Budu pro tebe plakat Argentino

Podrobnosti

Vytvořeno 22. 11. 2023

Twitter

Tito Alvarado

Budu pro tebe plakat, Argentino. Tak zněl titulek článku zveřejněného v některých alternativních médiích několik dní poté, co v Argentině proběhly volby do PASO a Javier Milei byl zvolen svou skupinou s velkým počtem hlasů. Chlapeček nebo holčička mohou plakat z mnoha důvodů, na které se většinou zapomíná, jsou i tací, kteří pláčou s hlubokým zármutkem a ten pláč je známkou špatného života, který zanechává nesmazatelnou stopu. Když člověk dospěje, důvodů k pláči je méně a mohou být způsobeny zneužitím, zlomeným srdcem nebo bezmocí. Běžně se říká, že muži nepláčou, protože pláč je spojován s údajnou ženskou slabostí. Život ukázal, že tomu tak není, muži také pláčou, málokdo o jejich pláči ví a ten má zpravidla základ v bezmoci, nevyřešených nebo neřešitelných problémech. Všechen pláč je pomíjivý, stejně jako život, nebo jako vše, co se narodí, nakonec zemře.

Když jsem byl mladý snílek a revolucionář, zažili jsme nejstrašnější útok na demokratické soužití, jaký byl kdy v Chile zaznamenán, státní převrat, který provedla vláda USA a ozbrojené síly země, s tou smůlou, že ozbrojené síly, které měly bránit zemi před útoky zvenčí, použily své zbraně k útoku na ty, které měly bránit. Argumentem bylo, že měly bojovat proti vnitřnímu nepříteli, což dělaly s pečlivostí a nasazením profesionálních zabijáků. Nyní byla demokracie v Argentině ubodána k smrti, což bylo možné, protože mnoho lidí hlasovalo pro své nepřátele, což je více než dostatečný důvod k pláči. Pravdy byly k ničemu, v určitých chvílích bezdůvodná nenávist, tisíckrát opakovaná lež a snadné argumenty řešení, které zakrývají to zásadní: ve společnosti rozdělené na sociální třídy neexistují řešení pro všechny, řešení, která "vyvolený" zavede, jsou již mnohokrát realizovaným experimentem, jehož konec je známý: více chudých, méně bohatých s větším bohatstvím. Při pokusu o realizaci jeho ne-řešení poteče krev, neboť tento rytíř bez koně je labilní, jeho výbuchy budou stát životy. Má podporu argentinské venkovské společnosti, vojenské kasty, majitelů čehokoli, ať už jde o průmysl nebo finanční kapitál, soudnictví, pravicových politiků, merkantilních "novinářů" falešných zpráv, které jsou výrazem místní moci, lokajů moci centrální, impéria. Ti, kteří nepatří k těmto společenským segmentům a kteří volili tohoto nedotknutelného a především nedotknutelného člověka, jsou v nebezpečí, protože patří k lidem, kterým se sníží jejich práva a životní šance. Svoboda kapitálu je vždy svobodou zvyšovat své bohatství na úkor většiny a přírody.

Jsme na křižovatce dvou pravd, hodinu pravdy jsme prožili letos 19. listopadu, jenže někteří nám tvrdošíjně prodávají kouř, pravice vždycky hlasuje pro pravici, i když občas stojí na různých stranách. Levice už dlouho neví, jak se vymezit, jedni se zpohodlněli, druzí přešli do služeb toho, kdo dá víc, a nezajištěná většina, která nemá prostředky a někdy ani znalosti, i když je má po ruce, se nedokáže v dramatu těch druhých vyznat a bojovat za řešení své společenské třídy. Existuje Zapata, Sandino, Fidel, Che Guevara, Allende, Chávez, Evo Morales, Petro, Lula? Ve skutečnosti ne, každá doba má své vlastní způsoby bytí a formy projevu.  Chybí vědomí, organizace, rozvoj schopností boje a účasti na realizaci řešení, která přicházejí zdola, chybí odvaha podívat se Bohu do tváře: peronismus se buď obnoví s větry a účastí lidu, nebo zanikne. Od vlažných, kteří se tisíckrát pokoušejí objevit to, co už bylo objeveno, ať už je to černá nit, teplá voda nebo jistota, že kouř nakonec zmizí, nemůžeme očekávat nic, sociální demokracie se nikdy neodváží jít dál, vždycky nakonec dláždí cestu fašismu, ten se převléká do jiných barev a na mnoha místech se mu daří vnutit svůj diskurs slovy odpovídajícími situaci, totéž se nestane v okamžiku druhé pravdy. Před šedesáti a více lety byla Argentina velmocí, měla vyšší životní úroveň než Kanada, nyní není ani na ocase tygra. Chudoba vzrostla na alarmující úroveň, jinde létají vlaky, v Argentině téměř neexistují. To se stalo téměř ve všech latinskoamerických zemích, pravděpodobně v důsledku politiky pánů z morondangových vlád.

Co se vládě Fernándezové podařilo udělat pro to, aby se počet chudých alespoň změnil? Nic, jednoduše řečeno, problém zůstává nevyřešen. Dolarizace ekonomiky, zrušení centrální banky, upřednostňování vztahů se Spojenými státy a genocidním státem Izrael problémy se zajištěním blahobytu pro všechny obyvatele nevyřeší, naopak urychlí kolaps země. Dolar brzy přestane být dominantní měnou (museli bychom se podívat, zda v Ekvádoru, Panamě nebo Salvadoru byla dolarizace řešením), centrální banka zajišťuje určitou stabilitu, jde o zlepšení hospodářské politiky, Spojené státy jsou nejzadluženější zemí na světě, jejich ekonomika je umělá, brzy se dostane do recese, máme tam 50 milionů chudých lidí, z nichž mnozí žijí na ulici, být dnes s Izraelem znamená být s masakrem civilistů v Palestině, mezi nimiž je již 5 500 dětí, být s Izraelem znamená mít krev na rukou. Protože jeden problém nás vede k druhému, Argentina právě vstoupila do BRICS, nepochybně tuto novou formu výměny opustí, přeruší vztahy se zeměmi, které nový vůdce klasifikoval jako komunistické, což bude mít za následek určitou osamělost a méně obchodních partnerů, což znamená méně zdrojů pro zemi, kouzelným řešením bude větší zadlužení. A pak za něj zaplatí jiní.

Aby toho nebylo málo, většina hlasů, které tento esperantský učeň získal, se v době, kdy činí svá katastrofální rozhodnutí, počítá asi jako drobek strouhanky v obalovaném řízku. Budeme muset sbírat vodu, abychom uhasili požár, sbírat hněv pro sociální výbuch, sbírat jídlo, abychom nezemřeli při pokusu, ale především se naučit, že čtyři roky Macriho, který po sobě zanechal největší dluh v dějinách země, nejsou nic ve srovnání s katastrofou, kterou tento člověk pomatený smysly způsobí. Kvůli sázce na chromé koně jsme nyní prohráli závod. Jdeme-li kupředu, musíme se naučit být sami sebou a uplatňovat svůj smysl pro přežití spolu s miliony lidí v zemi, na kontinentu, ve světě, kteří také bojují o přežití. Máme před sebou cestu hrdinské tvorby, vybudování kulturní revoluce na obranu života na planetě a vlády se smyslem pro společnost, nikoliv vlády fiktivní, které se potřebují každou hodinu podívat do zrcadla. Buďme sami sebou a budujme společně s našimi vrstevníky ono vysněné místo, kterého dosáhneme, pokud bude existovat život. Dnes jde o život nás všech, kteří bojujeme společně, nebo o smrt, pokud budeme jednat odděleně.

• < Předchozí
• Další >