Politicko-vojenské výsledky roku 2021

Podrobnosti

Vytvořeno 2. 1. 2022

Twitter

Boris Rožin, komunista a analytik ze Sevastopolu, autor blogu Colonel Cassad relativně komplexně shrnul výsledky v roce 2021 na půdě meziimperialistického soupeření i antiimperialistických bojů. Pro posuzování aktuálních úkolů komunistů ve všech zemích je důležité znát probíhající procesy. Pro nás je klíčová snaha USA udělat ve východní Evropě sanitární kordon proti Rusku. Z toho vycházely proměny minulého roku, jako podivná "kauza Vrbětice", i podpora kompradorských stran, tvořících současnou vládu. I ostatní globální děje vytvářejí obraz zostřujících se konfliktů a hrozby války v Evropě i války světové. Dlouhodobá vina imperialismu USA, NATO a EU na tomto nebezpečí ohrožujícím samotný lidský druh je neoddiskutovatelná.

Vojenský expert Boris Rožin, autor analytického telegramového kanálu Colonel Cassad, poskytl mezinárodní redakci RIA-FAN stručný přehled hlavních vojenských a politických událostí a trendů. Přehled zahrnuje vývoj v klíčových globálních ozbrojených konfliktech a hybridních válkách.

Evropa

1. Válka na Ukrajině je i nadále hlavním horkým konfliktem v Evropě. Konflikt pokračuje v rámci permanentní poziční války, kterou rukama kyjevského režimu řídí USA. Je zřejmé, že USA nemají zájem na ukončení tohoto výnosného konfliktu, který pravidelně vyvolává krize, jež odcizují Rusko Evropě a vyvolávají mezi nimi hospodářské a politické konflikty. Režim v Kyjevě zůstává nástrojem a náklady pro USA nejsou významné. Současná krize kolem zapojení Ukrajiny do NATO a požadavek Ruska na písemné bezpečnostní záruky jsou odrazem důsledků politiky USA, která vedla ke státnímu převratu na Ukrajině a následnému využití Ukrajiny jako nástroje proti Rusku. Vedle íránského jaderného programu a tchajwanské otázky zůstává válka na Ukrajině jedním z hlavních potenciálních spouštěčů velké regionální nebo dokonce globální války.

2. Studená válka mezi USA a Ruskem nabírá na obrátkách a východní Evropa je Washingtonem přeměňována na novou železnou oponu nebo sanitární kordon proti Rusku. Není to volba Ruska, ale to nemá moc na výběr - USA mu nedávají na výběr, buď se vzdá, nebo bude bojovat. Rusko si zvolilo cestu boje, která určí pokračování eskalace, protože pravidla nové studené války ještě nebyla vypracována a stará pravidla vztahů mezi USA a Ruskem již ztratila na významu. Kromě Ukrajiny se zájmy USA a Ruska střetnou v otázce Běloruska, Moldavska, Srbska, Arménie a Gruzie.

Většina zemí NATO bude dobrovolně či nedobrovolně podporovat americké směřování na eskalace, což však nevylučuje odporu a neposlušnost těch, kteří vidí, že USA už nejsou tím, čím bývaly.

3. Po neúspěšném státním převratu v roce 2020 je Bělorusko nuceno vydat se cestou těsnější integrace s Ruskem, neboť období vícevektorovosti z let 1994-2020 skončilo. Nové kroky ve vojenské integraci Běloruska a změny v jeho rétorice ohledně jaderných zbraní a evropských hrozeb jsou dostatečně jasným odrazem jednoduché pravdy - Bělorusko s Lukašenkem zůstalo na ruské straně železné opony. Bez Lukašenka by s největší pravděpodobností skončila na druhé straně barikády. Rusko v běloruském kole proti USA zvítězilo, což však nevylučuje snahu USA provést změnu režimu v Minsku ve svůj prospěch a udělat z Běloruska nástroj protiruské politiky, stejně jako to bylo u Ukrajiny.

Blízký východ

1. Válka v Sýrii jako konflikt s rozsáhlými útočnými operacemi skutečně skončila v březnu 2020. Na pořadu dne však zůstávají protiteroristické operace ve východní části země, poziční boje v Idlibu, boj proti americkému převzetí Deir ez-Zor a Al-Tanf. Na syrském území navíc probíhá hybridní válka mezi Íránem a Izraelem. Navzdory vítězství vlády Bašára Asada v občanském konfliktu je stabilizace v Syrské arabské republice (SAR) ještě daleko. Rusko a Írán na tom pracují, ale odpor Washingtonu, Tel Avivu a Ankary ztěžuje konečné vyhnání nelegálně přítomných zahraničních sil a jejich žoldáků ze syrského území a porážku zbývajících militantních povstalců. To vše komplikuje hospodářskou obnovu SAR, protože země je de facto odříznuta od většiny vlastních zásob ropy, kterou nelegálně těží Spojeným státům loajální kurdské formace Syrských demokratických sil (SDF) a následně ji pašují do Iráku. Existence tolika problémů zvyšuje možnost obnovení turecké operace proti Kurdům s cílem obsadit Ajn el-Arab (Kobani). Rusko tomu letos zabránilo, ale vláda Recepa Tayyipa Erdogana se této myšlenky zcela nevzdala.

Tahanice o budoucnost severovýchodní části SAR budou jistě pokračovat. USA zase posílí svou nelegální přítomnost v Sýrii, aby naštvaly Rusko, Írán a částečně i Turecko. Z důležitých událostí stojí za zmínku potlačení nebezpečného povstání v Dar'á, boje u Tell Tamry a Ain Issy, výpady a útoky spících buněk Islámského státu (IS) a částečná normalizace Asadových vztahů s některými zeměmi Perského zálivu.

2. Válka v Jemenu je i nadále nejintenzivnějším konfliktem současnosti. Obrovské ztráty na obou stranách, aktivní používání letadel, bezpilotních letounů, balistických raket a různých moderních zbraní odrážejí význam událostí v regionu.

Írán pokračuje v tlaku na arabskou koalici vedenou Rijádem, která od roku 2019 hraje obrannou hru s pomocí hnutí hútijské Ansar Alláh.

Hlavní bitvou roku 2021 byla bitva o provincii Maríb. Ofenzíva začala 7. února a ve skutečnosti stále pokračuje. Hútíové osvobodili rozsáhlé oblasti a jsou blízko strategického města, jehož ztráta by mohla být zlomová pro celý průběh války.

Arabská koalice a síly Mansúra Hádího vlády však kladou odpor a drží ochabující frontu. Aby si ji udrželi, přistoupili na podzim ke vzdání se všech pozic v provincii Hodeidah, které předtím s velkými obtížemi získali. Největším vítězstvím Hútijů nebyl ani tak úspěch v Maribu, ale prakticky nekrvavé vítězství u Hodeidy, kdy se klíčové město, které využívali k zásobování z předních linií, dostalo do jejich týlu.

Také v Jemenu pokračuje známá humanitární katastrofa, při níž místní obyvatelstvo trpí strašlivým utrpením, před nímž "světové společenství" zpravidla zavírá oči.

Obě strany aktivně útočí na města druhé strany - Hútíové reagují na saúdské útoky na jemenská města systematickými útoky balistickými raketami a bezpilotními letouny. Tato výměna bude pokračovat i v roce 2022. Saúdové zatím nebyli schopni válku ukončit zákulisním jednáním s Íránem. Všichni si uvědomují, že vítěz této války bude mít obrovské výhody a dopad na celou oblast Rudého moře a Perského zálivu.

3. Irák se v průběhu roku nadále potýkal s nestabilitou moci, systematickými teroristickými útoky Islámského státu (IS) i výměnou úderů mezi USA a proíránskými milicemi.

Írán zatím vítězí na body, protože USA musí neochotně snižovat svou přítomnost v Iráku a sázet nikoli na svou nadvládu, ale na rozpory v řadách samotných Iráčanů, které se projevily během posledních parlamentních voleb.

Dokud však budou proíránské politické síly a stoupenci Muktady al-Sadra (jehož strana má v novém parlamentu většinu) nacházet společnou řeč, bude politika vytlačování USA z Iráku pokračovat.

Pokusy premiéra Mustafy al-Kazimiho zprofanovat tento kurz vedou k oslabení jeho pozice. "Islámský stát" v Iráku je stále smrtící a Bagdád sám není schopen teroristy v současné podobě vymýtit. Navíc stojí za zmínku pokračující operace turecké armády v Kandilu a Sindžáru proti Kurdům ze Strany kurdských pracujících (PKK), kterou Ankara považuje za teroristickou skupinu. To vše se děje navzdory protestům irácké vlády.

Irák zůstal od roku 2003 politicky slabým státem, závislým na jiných zemích, což je důsledek politiky USA. Současné irácké politické elity to pravděpodobně nezmění.

4. V Íránu došlo v uplynulém roce ke změně prezidenta, do čela země nastoupil zastánce tvrdé linie Ebrahím Raisí. To již ovlivnilo jednání o obnovené "jaderné dohodě", která má omezit jaderný program Teheránu.

Íránci trvají na tom, aby USA vrátily vše do původního stavu a zrušily nezákonné sankce. Washington se naopak snaží manévrovat tak, aby nepřiznal svou vinu za porušení dohody. To vše připravuje půdu pro definitivní pohřbení jaderné dohody a následnou krizi kolem íránského jaderného programu, zejména proto, že Izrael otevřeně vyzývá Spojené státy, aby problém s Íránem vyřešily silou.

Teherán pokračuje v aktivní hybridní válce proti Spojeným státům, Saúdské Arábii a Izraeli v Iráku, Sýrii, Jemenu a Libanonu, přičemž se drží strategie, kterou vypracoval generál Islámských revolučních gard (IRGC) Kásim Sulejmání - bojovat rukama skupin "osy odporu" a vyhýbat se přímému konfliktu s mocnějšími nepřáteli.

Obecně tato strategie stále funguje, což podmiňuje silné postavení Teheránu ve výše zmíněných zemích, kde jsou jeho klienti skutečně začleněni do státního a mocenského aparátu.

Pokusy podkopat Írán zevnitř nebo oslabit jeho jaderný program přinášejí prospěch pouze jeho odpůrcům na místní úrovni, ale nezvrátí trendy příznivé pro Íránce.

Za zmínku stojí také lokální konflikt Íránu s Ázerbájdžánem, který byl vyřešen koncem roku, kdy se Teheránu podařilo Baku sdělit, že závratný úspěch v podobě porážky Arménie může skončit špatně.

Ázerbájdžánský vůdce Ilham Alijev si to postupně uvědomil a nyní obě strany vážně zmírnily svou rétoriku a odstranily hrozbu pohraničního konfliktu. Teherán je však nadále znepokojen rolí Turecka v Ázerbájdžánu.

5. Porážka Izraele v květnové válce s islamistickým Hamásem a dalšími palestinskými frakcemi byla nejen jedním z hlavních faktorů, které vedly k porážce Benjamina Netanjahua, ale také ukázala hodnotu investic do frakcí v Gaze.

Schopnost hromadně odpalovat rakety na Izrael je spojena s vysokou cenou, takže země jako Írán nebo Katar se již podílejí na kompenzaci ztrát skupiny, která dokázala živě aktualizovat faktor palestinského odporu. Pozoruhodné je, že Teherán díky sponzorování tohoto odporu vystupuje jako jeden z hlavních obránců Palestinců, a to na pozadí jejich frustrace ze Saúdské Arábie a Turecka. Je také součástí strategie Kásima Sulejmáního, který chtěl sjednotit šíity a sunnity proti společnému nepříteli. Izrael si uvědomuje nebezpečnost tohoto problému a snaží se blokádami a údery oslabit pozici Íránu v Libanonu a Sýrii, ale k jeho oslabení v těchto zemích schází záminka.

Naopak, údery zvyšují sympatie Arabů k Íránu, takže Írán nemá problém s rekruty pro budoucí lokální války. V každém případě se tento proces protáhne na několik let.

Jižní a střední Asie

1. Hlavní událostí roku v regionu, nebo možná i obecně, bylo převzetí moci v Afghánistánu hnutím Táliban. Pokus o spořádaný ústup amerických sil pod vedením Donalda Trumpa se pod vedením Joea Bidena změnil v panický útěk a záběry Afghánců padajících z letadel amerického letectva startujících na kábulském letišti se staly historickými. Loutkový afghánský režim, který Washington vytvářel 20 let, se zhroutil tak rychle, že překonal i ty nejpesimističtější odhady amerických zpravodajských služeb. Pokusy o odpor proti Tálibánu se ukázaly jako sporadické a byly rychle potlačeny. "Tálibán" po dvou desetiletích války zvítězil a nyní buduje Islámský emirát Afghánistán podle svých představ. Afghánistán se stal ukázkovým příkladem toho, že i když v konfliktu zvítězí teroristé, mohou s nimi vyjednávat. Pro USA to však byla nejbolestivější porážka od války ve Vietnamu.

2. Současně klesá celkový vliv USA ve středoasijských republikách, zatímco vliv Pekingu a Ankary roste.

Příroda nesnáší vakuum a již nyní je vidět, jak se Rusko a Čína snaží učinit stažení Spojených států z regionu nezvratným a těžit z porážky Američanů v Afghánistánu.

Pokouší změnit "Tálibán" z potenciální hrozby na potenciálního partnera a očekává se, že se Tálibán na místě změní a upustí od teroristických praktik při svých operacích.

Vedení Talibanu slibuje, že nebude útočit na Střední Asii, nebude zasahovat do čínského Sin-ťiangu a obecně se civilizuje, ale žádá na to 20 měsíců.

Pokud Tálibán hraje podle pravidel a bojuje proti teroristům z místní odnože Islámského státu a zbytkům Al-Káidy, je střední Asie relativně stabilní, a to i přes občasné převraty v Kyrgyzstánu a lokální střety na hranicích s Tádžikistánem.

Dálný východ

1. Čína se stále stává hlavním soupeřem USA v boji o globální hegemonii. Hospodářská a vojenská propast mezi zeměmi se zmenšuje a toto zmenšování prohlubuje studenou válku mezi nimi. Hlavní očekávanou krizí je Tchaj-wan, jehož snaha o opětovné připojení k Číně by mohla vést k velké regionální válce a v některých scénářích i k přímému střetu mezi Čínou a USA. Řinčení zbraněmi kolem Tchaj-wanu v roce 2021 už je docela hmatatelné. Pokud jde o Čínu, stojí za zmínku také další posilování schopností PLA ve všech oblastech, úspěšné začlenění Hongkongu do Číny po potlačení proamerických protestů a upevnění moci Si Ťin-pchingovy skupiny a s tím související částečné ukončení "čínského NEPu" (analogie s politikou uvolňování zbožních vztahů ve 20. letech v SSSR po občanské válce - Nová ekonomická politika - NEP. Po ní následovala etapa industrializace a kolektivizace, urychlená kvůli přípravě na 2. světovou válku).

2. Severní Korea je i nadále faktickým členem jaderného klubu a nehodlá se této role vzdát. Veškeré rozhovory o denuklearizaci Korejského poloostrova se zastavily a Pchjongjang v podstatě donutil ostatní, aby přijali skutečnost, že vlastní jaderné zbraně a prostředky k jejich dopravě. Američtí vojáci z Jižní Koreje samozřejmě také nikam neodešli. 38. rovnoběžka bude v nadcházejících událostech staronovou demarkační linií mezi čínským a americkým blokem s malou šancí na sjednocení obou Korejí.

3. Japonsko pokračuje v plíživé remilitarizaci, protože je nadále politicky závislé na USA. Ve skutečnosti Spojené státy samy schvalují japonské zbrojení v naději, že ho využijí proti Číně (v boji o Tchaj-wan a Jihočínské moře) a Rusku (vůči němuž Japonsko nadále uplatňuje územní nároky týkající se Kurilských ostrovů). Japonsko je vzhledem ke své silné ekonomice a závislosti na USA potenciálně dlouhodobým problémem jak pro Čínu, tak pro Rusko.

Afrika

Afrika je nyní aktivním bojištěm, kde jednotlivé země bojují o přerozdělení sfér vlivu. Co stojí za zmínku v roce 2021:

1. Horkou válku v Etiopii mezi vládou a TPLF (Tigrajská lidově osvobozenecká fronta) zatím nevyhrála ani jedna strana, ačkoli poslední kolo vyhrála Addis Abeba - vláda. K tomu přispěly mimo jiné bezpilotní letouny. Válka je také památná díky velkému počtu zajatců na obou stranách. V roce 2021 se nikde nevzdalo tolik lidí jako v Etiopii.

2. Po Středoafrické republice Rusko vytlačilo Francii z Mali. Za Macrona se ze sféry vlivu Francie dostaly již dvě země, což odráží oslabení bývalé metropole a její schopnost udržet si neokoloniální říši v západní Africe. V rámci hybridních strategií vlivu lze rovněž zaznamenat rostoucí roli soukromých vojenských jednotek jako účinného nástroje pro provádění politiky jinými prostředky. V roce 2021 se Wagner stal jednou z nejoblíbenějších značek na trhu soukromých vojenských a bezpečnostních služeb. To bylo do značné míry způsobeno snahou západních médií udělat z Wagnera co nejznámější značku, která doplnila praktické výsledky společnosti na kontinentu. Sankce Západu proti Mali a Wagnerovi dobře ukazují míru nespokojenosti Evropanů s novou realitou v západní Africe, z níž je bývalá koloniální moc Francie žádána, aby odešla.

3. V Libyi se očekávané prezidentské volby nekonaly. Navzdory prosazení trvalého příměří a úsilí o sjednocení institucí se země nedokázala zbavit vnějšího tlaku. Proto došlo k narušení plebiscitu, neúspěšnému pokusu o převrat v Tripolisu a skandálu kolem jmenování Kaddáfího syna. Mezitím se v Libyi stále nacházejí žoldnéři a pravidelné jednotky z různých zemí, které jsou připraveny zapojit se do nového kola bojů, pokud se obnoví. Cesta Libye k míru je stále velmi obtížná, což je přirozený důsledek procesů, které vyvolala agrese USA (a zemí EU) proti této nešťastné zemi.

4. Vojensko-politické napětí mezi Alžírskem a Marokem se stupňuje. Strany aktivně nakupují zbraně (včetně úderných bezpilotních letounů), vedou aktivní vojenskou propagandu a hledají podporu v zahraničí. Nelze vyloučit, že v letech 2022-2023 dojde k dalšímu lokálnímu konfliktu v severní Africe. Islámskému státuse v Africe nadále daří: na Sinaji a v Mosambiku místní viláje docela úspěšně bojují proti místním vládám. Západoafrický vilájat si však vede lépe: udržuje si značné území, pravidelně útočí na armády několika zemí, staví proti sobě další teroristické skupiny, jako je Boko Haram, a připravuje si půdu pro další expanzi. Současné operace místních armád proti teroristům jsou naprosto nedostatečné k ukončení černých metastáz (IS používá černé symboly).

Amerika

1. Spojené státy se v roce 2021 nadále potýkaly s následky vnitropolitických rozporů a událostí z voleb 2020. Téma průniku do Kapitolu je i nadále v hlavním mediálním proudu a odráží rozdělení americké společnosti a establishmentu, což podkopává dlouhodobou schopnost USA udržet si globální hegemonii. Důsledky Trumpových kroků se ukázaly být příliš hluboké a systémové na to, aby bylo možné je jednoduše vrátit zpět a vrátit se k roku 2016.

2. Z toho plyne krize "Monroeovy doktríny 2.0" (snaha USA rozhodovat o státech celého amerického kontinentu), kterou podkopává valící se "růžová vlna" voleb socialistických a sociálnědemokratických kandidátů v Latinské Americe. Jestliže si všichni již zvykli na to, že Kuba, Venezuela a Nikaragua daly USA zpětnou vazbu, řetěz volebních vítězství levice v řadě dalších zemí zasadil neoliberálním vládám v regionu, které se orientují na USA, velmi vážnou ránu. Za zmínku stojí vítězství levice v Chile (fakticky konečná porážka Pinocheta) a v Peru, které doplnilo volební vítězství chávistů ve Venezuele a Ortegovo volební vítězství v Nikaragui. Další na řadě je Brazílie, kde v průzkumech vede Lula da Silva, který má všechny předpoklady vystřídat Bolsonara a dotáhnout další "růžový příliv", jehož Čína a Rusko jistě využijí.

3. V roce 2021 se ukázalo, že po neúspěšném svržení vlád ve Venezuele, Bolívii, na Kubě a v Nikaragui se snížila schopnost USA udržet v rukách procesy v regionu. Jediným "úspěchem" byl atentát na haitského prezidenta, kde se američtí zpravodajci velmi lajdácky vyřádili.

Oceánie

1. Hlavní událostí roku bylo vytvoření politicko-vojenského bloku AUKUS (Austrálie, Velká Británie, USA), jehož součástí byla i Austrálie. Vzniká blok proti Číně a Austrálie bude proti ní zbrojit. Austrálie si vyžádala zakázku na stavbu jaderných ponorek, což zintenzivní závody ve zbrojení v regionu.

Skutečnost, že Francie v tomto procesu tratila, jen odráží klesající váhu této země v mezinárodních záležitostech. Tento proces sám o sobě odráží návrat světa k blokovému uspořádání světa.

2. Za pozornost stojí také protesty na Šalamounových ostrovech a následný vstup australských vojsk do země poté, co její vedení odvolalo uznání Tchaj-wanu. Procesy byly doprovázeny pogromy v čínské čtvrti. Jedná se o markantní příběh, který ukazuje, jak se malé země, neschopné zajistit skutečnou politicko-vojenskou suverenitu, stanou bojištěm pro hlavní hráče nové studené války.

Zdroj: https://colonelcassad.livejournal.com/7339397.html
Překlad KSM

• < Předchozí
• Další >