Úspěch bez imperialismu - „Co na tom USA nechápou?“

Podrobnosti

Vytvořeno 1. 1. 2022

Twitter

Vyšší princip a pragmatismus jsou vždy ve střetu. Obsáhnout obojí je pravděpodobně moudrá strategie. Ale jestli skutečně můžete mít něco oběma způsoby, nebo jestli by výsledek něco znamenal, kdybyste měli, to by se teprve vidělo.

Jak výstižně popisuje Geoff Young, politický znalec, který se ucházel o politickou funkci v americkém státě Kentucky:

„Čína se nikdy nesnažila podmanit si Asii nebo celý svět. Británie, Francie, Německo a USA o to usilovaly, a myslí si, že každá další země je stejná - imperialistická.“

Ne všechny země jsou motivované stejnými ambicemi. Například málokdo v USA ví, že skutečnou příčinou války z roku 1812 s tím, co je teď Spojené království, bylo, že se USA pokusily převzít vládu nad Kanadou.  

Výsledek příliš nepomohl imperiálním ambicím USA ani Velké Británie, ale v podstatě vytvořil Kanadu jako svébytný národ uvnitř britského impéria, nikoliv jako koloniální vlastnictví cizích mocností. Nesourodá kolonie tak získala pocit jednoty a smyslu, jenž se vyvinul v to, čím USA nebyly a nikdy nebudou, a to v dobrém slova smyslu - alespoň donedávna.

Krásně nás seřežte

Dobývání a imperialismus mají zřejmě USA v programu. Zůstávají malým dítětem mezinárodního společenství – hlasitými zvuky se dožadují vlastní cesty, nedokážou navazovat vzájemně uctivé vztahy s jinými státy, protože musí mít vždy pravdu, a myslí si, že jejich vlastní nejnovější myšlenky jsou lepší než u všech ostatních.

Nicméně většině zbytku světa se dělá zle a unavuje ho být ovládán, zejména pod chatrným převlekem budování demokracie a změny režimu pro jejich vlastní dobro. Jen si poslechněte nedávné požadavky Bidenovy vlády a uvidíte, že hra pokračuje.

Některé země jsou docela jistě s americkými plány stále ve slepé uličce a pro zdůvodnění si dokonce přejí zavést „zvláštní vztah“. Tyto „zvláštní vztahy“ se však stále více tříští už proto, že jsou neustále citovány.

Klasickým příkladem toho je Velká Británie, ale mnoho dalších zemí se zoufale snaží držet se amerických fraků, aby si zakryly vlastní kabáty. Je třeba poznamenat, že jihoamerické země, i když už nejsou represivními pravicovými diktaturami, stále utíkají do USA, kdykoliv mají problém, a doufají, že o nich USA někdy slyšely.

Velká Británie teď zoufale věří ve zvláštní vztah, protože se k EU otočila zády a chce si myslet, že ji může nahradit něco jiného. USA to však tak nevidí, neboť kterákoli americká vláda vnímá Velkou Británii jako poněkud podivnou zahraniční zemi, kterou může využít, místo aby s ní spolupracovala.

Obě strany také vědí, že to není nový fenomén. Před šedesáti lety odvysílala klasická BBC v satirickém komediálním pořadu That Was The Week That Was (Byl to týden, jaký byl) scénku, kdy premiér Harold Macmillan telefonuje prezidentu Johnu F. Kennedymu na jeho soukromou horkou linku. Slyšíte jen jednu stranu rozhovoru. „Tady Macmillan.“ „HAROLD Macmillan!“ „M- A-C-M -I …….“.

Jihoamerické země věří, že sdílejí víceméně stejný kontinent s USA, takže jsou jeho přáteli. Mnohé z nich se pokoušejí o vydírání a v podstatě říkají „podporovali jste diktátory, teď buďto podporujete naše demokracie, nebo se staneme komunisty“.

Čím více se však někteří vůdci uchylují k levicové rétorice, tím zoufaleji hledají podporu USA, protože sami chtějí být vnímáni jako malí chlapci, takoví jako Correa a Tabare Vasquez možná jsou muži z lidu, ale stále očekávají, že Velký Satan opovrhovaný tolika jejich krajany jim v jejich dětinském šílenství pomůže, jak by to USA viděly.

Britové mají averzi vůči plíživému amerikanismu, který je v současnosti zastíněn protiimigrantskou rétorikou a rétorikou proti EU, ale přesto tam je. Zdá se, že USA jsou nakloněny kulturnímu dobývání staré vlasti prostřednictvím hudby, filmů, jazyka atd., a mnozí Britové se celkem rozumně ptají proč, když to byli Britové, kdo jim dal všechno, co se teď proti nim používá.

Americké impérium může být z britského pohledu lepší vyhlídkou než kterákoli jiná. Ale Britové měli ještě nedávno vlastní impérium a bílí Britové se stále dívají spatra, všelijak jemnými nebo ne až tak jemnými způsoby na ty, kteří z tohoto impéria pocházejí.

Britské impérium je něco, v čem jsou Britové buď šovinističtí, nebo rozpačití, nic mezi tím. Neexistuje tam tedy ani záliba ve věčném dobývání USA, neboť tak či onak přináší špatné vzpomínky.

Impérium nebo trvalé partnerství?

Impéria jsou samozřejmě vnímána jako věci minulosti. Současným režimem je partnerství – přestože ekonomika a vydírání dělají z bilaterálních a multilaterálních partnerství impéria ve všem - krom jména. Proto jsou neúspěšné pokusy USA využít zástupné síly k prosazování svých zájmů na Ukrajině, v Jemenu, Sýrii a dalších ohniscích po celém světě za předpokladu, že budou moci i nadále určovat agendu a držet měšec.

Představa, že Ukrajina někdy dostane své vlastní jaderné zbraně nebo že americké jaderné zbraně budou umístěny na Ukrajině, je ze strany USA zbožným přáním, neboť Rusko to nedovolí. Nedávná masivní ruská mobilizace ukázala Ukrajině, NATO a světu, že existují červené linie, které nesmí být překročeny, jinak Rusko použije vojenskou sílu, aby Ukrajinu zbavilo všech vyspělých zbraní během několika dní.

Některá spojenectví jsou zřejmá a rádio izraelské lobby nemlčí, pokud kandidát výslovně neodmítne propagandu AIPAC. A dál za mě lobbovali republikánští členové CUFI, Christians United for Israel (Křesťané sjednoceni pro Izrael), i když to se mnou AIPAC vzdal. Izrael by nikdy nemohl mít jiného zvláštního přítele než USA, vzhledem k významu židovské komunity ve všech praktických aspektech amerického života, když se uchází o funkce.

Jak je však typické pro takové vztahy, ať už skutečné či domnělé, americko-izraelské Trvalé parnerství (Enduring Partnership, velmi těsné a příliš útulné na pohodlí; pozn. aut.) se velmi, velmi rychle hroutí a zároveň diskredituje své spojence a někdejší kolonie.

Od doby svého vzniku v roce 1948 až do Šestidenní války v roce 1967 měl Izrael řadu zemí, na nichž byl závislý z hlediska vojenské a diplomatické podpory: Francii, Británii, USA a možná i několik dalších. Po vojenském vítězství Izraele proti Egyptu, Jordánsku a Sýrii v roce 1967 se USA staly hlavním podporovatelem a mecenášem Izraele. A to nejen kvůli kulturním vazbám, ale i proto, že USA právě prohrávaly válku ve Vietnamu a chtěly spojence, který by mohl vyhrát na bojišti.

USA se do této války dostaly díky myšlence, že mohou navázat tam, kde Francouzi skončili - americké impérium uspěje tam, kde Francouzi selhali. Geoff Young, který sdílí vlastní dospívání jako americký Žid narozený v roce 1956, popisuje svůj pohled z osobní perspektivy.

„Bylo mi skoro jedenáct, když Izrael vyhrál šestidenní válku a na Sýrii dobyl východní Jeruzalém a západní břeh Jordánu, pásmo Gazy a na Egyptu Sinajský poloostrov a Golanské výšiny. Vzpomínám si, jak jsem se díval na debaty OSN v televizi a říkal si: »Hmm, sovětští a egyptští velvyslanci dělají zajímavé poznámky o tom, která země začala válku.« Moje rodina a místní židovská komunita však neoblomně trvala na tom, že Izrael je outsider a musí zaútočit jako první, protože Egypt spáchal válečný akt a chystá se Izrael vyhladit.“

Počátkem 70. let přinesly dvě knihy Noama Chomského důkazy, že agresorem je Izrael: „Ve válce s Asií: Eseje o Indočíně“ a „Americká moc a noví mandaríni“, a že mezinárodní právo vyžaduje, aby Izrael vrátil všechna území, která dobyl v roce 1967. Nicméně americká vláda udělala vše, co bylo v jejích silách, aby zabránila mezinárodnímu společenství nutit Izrael k navrácení jakéhokoli území.

Zhruba do roku 1975 přijaly téměř všechny země světa, včetně arabských zemí a OOP, dvoustátní řešení, podle něhož Izrael odstraní všechna svá vojska ze Západního břehu, východního Jeruzaléma a pásma Gazy a Palestinci vytvoří zemi na těch dříve okupovaných územích s hlavním městem ve východním Jeruzalémě. To je stále postoj velké většiny zemí světa, ale USA jej rok co rok vetují.

V roce 2003 Cheneyův a Bushův režim napadl a dobyl Irák, zemi s 5. největšími zásobami ropy na světě. USA si tak upevnily svou pověst nejhoršího agresora na světě, proslulost, již si drží zhruba od roku 1950, kdy téměř zničily Severní a Jižní Koreu, [přirozeně] „aby zachránily Jižní Koreu před komunismem“.

Ale nikdo se nenechal oklamat. Celé to bylo o udržení Izraele na své straně, což USA musí, navzdory tomu, že jsou údajně hlavním partnerem, protože se nemohou vyrovnat s tím, že jsou něčím jiným než hlavním partnerem, jehož slova a činy nejsou nikdy zpochybňovány.

S vytrvalým nárůstem moci Číny a Ruska po roce 2000 a setrvalým úpadkem tvrdé i měkké moci USA se svět stal multipolárním. USA a Izrael nejsou schopny diktovat výsledky na Blízkém východě ani nikde jinde a západní aliance (symbolizovaná NATO) ukazuje trhliny, které se možná nikdy nepodaří napravit.

Jedním z nedávných příkladů je neschopnost USA zastavit plynovod Nordstream z Ruska do Německa. Dalším je ambice Ukrajiny získat jaderné zbraně, pokud bude vyloučena z NATO – pokud nebude součástí klubu, nebude hrát podle ničích pravidel a projde jí to.

Celosvětový hněv vůči Izraeli vzrostl v roce 2021, když zahájil další ze svých pravidelných vojenských ofenzív proti pásmu Gazy, téměř bezbrannému palestinskému populačnímu centru, které bylo přesně označeno za největší vězení pod širým nebem na světě.

Izraelská a americká mediální propaganda hlavního proudu ztratila velkou část své účinnosti – s výjimkou amerického Kongresu, kde jsou téměř všichni členové Sněmovny a Senátu silně ovlivněni izraelskou lobby a příspěvky na kampaň, které Lobby může použít během voleb, aby udržela americké politiky na uzdě.

Geoff Young vám může říci, že když dal některým tvrdým sionistům odpovědi, které se jim nelíbily, přestala se s ním izraelská lobby vůbec pokoušet mluvit. Rozhlasové ticho ze strany AIPAC a CUFI (Křesťané sjednoceni pro Izrael) je dnes v amerických kampaních normou.

Možná je to spravedlnost, a čím dříve, tím lépe, že americké impérium zmizí. Doufejme, že to bude znamenat, že to, co zbylo ze základních principů USA, může být znovu vytvořeno bez Impéria a centralizované vlády shora dolů, právě proti věcem, proti kterým byly tyto základní principy vytvořeny.

Hra na obviňování

Jméno hry je ale přirozeně hra na obviňování a Čína bude obviňována z Covidu, neboť to může představovat jakýsi chatrný kryt mnoha amerických neduhů a USA půjdou do útoku, aby se pokusily uhájit vlastní skličující výsledky a účast na nekalých aktivitách, a to nejen ve smyslu politiky vědy a techniky, ale i ve velkoobchodním vměšování se do záležitostí jiných.

Nepůjdou ke dnu bez boje, tím, že se budou snažit odklonit své chyby na jiné. Nebudou se jednoduše hroutit, ale budou se rády snažit strhnout s sebou i ostatní a stanou se ještě násilnějšími, až se budou snažit udržet si zbytky západní hegemonie tím, že budou postupovat zákeřnějšími a komplikovanějšími způsoby, jak co nejvíce využít a ovládnout zbytek světa, nakolik to jen půjde.

Chtějí-li USA vidět svou budoucnost, mohly by dopadnout hůř, než když se podíváte na Portugalsko. Portugalská říše se zhroutila v roce 1974 v důsledku Karafiátové revoluce. Ale i když Portugalsko před tím ekonomicky prosperovalo, navzdory rostoucím výdajům na války proti vlastním koloniím, jeho evropští partneři a domácí obyvatelstvo mu nikdy nedovolili zapomenout na dny impéria.

Zločiny Portugalska v jeho afrických koloniích jsou nezhojenou ranou tohoto národa, jednoduše proto, že tyto kolonie existovaly, stejně jako to, co v nich dělali Portugalci. Zbytek Evropy je stále odhodlán integrovat Portugalsko za svých podmínek, které Portugalci musí přijmout, aby udrželi bývalého kolonizátora na svém místě.

Portugalsko to řeší tím, že na každém rohu oslavují revoluci, která ukončila jeho impérium, USA tuto možnost mít nebudou, jinak přestanou existovat. Stejně jako Richard Nixon musí dělat věci po svém nebo vůbec a vždy pro svou vlastní slávu. Američanům není třeba říkat, co se stalo Nixonovi a jeho pověsti, za to, že je typický Američan.

Henry Kamens, sloupkař, odborník na Střední Asii a Kavkaz, výhradně pro internetový zpravodaj »New Eastern Outlook«.

Překlad VS

• < Předchozí
• Další >