Boj o belgickou ocelárnu "Forges de Clabecq"

Podrobnosti

Vytvořeno 1. 5. 2006

Twitter

"Forges de Clabecq" je středně velká ocelárna, která v prosinci l996, kdy byl ohlášen konkurs, zaměstnávala 1800 osob. V takových případech se v Belgii stalo obvyklým, že oficiální odbory se spokojí s výlučně slovními protesty, aby pak ihned začaly souhlasně vyjednávat o uzavření závodu a o tak zvaných sociálních průvodních opatřeních, s neurčitými sliby přeměny oblasti. Stejný postup chtěly praktikovat i v případě "Forges de Clabecq". Tento názor však naprosto nesdíleli dělničtí důvěrníci.

Budu hovořit o jednom konkrétním boji a jedné prožité historii: o boji Forges de Clabecq, ocelárny vzdálené 2O km od Bruselu.
 Je to historie vítězného boje, neboť ocelárna, odsouzená k zavření, byla po šetiměsíčním boji znovu dána do provozu. A to díky revolučnímu vedení onoho boje, jehož heslem bylo odmítnout fatalismus vynucený ekonomickými zákony kapitalismu a pro vítězství nad ním vsadit plně na mobilizaci mas.
 Naše strana vzala tento boj zcela za svůj, a bere jej za svůj dodnes. Získané zkušenosti otevírají optimistickou perspektívu současných možností pro revolucionáře v Evropě a v tomto ohledu mají i mezinárodní význam. V době globalizace útoků musí i ohniska odporu nabýt mezinárodního rozměru jako nikdy předtím.
 "Forges de Clabecq" je středně velká ocelárna, která v prosinci l996, kdy byl ohlášen konkurs, zaměstnávala 1800 osob. V takových případech se v Belgii stalo obvyklým, že oficiální odbory se spokojí s výlučně slovními protesty, aby pak ihned začaly souhlasně vyjednávat o uzavření závodu a o tak zvaných sociálních průvodních opatřeních, s neurčitými sliby přeměny oblasti. Stejný postup chtěly praktikovat i v případě "Forges de Clabecq". Tento názor však naprosto nesdíleli dělničtí důvěrníci.
 Hlavními aktivisty byli italští dělníci, synové imigrovaných dělníků, Roberto D°Orazio a Silvio Marra. Byli funkcionáři sociálnědemokratických odborů (FGTB). Oba se v šedesátých letech důvěrně obeznámili se základy marxismu, aniž by však byli politicky organizováni. Během deseti let budovali trpělivě jádro aktivistů, stojící v opozici k sociálnědemokratické linii, která určovala odborářský život v závodě. V roce 1992 se tato opozice propracovala k vedení a Roberto D°Orazio se stal hlavním důvěrníkem. V této době i potom udržovalo nové odborářské vedení úzký kontakt se závodní buňkou naší strany.
 Důležitým úkolem strany je upevnění politického světového názoru. To přispělo k rozvinutí pozoruhodné antirasistické kampaně, vedené důvěrníky závodu, který zaměstnává pracující patnácti národností. V roce 1994 vytvořili ze svého závodu první "Podnik proti rasismu" v Belgii. 75% osazenstva podepsalo petici, v které byla požadována stejná práva pro Belgičany i přistěhovalce. To vedlo v továrně k jednotě pracujících a pomohlo vytvořit vědomí, že náležejí ke stejné třídě se stejnými zájmy.
 Toto uvědomění pomohlo také pochopit, že je třeba pomáhat i jiným dělníkům v jejich boji. Pracující Clabecqu se podíleli na bojích učitelů a studentů, podporovali dělníky, kteří bojovali proti zavírání závodů, přispěchali na pomoc, když odboroví důvěrníci byli propouštěni, a vstoupili sami až do stávky, když šlo o to podpořit ohrožené závodní výbory.
 Od roku 1992 připravovalo odborářské vedení masy pro případ uzavření závodu. Předseda liberální strany, Louis Michel, dnes náměstek předsedy rady ministrů, tehdy řekl: " Musíme přistoupit k uzavření závodu Forges de Clabecq. Řekl jsem předsedovi vlády valonského regionu, panu Collignonovi, že pět set milionů, jichž je potřeba pro "Forges", by bylo lépe využito jinak. Závod Forges de Clabecq je terorizován panujícím odborářským vlivem krajní levice. To jsou lidé z PTB" (- z " Belgické strany práce - RTBF 15. listopadu 1995").
 Tito "teroristé" pranýřovali před celou veřejností, že rodiny vlastníků továrny upláchly tajně jako krysy, i se jměním, které nahrabaly z dřiny dělníků. Bývalí vlastníci požadovali, aby nový vlastník - stát (valonský region) - investoval do obnovy zařízení, ačkoli věděli, že žádný takový úmysl neměl. Vzhledem k odmítavému postoji závodního výboru podílet se na "hladkém" uzavření závodu prorokovaly sociálnědemokratické státní správní instituce, že (cituji) " Každého řešení pro Forges de Clabecq může být dosaženo pouze sociálním šokem"(!). Toho šoku se jim pak i dostalo.
 Evropská komise vyhlásila verdikt, jímž se odmítaly všechny nové státní výpomoci. Když banky zabránily vyplacení posledních mezd, vyrukovali dělníci poprvé se svými buldozery, projeli malou obcí Clabecq-Tubize a rozbili okenní tabulky bank. Mzdy byly potom ihned vyplaceny. Když se dělníci zastavili před radnicí, zpozorovali policejního fotografa za okny nedalekého policejního revíru. Revíru bylo útokem dobyto, zařízení demolováno a fotoaparát zabaven. Tato událost pak se stala důležitým bodem v pozdějším soudním řízení. Obžaloba: organizovaný odpor proti státní moci a pokus o žhářství!
 Naše strana se v boji pracujících od prvního dne angažovala a pověřila mě osobně spolupracovat s vedoucími tohoto boje. Od té doby se z nás stal nerozdělitelný tým. Zcela bezprostředně jsem poznal a začal si vážit inteligence a odvahy těchto dělnických vůdců, inspirovaných komunistickým světovým názorem. Podílel jsem se na všech rozhodnutích a mohl jsem spolupůsobit při všech iniciativách, protože naše strana plmě sdílela to, čemu se dnes v Belgii říká "duch Clabecqu". Tento duch znamená především nenechat si ze sebe dělat blázny a nenechat se šálit prázdnými slovy. Bojovat za pracovní místa a nepřebíhat zadními vrátky na stranu protivníka. Je třeba vést masy tak daleko, jak jsou navzdory všem pomluvám a útokům medií ochotny jít.
 V tomto duchu se odborové vedení v Clabecqu chopilo odvážné iniciatívy: vyzvalo celou zemi k demonstracím proti odbourávání pracovních míst a uzavírání závodů. Byl naplánován pochod za pracovní místa, k němuž odborové vedení závodu mobilizovalo celý měsíc. Rozeslalo deset cestovních autobusů s dělníky na všechny strany. Mnohé závodní výbory a část odborových stuktur výzvu z Clabecqu přijaly. 2. února 1997 zažila Belgie událost, která v dějinách země nemá obdoby. Na výzvu závodního odborového výboru z Clabecqu demonstrovalo 70.000 lidí v úzkých ulicích Clabecq-Tubizu za pracovní místa. Před touto masou vyhlásil Roberto D°Oratio: "Tento pochod musí být začátkem vítězství dělníků. My prostě chceme, aby hospodářství sloužilo pracujícím, vzdělání našich dětí a světu práce. Neboť bohatství vytvořené v této zemi vzniká díky světu práce. Toto bohatství patří nám."
 Velké pravicové noviny napsaly následujícího dne: "Už dávno nebylo požadováno tolik socialismu jako včera na ulicích Clabecqu." Při pochodu byly neseny vedle požadavků dělníků a odborářů, kteří se sjeli z celé země, velké portréty Marxe, Engelse a Lenina.
 Buržoazii tento pochod zaskočil. Teprve za týden se vzpamatovala a podnikla protiakci. Při ní se jeden rozčílený dělník neudržel a dvakrát uhodil konkursního správce. Ten se ukázal před tiskovými kamerami s modřinou na oku. Obvinil D°Oratia z podněcování fyzického napadání a všechen tisk na to rozpoutal kampaň proti clabecqkým "teroristům" a clabecqké "mafii". Příznačné: onen konkursní správce se stal členem vallonské regionální vlády, což dalo D°Oratiovi podnět k poznámce, že kdyby byl dostal místo dvou facek čtyři, mohl být už ministerským předsedou.
 Koncem března 1997 vyrukovali clabecqští dělníci s buldozery podruhé. Když chtěli obsadit dálnici Brusel - Paříž, napadlo demonstraci četnictvo a postavilo silniční uzávěr z nákladních aut. Pomocí pěti buldozerů dělníci uzávěru prolomili, demolovali několik náklaďáků a neutralizovali proti nim nasazené vodní dělo. Byla z toho 15 minut trvající bitva, která byla filmována z policejního vrtulníku, aby snímky byly pak využity v soudním procesu. Bylo to Waterloo četnictva (Waterloo je odtud vzdáleno 5 km). Široké veřejnosti byly buržoazním tiskem samozřejmě prezentovány především ony překocené náklaďáky jako příklad "hrubého porušení pořádku". Pracující v Belgii však správně pochopili, že tu šlo o spravedlivý odpor proti buržoazní zvůli, uplatňované státní mocí proti nim.
 Roberto D°Orazio o tomto dnu řekl: "Ukázali jsme v praxi, že i dělníci disponují prostředky boje. A to je to, co jim nejvíce vadí a ne těch pár demolovaných vozidel. Ukázali jsme, že když se zorganizujeme, vymeteme je během pěti minut. To je to nejdůležitější."
 O měsíc později organizoval závodní výbor nový pochod pod heslem "Pochod proti lhářům". Mířil v první řadě proti Socialistické straně a všem těm, kteří dělníky podvádějí vydávajíce je na pospas kaspitalistickému systému. Tento pochod soustředil 12 000 osob.
 Nakonec došlo díky rozhodnosti clabecqkých dělníků k převzetí ocelárny italskou skupinou Duferco. Ale buržoazie chtěla D°Orazia o toto vítězství rozhodně připravit. Tento úkol na sebe vzalo oficiální vedení odborů. Nepřipustilo D°Orazia k závěrečným jednáním a uzavřelo s novým zaměstnavatelem dohodu, která clabecqký závodní výbor a všechny aktivní odboráře vylučuje z nového přijetí do práce. Když byl závod začátkem 1998 znovu dán do provozu, nebyl převzat ani jeden odborář, a to se souhlasem a za účasti vedení nejvyššího odborářského vedení v zemi. To je způsob jednání, který činí rozpory mezi závodními důvěrníky a jejich odborářskou špičkou nepřeklenutelnými.
 Na velkém pochodu 7O OOO pochopila strana mimořádný charakter této události a tohoto boje. Den před pochodem jsme se s D°Oraziem a závodním odborovým výborem shodli na dalších krocích, směřujících k obrození odborů. Tento proud nabyl podobu "Hnutí za obrodu odborů" - Mouvement pour le Renouveau Syndical" (MRS) - hnutí, které vystoupilo proti odborářské práci ve stylu sociálně-partnerské spolupráce. MRS bezodkladně zorganizovala demonstraci, které se zúčastnilo 5OOO lidí.
 MRS dále existuje, bylo však oficiálním vedením odborů exkomunikováno. O několik měsíců později bylo šest odborových důvěrníků, mezi nimi D°Orazio a Marra, z odborů vůbec vyloučeno. Vedení je napadá proto, že provádějí jinou odborovou strategii a že založili MRS. Vyloučením dělnických vůdců z Clabecqu odborovým vedením byly ovšem otevřeny dveře jejich trestnímu stíhání.
 Strana činila a činí vše, aby odboráře z Clabecqu politicky podpořila: vydáním dvou knih, rozšiřováním a organizováním MRS, podpůrnou kampaní v podobě prodeje lO OOO mini-buldozerů, což bylo nejen finanční podporou, nýbrž i symbolem ducha odporu. Podíleli jsme se aktivně na vytvoření kandidátky pro D°Orazia ve volbách do evropského parlamentu v r.l999, která se představila pod označením "Vzhůru!". Tato kandidátka získala ve francouzské části země 2% hlasů a v některých dělnických městech dosáhla podílu 4 - 5 % .Roberto D°Orazio osobně dostal 3O OOO hlasů, což byl desátý nejlepší volební výsledek.
 Boj trval dále - teď před soudy. Pronásledování l3 ocelářů z Clabecqu, mezi nimi dvou nejdůležitějších vůdců, začalo 26.listopadu l998. Ku každému jednání přicházely tucty, dokonce stovky dělníků a odborářů, kteří demonstrovali za zastavení procesu. Obžalovaní odboroví funkcionáři prokázali před soudci důstojné a statečné chování. Jako v průběhu boje proti uzavření závodu určovali i vůči představitelům systému, proti justici způsob jednání sami. Vyložili příčinu a souvislosti boje a obvinění obrátili v obžalobu vedení závodu, které továrnu dohnalo ke krachu a uvrhlo 2OOO rodin do sociální nejistoty.
 Naše strana učinila vše pro organizování odporu proti justičnímu pronásledování l3 dřívějších odborových důvěrníků a dělníků z Clabecqu. Přispěli jsme spolu s obviněnými a s MRS a širokým hnutím solidarity v odborech k tomu, že se proces změnil v širokou protiofenzívu. Klíčový prvek této protiofenzívy nespočíval v tom, že bychom pouze požadovali osvobození. Požadovali jsme vůbec zastavení soudního řízení. Zpočátku se to zdálo utopickým, uvědomíme-li si, že obžaloba obsahovala 43 obvinění, od ozbrojené loupeže po údajný úkladně organizovaný odpor vůči státní moci a pokus o žhářství proti policejní služebně.
 Proti tomu se postavila řada protiargumentů. Základem bylo zásadní: soudy se nemají co vměšovat do sociálních bojů. Jestliže tak činí, pak proto, že jsou zřejmě pod nepřípustným politickým tlakem. Četnictvo je v tomto řízení současně stranou ve sporu, vyšetřujícím orgánem, svědkem a pořádkovou službou. Vládnoucí strany a soud chtějí kriminalizovat ty, jimž se v opozici k stávajícímu systému podařilo prosadit jiný způsob odborářské práce. Postupuje se s takovou tvrdostí proti dělníkům, kteří nespáchali nic jiného, než že bránili svou továrnu před uzavřením. A lidé, kteří podnik přivedli k bankrotu a se svým bohatstvím upláchli, stíháni nejsou, ačkoliv se v jejich kruzích vyskytuje mnoho trestných činů (- zpronevěry, krácení daní, apod.). Není stíháno organizované zneužívání dětí. Nikdy nedošlo k trestnímu stíhání v skandálním případu vrahů, kteří - protože byli spojeni s četnictvem a extrémní pravicí - v osmdesátých letech v sérii přepadů supermarketů krutým způsobem připravili o život 23 mužů a žen. Korunou naší argumentace bylo odhalení, že státním návladním, jemuž bylo svěřeno soudní řízení proti dělníkům, byl ten, který zmařil vyšetřování známého případu vrahů z Brabantu.
 Po třech jednacích dnech byla z procesu vyloučena veřejnost. D°Orazio a Marra nebyli už obžalováni z konkrétních trestných činů, nýbrž jako vůdci bandy a její podněcovatelé. Aby to bylo možné, vytáhlo státní návladnictví zákon z r.l887, který byl svého času stvořen právě proto, aby mohli být pronásledováni iniciátoři prvních nepokojů proti kapitalismu .
 Byli jsme v 23. den jednání u toho, když se podařilo odmítnout soud pro předpojatost. Obhajoba vznesla protest proti tomu, že jeden ze soudců je v příbuzenském vztahu s jedním ze státních návladních. Byli jsme přítomni na 27.zasedání soudu, když druhý soudní dvůr musel připustit, že právy obhajoby bylo od začátku vyšetřování pohrdáno. Na to se soud se po třech jednáních prohlásil za nepříslušný. To bylo v červenci 1999.
 Nakonec některé všeobecné závěry z jednoho příkladného, i když jen místního boje.
 Proč tento ostrůvek v takové míře rozkolísal ustálený pořádek v Belgii ? Proč taková zarytá snaha vůdce tohoto boje politicky, morálně i finančně vyřídit ? Protože odboroví důvěrníci ve Forges de Clabecq se postavili čelem proti mýtu o třídní harmonii a učinili konec poraženeckému chování vůči panující buržoazii a jejímu ekonomickému systému. Jejich devizou bylo: "Vzhůru" ! Odboráři vzdorovali až do konce svých možností, vzdorovali všem měštáckým silám: zaměstnavatelům, státu, politickým stranám, pravičáckým odborovým vůdcům, četnictvu, justici. To je maximum, co za dnešního poměru sil mohli dokázat.
 Existuje samozřejmě nebezpečí, že se takovou avantgardní bitvu podaří izolovat od většiny odborářů, neboť nelze nikterak podceňovat vliv oficiálních odborářských vůdců, posluhujících buržoazii. Možnost vyloučení z odborové organizace toto nebezpečí zesiluje. To je problém, s nímž jsme dnes konfrontováni a který chceme vyřešit aktivní kampaní za znovupřijetí vyloučených do odborové organizace. K tomu je ovšem třeba mobilizovat všechny levé síly v odborové organizaci.
 Pro naši stranu byl clabecqký případ velkou zkušeností a silným podnětem k zlepšení naší práce. Je třeba věnovat velkou pozornost vychově vůdců mas, kteří jsou s to stát se jejich uznávanými mluvčími. Jestliže dnes usilujeme o zvýšení účinnosti politiky naší strany, pak za to vděčíme i jim. Přiznáváme sebekriticky, že kritika, které jsme podrobovali určitý anarchsyndikalismus dělníků-odborářů, nám příliš dlouho bránila učit se od nich způsobu, jak hovořit s masami a jak je krok za krokem přivádět k revolučním postojům.
 Také na mezinárodní úrovni potřebujeme vzory bojů pracujících i celých národů proti globalizované politice imperialismu a multinacionálních koncernů. Potřebujeme majáky, bojovníky, kteří opírajíce se o revoluční ideologii marxismu-leninismu jsou schopni ukázat masám cestu správného boje a v tomto boji je vést. Boj clabecqkých pod vedením D°Orazia může sloužit za takový vzor. Potřebujeme spolupráci mezi marxisty-leninovci v mezinárodním měřítku, abychom tyto boje politicky i hmotně podpořili. Clabecký boj svědčí o obrovském protikapitalistickém potenciálu, skrývajícím se v masách, potenciálu, který ke škodě věci dosud málo oceňujeme.
 Dělnická třída, kterou se někteří snaží odepsat, stále existuje. Její historický úkol - změnit běh dějin ve směru k lidskému a spravedlivému společenskému systému - trvá. Je důležité, aby se svým světovým názorem získala vliv na rostoucí hnutí proti kapitalistické globalizaci, které zatím zůstává na povrchu a vedeno reformistickými nebo anarchistickými silami míjí se účinkem a hrozí skončit v písku, jako podobná hnutí v minulosti, pokud jim chybělo pochopení pro to, že veškeré současné společenské neduhy mají základ v přežívání kapitalismu a nezmizí, dokud nebude odstraněn.
 To je velký úkol, o který mnohé strany, nazývající se komunistickými nebo levicovými, dnes bohužel nezápasí. Zůstáváme pozadu za hnutím, které obsahuje všechny výhonky radikální kritiky stávajícího imperialistického a kapitalistického systému, které však současně naráží na protikomunistické předsudky, šířené buržoazní propagandou. Tyto předsudky je třeba soustavně vyvracet. Nejen slovy. Také takovým vedením mas, které je na praktických zkušenostech přesvědčí, kde je pravda.
----------------------------------------------------------------
Jo Cottenier je spoluzakladatelem Belgické strany práce (PTB) 1970 (tehdy pod názvem "Všechna moc pracujícím"). Během posledních 3O let byl střídavě členem nebo vedoucím oddělení pro odborářskou práci PTB nebo pro jáejí ideologickou práci. Tč. je vedoucím oddělení pro odborářskou práci strany. Je autorem dvou knih:"La Société Générale" (Všeobecná společnost) a "Le temps travaille pour vous" (Čas pracuje pro nás"). La Socié générale je politickou analýzou historie belgického kapitalismu na základě historie nejdůležitější holdingové společnosti Société Générale de Belgique (dnes ve vlastnictví francouzské společnosti Suez). Souběžně s tím je to i historie zrady belgické sociální demokracie. "Le temps travaille pour nous" je příručkou pro odboráře, kteří usilují o revoluční odborářskou práci. Vychází při tom z ekonomické a politické analýzy současného kapitalismu (krize, nové technologie, internacionalizace, složení dělnické třídy). Od roku 1980 byl J. Cottenier hlavním redaktorem pěti brožur s analýzou politiky jednotlivých belgických vlád a politických programových požadavků strany. 1.V. 2000 vyšla ještě jeho analýza, nazvaná "Inverser". J. Cottenier je členem politbyra Belgické strany práce.
---------------------------------------
Novinová zpráva:
 23.května 2002 osvobodil apelační soudní dvůr v Bruselu v druhé a poslední instanci 13 ocelářů z belgického Clabecqu, obžalované za odpor proti státní moci a za další delikty. Obhajoba 13 dělníků z okolí Roberta D°Orazio a Silvio Marra byla důležitou kapitolou třídního boje v Belgii. Belgická strana práce sehrála při tom významnou roli.

Jo Cottenier

Zdroj překladu: Názory 1/2002

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >