehrát Komunistická strana, která vždy usilovala o orientaci bolívarského procesu na dosažení reálných socialistických cílů.

Bolívarská revoluce přinesla rozsáhlé vymoženosti venezuelským lidovým masám. Zachránila miliony lidí před bídou a analfabetismem a předložila jim důstojnou a plnoprávnou budoucnost.

Nyní je nezbytné rozvíjet tuto revoluci až do konečného cíle. Jinak riziko ztráty vymožeností, kterých bylo až dosud dosaženo a návrat před rok 1999 je zcela konkrétní.

K.K.

• < Předchozí
• Další >