Ani Německo, ani Evropa nemohou žít bez ruského plynu

Podrobnosti

Vytvořeno 30. 12. 2021

Twitter

Německé politické strany, a Zelení zvlášť, tak nějak přišly o vítr z plachet nevyřešením energetické krize, jíž čelí Německo a většina Evropy. Bude to mít dalekosáhlé důsledky nejen doma, ale i na vztahy Německa s Ruskou federací a různými členskými státy NATO a EU.

Německo to předvídalo a tak se začalo spoléhat na větrné elektrárny, předpokládaný všelék na mnohé vnější účinky výroby energie. Ale jak předpovídali někteří odborníci, ty nepřinášejí levnou a zelenou energii tak, jak se nabízelo. Vítr nefouká a plyn na výrobu elektřiny a vytápění domů dochází.  

Pro severské země nemusí být ideálním zdrojem ani solární energie, zvlášť v zimě, kdy jsou dny krátké. Když lidé chtějí prosluněnou dovolenou, vydají se do Španělska, nikoli do Německa. Je to nepříjemná shoda okolností, když energie dochází v těsné blízkosti místa a období, kde je vysoká poptávka – nebo možná ne.

Mnohé z toho, co se děje, má kořeny v minulosti. Nezapomínejme, že Německo se po katastrofě ve Fukušimě v roce 2011 rozhodlo zavřít všechny jaderné elektrárny. To zkomplikovalo už tak dost složitou situaci ještě víc - a teď vidíme výsledky.

Jaderná energie, ať už je vnímána pozitivně nebo negativně, však byla vždy politickou otázkou. Poptávka po energii odráží realitu, které se politika nemůže vždy postavit čelem – a to je nakonec problém Německa, a tedy i všech ostatních.

Energetická krize nebo politické selhání

Jádrem problému je, jak selhávají pokusy využít energetickou politiku pro širší geopolitické cíle. Jak nadhodil nedávný titulek: „Když přestává foukat vítr, evropská energetická krize se zhoršuje.“ Spousta energetických problémů se vzájemně protíná a vytváří tak na obzoru dokonalou bouři.

Ceny energie v Evropě dosahují rekordních výšek kvůli nedostatku zemního plynu a mnohem menšímu vyrobenému množství větrné elektřiny, než se čekalo, konstatuje krom jiného tento článek Wall Street Journalu. Nedostatek je tak palčivý, že některé země, aby spotřebitelům zajistily dostatek elektřiny, už byly donuceny obnovit uhelné elektrárny.

Ale země jako Velká Británie, než aby problém napravily, raději se rozhodly obvinit Rusko z toho, že zmanipulovalo ceny energií, aby tak narušilo uzdravení ekonomiky po vlně covidu a jejích následcích. Rusko je jako vždy předhozeno coby problém a zároveň řešení. Senát v USA se už hlasitě rozhlíží, koho obvinit - přirozeně Rusko.

Ve skutečnosti je většina problémů s ropovody, které jsou tradičně spornými body s Ruskem, v podstatě vyřešena. Berlín dokonce povolil dokončení plynovodu Nord Stream 2, který podle názoru Západu „představuje vážnou bezpečnostní a hospodářskou hrozbu pro Ukrajinu“ – výměnou za chatrné záruky a kompenzaci pro Kyjev.

Německo a velká část západní Evropy jsou spokojeny s očekáváním, že budou mít ruský plyn za rozumné ceny s kontinuitou dodávek. Rusko také dokáže citlivě reagovat na obavy Západu, jak to učinil Putin, když v této eseji o 6 000 slovech popsal úzké vazby mezi Ruskem a Ukrajinou.

Samotná Ukrajina je lapena mezi rétorikou a realitou; potřebuje aby ruský plyn proudil jejím plynovodem. Země proto musí zůstat přátelská k ruským zájmům.

Myšlenka, že energetická nezávislost se rovná politické nezávislosti, či spíše užší vazbě na Západ, se prosazuje teď, když se má za to, že Rusko ztrácí monopol na vývoz energie. Dovoz z jiných zdrojů však může být jen nouzovým řešením. Čísla produkce ze zemí, na něž se spoléhá, že odvrátí krátkodobou krizi, nesedí.

Produkce v Norsku vytrvale rostla asi tak do roku 2000, pak ropa klesla a plyn se srovnal a ustálil. Produkce plynu byla v roce 2020 o tři procenta nižší než v roce 2019. Celkový prodej plynu činil 112,3 miliardy Sm³ (110,1 miliardy Sm³ 40 megajoulů plynu. Sm³- standardní metr krychlový, kdy plyn má 15ºC a tlak 1,01325 baru a neobsahuje vodu). V roce 2020 tvořil zemní plyn jen necelou polovinu celkové produkce měřené v ekvivalentech ropy.

Konflikty kypí stále

Kirsten Westphalová je hlavní analytičkou německého Institutu pro mezinárodní a bezpečnostní záležitosti (SWP). Její nedávný článek nazvaný »Stavba plynovodu Nord Stream 2 je u konce … [ale] kolize kolem něj ne!« tvrdí, že dokončení Nord Stream pouze otevírá poslední kolo koncovky týkající se skutečných podmínek provozu a dodávek zemního plynu.

Bude zajímavé sledovat, jak daleko Německo zajde ve svém závazku vytvořit prodloužení ukrajinské tranzitní dohody až o 10 let a zda bude mít politické odhodlání navázat sankcemi, „pokud by došlo k pokusům využít energii k nátlaku nebo k agresivním činům vůči Ukrajině“.

Ukrajina teď možná bude muset začít vyjednávat a hledat vyváženou politiku, protože její odpor vůči Nord Streamu 2 přinesl další nestabilitu. Když Washington a Berlín letos konečně dosáhly kompromisu, jenž umožnil jeho dokončení a zrušení sankcí pro společnosti podílející se na jeho výstavbě, veškeré toto úsilí přišlo vniveč.

Ukrajina potřebuje jak plyn, tak tranzitní poplatky a může se cítit bezpečně jen tehdy, když dokáže vymyslet způsob, jak se v určitých oblastech dohodnout na nesouhlasu s Ruskem. To znamená činit energetická rozhodnutí, která odpovídají energetickým potřebám, nikoli politickým, a tím sladit politiku tak, aby z toho měla prospěch.

Rusko až příliš dobře ví, jak jsou Amerika a někteří její partneři frustrováni neschopností manipulovat energetickou politikou. Západ chce zavrhnout geopolitickou realitu energetiky a dějin jako něco zlověstného, jako prostředek, jak se s nimi nespojit.

Jak Putin popisuje v jednom ze svých článků: „Spoléhal jsem se spíše na dokumenty s otevřeným zdrojovým kódem, které obsahují dobře známá fakta, než na některé tajné záznamy. Vůdci moderní Ukrajiny a její vnější »mecenáši« tato fakta raději přehlížejí.“ Pokud Západ nedokáže čelit stejným způsobem, je to argument, jenž nemůže vyhrát.

Vnější hlídky hledají špatnou cestu

V Německu Strana zelených (svého času vedoucí v průzkumech) slíbila, že razantně odstraní fosilní energii ve prospěch obnovitelných zdrojů, což by ovlivnilo německou poptávku po plynu, pokud by se k tomu někdy odhodlala. Nizozemsko trpí kvůli těžbě plynu z pole v nizozemském Groningenu sesuvy a zemětřeseními, a proto v budoucnu přestane být producentem plynu. Ne že by nevěděli, co se stane. Nizozemská nemoc se proměnila v regionální pandemii s jazyky v ústech a všichni trpí krutou realitou omezených dodávek a uzavírání těžebního pole.

Dánsko těžbu ropy a zemního plynu také postupně ukončuje. Severní moře je vyspělou pánví, a tak se Spojené království ze soběstačnosti stalo dovozcem plynu.

Z Ruska se tedy pravděpodobně vyklube jediný spolehlivý dlouhodobý dodavatel pro celou Evropu. Německo bude pravděpodobně potřebovat nejen Nordstream 1 a 2, ale také významné objemy plynu stávající trasou přes Ukrajinu. Ukrajinská skladovací kapacita plynu je rovněž užitečná, což z ní činí ideálního partnera pro pomoc při uspokojování poptávky v období vrcholící zimy.

Německá i další evropské vlády budou muset začít přehodnocovat plány na dovoz zkapalněného zemního plynu, jenž vyžaduje velké investice do specializovaných přístavů pro vykládku paliva. V současné době vyšší ceny za LNG z Asie snížily dodávky do Evropy.

Dalším problémem je, že Merkelová souhlasila s postupným ukončením jaderné energetiky do roku 2022. Dodrží politici, kteří ji nahradí, tento slib, nebo ne? Proto jde do důchodu? Jak Německo tento zdroj energie nahradí, přinejmenším za cenu, kterou si spotřebitelé mohou dovolit?

Vratký základ

Zvýšení cen plynu je oblastní záležitostí, zejména pokud jde o dodávky z Nizozemska. Uzavření holandských polí ve skutečnosti způsobují minizemětřesení. Ta souvisejí s nižšími tlaky po těžbě plynu, jež způsobují opadávání a vyvolávají zemětřesení.

Nedostatek plynu v Evropě by mohl způsobit, že celý svět zaplatí za teplo letošní zimy víc, zejména pokud se ochladí víc, než se očekává. Mnozí očekávají, že nejistota v Evropě ovlivní ceny i na mezinárodní úrovni.

Evropa se dříve spoléhala na nizozemské dodávky plynu. Nyní se však v dohledné budoucnosti stanou hlavními dodavateli plynu do severní Evropy Norsko a Rusko.

Itálie má určitou produkci a plynovod z Albánie, který přepravuje kaspický plyn, a kaspický plyn přijímá rovněž Řecko. Velkým producentem a dodavatelem plynu na evropské trhy je Alžírsko. Žádná z těchto dodávek však není tak velká a důsledná, aby vyrovnala výpadek způsobený současnou politikou.

John Kilduff, partner společnosti Again Capital, vysvětluje, jak je zemní plyn ve skladech v Evropě o 16 % pod pětiletým průměrem a hladina ve skladech je na září rekordně nízká. „Zaměří se na tuto komoditu, která byla v posledních několika letech přehlížena,“ říká.

USA přirozeně doufají, že se na ně Evropa bude muset obrátit jako na dodavatele v podobě zkapalněného zemního plynu. Joe Biden však uzavírá ropovody v USA, což jde nad rámec plnění předvolebních slibů, neboť to na mezinárodních energetických trzích vyvolává nejistotu.

Podstatné je, že každý nakonec zaplatí větší podíl z účtu za energii, a to nejen Evropané. Ceny energií letí střechou a to má ekonomické i politické důsledky.

Dohromady je dopad ochromující, a to nejen ve vztahu k hlavním evropským ekonomikám. Ceny plynu mohou zvýšit náklady na zemědělské a průmyslové výrobky a zvýšit tak spotřebitelské ceny. A to bude mít za následek politickou cenu.

Řekněte PROSÍM

Mnozí politici si dnes přejí, aby se žár jejich rétoriky proměnil v protivítr, který tyto větrné mlýny znovu roztočí. Zatím musí doufat v mírnou zimu. V opačném případě bude chladnější počasí pro ruské a jiné zdroje energie vodou na mlýn.

Dokonce i Mezinárodní energetická agentura „naléhá na Rusko, aby zvýšilo dodávky plynu do Evropy v očekávání vyšší zimní poptávky, neboť napjatá globální nabídka tlačí ceny vzhůru“. Jako všechny mezinárodní orgány i tento musí vždy sledovat USA, takže tato interpelace není jen dalším souborem slov.

Jedním z důvodů, proč Evropa potřebuje více dodavatelů plynu, je, aby existovala určitá konkurence a aby cenou nepřevezli sami sebe. Proto prý také podporují využívání a rozvoj jiných zdrojů energie, třeba i nákladného LNG.

Jediné dvě země, které jsou schopny zajistit významné dodávky plynu do Německa, jsou Rusko a Norsko. Nemůžete diverzifikovat, aniž by vám byly nejprve uspokojeny základní potřeby, a to dokážou jen tyto země. Velkým problémem strategií proti Nord Streamu 1 a 2 (a dříve s počátečním vývozem plynu ze Sovětského svazu do Evropy) bylo, že se stavěly proti dodávkám, ale neposkytovaly žádné schůdné alternativy, pravděpodobně proto, že žádné neexistují.

Ačkoli Německo může být schopno dovážet přebytečnou jadernou energii z Francie a vodní energii ze Skandinávie, realita je taková, že Německo bude plyn potřebovat ještě řadu let a jedinými věrohodnými dodavateli jsou Norsko a Rusko. Produkce Norska je sice stabilní, ale vyváží plyn do Velké Británie, takže pro zbytek kontinentu je k dispozici méně (zde je třeba si uvědomit, že Norsko ani Británie nejsou členskými státy EU; pozn. překl.).

Kaspický plyn a LNG pomáhají diverzifikovat dodavatele a přidat určitý objem, ale v příštích desetiletích bude německý plyn pocházet převážně z Ruska a Norska. Jedinou reálnou alternativou by bylo použít více uhlí a/nebo jaderné energie na podporu poptávky, když obnovitelné zdroje nestačí. To však znamená přijmout nový soubor politických závazků vycházejících z potřeb obyvatelstva a německá demokracie to zatím neplní.

Závěrem lze říci, že není divu, že poprvé od roku 2005 jsou německé všeobecné volby příliš těsné na to, aby se dal vyhlásit jasný vítěz, přičemž středolevé seskupení si udržuje hubený náskok, jak uvádí Wall Street Journal. Také by nemělo být překvapením, že Strana zelených v průzkumech veřejného mínění klesla – dříve si myslela, že by mohla vystřídat Merkelovou. Plynová krize opouští Evropu a hledá řešení, obětní beránky. Nyní musí Evropané čelit mnohem vyšším cenám a snažit se najít a zaplatit alternativní zdroje po zastavení těžby plynu, včetně obnovitelné energie.

(Volby v Německu nakonec vyhráli neoliberální sociální demokraté SPD a vytvořili koalici se Zelenými a liberální FDP - koalice, která dál tlačí energetickou slepou uličku, utužování struktury nadvlády EU nad evropskými národy a imperiální provokace na východě ve shodě s USA - poznámka KSM)

Henry Kamens, sloupkař, odborník na Střední Asii a Kavkaz, výhradně pro internetový zpravodaj »New Eastern Outlook« (pro který psal Andre Vltchek).

01.10.2021  Henry Kamens

Překlad VS

• < Předchozí
• Další >