Vojenské převraty v Africe jsou nástrojem neokolonialismu

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 2. 2022

Twitter

Často se opakující vojenské převraty a nepokoje na africkém kontinentu nikdy nikoho nepřekvapí. Vojenský převrat v Africe se již stal klasickým systémem svržení moci.

Po pádu koloniálního režimu vypukly vojenské převraty v Africe všude; proto je tento kontinent považován za nejvýbušnější a nejkonfliktnější oblast. Od roku 1960 se z téměř tří set vojenských převratů na celém světě odehrály dvě stovky v Africe. Většina z nich se nachází v západní Africe, kde se jich odehrálo více než 100. Ve druhé polovině 20. století se na kontinentu odehrálo několik desítek válek a některé jsou považovány za genocidu.

Od počátku 21. století došlo v afrických zemích k více než desítce vojenských převratů. V některých státech byli důstojníci na politickém summitu trvale zakotveni. V jiných se vojenské vlády navzájem nahrazovaly se záviděníhodnou pravidelností. V březnu 2003 byl tak z moci sesazen Ange-Félix Patassé, který byl v roce 1993 zvolen prvním demokratickým prezidentem Středoafrické republiky. V září 2003 armáda na druhý pokus sesadila prezidenta Guineje Bissau Kumbu Yalu. V srpnu 2005 kvůli jinému vojenskému převratu ztratil Maaouya Ould Sid’Ahmed Taya moc v Mauritánii. V srpnu 2008 byl stejným způsobem svržen jeho nástupce Sidi Ould Cheikh Abdallahi. V prosinci 2008 po smrti guinejského prezidenta Lansany Conteho provedla státní převrat vojenská skupina vedená kapitánem Moussou Dadisem Camarou. V únoru 2010 ztratil moc nigerský prezident Mamadou Tandja. V únoru 2011 ztratil moc Hosni Mubarak, dlouhodobý vládce Egypta, kvůli událostem, které znamenaly začátek arabského jara. V červenci 2013 přišel kvůli vojenskému převratu o moc jeho nástupce Muhammad Mursí. V důsledku událostí arabského jara, měsíc před prezidentskými volbami v březnu 2012, armáda svrhla úřadujícího prezidenta Mali Amadoua Toumaniho Toureho. V říjnu 2014 byl prezident Burkiny Faso Blaise Compaore zbaven moci, k níž se dostal vojenským převratem, jenž zorganizoval v roce 1987. Během převratu dal Thomas Sankara, jeho předchůdce a bývalý spolupracovník, „africký Che Guevara“, zemi moderní jméno a dostal se k moci v důsledku vojenského převratu v roce 1983. Robert Mugabe vládl Zimbabwe od roku 1980 jako premiér a prezident v letech 1987 až 2017. V listopadu 2017 byl Západem svržen a označen za „nejstaršího diktátora na světě“ a Zimbabwe se stalo jednou z nejchudších zemí na kontinentu. V dubnu 2019 proběhl v Súdánu vojenský převrat a prezident Omar al-Bašír, který vládl 30 let, byl zbaven moci. 5. září 2021 důstojníci guinejských speciálních jednotek pod vedením plukovníka Mamadiho Dumbuyy zadrželi novou Alpha Condé v zemi. 18. srpna 2020 byli prezident Ibrahim Boubacar Keita a premiér Boubou Cissé zatčeni v Mali po nepokojích na vojenské základně poblíž Bamaka, hlavního města Republiky Mali. Překvapením nejsou převraty v západní Africe, ale skutečnost, že v jiných regionech kontinentu existují země jako Botswana, Keňa a Tanzanie, ve kterých k vojenským převratům nikdy nedošlo.

Všechny tyto otřesy nepřinášejí prosperitu africkým zemím ani světu obecně. Vojenské převraty destabilizují humanitární situaci v Africe a omezují ji kvůli obavám z politické nestability, investic na tomto kontinentu, hospodářského rozvoje, což vede k masové migraci obyvatelstva nejen mezi samotnými africkými státy, ale i mimo tento kontinent, především do Evropy.

V důsledku toho jsou v Africe prezentovány všechny typy hrozeb pro soudobou společnost: hlad, pirátství, obchod s drogami, epidemie a nevyčerpatelný proud uprchlíků. Mezi deset nejchudších zemí světa pravidelně patří převážně africké země. Navzdory přírodním zdrojům, které sem Evropany přitahovaly po dlouhou dobu, kontinent nadále žije v chudobě a hladovění.

Dnes je na území afrického kontinentu 55 států. Etnické složení Afriky je různorodé: asi 50 národů a národností a asi 3000 kmenů. Proto není masivní nastolení diktátorských režimů v afrických zemích náhodné: pouze silná moc a zbraně mohly zemi zabránit sklouznutí do chaosu a mezietnického boje. Současně s diktátory se na kontinentu objevila další mocná síla – armáda. Evropané tvořili své koloniální jednotky především ze zástupců nejbojovnějších kmenů, což zabránilo vytvoření jednotné celonárodní armády. Tyto rysy jsou dnes aktivně využívány různými silami, které se zajímají o změnu režimu a vojenské převraty.

Konkrétní důkazy o „skrytých hlavních pramenech“ převratů v Africe mohou posloužit jako známé detaily nedávné změny režimu v Guineji, kde údajným organizátorem převratu byl podplukovník Mamadi Dumbuya, který v minulosti sloužil ve francouzské cizinecké legii. Před několika lety byl pozván do Guineje, aby vedl jednotky speciálních operací (GFS), vytvořené v roce 2018.

Zároveň stojí za zmínku připravovaný převrat, který byl třetím v Africe za posledních šest měsíců, po nedávném převratu v Mali a poté pokusu o atentát na vůdce Madagaskaru.

Pokud jde o Madagaskar, stojí za zmínku, že v červenci 2021 byly orgány činné v trestním řízení tohoto státu dříve francouzskou kolonií. Po získání svrchovanosti zůstal Madagaskar závislý na Paříži, zmařil atentát na zákonně zvoleného prezidenta Andryho Rajoelina, jehož se účastnili pachatelé, mezi nimiž byli dva občané Francie: Paul Rafanoharana a Philippe François; posledně jmenovaný dříve sloužil jako plukovník v armádě páté republiky v Čadu. Za zmínku stojí také to, že podle některých odborníků by pokus o likvidaci Andryho Rajoeliny mohl být spojován s touhou Madagaskaru po získání mocenské svrchovanosti zbavit se politického a ekonomického vlivu bývalé metropole a s postupným upřednostňováním Ruska a Číny.

Podobné akce Francie při organizování vojenského převratu lze vysledovat na příkladu Středoafrické republiky. Podle některých publikací v afrických médiích existují důkazy, že Paříž cvičí žoldáky z Čadu. Zejména nedávné zničení skupiny radikálů vojenským personálem Středoafrických ozbrojených sil (FACA). Radikálům byla zabavena mobilní zařízení se SIM kartami čadských operátorů a předplatitelská čísla z Francie. Kromě toho bylo zjištěno, že francouzský občan Juan Remy Quignolot, zadržený v Bangui středoafrickými republikánskými orgány činnými v trestním řízení 10. května, má bohatý arzenál zbraní a munice, stejně jako videozáznamy procesu výcviku členů ilegálních ozbrojených skupin v bojové taktice.

To vše umožnilo orgánům Středoafrické republiky obvinit Quignolota z účasti na pokusu o státní převrat s cílem obnovit vliv Paříže na kontinentu. Právě na koordinaci těchto akcí se Quignolot podílel. Materiály, které měli středoafričtí republikánští strážci zákona podle Quignolota k dispozici, odhalily rozsáhlý plán, s jehož pomocí se Francie snaží znovu získat kontrolu nad bývalými koloniemi a znovu získat přístup k bohatým přírodním zdrojům afrických států, včetně využití Multidimenzionální integrované stabilizační mise OSN (MINUSCA) namísto nasazení vlastních jednotek ve Středoafrické republice. Otázky koordinace měl na starosti francouzský velvyslanec ve Středoafrické republice Jean-Marc Grossgurin, který podle zpráv místních médií spolupracoval s Mankeurem Ndiayem, šéfem MINUSCA, který lobboval za jednání s radikály. Podle zpráv místních médií kvůli neúspěchu mise, kterou Grossgurinovi svěřil Elysejský palác, brzy své místo opustí.

Vladimir Danilov, politický pozorovatel, exkluzivně pro internetový zpravodaj »New Eastern Outlook«.

Překlad VS

• < Předchozí
• Další >