Výzvy, jimž čelí dělnické hnutí

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 9. 2019

Twitter

Projev Eugene McCartana, generálního tajemníka KS Irska, na mezinárodním komunistickém setkání v Aténách, 2018.

Soudruzi,

imperialismus se topí ve stále se prohlubující krizi. Na globální, oblastní i národní úrovni je teď tento systém chycen svými rozpory do sítě v několika vzájemně propojených krizích - ekonomické, politické, ekologické, kulturní a morální.

Je na komunistech, aby přišli s objasněním a pochopením četných krizí, jimž jsou vystaveni pracující: masová nezaměstnanost, rostoucí chudoba, nejisté zaměstnání, nejisté bydlení, nejisté zdraví a nejisté stáří.

Komunistické strany jsou nezbytně zapojeny v každodenních bojích dělnické třídy, jako je obrana mezd a podmínek, a musí být nejradikálnějšími a nejodhodlanějšími protagonisty v těchto bojích. Jsme zodpovědní za položení naší činnosti do kontextu naší celkově revoluční strategie.

Je nutno přiznat, že naše hnutí nebylo v tomto ohledu vždy jednotné. Historická zkušenost nám ukazuje, jak je snadné sklouznout do bahna reformistického sociálně-demokratického myšlení, když se soustředíme na krátkodobé cíle, jako volební cyklus, s položením otázky: "S kým se pokoušíme vytvářet aliance a jaké cíle si chceme klást?"

Problémy, jimž celosvětově čelí dělnické hnutí, jsou určitě formovány prohlubující se krizí kapitalistického systému, systému, jenž vyžaduje trvalý růst v podmínkách konečných (vyčerpatelných) zdrojů. Tento rostoucí nedostatek zdrojů jej nutí k zesilování vykořisťování a k ničení přirozeného prostředí, zhoršování globálního oteplování a zasahování do životů desítek milionů pracujících. Je stále jasnější, že kapitalistické řešení krize životního prostředí neexistuje.

Krize systému i nadále nadhazuje složité otázky a problémy a přidává novou naléhavost staré otázce "reforma či revoluce". My, coby komunisté, neodmítáme reformy, ale odmítáme reformismus, jenž má tendenci zachraňovat nebo dokonce posilovat kapitalismus.

Pokusy zvládnout tyto krize v zájmu státního monopolního kapitalismu zesílily třídní konflikt a předložily světovému komunistickému a dělnickému hnutí čtyři základní otázky: povaha revoluční přeměny; obrana a prohlubování demokracie; ochrana udržitelného životního prostředí; a prosazení světového míru.

Požadavky předložené Komunistickou stranou Irska jsou ty, jež povedou k přeměně naší společnosti a změně rovnováhy ekonomických a politických sil rozhodujícím způsobem v zájmu dělnické třídy, ke zvýšení třídního uvědomění, požadavky, jež strategicky otevřou a dovolí budování sil, nutných k postupu k socialismu.

Státně monopolní kapitalismus samozřejmě předkládá vlastní reformy: narušování národní demokracie, národní svrchovanosti a práv pracujících pomocí soustředění kontroly a moci do technokratických institucí spolu s odebráním ekonomického rozhodování demokraticky zodpovědným institucím. To není pouze strategie, ale strukturální nutnost, aby prospíval. Keynesiánství v tomto ohledu přežilo svou účelnost a teď je vnímáno jako překážka, již ne nutno odstranit.

Pokračující centralizace moci do takových institucí jako Evropská unie se také odráží v mezinárodních smlouvách TTIP a CETA. Dokonce i omezené formy demokracie, zažité za kapitalismu, se pro potřeby státně monopolního kapitalismu staly překážkou.

Tyto útoky na omezenou demokracii, jež lidé zažívají spolu s trvalými útoky na práva a životní úroveň pracujících, vyvolávají celosvětově rostoucí odpor, jak lidé začínají zpochybňovávat mantru "Alternativa neexistuje" (There is no alternative). Národní vlády se stále více stávají strážci zájmů globálního monopolního kapitalismu.

Je vidět dvojí úloha, již hraje EU v ochraně třídních zájmů na národní i unijní úrovni. Vládnoucí třídy na národní úrovni přenechaly moc Evropské unii (proto se jeví slabými), aby  se chránily a uhasily národní třídní boj.

Předkládáním ekonomické a rozpočtové politiky coby fait accompli (předem hotová věc; pozn. překl.), odvozené z "našich" demokraticky odsouhlasených smluvních závazků k EU, jsou schopni tvrdit, že ekonomická a rozpočtová politika je apolitická a je čistě záležitostí technické kompetence - a tím vším skrytě posilují myšlenku, že není alternativy.

Tato dvojakost EU je vyjádřena v:

• konkurenčním zákoně EU, zabraňujícím státní pomoci národnímu průmyslu
• "jednotném trhu", znamenajícím o trochu víc než právo firem přesouvat kapitál po vnitřním trhu EU
• zesilování ekonomického soupeření mezi členskými státy EU, vytvářejícím hybnou sílu k liberalizaci.

Tím, co kapitalismus potřebuje, aby si zajistil přežití a své vlastní objektivní zájmy, je hlavní účel vnitřního trhu - čili zvyšovat pokles soupeření v rámci Evropy, svého vlastního běhu na dno. Takzvaná "volnost" pohybu je svoboda kapitálu k vykořisťování.

To aplikuje i na globální úrovni. My komunisté čelíme problému analyzování a pochopení hlubokých strukturálních změn, vyžadovaných samotným kapitalismem. Honba za rozšiřováním trhu dosahuje hranic své schopnosti růst. Financializace a monopolizace dokazují, že neumí překonat stagnaci.

Trvalá honba za kontrolou výroby a trhů a za těžbou přírodních zdrojů už má zničující dopad na životy miliard lidí, a také je příčinou ničení a mizení tisíců druhů rostlin a živočichů. Nenapravitelné škody už byly způsobeny biodiverzitě naší planety zásadně ohrožují lidskou existenci.

Rostoucí militarizace je další hrozbou naší planetě, s plány jako Evropský program ochrany průmyslového rozvoje (European Defence Industrial Development Programme; 500 milionů eur), vojenská mobilita (Military Mobility; 6.5 miliardy eur) a Evropský obranný fond (European Defence Fund; 13 miliard eur), spolu se Stálou strukturovanou spoluprací (Permanent Structured Cooperation; PESCO), což vše začalo fungovat jen za letošní rok. Irská vláda bude podle PESCO zavázána k posilování a rozvoji irských ozbrojených sil, s navýšením výdajů o 6 miliard eur ročně.

Rozpočet na bezpečnost a obranu EU má v roce 2021 vzrůst dvaadvacetkrát, na 28 miliard eur. Do toho není započítána kontrola hranic s rozpočtem 21 miliard eur na armádu 10 000 pohraničníků, ani noho dalších skrytých miliard na pomoc rozvoji vojensko-průmyslového komplexu v Evropě.

Tento zbrojní průmysl měl už v roce 2014 cenu převyšující 97 miliard eur, a zaměstnává přes 00 000 lidí přímo a 1,2 milionu nepřímo. V očích předsedy Komise EU Jean-Claude Junckera a mnoha dalších činovníků EU to je nevyužitý zlatý důl.

Francie a Německo mají jedny z největších zbrojařských firem na světě. Zbrojní vývoz EU přesahuje 27 procent celosvětového, je druhý za Spojenými státy s 34 procenty.

Síly v srdci EU chtějí další rozpočtovou integraci, pro přísnější peněžní kontrolu a prohlubování militarizace. Zároveň jsme svědky rostoucího odcizování mezi pracujícími napříč EU, se samotnou EU a jí uvalenými, po celá desetiletí trvajícími úspornými programy.

Je mýtus naznačovat, jak dělají projevy jeden za druhým, že "více Evropy" nás donese blíž k "sociální Evropě". Proč sociální demokraté a odborové svazy vždy podporovali těsnější integraci EU? Protože to bylo spojené se sociálním příslibem, občas bezvýhradným. Existovala víra, že se ekonomická integrace přelije do sousedních oblastí politiky a nakonec přivodí "sociální Evropu". Což se ukázalo zjevně klamným.

Rostoucí uniformita členských států nezabránila tomu, že se ekonomická integrace stávala stále radikálnější, ale radikálnější v zájmu kapitálu; a tenhle ultra-kapitalismus prostoupil všechny představitelné oblasti politiky. Přesto někdo stále tvrdí, že EU lze nějak zachránit. Podřízení kapitalismu je naprosté, a její základy jsou bezpečně zakořeněné.

Soukromí poskytovatelé vidí Evropský předpis o hospodářské soutěži (European competition law) jako dar z nebes. Je namířený k další liberalizaci, která je konečným cílem soukromého podnikání.

My víme, že evropská hospodářská integrace slouží k zesilování globalizace.

A dělnická třída ví, že EU je problém, ale není jí jasné, proč. Pracující reagují na materiální podmínky, v nichž žijí. My musíme chápat jejich (chybný) pocit bezmoci a útoky na jejich životní úroveň. Musíme přeformulovat diskusi o EU způsobem, jenž vytvoří pocit, že se jim zhoršují životní podmínky a zvyšuje nejistota, v analýze, jež nebude démonizovat jejich pochybnosti, ale znovu zaměří jejich hněv ke zpochybnění moci a ke kontrole kapitálu.

Když s nimi nebudeme mluvit a tuto analýzu jim neposkytneme, udělá to za nás pravice. Tam, kde pravice zaseje pouhý zmatek a rozdělení, my můžeme udělat strategický zásah a udělat jasno.

Současnou krizi způsobilo hlasování o brexitu, a teď je zveřejnění termínů a podmínek, v nichž Britský stát "opustí" EU, jen dalším vyjádřením rostoucích rozporů uvnitř kapitálu v samotné Británii, v EU i ve Spojených státech. Rovnováha sil uvnitř EU se posouvá, a každé řešení, jež EU předloží, tyto rozpory zdůrazňuje.

Obojí "setrvávatelé", v Británii i v EU, i "brexitelé" využívají britskou hranici v Irsku jako prostředek k zajištění svých strategických pozic. EU a ti v britské Konzervativní straně, kteří chtějí setrvat v EU, s významnou podporou mezi poslanci za britskou Labour Party, se pevně drží mantry "žádnou hranici v Irsku", aby toto naplnili, používají Belfastskou dohodu (1998) coby krycí manévr, a irskou národní otázku používají jako pěšáka na šachovnici.

Zatím zastánci brexitu v britských vládnoucích garniturách používají unionismus k dotlačení vlády Mayové k zaujmutí tvrdší linie vůči EU. Demokratická unionistická strana se ve stejnou dobu pokouší využít vyjednávání o brexitu k narušení Belfastské dohody. Brexit vyvolal krizi v Britském společenství i v Evropské unii.

Sociálně demokratická levice coby organizovaná síla stále upadá, ale to neznamená oslabení sociálně demokratických ideálů a iluzí mezi dělnickou třídou. Reformistické síly v EU nabízejí dělnické třídě stále totéž, víc Evropské unie a hlubší integraci EU, zatímco třída hledá zodpovědnější národní vlády, a její hlasy něco znamenají.

Pravice, jak se zdá, zachycuje nálady třídy a těží ze všeobecného rozčarování z EU, čímž pro naše hnutí vytváří vážné problémy. I když lovíme ve stejném bazénu, nabízíme pracujícím jiná řešení; ale tato řešení mají smysl jen když přesně popisují zkušenosti pracujících a odrážejí materiální podmínky. Pravice nabízí jednoduchá a cituplná řešení, čímž odklání třídu od konkrétních řešení, jež zpochybňují systém jako takový.

Politický požadavek na národní demokracii a svrchovanost je základem, na němž napadáme tvrdě nacionalistickou pravici i integrační síly EU ve vládnoucí třídě. Musíme artikulovat požadavky, jež vyjádří skutečné potřeby dělnické třídy a poskytnou revoluční sílu vpřed.

Další oblast, na niž se musíme podívat, je úloha eura coby mechanismu ke vnucování rozpočtové kontroly kmenovými zeměmi ve jménu monopolního kapitalismu. Je tohle možné strukturální oslabení, jež můžeme napadnout a oslabit tak superstrukturu Evropské unie?

V Irsku se vládnoucí třída zachovává pomocí spojenectví s politickou vládnoucí garniturou EU, poskytující pozlátko sofistikovanosti, a s mezinárodním monopolním kapitálem, poskytujícím klamný růst v HDP a nějaká pracovní místa v ekonomice. Postoj naší vládnoucí třídy byl odhalen v případu daňové dohody (firmy) Apple, protože krachující stát bojuje, aby daroval miliardy a zajistil, aby Apple i ostatní mohli i nadále využívat Irsko jako daňový ráj.

Politicky stát a vládnoucí třída přijaly liberalismus coby prostředek k zajištění "demokratické" debaty v prostoru, bezpečném k tomu, aby se monopolní kapitál ani nadále nezabýval právy pracujících. Nedávná referenda o manželství stejného pohlaví a potratech, i když byla značně vítaná a pokroková, dostávají mnohem víc prostoru než debaty o našem daňovém režimu nebo o veřejném společenském vlastnictví vody.

I když tu je vakuum způsobené kolapsem sociální demokracie, neznamená to, že bychom měli zapadnout do tohoto politického bahna. Spíše už nastal čas ke větší ideologické zřetelnosti, většímu pochopení našeho nepřítele a jeho rostoucích rozporů.

Na konferenci, jako je tato, chápeme společné rysy našich stran a hnutí; bez ohledu na to, kde ve světě jsme, všichni bojujeme za zničení kapitalismu, svržení imperialismu. Ale důležité je i to, aby byly vzaty v úvahu základní skutečné materiální rozdíly v podmínkách a rozložení sil v našich zemích.

Musíme obnovit důvěru a respekt mezi sebou. Bez jednoty komunistických sil můžeme propást dosažení rozhodujícího přispění ke vzestupu naší třídy.

Neznamená to jednotu ve zdvořilém tichu, ale jednotu zdvořilé výměny zkušeností a diskusi o našich rozdílech a o jejich pochopení.

Jedině výzvou ke vzájemné debatě můžeme všichni růst a rozvíjet naši ideologii. Tahle výzva nevede k opuštění naší revoluční ideologie, ale k jejímu ostření, k využití v třídní válce, válce, v níž bude klíčem solidarita.

Eugene McCartan 2. prosince 2018 (autor je generálním tajemníkem KS Irska)

(překlad VS)

Zajímavě působí srovnání projevu Eugena McCartana, který charakterizuje současné krizové jevy, unijní diktát a představuje politiku dělnické třídy, s projevem Vojtěcha Filipa na stejné akci, v kterém podceňuje současný imperialismus a šíří iluze o vlivu a možnosti reformy OSN.

https://www.kscm.cz/cs/aktualne/aktuality/filip-jedine-zmenou-konfigurace-rady-bezpecnosti-osn-je-mozne-zastavit-rozklad 

(pozn. KSM)

• < Předchozí
• Další >