Špatná vzpomínka „Memoriál“

Podrobnosti

Vytvořeno 27. 12. 2021

Twitter

Případ ruské "nevládní organizace" Memorial (Památník), falzifikující historii a pomlouvající dějiny SSSR.

Kdo je pohřben pod pomníkem nazvaným „Obětem represe“ v Karélii?

Takzvané lidskoprávní organizaci „Memoriál“, dlouho a notoricky známé v Rusku, hrozí likvidace. Odpovídající žalobu podala v roce 2021 generální prokuratura v souvislosti s tím, že „Memoriál“ systematicky porušoval ustanovení zákona o zahraničních agentech. V kancelářích organizace již proběhla pátrání. Nyní vše směřuje k rozhodnutí soudu, na základě kterého případně dojde k ukončení její činnosti. Následovat může již 28. prosince.

Liberální veřejnost samozřejmě rozjela rozsáhlou kampaň na obranu „Memoriálu“, který je bezesporu jednou z klíčových struktur pravicově prozápadní části ruského politického spektra. Je zcela přirozené, že informace jsou prezentovány tak, aby se z odporných „obránců lidských práv“ staly další „oběti režimu“. A musím říci, že k tomuto stavu nemalou měrou přispěla sama vláda tím, jaký důvod k soudu zvolila. Oficiální média také raději ustupují od podstaty činnosti „Memoriálu“ a omezují se na zákon o zahraničním agentovi.

To však vůbec nebylo proto, že by se měli soudit pánové od „vymahačů zákona“, jejichž činnost po dlouhá léta ve skutečnosti podněcovala vnitřní konflikt: pěstovaná nenávist k sovětské minulosti, k celým generacím našich krajanů, za jejichž života došlo k velkým zkouškám a velkým vítězstvím naší země. Uzavření „Memoriálu“ z důvodu formálního porušení zákona není výsledkem, který by si rozsáhlá a dlouhodobá činnost této organizace zasloužila. „Pravda“ už se toho na svých stránkách dotkla nejednou, včetně letošního roku, kdy propukl další skandál: mezi „obětmi stalinského režimu“ rehabilitovanými „památkáři“ byla nalezena jména nacistických spolupachatelů („Pozor: „Memoriál“! č. 98 (31158), 9. září 2021).

Hlavní „zásluhou“ „Memoriálu“ je udržování historického mýtu o „mnohamilionových represích“ v SSSR, na jejichž základě se prosovětským občanům naší země vytrvale snažili vštípit komplex viny. Dlouho se vytvářela základna, která chtěla Sovětský svaz postavit na roveň Hitlerovské říši, aby se komunisté postavili na roveň fašistům. A právě tyto snahy „Memoriálu“ si zaslouží být prozkoumány na prvním místě. Navíc může historikům zabrat mnoho let práce, než rozhrabou lži, nahromaděné novodobými „strážci zákona“.

V této souvislosti bych rád uvedl jeden z typických příkladů činnosti „Memoriálu“. Řeč bude o Sandarmožském lese, který se nachází v oblasti Mědvěžjegorsk v Karélii. V roce 1997 zde členové „Memoriálu“ vztyčili pamětní tabuli obětem „krvavého stalinského režimu" s plačtivým nápisem: „Pamatujte na nás, lidi, nezabíjejte se!" Otevření se zúčastnili zástupci generálních konzulátů Německa, Polska a Ukrajiny, promluvil mimo jiné známý antisovětský, v té době poslanec Státní dumy ze Svazu pravých sil, předseda „Memoriálu“ Sergej Adamovič Kovaljov. Později byl na tomto místě vybudován pamětní hřbitov, který v roce 2000 získal status „objektu kulturního dědictví Ruska“. Přibyly také nové pamětní tabule, jejichž celkový počet se přiblížil dvěma desítkám a opodstatnění jejich vzhledu se zdají mírně řečeno přitažená za vlasy. Takže v roce 2004 tam byl instalován „Kozácký kříž" s nápisem: „Zavražděným synům Ukrajiny". Na karelské půdě se objevily polské, finské a dokonce i německé pamětní tabule. Z jakého vlastně důvodu?

A protože všechny tyto rekvizity lidských práv byly umístěny v Sandarmochu, včetně lidí s otevřeně nacionalistickými názory, přidal se k protisovětskému obsahu tohoto místa docela hmatatelný rusofobní zápach. Místo památníku věnovaného konkrétní události vznikla skutečná Mekka antikomunistů a nacionalistických-rusofobů, kde se pravidelně pořádaly příslušné akce. Ale zde je to, co mladý moderní historik z Karélie Denis Popov ve svém vědeckém článku na základě údajů z nedávných vykopávek hrobů v Sandarmochu a pozdějších expertiz píše: „Na dvou lebkách byla nalezena zranění střelami, která byla neslučitelná se životem. Téměř všechna těla byla v šatech a botách a na lebce jednoho z nich byly dokonce nalezeny zbytky plátěné tašky. V jedné z vykopávek byly nalezeny knoflíky uniforem Rudé armády. V jednom hrobě bylo13 nábojů a 13 nábojnic patřících k revolveru Colt, s označením REM-UMC 45 ACP které se vyráběly v období od roku 1911 do roku 1934.“

Stejně jako v příběhu zastřelených Poláků (Katyňský mýtus) autoři falzifikátu potvrzují své akce hmotnými důkazy. V prvním případě musí liberálové vršit spekulace, že důstojníci NKVD ještě před Velkou vlasteneckou válkou byli téměř bez výjimky vyzbrojeni nikoli sovětskými revolvery, ale německými „Walters“. A v Sandarmochu se zjevně náhle rozhodli provést popravy zbraněmi vyrobenými v Americe. Historik Denis Popov, odhalující památné absurdity, se dopustil pouze jedné nepřesnosti: z nějakého důvodu zmínil revolvery Colt. Ve skutečnosti tato munice ráže 45 byla a stále zůstává jednou z nejoblíbenějších ve Spojených státech. V období 1930-1940 byly nejběžnějšími zbraněmi pro tyto náboje slavné „Tommi-gun“ (samopal Thompson) a neméně slavný revolver „Colt“ М1911.

Obě zbraně se v SSSR daly najít velmi často, nábojnice z nich nejsou příliš vzácné ani dnes v místech bojů Velké vlastenecké války - to je výsledek dodávek v rámci „Lend-Lease“. Ale ve třicátých letech v SSSR prostě žádný Tommi Gun nebo Colt, v masovém množství, neexistoval. Několik samopalů Tommi Gun zakoupila sovětská vláda v roce 1923 pro studium našim zbrojařům. A revolverů „Colt" bylo jen několik, zůstaly v soukromém vlastnictví z carských časů. „Nineteen-Eleven", jak se jí ve Státech říká, je nejznámějším modelem amerického armádního revolveru. Byl používán a dodnes slouží v mnoha armádách světa. Nejméně 3000 těchto revolverů skončilo ve Finsku z počtu těch, které si v roce 1916 objednala carská vláda Ruska, ale před revolucí je nestihla obdržet. A ačkoli to nebyla nejběžnější zbraň finské armády, zůstala ve službě po dlouhou dobu: posledních 134 koltů bylo vyřazeno a prodáno v roce 1956.

A nyní k těmto faktům přidejme knoflíky z uniforem Rudé armády nalezené v hrobech v Sandarmochu a položme si docela rozumné otázky: kdo je v hrobech a kým byli zastřeleni? Zajímavý případ? Pokračujme dále. „Memoriál“ dodnes zastává názor, že v Sandarmochu se nacházejí pouze hroby „obětí stalinismu“. Členové a příznivci lidskoprávního monstra proměňují jakékoli pokusy o jeho publikování ve skandály a jsou kategoricky proti zvěčňování památky kohokoli jiného na tomto místě, včetně již nalezených mrtvých vojáků Rudé armády. Mezitím pochybnosti o vzpomínkové verzi týkající se Sandarmochu existovaly dlouhou dobu. Ale liberální „střecha“ u moci po dlouhou dobu neprosakovala a díky tomu bylo možné z tohoto místa vyhnat příznivce jiných verzí, aby se nezničily mýty drahé srdci antisovětismu. V polovině roku 2010 však tlak profesionálních historiků konečně zabral.

V Sandarmochu začalo to nejhorší, co se „Memoriálu“ mohlo stát: plnohodnotné vykopávky. Navíc to nebyl tým „prosazovatelů zákona“, kdo se tohoto úkolu ujal, ale ti, kdo by měli takové akce provádět: 90. samostatný speciální prapor Západního vojenského okruhu, kterému pomáhaly oddíly karelských a Jaroslavlských vyhledávačů, kteří mají v takových věcech kolosální zkušenosti. Prováděnou práci sledovali policisté, Vyšetřovací výbor Ruské federace a Archeologický ústav Ruské akademie věd. To znamená, že vše bylo provedeno přesně tak, jak by mělo být, když úkolem je pochopit problém, a ne vršit další protisovětský mýtus. Tehdy byly nalezeny knoflíky uniforem Rudé armády a americká munice. Podle výsledků vykopávek vznesli vědci z Petrozavodské státní univerzity, doktoři historických věd Sergej Verigin a Jurij Kilin otázky, které byly pro „Memoriál“ nepohodlné. Ke cti historiků bude řečeno, že s obviněním z falšování nespěchali. Bylo navrženo sednout si ke společnému stolu a během diskuse zjistit, co je v Sandarmochu. Ostatně teoreticky nelze vyloučit, že jak oběti finských masakrů, tak ti, kteří byli sovětskými úřady odsouzeni k zastřelení, byli pohřbeni na jednom místě současně. Od „Memoriálu“ se ale očekávalo, že poskytne silný a jednoznačný důkaz svého tvrzení.

Rozhovor však nevyšel. Došlo ke skandálu. V roce 2016 byl vůdce karelské pamětní komunity, místní historik Jurij Dmitrijev, zapojen do kriminálního případu. Obvinění bylo zahájeno na základě velmi „ošklivého“ článku: za jeho určité akce proti nezletilé adoptované dceři. Aktuálně byl Dmitrijev uznán vinným, odsouzen na 13 let ve vězení s přísným režimem a 21. října letošního roku Nejvyšší soud verdikt potvrdil. Případ Dmitrijev však umožnil „Memoriálu“ okamžitě zaujmout pozici uraženého. Případ byl nazván „politickým“ a člověk, který opakovaně spáchal to, o čem bylo hnusné psát, se samozřejmě stal „nevinnou obětí krvavého režimu“. To, co se stalo Dmitrijevovi, umožnilo jeho spolubojovníkům v téměř jakékoli nepříjemné situaci kývnout na jejich „utlačovaného“ vůdce a předat tomuto vězni požadavky na poskytnutí dokumentů a důkazů z pamětní verze týkající se Sandarmochu. Na těchto veřejných diskuzích, které se uskutečnily, příslušníci „Memoriálu“napadli své odpůrce a obvinili je z údajného házení bláta a dalších smrdutých látek na památku „nevinných obětí“. Profesionální historici mezitím nadále v klidu studují situaci a publikují nová data. Již výše zmíněný Denis Popov předložil velmi dobře podloženou verzi, že v oblasti Sandarmochu byli Finy drženi sovětští váleční zajatci, kteří se podíleli na výstavbě obranných struktur.

V oblasti Mědvěžjegorska, jak poznamenává karelský historik, existovala opevněná oblast linie Maselga, kterou Finové vybudovali v letech 1942-1944 v naději, že si udrží okupované území Karelofinské SSR. Dostupné údaje z finské strany naznačují, že v těchto místech bylo nejméně pět zajateckých táborů. Sovětská data, založená na výslechu vězňů, k nim přidávají další dva. Citujeme: „jedná se o čtyři tábory v samotném Mědvěžjegorsku - tábory č. 31, 74, distribuční tábor pod rotou finské vojenské policie č. 1343, tábor Pristan-Vetka a tři tábory v okrese Mědvěžjegorsk - tábor č. 71 u vesnice Kumčozero, tábor č. 72 ve vesnici Achvenlambi a tábor číslo 73 ve vesnici Čebino “. Tato nová informace vážně posiluje pozici těch, kteří věří, že většina pohřbených (ne-li všichni!) v traktu Sandarmoch jsou sovětští lidé, kteří se stali oběťmi finských útočníků. Zde je třeba objasnit, že finský okupační režim na sovětském území nebyl o nic lepší, ne-li horší než ten nacistický. Finové otevřeně prosazovali politiku segregace obyvatelstva Karélie podle etnických linií. Nejen Rusové, ale i všichni, kdo nepatřili ke karelsko-finskému etniku, nebyli jen omezováni ve svých právech, ale byli pronásledováni a dokonce vězněni v koncentračních táborech. Skončili v nich tedy nejen sovětští váleční zajatci, ale i civilisté včetně starých lidí, žen a dětí.

Další charakteristický rys: vůbec připustit myšlenku, že někdo v SSSR mohl být odsouzen spravedlivě, je v očích každého liberála z „Memoriálu“ vyloženě pobuřující. Ale ti samí lidé jsou extrémně neochotní přijímat informace o finských zvěrstvech a jejich obětech nejen v Sandarmochu, ale v celé Karélii jako celku. Nedají se o tom přesvědčit nejen ruští historikové, ale ani jejich finští kolegové, například Eino Pietola, který se zabývá otázkou osudu sovětských válečných zajatců. Hitlerovi finští spojenci se neztrapnili žádnou sentimentalitou a formálně, nebýt fašistů, dokázali v některých ohledech předčit německé nacisty. Alespoň průměrná úmrtnost v koncentračních táborech mezi Finy (říkali jim „pracovní“) se ukázala být ještě vyšší než u Němců: téměř 14 % oproti 10,5 %. A také byl zaznamenán případ, kdy 100 % (znovu opakujeme: sto procent) jejích vězňů zemřelo ve finském táboře. Stručně řečeno, Finsko během Velké vlastenecké války provedlo skutečnou genocidu a snažilo se osvobodit okupované země od „nadbytečného“, z hlediska svého vedení, obyvatelstva.

Historik Denis Popov také poznamenává, že „mnoho finských táborů se nacházelo na území bývalých táborů gulagu, kde byli drženi vězni, kteří budovali kanál „Bílé moře-Balt“. To jen posiluje verzi, že Finové své oběti nejprve „pohřbívají“ tam, kteří zemřeli ve vězení v Gulagu, a poté poblíž vytvořili nové masové hroby. Ale stejná okolnost zpochybňuje tvrzení sovětských úřadů o účelových popravách vězňů na těchto místech. Neboť kde je logika: proč střílet ty, kteří staví kanál a kácejí les? Finové řešili problém etnických čistek, ale co tady? Vysvětlit vše oblíbeným vzpomínkovým trikem o misantropickém charakteru sovětského režimu je úděl pánů liberálů. Kde se vzaly tyto „seznamy poprav“? Jak lze logicky vysvětlit tvrzení „Memoriálu“, že zajatci takzvané Solovecké etapy byli vezeni k zastřelení do karelských lesů? Cesta, mírně řečeno, není krátká! Co bránilo výkonu trestu přímo na Solovkách? V současnosti ne nová „finská“, ale právě stará „sovětská“ verze „Memoriálu“ ve vztahu k pohřbům v Sandarmochu praská ve všech švech a je třeba ji doložit důkazy. Ale nikdo nespěchá, aby je představil.

A co je nejdůležitější, zhodnoťte míru výsměchu „hledačů zákona“: v Sandarmochu, jak bylo uvedeno výše, byly pamětní tabule nalepeny na kohokoli. Ale o zachování památky umučených sovětských vojáků v zajetí, ani obětí genocidy mírumilovného ruského sovětského lidu nemůže být řeč. Ale na jejich kostech jsou postaveny německé a finské památníky. Zde je epizoda ze života ruských liberálních vůdců. „Memoriál“ byl tedy dnes prohlášen za zahraničního agenta a jeho činnost s největší pravděpodobností skončí. Uspokojení z toho však bude možné cítit jen částečně. Především proto, že metoda, kterou vláda proti „Memoriálu“ používá, je univerzální, a to je metoda politických represálií proti komukoli, kdo je nežádoucí. Vytváří aureolu mučedníků, kteří prý trpěli za své názory, což je v tomto případě absolutně nezasloužené. Intelektuálně a svědomitě je třeba na kauzu „Memoriál“ nahlížet právě z pohledu role této organizace ve falzifikaci sovětského období v dějinách naší země. Nikoli formální porušování nových represivních zákonů, ale konkrétní aktivity ke škodě vlastních lidí a jejich historické paměti – to by mělo být předmětem jednání kolem „Memoriálu“.

Překlad: K.K.

PRAVDA 24.–27. prosince 2021

Autor: Michail KOSTRIKOV, kandidát historických věd.

• < Předchozí
• Další >