Kolumbijská guerilla

Podrobnosti

Vytvořeno 29. 4. 2006

Twitter

V uplynulých letech bylo dost často slyšet o akcích kolumbijských levicových povstaleckých skupin. I v Mladé Pravdě se objevilo několik málo článků, které se věnovaly jejich činnosti a jejich bojem s pravicovou kolumbijskou vládou podporovanou USA a s ultrapravicovými bojůvkami. Ale žádný článek nebyl věnován tomu (pokud jsem dobře a pozorně četl), kdy, kde a proč vlastně vznikly a jaká je jejich historie. Tímto příspěvkem bych to chtěl aspoň trochu napravit.

Seznam levicových guerillových skupin v Kolumbii byl dlouhý, nejvýznamnější a dodnes fungující jsou však vlastně jen dvě, větší FARC – EP (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie – Lidová armáda) a asi čtvrtinové ELN (Vojsko národního osvobození).
 
FARC – EP
„Revoluční ozbrojené síly Kolumbie – Lidová armáda aplikuje základní principy marxismu-leninismu na kolumbijskou realitu…“ (z článku 2 stanov FARC – EP).
 
FARC – EP má své kořeny v oddílech rolnické sebeobrany zřizovaných v komunistických enklávách zvaných rolnické republiky.
Zavraždění pokrokového politika Eliecera Gaitana v roce 1948, který se pokusil vést lid proti nadvládě oligarchie, bylo jedním z impulsů k započetí občanské války v Kolumbii, k období později nazvaném La Violencia, během něhož zahynulo 300 000 lidí. Na obranu proti násilí konzervativců se brzy objevily první liberální a komunistické partyzánské skupiny. Zatímco liberálové složili zbraně, Komunistická strana Kolumbie (PCC) nadále zastávala politiku lidové sebeobrany. Vznikaly výše jmenované tzv. rolnické republiky, například bájemi opředená Nezávislá republika Marquatalia, které byly tvrdě potlačeny armádou podporovanou Spojenými státy. Obyvatelstvo rolnických republik se skládalo z bývalých liberálů i konzervativců, katolíků i protestantů, stejně jako ze starých komunistů, kteří všichni hledali ochranu před genocidou. Organizátoři z PCC jim zde rozdělili půdu, léky a zbraně.
Postupem času se kolumbijská vláda tyto rolnické republiky snažila zničit. V roce 1963 prezidenti Kolumbie a Venezuely došly k dohodě o „vzájemné pomoci a obraně“ proti komunistickým guerillovým skupinám. V květnu a září 1964 vojsko již po několikáté na komunistické enklávy zaútočilo.
V reakci na tuto ofenzívu vládních sil a na základě usnesení 10. sjezdu PCC se dne 30. září 1964 konalo shromáždění, na kterém ze šesti oddílů rolnické sebeobrany vznikl Jižní partyzánský blok (BGS). Program BGS propagoval odstranění moci latifundistů, bezplatné přidělení půdy rolníkům, sliboval poskytnutí úvěrů budoucí revoluční vládou a vytvoření družstev. Indiánům se měla vrátit všechna kdysi odebraná půda apod. V květnu 1966 se BGS přeměnil na Revoluční ozbrojené síly Kolumbie – Lidovou armádu (FARC - EP).
V druhé polovině 60-tých let PCC přestává propagovat guerillovou válku a na většině území se začíná účastnit legálního politického soupeření, v odlehlých oblastech si však i nadále udržuje svoje FARC. Nechce totiž ztratit mezi rolníky vliv na úkor konkurenčních skupin, např. ELN a dalších. Čtyři z vůdců FARC pracují zároveň v ÚV PCC.
I FARC prožívaly období naprostého úpadku, kdy se jejich síly pohybovaly okolo sto členů. V říjnu 1968 byl zabit velitel Ciro Trujillo Castaňo, ale v roce 1968 ožily pro změnu jejich oddíly v departamentu Huila, kde provedly několik útoků a únosů. Početní stav FARC se zvýšil v letech 1971-72 na asi 150 členů, kteří se soustředili na obsazování odlehlých obcí a občasné útoky proti armádě. Povstalci se zvýraznili v lednu 1975, kdy v Cali unesli holandského konzula, jehož v říjnu 1976 propustili za milion dolarů. FARC prováděly a provádí i únosy osobností menšího formátu, hlavně bohatých statkářů, ve městech odcizovaly potraviny, zbraně a léky. Snaha o určitou koordinaci vedla vůdce FARC Manuela Masrulandu v únoru 1977 k dohodě s ELN. Toto spojenectví však nevedlo ke sblížení  ideové orientace prosovětských FARC a prokubánské ELN.
Oblast působení si obě skupiny rozdělily v září 1978. FARC se zaměřily podle dohody na venkov, kde utvořily pět front. Na začátku roku 1980 se zvýšil počet únosů, propagandistických akcí FARC ve vesnicích i poprav těch rolníků, kteří informovali armádu o pohybu a akcích povstalců. V listopadu 1982 pak FARC přijaly od tehdejšího prezidenta Betancourta nabídku k příměří, ale už v lednu 1983 se znovu pustily do boje a na konci roku s ELN a povstaleckou skupinkou M-19 vytvořily těsnější alianci.
Další příměří vyhlášené v roce 1984 bylo již delší a vedlo k oživení politické scény. Prezident Betancourt se kromě jiného zavázal, že odstraní systém dvou vládnoucích stran, provede zemědělskou reformu a zreviduje zákoník práce. FARC společně s Dělnickou sebeobranou, některými oddíly Lidové osvobozenecké armády a dále s legální PCC, odbory a některými odpadlíky od Konzervativní a Liberální strany vytvořily legální koalici Vlastenecký svaz (UP). Členové UP se pak téměř okamžitě stali terči eskader smrti, armády či narkomafie. Během krátké doby byly povražděny stovky levicových aktivistů a vesničanů. UP kritizovala i část radikální levice. Některé skupiny EPL (Lidová osvobozenecká armáda) a ELN obcházely zemědělské usedlosti, členům UP vyhrožovaly a rolníkům tvrdili, že volba UP je zradou revoluce.
Od osmdesátých let získává FARC část svých finančních prostředků ze zdanění malopěstitelů koky a později také z výběru výkupného za unesené osoby, její majetek se v roce 1985 odhadoval na 50-150 milionů dolarů.
 FARC se zavázaly, že nerozpoutají žádnou vojenskou aktivitu do voleb v roce 1986, kterých se UP zúčastnil. Do té doby pravice zabila tři sta legálně pracujících členů FARC. Prezidentské volby z 25. května 1986, kterých se zúčastnilo pouze 50% voličů, přinesly kandidátovi UP jen 320 000 hlasů. Celkově pak UP získalo 350 zastupitelů na radnicích, 23 poslanců a 6 senátorů v Kongresu.
Tlak, na přinucení bývalých povstalců k znovurozpoutání války pokračoval. Od března 1986 do dubna 1988 vlna vraždění doslova smetla 4 000 vůdců, předáků a stoupenců Vlastenecké unie (a komunistické strany), také díky tajnému armádnímu plánu Operativo 85 a plánu Condor, který realizovala policie a vojenská rozvědka. Počet fašizujících eskader smrti, v nichž působili vojáci, ať už aktivní nebo ve výslužbě, se zvýšil na 127.
Aby dokázali čelit tlaku, podřídili se v roce 1987 povstalci jednotnému velení v rámci Partyzánské koordinační komise Simona Bolívara (CGSB). Sešly se zde komunistická FARC, nacionalisticko-populistické M-19, prokubánské ELN, maoistická EPL, trockistická Revoluční strana pracujících (PRT) a indiánské Komando Quintin Lame (CQL).
Čelíce brutálním útokům ze strany vlády, armády a eskader smrti obnovily v letech 1987-88 FARC opět svou bojovou aktivitu a zaútočily na armádu a policii. V říjnu 1988 následovaly destrukce mostů a elektrického vedení na severu Kolumbie. Od té doby se odehrálo a stále odehrávají mírová jednání, která však zatím vždy skončila novými boji. Nejmohutnější ofenzíva spojených sil FARC a ELN se odehrála v roce 1991. FARC se v té době pohybovala na 30% kolumbijského území.
Rok 1991 se stal i jakýmsi předělem. Ty skupiny, které našly společnou řeč s vládou (EPL, CQL, PRT a M-19) se změnily v politické strany. FARC a ELN se rozhodly i nadále pokračovat v ozbrojeném boji.
V devadesátých letech pak FARC sváděly s vládním vojskem četné boje o území, nad kterými měli povstalci kontrolu. Podařilo se jim zaútočit na věznici a osvobodit několik desítek svých uvězněných spolubojovníků. 30. srpna 1996 se oddílům FARC povedlo zničit armádní základnu Las Delicias. Při akci zajali šedesát vojáků, které dlouho zadržovali jako rukojmí, nakonec je v létě roku 1997 bez jakýchkoliv podmínek propustili.
V druhé polovině devadesátých let FARC zmodernizovaly svoji taktiku – povstalci začali využívat internetovou síť, někteří odešli do Mexika a Kostariky šířit informace a vést „propagandistickou“ válku. V roce 1997 se novým velitelem FARC, po legendárním Manuelovi Marulandovi, stal Jorge Briceňo Suaréz, přezdívaný Oscar Riaňo nebo El Mono Jojoy.
V roce 1997 se zvýšila činnost FARC – EP v souvislosti s nadcházejícími obecními volbami. 4. září povstalci obsadili jednu z největších vodních elektráren v Guatape a odpojením turbín se snažili odříznout od elektřiny průmyslové město Medellín. V následných obecních volbách, které FARC ani ELN neuznávají pro jejich nedemokratičnost, korupci a zastrašování obyvatel ze strany armády, policie a fašizujících eskader smrti, povstalci přepadávali meziměstské autobusy a odebírali cestujícím identifikační průkazy, unášeli a vraždili organizátory voleb, politiky i voliče, útočili na městské úřady a volební střediska. Na silnicích tvořili zátarasy ze zapálených aut. Aktivita povstalců se jevila jako úspěšná, účast u voleb byla asi 55%, 1900 kandidátů donutili odstoupit. Bohužel, ale také 200 jich unesli a 40 zabili.
Hned od svého nástupu k moci v roce 1998 se nový prezident A. Pastrana rozhodl vyjednávat s nejmocnějším partyzánským vojskem FARC-EP a osobně se sešel s jeho velitelem Manuelem Marulandem. Přes ostrou kritiku ministra obrany, generálů a Spojených států tak prezident mlčky uznal, že se povstalci chopili zbraní za spravedlivou věc. Stanovil také určitý postup rozhovorů a demilitarizoval pět municipios (San Vicente del Caguán, La Macarena, Vista Hermosa, Mesetas a Uribe), tj. oblast o velikosti 42 000 km čtverečných, tedy velkou jako Švýcarsko, či El Salvador.
USA věrno své pověsti vymyslelo pro Kolumbii tzv. Plan Colombia. V souladu s tímto plánem udělily Spojené státy v půli července roku 2000 vládě prezidenta Pastrana finanční pomoc ve výši 943 miliónů dolarů určenou převážně na protipovstaleckou činnost. Tato politika připomíná období studené války ve Střední Americe na začátku osmdesátých let.
V ostatních částech země však boje nadále pokračovaly. Již zmíněné přímé mírové rozhovory byly několikrát přerušeny kvůli nepřijatelným vládním požadavkům. Na přelomu roku 2001 a 2002 při útocích více než tří set kolumbijských povstalců zahynulo 13 lidí. Mezi mrtvými bylo osm policistů, kteří vkročili do minového pole. Povstalci z FARC zaútočili minomety a kulomety na města Purace a Coconuco, poškodili domy a zničili policejní stanice. Útok podnikli také na jižní města Berruecos a San Silvestre. Povstalci slíbili v říjnu 2001, že znovu zasednou k mírovým jednáním, ale poté svůj souhlas stáhli, protože nesouhlasili s vojenskými hlídkami u demilitarizované zóny, kde se měly rozhovory uskutečnit. Pastrana určil jako konečnou hranici pro zahájení jednání s FARC 20. ledna 2002, kdy byly skutečně rozhovory, i přes vánoční útoky povstalců, obnoveny.
V průběhu roku 2002 se činnost povstalců FARC – EP dále výrazně aktivizovala, bylo odhaleny plány některých akcí a zmařeno několik pokusů povstalců napadnout dálkově řízenými letadly naloženými výbušninami důležité státní objekty v hlavním městě Kolumbie Bogotě. FARC v té době také provedly neúspěšný atentát na prezidentského kandidáta A. Uribeho i minometný útok v průběhu inaugurace po jeho zvolení prezidentem atd.
Ve svém inauguračním projevu se nový prezident A. Uribe zavázal, že bude hledat diplomatické řešení dlouhotrvajícího vojenského konfliktu s povstaleckými skupinami. Šlo o Národně osvobozeneckou armádu (ELN), Kolumbijské revoluční ozbrojené síly (FARC) a také o polovojenské fašistické Kolumbijské spojené síly sebeobrany (AUC). V ostrém kontrastu se svým předchůdcem Andrésem Pastranou však podmínil nová jednání zastavením bojů a úplným přerušením všech projevů nepřátelství. Jelikož požadavky Uribeho vlády byly pro FARC nepřijatelné, mírové rozhovory byly mezi těmito dvěmi subjekty přerušeny a boj pokračuje dál.
V současné době FARC – EP kontroluje asi 450 z 1075 územních okrsků Kolumbie a počet jeho bojovníků se odhaduje na 18 000 až 20 000 a hájí šedesát front s oddíly o síle nejméně 100 mužů.
 
ELN
ELN (Vojsko národního osvobození) bylo založeno 4. července 1964 jako hnutí inspirované vítěznou kubánskou revolucí. Svou první akci provedlo 7. ledna 1965, kdy 28 členů ELN s loveckými zbraněmi obsadilo malé městečko Simacota. Zde se povstalci zmocnili na obecním úřadě 5 000 dolarů, přeřízli telefonní dráty a před obyvateli vyhlásili válku imperialismu a oligarchii.
Zakladatelem a vůdcem ELN byl student Fabio Vásquez Castaňo. Vztahy mezi ELN a PCC nebyly příliš dobré, komunisté vyčítali ELN, že se nechce podřídit jejich autoritě a spatřovali v něm konkurenci. Těšila se ale přátelským stykům s Havanou, která ji údajně zásobovala zbraněmi a financemi. Činnost této skupiny se v šedesátých letech omezovala na severní departamenty Antiquia, Bolívar a Santander. Většinu rekrutů v té době tvořili studenti.
ELN se stalo známé hlavně díky Camilo Torresovi, proslulém kolumbijském teologovi, jenž se k povstalcům připojil v říjnu 1965. Torres, profesor sociologie na Národní univerzitě, byl velkou autoritou mezi studenty. Proslul jako nekompromisní kritik poměrů ve vlastní zemi i na celém kontinentě a hledal cestu k jejich nápravě. Vzhledem k obrovskému zneužívání moci, podvodům a manipulacím na všech úrovních dvoustranického politického systému se v něm upevnil názor o neschopnosti zastupitelské demokracie. Poznal, že bludný kruh násilí a korupce lze porazit jen revoluční cestou. Velmi ho také znepokojovalo, že většina rolníků se chápala zbraní, jen když jim hrozilo napadení nebo když šlo o majetek, a že nadále setrvávala v podřízenosti tradičním venkovským caudillům.
V červnu 1965 se poprvé sešel se členy ELN a poté se k povstalecké skupině připojil. V lednu 1966, když armáda zahájila proti ELN tažení, už Torres ve skupině fungoval jako řadový člen. 15. února 1966 se při akci dostal se skupinou 25 členů ELN do palby vojska a zahynul. V reakci na to ELN v květnovém emotivním manifestu vyzvalo Kolumbijce, aby následovali Torresův odkaz a přidali se ke gerile. ELN pak operovalo v sestavě dvou oddílů. Prvnímu, Frontě José Antonia Galána, velel Vasquéz. Druhému, Frontě Camila Torrese, ustavené v červenci 1966, šéfoval Ricardo Lara Pardo.
V druhé polovině šedesátých let byla ELN minimálně aktivní, Kuba, pravděpodobně na nátlak Moskvy, omezila dodávky a počet členů skupiny se na konci šedesátých let snížil na osmdesát. K oživení činnosti došlo v roce 1969, kdy si na sebe ELN začala vydělávat únosy podnikatelů a později pak i výběrem „válečné daně“, již uvaluje na ropné společnosti. V říjnu 1969 dostalo ELN za propuštění švýcarského konzula z Cali výkupné 100 000 dolarů.
V roce 1972 už stopadesátičlenná skupina ELN napadala vesnice v departamentech Bolivia a Antiquia, ze kterých odnášela jídlo, peníze a léky. Následující rok armáda zatkla velitele Ricarda Laru Parda. V roce 1977 začalo ELN spolupracovat s FARC a přesunulo aktivitu do měst.
Na začátku osmdesátých let patřilo ELN opět k nejméně aktivním skupinám, v září 1980 mělo už jen 40 ozbrojenců. To, že v těchto kolísavých počtech dokázalo přežít tak dlouho, se vysvětluje tím, že ELN operovala ve velice izolovaných oblastech a srážky s vojskem nebyly velkého rozsahu.. V roce 1982 nabídla vláda ELN amnestii, to ji však odmítlo.
Za propuštění bratra prezidenta Betancourta, uneseného 22. listopadu 1983, si ELN vymohlo zvýšení minimálních mezd, zastavení růstu cen základních potravin, propuštění politických vězňů a uvěznění osob spolupracujících s eskadrou smrti – skupina Smrt únoscům (MAS), která zavraždila jednoho z vůdců ELN Henry Ruize. Na rozdíl od ostatních skupin ELN nepodepsalo s prezidentem Betancourtem příměří. V roce 1986 si ELN oblíbilo jediný kolumbijský ropovod a začalo ho pravidelně, někdy i třikrát měsíčně, vyhazovat do vzduchu. Zaútočilo také na zlatý důl v departamentu Antioquia a odcizilo též několik civilních letadel s cílem upravit je na vojenské použití a útočit s nimi na pozemní cíle.
Když byla v říjnu 1987 založena již zmíněná koalice Partyzánská koordinační komise Simona Bolívara, povstalci z ELN se do ní aktivně zapojili. Vlnu odsouzení a kritiky ELN vyvolal 2. října 1989 únos a vražda Jesúse Jaramilla, biskupa z Araucy. Ve stejném roce vyčlenila armáda 30% sil na boj s narkomafií a zahájila ofenzívu. ELN oslabení armády využilo a znovu začalo ničit ropovod a unášet zahraniční techniky.
V roce 1991 zahájily spojené síly FARC – EP a ELN ofenzívu, sestávající z osmi set akcí, při kterých ztratily na šest set lidí. Zahynulo také 1 500 vojáků, policistů a civilistů. Šlo o jednu z největších gerilových ofenzív v historii Kolumbie. Povstalci si tak chtěli vynutit dobré pozice pro mírové rozhovory s vládou v červnu 1991 v Caracasu. ELN zde požadovalo, aby zahraniční společnosti opustily zemi nebo aby jim byly stanoveny vyšší daně.
Rozhovory zkrachovaly v říjnu 1991 a ELN poté obnovilo akce. Společně s FARC operovalo ELN na 30% území státu a opět narušovalo exportní ropovod Caňo Limón Covenas (od roku 1987 do roku 1997 ho podminovalo čtyřsetkrát). Škody na něm dosáhly půl miliardy dolarů.
Dne 18. dubna 1997 zadržela kolumbijská armáda Estébana Cancellada, známého jako Augustin. Šlo o čtvrtého nejdůležitějšího velitele ELN. Zorganizoval mj. pumový atentát na letoun kolumbijského prezidenta Ernesta Sampera (1994-1998) a kolem 250 bombových útoků na hlavní kolumbijský ropovod. Během předvolební kampaně k obecním volbám, konaným 26. října 1997, ELN vyhrožovalo smrtí kandidátům do místních zastupitelstev. U hranic s Venezuelou zakázalo mužům rukovat do armády. V průběhu voleb pak třicetičlenný oddíl ELN unesl dva mezinárodní pozorovatele, které pak propustilo 1. listopadu s požadavkem na revizi ústavy a na sociální spravedlnost v zemi. Až do roku 1999 bylo ELN vedeno španělským knězem Manuelem Perézem.
24. dubna roku 2000 oznámil prezident Pastrana vytvoření další demilitarizované zóny v oblasti jižního Bolivaru za účelem zahájení vyjednávání s ELN. Tento návrh narazil na odpor části obyvatelstva této oblasti, na nějž však paravojenské oddíly vyvíjejí silný nátlak. Vyjednávání však ztroskotala. Hlavním důvodem bylo to, že v mediálně orientovaném mírovém procesu Pastranovy vlády se s ELN díky tomu, že je podstatně menší a vojensky slabší, a protože byla považována za menší nebezpečí než FARC, zacházelo jako s vedlejším programem. To ohrozilo již tak velmi skromný pokrok dosažený předešlým jednáním mezi zástupci kolumbijské vlády a ELN, které se uskutečnilo koncem vlády Samperovy administrativy. I přesto, že FARC EP odmítla mírová jednání s novým prezidentem Uribem pro jeho nerealistické požadavky jednání s ELN na Kubě s přestávkami pokračují.
V roce 2001 se odhadovalo, že ELN sdružuje na 5 000 bojovníků kontrolujících asi 20-30% území Kolumbie.
Poslední mediálně prezentovanou akcí byl v lednu 2003 únos dvou amerických novinářů, kteří však byli asi po týdnu propuštěni, důvodem jejich únosu bylo uskutečnění rozhovoru s vůdcem ELN.

z archivu, Ludvík Šulda

{moscomment}
 
 
 

• < Předchozí
• Další >