Victor Grossman: Německá jednota, válka nebo mír

Podrobnosti

Vytvořeno 18. 10. 2022

Twitter

BERLIN BULLETIN č. 205, 9. října 2022

Opět až příliš, příliš dlouze – a příliš složitě – odrážející komplikace dnešního znepokojivého světa. Mnohým novým čtenářům: vítejte, jsme rádi, že vás mám (ale pokud omylem nejste nový čtenář, ale lékař nebo řemeslník nebo tak něco, dejte mi vědět a já vypustím vaše jméno). Jinak doporučuji svou knihu „Socialistický přeběhlík: Od Harvardu ke Karl-Marx-Allee“ nebo svou autobiografii „Přechod řeky“ nebo anglický překlad „Radka“ od Stefana Heyma, s mým dlouhým úvodem. Všechny komentáře jsou vítány, všechny ostatní:
 victorgrossmansberlinbulletin.wordpress.com

Příští Bulletin bude kratší. Slibuji!

3. října 1990 se Německo mohlo radovat; konečně jednota, jednotná vlajka, jednotná hymna („Deutschland über alles“), jednotná měna, jednotná zahraniční politika; jinými slovy, svoboda a demokracie triumfují! A s ní to, co kancléř Ludwig Erhard nazval „sociálně tržní ekonomikou, základem naší liberální, otevřené a demokratické společnosti, s fungující konkurencí, cenovou svobodou a širokou škálou cenově dostupného zboží, a současně absorbuje její nevýhody, jako je monopolizace, určování cen a ochrana občanů před nemocemi a nezaměstnaností … a zároveň podporuje prosperitu“. A právě to tolik východoněmeckých „Ossies“ očekávalo, demonstrovalo za to a hlasovalo ve volebních místnostech.

Radují se ještě po dvaatřiceti letech? Otázka platí i pro takzvané sesterské země, které se také metamorfovaly v téměř úžasném pochodovém pořadí: v září 1989 byla v Polsku zvolena nekomunistická vláda, v říjnu byl zrušen komunistický režim v Maďarsku, v listopadu (kdy byla otevřena Berlínská zeď) převzal vládu v Praze Václav Havel. Na Boží hod, při nejkrvavějším převzetí moci, byli Ceaușescu a jeho žena zabiti rumunskou popravčí četou. V únoru 1990 se komunistická strana vzdala svého nároku na moc v Bulharsku. Rozhodující německé hlasování se konalo 18. března. V říjnu přišlo oficiální německé „Já dělám“ – přesně to, co ty obří korporace, po válce vyhnané z východního Německa, nikdy nepřestaly intrikovat a tlačit na pilu. Konečně vyhrály, snubní prsten byl namačkán na východní prst. Byl to zlatý prsten, nebo spíš nosní kroužek?

První roky byly skvělé pro cestovní možnosti a roztomilý sortiment komodit „Ossies“, ale jinak – pro miliony – pěkně příšerné! Příliš ukvapené zavedení „západní marky“ do východního Německa a zabavení, zavření okenic nebo výprodej celé jeho podstatné průmyslové základny způsobily spoušť, bídu a hořkost. K tomu se přidala urážka ke zranění, nastěhovala se druhá nebo třetí řada „Wessies“ a chopila se kontroly a pracovních míst – v soudnictví, policii, školství, žurnalistice a ekonomice. Celkově vzato je provozují stále.

Před sjednocením – nebo anexí – dokonce i jednostranné soupeření mezi Východem a Západem nutilo obě strany, aby si některé standardy udržovaly na vysoké úrovni. Zcela znevýhodněná NDR sice nebyla schopna sladit sortiment v maloobchodech, ale ve svých dílnách měla tak dobré podmínky, že západoněmečtí šéfové často považovali za moudřejší jít na to pomaleji se škrty nebo represivní politikou. Vzhledem k tomu, že západní odbory mohly vždy naznačit: „Nechcete přece, aby se dělníci dívali na Východ, že?“ bylo to, jako kdyby u vyjednávacího stolu seděl neviditelný, ale ochotný spojenec NDR. (Samozřejmě to také udržovalo odbory a zákonodárce NDR ve střehu, pokud jde o zlepšení.) V říjnu 1990 však bylo toto soupeření – s tímto neviditelným spojencem – pohřbeno.

V následujících desetiletích se život trochu zklidnil, ale zůstal silně ovládán západem, s nižšími mzdami na východě, delšími hodinami a horší pracovní atmosférou. Mnoho východních Němců má stále pocit, že se na ně pohlíží jako na občany druhé kategorie a že se s nimi zachází jako s občany druhé kategorie. Zatímco dceřiné společnosti západoněmeckého průmyslu zlepšily pracovní situaci ve větších městech, v mnoha městech, která sídlí kolem jedné nebo dvou dnes již zaniklých továren, jsou starší lidé přetíženi. Zejména mladé ženy, které se o sebe lépe dokázaly postarat, odešly, aby si našly práci na západě. Mladí muži, kteří zůstali, se zmenšenými nadějemi na slušnou práci, bez jakékoli nové orientace nebo jasné motivace, ale sdílející východní hořkost, byli až příliš snadnou kořistí pravicových a otevřeně fašistických stran, písní, gangů nebo undergroundových spiknutí.

Sociální demokraté však stále potřebovali hlasy pracujících a na Východě začínala jak strana LINKE (přejmenovaná po spojení se západními levičáky [konkrétně s odborovým seskupením WASG; pozn. překl.]), tak nově se rodící odbory v okleštěném průmyslu ohrožovat status quo establishmentu. Vzteklé dítě bylo to poslední, co si politici přáli; po několik let zůstával tlak proti odborům a škrtům v sociálních dávkách na Západě a do jisté míry i na Východě relativně mírný.

Pak přišla finanční krize v roce 2007, zesílily tlaky z nadvlády amerického dolaru a s tím globalizace, digitalizace, pak hospodářský růst v Číně, covidová krize a neodmyslitelný tlak na každý podnik v kapitalismu „volného trhu“, aby buď dál rostl, nebo zkrachoval, přičemž bohatší soupeři čekali na své šance. To způsobilo rostoucí tlak na udržení úrovně zisku v bezpečí a vysoké, s výslednými tlaky. Starý dvojřádek Bertolta Brechta získal obnovenou platnost:

„Bohatý a chudý muž, tam stáli, A soudili se navzájem, jak nejlépe mohli.
Chudý muž řekl, hlas měl zastřený - Kdybych nebyl chudý, nebyl ty bys bohatý.“ (volně přeloženo z anglické verze; pozn. překl.)

Problémy narůstaly, dokonce i když je ti, kdo jim nečelí nebo je nezpůsobují, do značné míry ignorovali. Odhaduje se, že pod německou hranicí chudoby žije 2,5 milionu dětí a ještě více starších lidí, zatímco věk odchodu do důchodu se každoročně blíží k 67 letům. Bezmála tisíc „spižírenských“ center nabízí lidem v nouzi jídlo zdarma, jen v Berlíně téměř stovka, přičemž církve přidávají dalších padesát. Stále více však nedokážou uspokojit potřeby stále více „zákazníků“. Pro východní „Ossies“ to byla ironie; v NDR bylo těžké sehnat dovážené potraviny a lahůdky, ale základní potraviny byly hojně dostupné za extrémně nízké ceny, nezměněné od roku 1958; dokonce ani slovo pro „spižírnu potravin“ („Tafel“) nebylo na Východě známé.

Zatímco mnoho problémů přibývalo, některé statistiky se řítily dolů. Nový průzkum zjistil, že s fungováním demokracie je stále spokojeno jen 59 % západních Němců – a jen 39 % východních. Pokud jde o sociální spravedlnost, s obrovským rozdílem v příjmech je nyní spokojeno jen 33 % na Západě – a ubohých 23 % na Východě. Ekonomové nabízeli chmurné předpovědi zhoršující se hospodářské krize – a v sebechvalných projevech, tak běžných v Den německé jednoty, zaznívala prázdná nota.

Co se týče onoho bývalého sesterstva, všichni doufali jako východní Němci, že Evropská unie s bohatým sjednoceným Německem a NATO s ještě bohatšími USA je brzy učiní zdravými, bohatými a moudrými. Výsledek byl přinejlepším nahodilý. Polsko, ovládané krajní pravicí, uniklo domácí katastrofě tím, že povzbudilo přes 2 miliony občanů, aby si hledali práci v Německu, Francii, Irsku a Británii (kde jejich velký počet pomohl vyvolat brexit). V Česku, kterému se dařilo nejlépe, jeho ekonomiku převálcovali zahraniční vlastníci, jako kdysi hrdá Škoda, založená v roce 1895, a nyní podléhající rozmarům svého vzdáleného vlastníka, Volkswagen-Finance Luxemburg. Rumunsko a Bulharsko trpí jedním politickým otřesem za druhým, s neustálou hospodářskou krizí a korupcí. Záviděníhodný model nenabízí ani Orbán v Maďarsku. Lidé sice získali od roku 1990 mnoho práv, ale stejně jako východní Němci ztratili ve svém každodenním životě veškerou bezpečnost. A jak dlouho tato práva potrvají? Otázka se vynořuje i v západní Evropě, kde jsou silné pravicové strany nyní ve Francii, Švédsku, Dánsku, Belgii, Nizozemsku, Rakousku, Španělsku a Itálii, zatímco ve Velké Británii byla bojechtivá Labouristická strana téměř zcela zkrocena do servility, mediálně ovládané vypuzením Jeremyho Corbyna.

V Německu, kde se povalovalo tak málo optimismu, začínala být opozice pro špičkové hybatele i třasořitky znepokojivá; bylo zapotřebí proaktivního setí a hnojení. Tradičním receptem proti odporu zdola je nacionalismus, nabubřelé jingo-vlastenectví, které obratně podporují zručná mediální esa, tvůrci vlajek a široká škála politiků a jejich lobbistických kamarádů, přesně to, co doktor objednal pro dámy a pány, kteří vedou Lockheed, Raytheon, Boeing na jedné straně oceánu, prodávají F35, Javeliny a drony a tamti jako Rheinmetall (tanky Leopard), ThyssenKrupp (ponorky), Heckler & Koch (útočné pušky a kulomety) – plus další vlastenečtí dobrodinci, ať jsou kdekoliv!

Ikeova (Ike – přezdívka býv. prezidenta USA Eisenhowera; pozn. překl.) stará varování před těmito lidmi byla jaksi ignorována. Když Bush starší předsedal bezuzdnému zániku oné padlé rodiny mezi Východním Berlínem a Vladivostokem, rozhodl se, že válečná mašinérie NATO, ač nyní nezpochybnitelná a zcela nadbytečná, nebude kopírovat znepřátelenou Varšavskou smlouvu rozpuštěním a povoláním všech sil domů. Místo toho slíbil, že se nepohne ani o píď na východ. Každý americký prezident od té doby, když si povšiml, že tento slib je ústní, nikoli písemný, posunul NATO nikoli o píď, ale o stovky kilometrů na východ, od Estonska na severu (nyní také Švédska a Finska) k Bulharsku, pokud možno ke Gruzii a největší švestce, Ukrajině, nejblíže Moskvě a dokončující velkou geografickou smyčku kolem Ruska a jeho teplovodního pobřeží. V roce 2014 byla švestka za hmatatelné pomoci senátora Johna McCaina (Rep) a političky ministerstva zahraničí Victorie Nulandové (Dem) v Kyjevě násilně utržena; už ne příliš zkorumpované, ale víceméně neutrální ovoce, stalo se velmi zkorumpovaným, ale vůbec ne neutrálním, zatímco (zaslechnutý) telefonát rozhodl, že vybraný favorit USA převezme příští den moc. Každý takový zisk v metrech, metrech a vlivu zahrnoval širokou škálu vojenské techniky, z níž některá dokázala atomovými výboji zasáhnout nejhlubší podzemní bunkry ruského vedení. To není šťastná perspektiva.

Rusko možná skutečně toužilo po Ukrajině, jak nás denně poučují, nebo po nějaké formě úzkého spojenectví s ní a Běloruskem. Ale – a možná se mýlím nebo zapomínám – i když si vzpomínám na Lavrovovy prosby o jednání o ruských bezpečnostních zárukách, které ministr zahraničí Blinken odmítl jako „velmi očividné nespouštěče“ – nedokážu si vzpomenout na ruské imperialistické požadavky nebo expanzivní agresivitu vůči Ukrajině před pučem v roce 2014. Stejně tak se nemohu zbavit přesvědčení, že Putinovou primární motivací byla sebeobrana proti této stále se utahující smyčce. A za platnou stále považuji otázku: Co by USA dělaly, kdyby Čína prováděla vojenské manévry s ultramoderními zbraněmi v Acapulcu nebo Oaxace? Odpověď můžeme uhodnout, když si vzpomeneme na krvavou „obranu bezpečnosti USA“ na Kubě, v Guatemale, ve Vietnamu, v Iráku, v Afghánistánu, dokonce i v malé Panamě a Grenadě.

Byl ukrajinský konflikt pečlivě nastraženou pastí na Rusko – jako v Afghánistánu? Dvacet let po události Zbigniew Brzeziński odhalil, že v červenci 1979 byla takovou pastí tajná vojenská pomoc prezidenta Cartera mudžáhidům, bojujícím proti sovětské podpoře afghánské vlády, „Nenutili jsme Rusy zasáhnout, ale vědomě jsme zvýšili pravděpodobnost, že zasáhnou… V dlouhodobém horizontu, který vedl k pádu ruského impéria.“ Obsahuje dnešní ukrajinská válka paralely? Rusko nemůže zapomenout ani na náhlý útok nacistického Německa v červnu 1941 nebo smrt 27 milionů sovětských otců, manželů, matek a dětí, která následovala, mnohem horší v počtu než Shoah (hebrejský výraz pro holocaust; pozn. překl). Existovaly skutečné ruské obavy z opakování – třetí invaze v tomto století?

Ale ať už je to past nebo ne, historie nebo ne, dvě – nebo dokonce deset – křivd nedělá dobro. Pokud nedošlo k obrovské, bezprostřední vojenské hrozbě pro Rusko – o níž nemohu vědět a Putin ji podrobně nerozváděl – musím invazi vnímat jako strašlivý, neobhajitelný krok, jehož výsledky jsou děsivé. Až příliš snadno se mohou ukázat jako osudové – pro všechny na zemi. Příliš často slýchám slovo „jaderné“. Přípustné by to bylo od nositele Nobelovy ceny za fyziku  – ale rozhodně ne z Moskvy. Nebo z Kyjeva nebo odjinud!

Jedna nedávná událost si zaslouží zmínku. Washingtonskou politikou v Evropě je už dlouho brzdit nebo bránit užším obchodním vztahům mezi Ruskem a Německem, potenciálním rivalem. A tak brojila proti levnějšímu, snadněji dostupnému, ekologicky méně škodlivému potrubí ruského plynu přes Balt ve prospěch přepravy vlastního drahého frakovaného plynu. Někteří Němci se tomu bránili. Ale zatímco se média poslušně dohadují, proč ten hanebný Putin vyhodil do vzduchu svůj vlastní plynovod, jen málokdo si vzpomene na slova Joea Bidena ze 7. února: „Pokud Rusko napadne Ukrajinu, nebude už existovat Nord Stream 2. My to ukončíme.“ Když se ho novinář zeptal, jak by to mohl udělat, když má projekt pod kontrolou Německo, Biden odpověděl: „Slibuji vám: My to budeme schopni udělat.“ A je fakt, že to někdo udělal!

Ale na Pennsylvania Avenue, Wall Street nebo podobných místech se rozhazovalo mnohem více škodlivých věcí než potrubí – nebo dokonce hurikán Ian. Zatímco se kázalo o potřebě vedení USA ve věcech, jako je svoboda, demokracie, válka proti teroru, antiautoritářství nebo unipolarita (a občas se do nich vplížila „ekonomika volného trhu“), cíl generálů a prezidentů, kdysi zaměřený na Střední Ameriku, pak expandoval do Jižní Ameriky, po roce 1945 přeskočil do západní Evropy, na Blízký východ, do Perského zálivu, do východní Evropy a vždy do „indo-pacifické oblasti“ a do Jihočínského moře. Ale unipolární konečný cíl, přání světové hegemonie, je stále blokován dvěma velkými mocnostmi; potřeba ovládnout nebo odstranit jednu nebo obě je jádrem americké politiky už sto let, jen se čtyřletou přestávkou – spojenectvím proti dočasnému společnému nepříteli. A teď se hledali spojenci, především s oním jednorázovým společným nepřítelem proti tomuto krátkému jednorázovému partnerovi.

Tu hrůzostrašnou „totální válku“, v níž je mladá léta uchránila před tím, aby se stali komplici, zažili jen nejstarší němečtí občané. Trpké vzpomínky na válku se však předávaly dál a přinejmenším těsná většina či ještě víc se stavěla proti jakémukoli německému angažmá v odporu proti Rusům, potomkům obětí oné vražedné války. Tyto protiválečné nálady jako by slábly pod neutuchajícím, téměř jednomyslným tlakem shora, který nařizoval tabu jakékoli otázky týkající se oněch statečných přátel v Kyjevě, jejichž nejctěnější národní hrdina Stepan Bandera se po tisících přidal k nacistům při vraždění židovských a katolických Poláků. (Když se jeden reportér postavil zlým ústům ukrajinského velvyslance v Německu Andrije Melnyka kvůli válečnému letáku Bandery, kde stálo: „Moskvané, Poláci, Maďaři a Židé jsou vaši nepřátelé, zničte je!“, odpověděl: „Nebudu vám tady dnes říkat, že se od toho distancuji. A to je konečné!“)

Německé vládnoucí trio v Berlíně, šťastně označované „Ampel“ (semafor) kvůli svým zeleným, červeným a žlutým stranickým barvám, nemůže být tak úplně šťastné z těžkého břemene, které vyžaduje jeho Zelenského solidarita a jeho obtížné rozdělení. Vzhledem k očekávanému nedostatku elektřiny, uhlí a plynu, jak dlouho a kolik oslavovaných protiatomových úspěchů Zelených by se mělo odkládat? Jak chladné musí být veřejné a soukromé pokoje? A co zavřené továrny a prudce rostoucí ceny u benzinové pumpy, v obchodě s potravinami, s daňovými přiznáními? Zatímco spolupředsedkyně Zelených a ministryně zahraničí Annalena Baerbocková, již poslání „zruinovat Rusko“ vedlo ke slovům: „Příští léto bude Ukrajina stále potřebovat nové, těžké zbraně od svých přátel,“ musí se teď obávat nadcházející zimy a sílícího odporu proti tomu, čemu někteří říkají „uřezávat nám nosy, aby nám zachránili obličej“.

Ne řezání nosů, ale jejich počítání se stalo důležitým v Den německé jednoty. Letošní ceremoniál se konal ve starobylém Erfurtu ve východoněmeckém Durynsku, protože jeho ministerský předseda Bodo Ramelow dnes zastává rotující funkci předsedy německé horní komory, Spolkové rady. Tento první a jediný politik LINKE, který tuto funkci zastává, kdysi označovaný za bolševickou hrozbu (kvůli své straně), je nyní přijímán všemi řádnými lidmi. Kdysi západoněmecký odborář, který se v roce 1990 připojil k hnutí na východ, je vůdcem umírněného či „reformátorského“ křídla LINKE. Před rokem se dostal na titulní stránky novin tím, že naléhal na kompromis ohledně odporu proti NATO a vojenskému nasazení mimo Německo – aby dosáhl přijetí Zelenými a sociálními demokraty na federální úrovni, jak se mu to podařilo na státní úrovni v Durynsku. Jeho novější mediální vavříny byly za to, že se hněvivě postavil proti mnohem bojovnější Sahře Wagenknechtové a komukoli z LINKE, kdo takové kompromisy odmítá.

Ramelowův široce medializovaný sváteční projev odsuzoval až příliš pomalu se snižující nevýhody pro východní Němce – jeho zřejmou povinnost jako jednoho z jejich vzácných zástupců. Zopakoval standardní, poslušné výzvy k odporu proti antisemitismu a rasismu a pochválil cíl úzce spjatého lidu, který navzdory historicky zakořeněným odlišnostem jde kupředu, sjednocený v přátelství a solidaritě a horlivosti v odporu proti autoritářství, především zločinnému Putinově imperialismu. Dobře řečeno – Ramelow je dobrý řečník – mnohé z toho by mohl říci téměř kdokoliv v kterémkoli hlavním městě strany a státu. Žádná zmínka o stávkových akcích, které nyní narůstají, žádná lžíce militantnosti tváří v tvář vznikajícím konfliktům, nebo boj proti 200 miliardářům, kteří vládnou ekonomickému hřadu a velké části politického hřadu, stále více ohrožující naše životy a všechny naše země. Žádná reakce na hrozbu jaderného konfliktu nebo nutnost bojovat proti němu. Ano, Putinova nelidskost byla zlá, ale neřekl ani slovo o bombardování Jemenu, o tom, že Německo nahradí „Putinův plyn“ plynem takových něžných partnerů, jako je Saúdská Arábie nebo Emiráty. Ani slovo o Julianu Assangeovi. Ale taková témata mohla být nemístná v Erfurtu v Den německé jednoty.

Tentokrát se však v pondělí – často konfliktní všední den kvůli pondělním pochodům „My jsme lidé“ v roce 1989 – konaly vzdorné protestní demonstrace téměř ve všech durynských městech i ve městech a obcích ve východním Německu – a v některých i v západoněmeckých městech. Nebyly to velké pochody, většinou jich bylo 1000 až 4000, ale byly větší než v pondělí předchozím a v mnohem větším počtu měst a obcí. Odmítly plánované dodatečné výdaje na zbrojení ve výši 100 miliard eur, stavěli se proti vývozu zbraní a někteří byli proti sankcím na ruskou ropu s jejich mrazivým či ledovým výsledkem v domácnostech a továrnách, školách a muzeích, kdy ti nejchudší budou zasaženi nejhůře a ti nejbohatší budou dál hrabat v hromadách. Nejčastějším heslem bylo „Topení, chléb a mír!“

Objevily se problémy; některé pochodové skupiny byly pozůstatky minulých demonstrací proti rouškám; covid=spiknutí. Krajně pravicové složky se opět snažily vtlačit do hry. A skutečně, pravičácká podpora AfD pro Putina a zároveň požadavek na ještě větší posílení německé výzbroje způsobila zmatek. Většina protestujících skupin se ostře ohradila, včetně fyzických: „Žádní krajní pravičáci!“ Média, dychtivě odsuzující celou akci, si však našla svou hlavní útočnou linii: „Pro-Putinovci se spojují s krajní pravicí proti Ukrajině.“ Může levicově vedená kampaň za mír zesílit natolik, aby takové problémy překonala?

Vládní koalice, konfrontovaná naléhavou potřebou zabránit nejhorší bídě a odvrátit další a větší a stále vzpurnější protesty, byla také zmítána hádkami, kdy Zelení „odkládali“ nebo zapomínali téměř všechny ekologické principy a svobodní demokraté (FDP) neschopní otevřeně zabránit zvýšeným daním velmi bohatých, dostatečně oslabení na to, aby schválili deficitní opatření, jejichž břímě bude přeneseno na pozdější vlády – a na pracující lid. Koalice však předváděla nápadnou neschopnost a zvětšující se trhliny. Drží ji pohromadě ukrajinská politika. Nejslabší sociální demokrat, ministr zdravotnictví Karl Lauterbach, pevně svázaný zmatkem kolem covidu, se mohl odvážit alespoň v jednom bodě: „K čemu nám bude, když se budeme Putinovi klanět? Jsme ve válce s Putinem, nejsme jeho psychoterapeut. Je nutné vytrvale bojovat a dosáhnout vítězství osvobozením Ukrajiny.“ Ani slovo o vyjednávání nebo míru – jen o vítězství, „Siegu“ – bez ohledu na to, co to bude stát obyčejné lidi, především Ukrajince. Všichni jsou nadšeně sjednoceni pod špičatou hvězdnou vlajkou NATO. Nebo skoro všichni. Každý, kdo má pochybnosti, nebo „kdo zradí Ukrajinu…“ – to slovy křesťanskodemokratického opozičního lídra Friedricha Metze – „zradí i naši svobodu a naši demokracii“! A měl by si dávat pozor, kam šlape! Zvláštní, velmi znepokojivé varování!

Někteří se k takovým krokům odváží – v ulicích mnoha měst a obcí. Ale i když to zahrnuje mnoho členů LINKE, není mezi nimi příliš mnoho vůdců. Válečná horečka, která nyní tak rychle bublá v Německu, je pohltila také, jako Bodo Ramelow nebo delegátka LINKE Bundestagu Caren Layová, která právě poplivala Čínu návštěvou Tchaj-wanu s delegáty z jiných stran, v provokativních šlépějích Nancy Pelosiové a krátce poté, co německé stíhačky Eurofighter navštívily Japonsko, což je precedens a předzvěst expanze.

Je mnohem snazší běžet s davem. Ale běžet nebo jít v takových šlépějích, ruku v ruce se šťastnými bojovníky jako Baerbock nebo Lauterbach, nezíská hlasy ani davu „Bojujte dál k vítězství – zničte Rusko!“, který si stejně vybere jiné barvy než těch, kteří se vzpírají vlajkonošům a cenzuře a požadují zastavení palby a vyjednávání ze všech stran a kteří kdysi viděli LINKE jako nekompromisní „Stranu míru“. Stále může - a musí - být zachráněna; v jejích řadách je tolik dobrých bojovníků. Nadcházející zima může čelit krutě ledovým větrům zvenčí i zevnitř a možná i větrům změn – v LINKE, v Německu i ve světě. Možný je téměř jakýkoli směr, vojensky pokrokový či tragicky smířlivý. Odvážná rozhodnutí jsou jistě nutná.

BERLIN BULLETIN č. 205, 9. října 2022 https://victorgrossmansberlinbulletin.wordpress.com/2022/10/09/german-unity-war-or-peace/
Victor Grossman

Překlad VS

• < Předchozí
• Další >