Ještě k interpretaci italských volebních výsledků

Podrobnosti

Vytvořeno 31. 10. 2022

Twitter

Vracíme se dvěma rozbory k výsledkům zářijových italských voleb, z kterých vzešla vítězně strana Bratři Itálie (Fratelli d’Italia), vedená Giorgiou Meloniovou a navazující organizačně na výrazné fašistické proudy v italské společnosti. Autorem první analýzy je Roberto Gabriele, italský komunista, který je známý i vystoupeními na Teoreticko-politických konferencích v Praze. Druhá je z pera Francesca Galofara, výzkumníka na turínské univerzitě. Při propadu “levice” v Demokratické straně, která plně sloužila systému ve své politické reprodukci, hledali ohrožení voliči novou reprezentaci nebo se voleb vůbec neúčastnili. To není nepodobné situaci v naší zemi.

Analýzy zveřejňujeme také proto, že u nás se objevují iluze o těchto volbách a o radikálním (zdánlivě ve prospěch národa, protiunijní) vystupování Giorgii Melonové. Vzestup extrémní pravice, včetně té fašistické a neonacistické, není překvapivý, zato o to nebezpečnější (podobně jako extremizace individuálních vzpour nespokojených mladých), když zcela nezastřeně země NATO a EU, včetně vlády ČR, pod dirigováním USA užívají přisvé konfrontaci Ruska ozbrojených neonacistických jednotek, vyzbrojují je a vycvičují, očišťují je v očích veřejnosti jako "bojovníky za západní hodnoty".

Citujeme z první analýzy: "Po Draghim je Meloni novou vůdkyní, která zdědila válečnou štafetu a je ochotna ji nést dál, přičemž se zcela podřizuje americkému diktátu a diktátu NATO. Nepřítel má tedy nyní tvář a jméno, proti kterému se musí rozpoutat hněv Italů, kteří jsou proti válce a jejím ekonomickým důsledkům. Ale Meloni není jen tak ledajaký oponent, je výrazem toho postfašismu, který se ne náhodou nezřekl plamene trikolóry. ... Republikánská a antifašistická Itálie byla výsledkem Fratelli d'Italia zpochybněna a ponížena. V červenci 1960 bylo na podobnou výzvu  úspěšně odpovězeno. Nyní se ukáže, zda demokratické a antifašistické hnutí bude schopno reagovat stejným způsobem. A to bude možné, pokud budeme umět bez rétoriky spojit sociální boj a antifašismus chápaný jako tvrdá opozice vůči tomu, co Meloni a pravice představují v programu a ve vedení vlády."

Roberto Gabriele: Žádné příměří vládě a budování Ústavní politické fronty

Výsledky voleb z 25. září navzdory pravicovému humbuku neznamenají porážku opozičních sil, které bojovaly proti Draghiho vládě. Volební výsledek byl v podstatě způsoben stranou prohnilou až do morku kostí, PD, která zablokovala jakoukoli možnost postavit se širokou politickou a sociální frontou proti postupu melonionské vlny řízené z různých center atlantistickými a liberálními silami.

Hovoříme-li o porážce, musíme proto dobře zhodnotit skutečné poměry sil, které nám říkají, že nehlasujících, včetně prázdných a neplatných hlasovacích lístků, bylo 45 % oprávněných voličů a Conteho podíl představuje na základě programu vyhlášeného po hlasování důležitý opěrný bod pro rekonstrukci opozice odpovídající situaci. Když však říkáme opěrný bod, nemyslíme tím, že jsme ode dneška všichni grillisté, ale že role Hnutí 5 hvězd může být hybnou silou střetu a agregovat, jak řekneme později, širší  frontu politiky a boje.

Jestliže z obecného hlediska nám mocenské poměry říkají, že pravice nemá mezi Italy početní většinu (představuje méně než 30 %), je zřejmé, že v politickém střetu, který nás čeká, je možné vytvořit protitendenci, která může ovlivnit budoucí události. Musíme tomu věřit i proto, že náš protivník má vnitřní a objektivní problémy, které ho tlačí.

Melonionská fronta nejenže nemůže věřit vlastním spojencům, ale není ani schopna manévrovat v situaci vážné hospodářské a mezinárodní krize. Co se stane s Meloniovou před tím lidovým elektorátem, který ji identifikoval jako alternativu k logice draghismu? Nejspíš riskuje, že jí kámen, který zvedla a donesla do paláce Chigi, spadne zpátky na nohy. Proto musíme vycházet z těchto údajů a stanovit program bojů, které nás čekají. Politické boje a boje o požadavky.

V politické rovině nesmíme zapomínat na dvě zásadní věci, válku a charakteristiku Fratelli d'Italia. V otázce války dochází k obrovskému zpoždění iniciativ a, jak jsme opakovaně odsoudili, na zpoždění doléhá nejednoznačný postoj pacifistické levice, která namísto toho, aby se sjednotila v boji proti skutečnému nepříteli, Spojeným státům americkým, falšuje realitu a přijímá protivníkův postoj k odpovědnosti Ruska v konfliktu na Ukrajině. To vyvolává zmatek a oslabuje reakci odpůrců války.

Po Draghim je Meloni novou vůdkyní, která zdědila válečnou štafetu a je ochotna ji nést dál, přičemž se zcela podřizuje americkému diktátu a diktátu NATO. Nepřítel má tedy nyní tvář a jméno, proti kterému se musí rozpoutat hněv Italů, kteří jsou proti válce a jejím ekonomickým důsledkům. Ale Meloni není jen tak ledajaký oponent, je výrazem toho postfašismu, který se ne náhodou nezřekl plamene trikolóry. FdI není ústavní stranou, nýbrž přežívajícím dědictvím, které definuje její potenciálně subverzivní povahu. V boji musíme brát tuto skutečnost v úvahu a neustupovat tím, že bychom opouštěli základy demokracie.  Republikánská a antifašistická Itálie byla výsledkem Fratelli d'Italia zpochybněna a ponížena. V červenci 1960 bylo na podobnou výzvu  úspěšně odpovězeno. Nyní se ukáže, zda demokratické a antifašistické hnutí bude schopno reagovat stejným způsobem. A to bude možné, pokud budeme umět bez rétoriky spojit sociální boj a antifašismus chápaný jako tvrdá opozice vůči tomu, co Meloni a pravice představují v programu a ve vedení vlády.

Moudrý muž však řekl, že k překonání řeky je třeba postavit most. Je tedy třeba přemýšlet o tom, jak artikulovat opoziciz výsledků z 25. září. Na levici to vedlo k otevření krize hegemonie PD, stabilizaci Conteho a hnutí 5Stelle, kteří se stali faktickou referencí opozice, a k zániku listů lovících hlasy, které se neúspěšně snažily lovit v opozičním prostoru, který se nakonec ukázal jako nekonzistentní.

Tyto údaje slouží jako podklad pro posouzení, jak se vypořádat se situací, která vypadá poměrně zajímavě. Na jedné straně je tu zdravá krize PD, která se naštěstí zdá že už došla do konce.Z výsledku této krize si nelze dělat žádné naděje. Je to vnitřní macerace, která nenabízí žádná pozitivní východiska, protože kliky, které proti sobě stojí, jsou hluboce liberální a atlantistické. "Obnova" bude čistou fikcí.

Ústřední otázkou zůstává  hnutí 5Stelle, které se konfiguruje jako skutečná opoziční strana, což může podnítit seskupení sil, které je konzistentnější než 15 %, které Conte získal v průzkumech.

V předvečer hlasování jsme předpovídali, že Conteho setrvání v čele strany vyvolá na levici nový proces, který překoná menšinovou voličskou nervozitu a nastíní skutečnou opoziční sílu, jež zároveň oslabí historickou roli PD. Po skončení voleb můžeme na základě výsledků dosažených v terénu přistoupit k vymezení velké Ústavní politické fronty, která by ukončila smrtelné objetí PD a připravila půdu pro reorganizaci širokých lidových, demokratických a pokrokových sektorů, přičemž bychom rovněž definovali program založený na zásadních bodech ústavy z roku 1948: článek 11 o mezinárodních vztazích, neliberální povaze hospodářství a zásadách, které chrání pracující a občany. Začněte tedy s touto platformou, která není nákupním seznamem, ale vůdčí hvězdou pro celou Ústavní politickou frontu.

Pro dosažení cíle je třeba pracovat s jasnou vizí, jak postupovat. Když mluvíme o široké ústavní (a antifašistické) frontě, musíme překonat staré vzorce a pochopit, které síly a v jakých formách usměrňovat. V tomto ohledu nás Rosa Bindi a další vyzývají k levicové jednotě, ať už jsou jejich úmysly jakékoli, a tím nás zavádějí na scestí. Dnes není možná jednota s liberálními a atlantistickými silami reprezentovanými PD. Conte to potvrzuje, doufejme, že se toho bude držet.

Lidová, demokratická a pacifistická levice je něco úplně jiného. Právě tato levice se dnes musí trvale organizovat pro perspektivu, která přesáhne současné horizonty a konečně Itálii vyvede z menšinových a nejasných hypotéz, jaké se objevily při volbách 25. září. Není to ani snadné, ani samozřejmé, ale doufáme, že se opět potvrdí, že není možné vrátit zpět kolo dějin

Aginform 4.10.2022

Francesco Galofaro: Přesuny ve volbách a interpretace jejich výsledků

Zasahuji do debaty, která se po volbách otevřela na Marx21, protože v posledních dnech koluje několik studií o volebních tocích a složení hlasů (Cattaneo Institute; SWG; Cluster17). Zdá se mi důležité založit diskusi na těchto údajích, jednak proto, že z nich vyplývá značně změněná politická geografie země, jednak proto, abychom mohli formulovat některé hypotézy o možných scénářích. Podle studií:

FdI je první nebo druhá téměř ve všech příjmových skupinách: pro vítěznou stranu je to normální výsledek. FdI by se z geografického hlediska neměla zaměňovat se starou AN: její historické kořeny sahají do Lazia, ale na severu zaznamenala velký nástup a ukradla hlasy Lize.

Salvini je skutečným poraženým voleb. Vzorec Národní ligy se definitivně vytratil. Její voliči přešli k FdI a téměř třetina se zdržela hlasování. Liga platí za svou účast ve vládě, což dodalo "bojovnému" tónu jejího mluvčího málo důvěry.

PD je stranou bohatých. Je první politickou silou mezi bohatými vrstvami a počet jejích hlasů je přímo úměrný výši příjmu. V rudých baštách se udržela, ale její volební linie, jejímž cílem bylo získat část hlasů Hnutí 5 hvězd (M5S) a zároveň omezit centristickou konkurenci, selhala.

M5S je nepochybně stranou jihu, kde se dostala na první místo před FdI. Složení jejího elektorátu má třídní aspekty: nejprve mezi nezaměstnanými, mezi dělníky je uváděna jako třetí strana za FdI a Legou.

Ostatní formace, jako například Unione popolare, Italia sovrana e popolare nebo Italexit, nebyly voliči vnímány jako důvěryhodné.

Některá hodnocení - většina, kterou získala FdI, se skládá z vypůjčených hlasů. S milostí Enrica Letty se nejedná o hlasy těch, kteří si s malým bílým mužem vyprali černé košile, ani o výsledek místního zakořenění získaného vytrvalou a soustavnou politickou prací, ale o do značné míry osobní výsledek Giorgie Meloni: očekávané otevření kreditu vzhledem k politickému kontextu, v němž FdI byla na papíře jedinou opoziční silou vůči "draghismu" a mediálnímu systému, který již léta upřednostňuje obraz vůdců. Pokud si chce FdI udržet své hlasy a zapustit kořeny, bude se muset strukturovat a zajistit si vládnoucí třídu, která bude schopna vládnout. Proto se jeho tvář v nadcházejících měsících změní.

V zemi, kterou stále více prostupuje sociální napětí, je PD ztotožňována s politickou silou, která více než kterákoli jiná prosazuje dogmatický liberalismus, bezpodmínečnou podporu EU a ideologické lpění na modelu globalizace, který upřednostňuje rozvoj velkých měst před předměstími a venkovem. Určitým vodítkem je abstence: ve městech nad 300 000 obyvatel je volební účast o něco nižší než jinde. Zdá se důležité upozornit, že neúčast není nikdy uceleným a homogenním politickým postojem: neúčast je vždy rovnovážná (někteří voliči, kteří se v minulosti zdrželi hlasování, se k volbám vracejí a naopak); v posledních volbách se vyskytla i neúčast pravicová, která se týká hlavně Ligy, a levicová, která se týká hlavně voličů Hnutí 5 hvězd.

Pokud jde o posledně zmíněnou politickou stranu, zdá se, že mluvit o vítězství je přehnané. Spíše bych řekl, že se tato politická síla udržela, a to i díky rovnováze mezi zdržujícími se a získanými hlasy. Výsledek lze vzhledem k zemětřesení, které touto formací otřáslo od jejího vstupu do vlády, označit za slušný. Tato úvaha není podporou: pisatel si je vědom toho, že M5S podporovala veškerou politiku Draghiho vlády, včetně posílání zbraní na Ukrajinu. Oživení Hnutí je však v kontextu jeho distancování se od Draghiho agendy a je třeba věnovat zvýšenou pozornost a interpretovat důvody, proč poselství této politické síly na rozdíl od jiných koluje mezi dělnickou třídou a podkopává kulturní hegemonii pravice.

Podle studie Cluster17, kterou zveřejnil list Il Fatto quotidiano, totiž i Unione popolare získává většinu hlasů od bohaté příjmové skupiny, která vydělává dva až tři tisíce eur měsíčně, a zdaleka neoslabuje vliv pravice na dělnickou třídu: poselství Moci lidu zjevně koluje v uzavřené síti, svého druhu aristokracie tvořené intelektuály a inteligencí, a navenek není důvěryhodné.

Co nás čeká nyní - V nejbližší budoucnosti očekávám vliv voleb v polovině volebního období na evropskou a italskou politiku. V současné době prezident Biden projevuje neobvyklou ochotu k dialogu s Moskvou, přestože Rusko nese hlavní tíhu ukrajinské protiofenzívy a terorismu. Biden zmírňuje tón v otázce možné eskalace jaderných zbraní a distancuje se od operací ukrajinských zpravodajských služeb, které vedly například k vraždě dcery filozofa Alexandra Dugina. Bidenovy důvody jsou dány průběhem voleb: v současné době jsou republikáni favority senátních voleb a ve složitém americkém volebním systému vítězí v 77 % případů. Pravicoví voliči v USA necítí ukrajinskou válku jako svou vlastní. Jako vyvlastnění vnímají skutečnost, že musí ze svých daní platit prostředky, které končí v kapsách ukrajinských oligarchů. Rusko a dokonce i Čínu považují za země velmi blízké konzervativnímu cítění a nechápou důvody konfliktu. Nemyslím si, že ochromený Biden v Senátu ukončí válku, nicméně méně aktivní role USA by mohla mít dva efekty: na jedné straně omezení eskalace, na druhé straně učinit konflikt chronickým podle houpačky ofenziv a protiofenziv, která může připomínat dynamiku východní fronty za první světové války. V Evropě by obroda republikánů v USA mohla sblížit evropské konzervativce, kteří jsou alternativou k liberálnímu bloku. Před konfliktem měly tyto síly alternativní projekt EU a v současnosti jsou rozděleny: vzpomeňme například na polského premiéra Dudu a maďarského Orbána a na hanebné mlčení, které zavládlo nad Visegrádskou skupinou. V Itálii by dokonce i Fratelli d'Italia, při zachování svého současného ultraatlantického postoje, mohla zaujmout méně bojovný tón.

Otevřené otázky - Jaké jsou důvody přetrvávající kulturní hegemonie radikální pravice mezi dělnickou třídou? Proč lidé s nízkými příjmy přestávají věřit v sociální demokracii? Nemyslím si, že jde jen o strach z imigrantů, kteří berou práci, nebo - přesněji řečeno - udržují nízké mzdy (je však třeba říci, že tento problém je reálný); problémem není ani zrada PD, která je liberální stranou pomalého a nezadržitelného úpadku již několik desetiletí. Jak jsem již napsal výše, v posledním čtvrtstoletí dochází k postupnému chudnutí obyvatelstva, které je vyvoláno modelem rozvoje, jenž odměňuje velká města, jejichž obyvatelé pociťují výhody globalizace a méně negativní dopady její krize, na rozdíl od toho, co se děje na předměstích a na venkově. Stejný model upřednostňuje rozvoj terciárního sektoru a  služby před výrobou zboží, což má dopad na malé podniky, řemeslníky a pracovníky v těchto odvětvích. Z fiskálního hlediska je sociální stát (školství a zdravotnictví) financován především touto částí populace, která jej však vnímá jako "již nepoužitelný". To znamená: platím za služby z daní, ale když moje rodina potřebuje ošetření, musím čekat měsíce, dokonce i rok, nebo musím jít do soukromé péče - pokud si to mohu dovolit. Obětovat se za neefektivní služby je pro většinu lidí výsměch. Navíc: politika "bonusů", drobných částek, které panovník čas od času věnuje chudé střední třídě, nezaměstnaným, rodinám s dětmi, jednorázovým platbám vybraným skupinám pracujících v nesnázích, iniciovaná Renzim a pokračující následujícími vládami, vytváří mezi nejvíce znevýhodněnými skupinami obyvatelstva systém viny (proč on, a ne já?) a nepřináší systémové odpovědi, které by mohly jednou provždy změnit situaci těch, kteří pomoc dostávají. Roztrpčení, které léta vyvolávají středolevé vlády a technické vlády, tak podněcuje poptávku po radikální změně, kterou čas od času zachytí síly, jimž se podaří vytvořit si ne zcela kompromisní či zkompromitovaný obraz: v roce 2016 to byla Lega a 5Stelle, v roce 2022 Fratelli d'Italia.

Myslím, že pro levici je v krátké době obtížné získat zpět důvěryhodnost, protože se zdá, že není schopna hájit materiální zájmy pracujících, které by chtěla zastupovat. Tká diskurz protkaný velkými ideály, obranou práv, tradicí, rétorikou, ale nedokáže promluvit do peněženky. A to je velmi vážné: podle ISTAT je v letech 2021 a 2020 ohroženo chudobou 12 milionů lidí, tedy 20 % italské populace. To ukazuje, že Draghiho vláda a politické síly, které za ní stojí, nevyřešily ani jeden z problémů, které denně sužují Italy, pokud se o to vůbec pokusily.

Francesco Galofaro - Univerzita v Turíně
In Marx21

• < Předchozí
• Další >