Vzestup NATO v Africe

Podrobnosti

Vytvořeno 25. 12. 2022

Twitter

Obavy z rozšíření Severoatlantické aliance (NATO) směrem k ruským hranicím je jednou z příčin současné války na Ukrajině. Není to však jediný pokus o expanzi NATO, smluvní organizace, kterou v roce 1949 vytvořily Spojené státy s cílem promítnout svou vojenskou a politickou moc nad Evropou. V roce 2001 provedlo NATO v Afghánistánu vojenskou operaci „mimo oblast“, která trvala 20 let, a v roce 2011 NATO – na naléhání Francie – bombardovalo Libyi a svrhlo její vládu. Vojenské operace NATO v Afghánistánu a Libyi byly předehrou k diskusím o „Globálním NATO“, projektu využití vojenské aliance NATO nad rámec jejích vlastních charterových závazků od Jihočínského po Karibské moře.

Válka NATO v Libyi byla jeho první velkou vojenskou operací v Africe, ale nebyla to první evropská vojenská stopa na tomto kontinentu. Po staletích evropských koloniálních válek v Africe se po druhé světové válce objevily nové státy, které prosazovaly svou svrchovanost. Mnohé z těchto států – od Ghany po Tanzanii – odmítly umožnit evropským vojenským silám návrat na kontinent, a proto se tyto evropské mocnosti musely uchýlit k atentátům a vojenským převratům, aby pomazaly prozápadní vlády v regionu. To umožnilo vytvoření západních vojenských základen v Africe a dalo západním firmám volnost využívat přírodní zdroje kontinentu.

První operace NATO zůstaly na okraji Afriky, hlavní frontovou linií bylo Středozemní moře. NATO zřídilo v roce 1951 v Neapoli spojenecké síly jižní Evropy (AFSOUTH) a v roce 1952 pak spojenecké síly Středomoří (AFMED) na Maltě. Západní vlády zřídily tyto vojenské formace, aby obsadily Středozemní moře proti sovětskému námořnictvu a vytvořily platformy, odkud by mohly vojensky zasahovat na africkém kontinentu. Po šestidenní válce v roce 1967 vytvořil Výbor NATO pro obranné plánování, který byl rozpuštěn v roce 2010, námořní pohotovostní síly Středomoří (NOCFORMED), aby vyvíjely tlak na prosovětské státy – například Egypt – a aby bránily monarchie severní Afriky (NATO nedokázalo zabránit protiimperialistickému převratu v roce 1969, který svrhl monarchii v Libyi a vynesl k moci plukovníka Muammara Kaddáfího; Kaddáfího vláda brzy poté vyhostila americké vojenské základny ze země).

Rozhovory na velitelství NATO o operacích „mimo oblast“ probíhaly s rostoucí frekvencí poté, co se NATO zapojilo do americké války v Afghánistánu. Vysoký představitel NATO mi v roce 2003 řekl, že Spojené státy si „vypěstovaly chuť používat NATO“ ve snaze promítat moc proti možným protivníkům. O dva roky později, v roce 2005, začalo NATO v etiopské Addis Abebě úzce spolupracovat s Africkou unií (AU). AU, která vznikla v roce 2002 a byla „nástupcem“ Organizace africké jednoty, usilovala o vybudování nezávislé bezpečnostní struktury. Nedostatek životaschopných vojenských sil znamenal, že se AU často obracela o pomoc na Západ a žádala NATO o pomoc s logistikou a leteckou podporou pro svou mírovou misi v Súdánu.

Vedle NATO provozovaly Spojené státy svou vojenskou kapacitu prostřednictvím Evropského velitelství Spojených států (EUCOM), které v letech 1952 až 2007 dohlíželo na operace země v Africe. Poté generál James Jones, v letech 2003 až 2006 šéf EUCOM, vytvořil v roce 2008 Americké velitelství pro Afriku (AFRICOM), které mělo hlavní sídlo v německém Stuttgartu, protože žádný z 54 afrických států nebyl ochoten poskytnout mu domov. NATO začalo na africkém kontinentu působit prostřednictvím AFRICOM.

Libye a rámec NATO pro Afriku

Válka NATO s Libyí změnila dynamiku vztahů mezi africkými zeměmi a Západem. Africká unie se měla na pozoru před vojenskou intervencí Západu v oblasti. Dne 10. března 2011 zřídila Rada míru a bezpečnosti AU ad hoc Výbor na vysoké úrovni pro Libyi. Členy tohoto výboru byli tehdejší předseda AU Dr. Jean Ping a hlavy států pěti afrických států – bývalý prezident Mauritánie Mohamed Ould Abdel Aziz, prezident Konžské republiky Denis Sassou Nguesso, bývalý prezident Mali Amadou Toumani Touré, bývalý prezident Jihoafrické republiky Jacob Zuma a ugandský prezident Yoweri Museveni – kteří měli brzy po vytvoření výboru přiletět do libyjského Tripolisu a jednat mezi oběma stranami libyjské občanské války. Rada bezpečnosti OSN však zabránila této misi ve vstupu do země.

Na setkání ad hoc Výboru na vysoké úrovni pro Libyi s Organizací spojených národů v červnu 2011 prohlásil během této doby stálý zástupce Ugandy v Organizaci spojených národů dr. Ruhakana Rugunda: „Není moudré, aby se někteří aktéři opájeli technickou převahou a začali si myslet, že jen oni mohou změnit směřování lidských dějin ke svobodě pro celé lidstvo. Žádná konstelace států by si rozhodně neměla myslet, že mohou obnovit hegemonii nad Afrikou.“ Přesně to si však začaly představovat státy NATO.

Chaos v Libyi uvedl do pohybu sérii katastrofických konfliktů v Mali, jižním Alžírsku a částech Nigeru. Po francouzské vojenské intervenci v Mali v roce 2013 následovalo vytvoření G5 Sahel, politické platformy pěti států Sahelu – Burkiny Faso, Čadu, Mali, Mauritánie a Nigeru – a vojenské aliance mezi nimi. V květnu 2014 NATO otevřelo styčný úřad v ústředí AU v Addis Abebě. Na summitu NATO ve Walesu v září 2014 zvažovali partneři aliance problémy v Sahelu, které vstoupily do Akčního plánu připravenosti aliance, jenž sloužil jako „hnací síla vojenské adaptace NATO na změněné a vyvíjející se bezpečnostní prostředí“. V prosinci 2014 ministři zahraničí NATO přezkoumali provádění plánu a zaměřili se na „hrozby vycházející z našeho jižního sousedství, Blízkého východu a severní Afriky“ a vytvořili rámec pro řešení hrozeb a výzev, kterým čelí jih, jak uvádí zpráva bývalého předsedy Parlamentního shromáždění NATO Michaela R. Turnera. O dva roky později, na varšavském summitu NATO v roce 2016, se lídři NATO rozhodli posílit spolupráci s Africkou unií. Uvítali „robustní vojenský závazek spojenců v oblasti Sahelu-Sahary“. K prohloubení tohoto závazku zřídilo NATO africké pohotovostní síly a zahájilo proces výcviku důstojníků v afrických vojenských silách.

Nedávné rozhodnutí o vysazení francouzské armády má přitom kořeny v obecné citlivosti, která na kontinentu roste vůči západní vojenské agresi. Není tedy divu, že mnohé větší africké země odmítly následovat postoj Washingtonu k válce na Ukrajině, přičemž polovina zemí se buď zdržela hlasování, nebo hlasovala proti rezoluci OSN odsuzující Rusko (patří sem země jako Alžírsko, Jižní Afrika, Angola a Etiopie). Je výmluvné, že jihoafrický prezident Cyril Ramaphosa řekl, že jeho země „je odhodlána prosazovat lidská práva a základní svobody nejen našich vlastních lidí, ale i národů Palestiny, Západní Sahary, Afghánistánu, Sýrie a celé Afriky a světa“.

Potupnost pošetilostí Západu – a NATO – včetně zbrojních dohod s Marokem o přenechání Západní Sahary království a diplomatické podpory Izraele, který pokračuje ve svém apartheidním zacházení s Palestinci, staví do ostrého kontrastu rozhořčení Západu nad událostmi, které se odehrávají na Ukrajině. Důkaz tohoto pokrytectví slouží jako varování při čtení benevolentního jazyka používaného Západem, pokud jde o expanzi NATO do Afriky.

29. května 2022 Vijay Prashad

Napsáno pro Globetrotter. Vijay Prashad je indický historik, redaktor a novinář. Je píšící člen a vedoucí dopisovatel Globetrotteru. Je redaktorem knižního nakladatelství LeftWord Books a ředitelem Institutu sociálního výzkumu (Tricontinental: Institute for Social Research). Je starším zahraničním (nestálým) členem Šanghajského institutu finančních studií čínské Renminské university. Napsal přes 20 knih, včetně The Darker Nations (Temnější národy) a The Poorer Nations (Chudší národy). Jeho zatím poslední knihou je Washington Bullets (Washingtonské kulky), kde úvod napsal Evo Morales Ayma.

Překlad VS

• < Předchozí
• Další >