"Barevná revoluce v Bělorusku" - kdo je vinen a co dělat?

Podrobnosti

Vytvořeno 23. 2. 2021

Twitter

To, co se nyní děje v Bělorusku je dalším selháním "tržního socialismu". Znovu se můžeme přesvědčit, že tržní socialismus je pouze škodlivá utopie. Socialismus a trh jsou neslučitelné, stejně, jako zájmy pracujících a buržoazie. Platí buď trh, nebo socialismus. Pokusy o jejich sjednocení vždy vedou k tomu, co dnes vidíme v Bělorusku (a co jsme viděli v poslední době ve Venezuele a v Bolívii).

Alexandr Lukašenko se 25 let pokoušel budovat tento tržní socialismus. Pokoušel se spojit trh se socialismem, zájmy pracujících se zájmy buržoazie. Uspokojit obě třídy.

Na jedné straně, opíraje se o svou autoritativní moc, o administrativní aparát se pokoušel omezit apetit buržoazie.

Na čem to je založeno?

1. Podle běloruských zákonů neexistuje soukromé vlastnictví zemědělské půdy. Soukromníci, nebo organizace si mohou půdu pronajmout od státu.
2. Stejně tak všechny podzemní a pozemní zdroje i suroviny náleží státu. Jejich těžbu povoluje stát.
3. Rozhodující podíl velkého průmyslu a zemědělských podniků náleží státu.
4. Celý běloruský zahraniční obchod je v rukou státu.
5. Rovněž byty vlastní stát.

Díky tomu Lukašenko nevpustil do ekonomiky loupežný západní kapitál a zabránil její zničení. Udržel podniky a zaměstnání pro pracující a tím dosáhl nízké úrovně nezaměstnanosti - asi půl procenta. V Bělorusku nedošlo k vývozu kapitálu do daňových rájů jako v Rusku.

Lukašenkovi se podařilo udržet většinu sociálních vymožeností ze sovětské epochy:

• Bezplatné zdravotnictví, včetně bezplatného pobytu v lázních a ozdravovnách, organizovaného odbory.
• Vysokoškolské vzdělání je z padesáti procent bezplatné (hlavně v těch univerzitách zabezpečujících vzdělání pro zemědělství, průmysl a základní vědecký výzkum).
• V Bělorusku existuje systém dotovaného bydlení, které je efektivnější, než v Rusku. Nájemné je dvoj až trojnásobně nižší, než v Rusku.

To je všechno velmi dobré a Lukašenka je možné za to pouze chválit. To však nemohlo trvat věčně.

Lukašenko dosud potlačoval buržoazii pouze svou autoritativní vládou. Jeden člověk to však nemůže dělat do nekonečna. To může realizovat pouze dělnická třída, vyzbrojena idejemi vědeckého komunismu, která má revoluční třídní vědomí, chápe své zásadní třídní zájmy a je připravena za ně bojovat, vytváří jednotnou a organizovanou politickou sílu, aby mohla vést tento boj.

Tato revoluční dělnická třída by mohla udržet buržoazii na uzdě a omezit její úsilí o získání politické moci.

Dělnická třída by se pochopitelně nespokojila s tím, co existuje. Potlačovala by buržoazii až do její likvidace jako třídy, až do zrušení soukromého vlastnictví a obrození socialismu.

Revoluční dělnické třídě je jasné, že se nemůže zastavit na půli cesty. Pokud nezlikviduje buržoazii, jako třídu, buržoazie ji opět zotročí. Pokud zcela nezlikviduje soukromé vlastnictví, buržoazie si přivlastní absolutně všechno, i to co do té doby náleželo pouze státu. Pokud dělnická třída nevybuduje skutečný socialismus a nikoli pouze jeho tržní verzi, buržoasie ovládne všechno a zlikviduje všechny sociální vymoženosti.

Kdyby to všechno bylo vštěpeno revoluční dělnické třídě, ta by pak vědomě a cíleně bojovala proti buržoasii, až do vítězného konce. Potlačovala by ji krok za krokem na všech frontách: ideologické, politické i ekonomické až do okamžiku, kdy by ji zbavil jakéhokoli politického a ekonomického vlivu, pak by vláda dělnické třídy zrušila soukromé vlastnictví - zlikvidovala by buržoazii jako třídu.

Pokud by byl Lukašenko skutečným představitelem dělnické třídy - komunistou, pak by to chápal. Našel by si stejně smýšlející lidi - komunisty a společně s nimi by začal připravovat běloruské pracující k nelítostnému boji s buržoasií. Sdělil by pracujícím:

Nyní u nás platí pro buržoazii omezení. Nemohou vlastnit půdu, přírodní bohatství, velké průmyslové podniky a bytové komplexy. Díky tomu si dosud udržujeme některé sociální vymoženosti ze sovětské epochy. To však nemůže trvat věčně. Buržoazie je nenasytná v honbě za ziskem. Neuspokojí se ovládáním pouze části ekonomiky. Dříve nebo později se pokusí ovládnout všechno. Pokud toho nechceme dopustit, máme pouze jednu cestu, bojovat s ní, až do její úplné likvidace.

1. Budeme bojovat proti ní ideologicky - objasňovat pracujícím, že jejich zájmy jsou opačné, než zájmy buržoazie, proto se s ní bez boje nesmíříme, musíme s ní bojovat na život a na smrt.

2. Povedeme proti ní politický boj. Zbavíme ji možnosti vést jakoukoli politickou činnost, protože veškerá její politická činnost je zaměřena pouze na jedno - zotročení a oloupení pracujících.

Zbavíme buržoazii volebních práv, zakážeme všechny buržoazní politické organizace a zlikvidujeme všechna buržoazní masmédia. Zbavíme ji veškerého politického vlivu, možnosti škodit pracujícím.

3. Povedeme proti buržoazii ekonomický boj. Nejdříve zavedeme v průmyslových podnicích dělnickou kontrolu a nakonec je znárodníme. Zbavíme buržoazii základu pro její existenci, rozbijeme bázi kapitalismu - soukromé vlastnictví a tak obnovíme v Bělorusku socialistické zřízení.

Těm představitelům buržoazie, kteří povstanou proti nám se zbraní v ruce, odpovíme stejným způsobem, rozmačkáme je bez slitování.

Tak by postupoval Lukašenko, pokud by byl komunistou a představoval zájmy pracujících. Osvítil by pracující myšlenkami vědeckého komunismu a vedl by je do rozhodného boje proti buržoazii, provedl by v zemi socialistickou revoluci.

Lukašenko však není komunista. Neobjasnil pracujícím, že jejich zájmy a zájmy buržoazie jsou zcela nepřátelské, že mezi nimi nemůže být souhlas, ale pouze nesmiřitelný boj. Místo toho dával najevo, že sesouhlasit zájmy pracujících se zájmy buržoazie je zcela reálné. Že obě třídy mohou mírumilovně koexistovat a společně pracovat ve prospěch blahobytu země.

Lukašenko toho učinil více než dost proto, aby zmátl pracující. Díky němu dělnická třída Běloruska ztratila svou třídní orientaci. Lukašenko neviděl v buržoazii své nejhorší nepřátelé, s kterými musí bojovat, ale sociální partnery, s kterými je možné a nutné spolupracovat.

Zkrátka - běloruská dělnická třída byla bez ideologického vlivu, nikdo ji nepřipravoval na boj proti buržoazii. A pokud dělnická třída není připravena na boj s buržoazií, stane se zákonitě dříve nebo později nástrojem v jejich rukou a bude sloužit jejím záměrům, zotročení a oloupení dělnické třídy.

Pokud dělnická třída není připravena k boji s buržoazií - bude napomáhat boji sama proti sobě.

Z druhé strany - buržoazii nikdo politicky neomezoval. Nezbavili ji volebního práva, nezakázali její politické organizace a média. Svobodně se konsolidovala, posilovala a sílila. Její politický vliv na společnost a tedy i na dělnickou třídu, rostl.

Se zvyšováním jejího politického vlivu se stále častěji pokoušela ukončit ekonomická omezení, jejichž autorem byl Lukašenko. Přímo se olizovala a slintala, rvala se o povolení uchvátit půdu a mamutí průmyslové podniky, V Bělorusku za posledních pět let se pokoušela buržoazie nejméně desetkrát protlačit parlamentem a vládou zákony o privatizaci

Dosud to Lukašenko nepřipustil, bránil tomu svou osobní mocí. Jak již bylo řečeno, jeden člověk nemůže čelit celé buržoazní třídě. To může učinit pouze dělnická třída. Protože v současnosti není dělnická třída Běloruska připravena k boji s buržoazií - neměl a nemá se Lukašenko o koho opřít.

Za ním nestojí miliony bojovníku proletariátu, kteří bez váhání položí život za vítězství komunismu.

Podporují ho pouze činovníci - ochránci, kteří neslouží za ideu, ale za žold. Při prvním ohrožení se zachovají zbaběle a prodají Lukašenka. Takže i nyní je pád Lukašenka pouze otázkou času.

Běloruska buržoazie povstala a dezorientování pracující ji podporují. Pomáhají tak svému nejhoršímu nepříteli. Pomáhají tak těm, kdo je chce odrat do naha, uloupit půdu i průmyslové podniky, protáhnout je šokovou terapií, zlikvidovat všechny jejich sociální vymožeností, oloupit je o levné bydlení, energie a zbavit je práce.

Ale pracující jim věří, sami si kopou hrob, nastavují své krky, aby se jejich třídní nepřátelé měli co nejlépe. To je to, k čemu přivedla dvoutvářnost Lukašenka - jeho ochota uspokojit pracující i buržoazii.

Co bude nyní následovat?

Jsou možné dvě varianty, obě špatné pro běloruské pracující.

První varianta - běloruská buržoazie svrhne Lukašenka, v tom ji zákonitě podpoří Západ. Nelze pochybovat o tom, že ji podporuje již nyní. Pak Západ zlikviduje běloruskou ekonomiku - zemědělství i průmysl a začne využívat běloruský trh k exportu vlastního zboží. Běloruský lid poslouží jako levná pracovní síla ve všech zdraví ohrožujících výrobních odvětvích., které nechce buržoazie provozovat ve svých zemích. Nezaměstnanost kolosálně vzroste. Zmizí bezplatné zdravotnictví, o lázních a ozdravných pobytech bude možné pouze snít. Stejný osud ponese i vysoké školství.

V imperialistických půtkách mezi Ruskem a Západem, bude Bělorusko vystupovat na straně NATO.

Na celostátní úrovni bude Západ štvát Bělorusy proti Rusům, povzbuzovat běloruský nacionalismus a rusofobii. Nastane nový sabat antisovětismu, bude vylita celá lavina špíny na socialistické zřízení.

Druhá varianta - Putin pomůže Lukašenkovi vojenskou sílou a nakonec uškrtí "barevnou revoluci".

V Bělorusku bude vládnout jak západní, tak i ruský kapitál. Půdu i průmyslové podniky ovládne ruská oligarchie, která bude okrádat běloruský lid, který se octne ve stejné situaci, jeho životní úroveň se zhorší. Lid ztratí všechny socialistické vymoženosti, které si udržel až dosud.

Průmyslové podniky zbankrotují, zvýší se nezaměstnanost.

Státní úředníci, které až dosud držel Lukašenko na uzdě, se stanou drzými a začnou otevřeně ponižovat občany. Situace bude sledovat chaos, jaký nyní vládne v Rusku. Vývoj povede k posílení národnostních svárů. Bělorusové budou ze všeho vinit Rusy. Podobně se budou chovat i Rusové. Dojde k otravování vědomí lidových mas nejčernějším antikomunismem.

Krátce řečeno: Bělorusové se nyní ocitli mezi dvěma ohni. Jaké je východisko? Jediné východisko je, aby se v Bělorusku našli komunisté a otevřeli pracujícím oči: Aby jim ujasnili, že není řešením vybírat si mezi režimem prezidenta Lukašenka a opozicí, protože ani jedna, ani druhá strana neprezentují zájmy pracujících. Dělnická třída musí vést svůj vlastní boj - boj za socialismus.

Nejlepší cestou je zřejmě svržení Lukašenkova režimu, ale v žádném případě ho nenahrazovat stávající opozicí, která je většinově proburžoazní. Ta by prosadila uloupení půdy a státních průmyslových podniků, nevrátila by bohatství Běloruska pracujícím a neskončila by s buržoazií, jako s třídou.

Pracující musí tedy svrhnout Lukašenkův režim nikoli proto, aby se stal spotřebním materiálem pro buržoazii a její falešnou "barevnou revoluci", ale proto, aby uskutečnil svou skutečnou "rudou revoluci". Někteří soudruzi tvrdí, že by se maličké Bělorusko po revoluci v obklíčení kapitalistických států neudrželo, že by ho světová buržoazie okamžitě ekonomicky zničila, nebo dokonce rozmačkala vojenskou sílou. Proto prý nemá smysl připravovat v Bělorusku socialistickou revoluci. Taková tvrzení nejsou ovšem vůbec pravdivá. Žádná revoluce nemá plnou záruku, že ji nepotlačí vnitřní a vnější kontrarevoluce, nebo obě společně. Takovou záruku neměla ani VŘSR. Cožpak nemohla ruská kontrarevoluční buržoazie, Bělogvardějci s vnější intervencí potlačit mladou sovětskou moc?

Vždyť v některých okamžicích k tomu nebylo daleko.

Sovětské Rusko zachránil do značné míry fakt, že dělnická třída imperialistických států se postavila proti intervenčním plánům vlastní buržoazie. Co z toho plyne? Že nebylo třeba organizovat socialistickou revoluci pro strach z toho, že bude poražena?

Podle takové logiky by nebylo možné realizovat ani jednu revoluci, protože každá může být poražená?

Ale to je úsudek maloburžoazie. Komunisté tak nemyslí. Ano, revoluce může být poražená, ale může i zvítězit. Vzdát se revoluce proto, že by mohla být poražená, to je postup odmítnutí jakékoli možnosti zvítězit pro strach z možné porážky.

Realizována revoluce, i přes případnou porážku je lepší než neuskutečněná. Dokonce i zmasakrována revoluce se stává milníkem světového boje vykořisťovaných. Její vítězné bitvy vyzývají budoucí revolucionáře k dalším vítězstvím a porážky jim ukazují, jakých chyb se mají vyvarovat.

Příklad revoluce zapaluje odvahu v pracujících celého světa a vyvolává ve světě další revoluce.

Pokud by došlo k socialistické revoluci v Bělorusku, posunulo by to vpřed komunistické hnutí ve všech zemích bývalého SSSR. Je pravděpodobné, že by se revoluce rozšířila i do Ruska. A socialistické Rusko by mohlo čelit světové buržoazii, ochránil by i samotné Rusko a vzala pod své křídla nově vzniklé dělnické státy.

Vývoj v Bělorusku je další připomínkou toho, co čeká ty, kteří jsou ochotní si zahrávat s buržoazií.

Politováníhodný a směšný je ten, kdo si myslí, že s ní může spolupracovat. Ne buržoazii nelze zkrotit.

Dříve nebo později se vrhne na svého krotitele a sežere ho. Je to rovněž i příklad toho, že jeden člověk nemůže vybudovat socialismus, bez ohledu na to, jak vysokou funkci by měl.

Lukašenko je prezident, ovládá administrativní aparát, armádu a milice. Proč nemohl vybudovat v zemi socialismus? Proč nyní není schopen porazit buržoazii?

Je to proto, že socialismus může vybudovat pouze dělnická třída, která je ochotná za něho bojovat na život a na smrt. Jedině dělnická třída může zlikvidovat buržoazii. Zejména o takovou dělnickou třídu se opíral Stalin a proto vedl SSSR k socialismu, od vítězství k vítězství. Pokud neexistuje tento princip, socialismus nevybuduješ a buržoazií neporazíš.

Nepomůže ti ani nejvyšší funkce v zemi, ani administrativa, ani armáda a milice. Proto jsou plány některých levicových sil utopické, pokud si myslí, že vítězstvím ve volbách prezidenta a dosazením do této funkce svého člověka "levičáka" mohou vybudovat socialismus. Ne je to pouhá iluze.

Naše cesta, cesta komunistů je vzdělávání dělnické třídy, aby získala třídní vědomí a připravovat ji na revoluční boj za socialismus. Ať žije dělnická třída - jediná síla, která může zbavit lidstvo nenávistného chomoutu kapitálu.

Oxana Sněgirová

Forum.msk.ru

• < Předchozí
• Další >