O co jde v Libanonu?

Podrobnosti

Vytvořeno 5. 8. 2006

Twitter

Již třetí týden zuří barbarská izraelská agresivní válka v Libanonu, kde tuny bomb (včetně zakázaných fosforových a clusterových) jsou vrhány na bezbranné libanonské ženy a děti, jsou ničeny mosty, silnice, elektrárny, vodárny, továrny, sanitky i osobní auta. Humanitární katastrofa dodnes zasáhla na milion libanonských civilistů, které izraelská agrese vyhnala ze svých domovů. Počet civilních obětí dodnes dosáhl 750 mrtvých, z nichž více než polovinu představují děti. Historické památky starší než 2200 let nacházející se v Baalbeku jsou ohroženy bombardováním. Celé čtvrti a vesnice jsou srovnány se zemí.

Zkrátka, jsme svědky masakrů, které zanechaly za sebou desítky libanonských Lidic a holocaustů. Svět je svědkem zločinu proti lidskosti, kdy je zločinec podporován nejen obrovskou a bezkonkurenční silou válečné mašinérie, ale i celosvětovou sionistickou propagandou usilující o vymývání mozků a o záměnu bílé za černou, černé za bílou, příčiny za následek a naopak, kata za oběť a oběti za kata.

Ten, kdo si myslí, že izraelská agrese proti Libanonu začala kvůli zajetí dvou izraelských vojáků Hizballahem, se velmi mýlí. Byla to pouze záminka, jakou si Izrael mohl najít kdykoli. Navíc otázka zajetí, jak je známo, se řeší na základě jednání a dohod. Mimochodem, v jiném případě, se otázka Palestinci zajatého izraelského vojáka v Gaze řeší za zprostředkování Egypta tak, že obě dvě strany budou spokojeny.

Izrael touto barbarskou agresivní válkou proti civilistům v Libanonu chtěl vyprovokovat nepřátelskou reakci ostatních libanonských politických sil proti silám odporu. Izrael se mýlil. Tato válka sjednotila i nepřátelské libanonské politické síly. Popularita a podpora Hizballáhu je dnes tak silná jako nikdy předtím. Bojovníci Hizballáhu nejsou cizinci a mají své zastoupení jak v libanonském parlamentu, tak v libanonské vládě. Pocházejí z řad libanonských rolníků na jihu Libanonu, kteří brání svoji půdu, zemědělské výnosy a produkty proti neustálé izraelské agresi. Brání svoji hrdost, kterou uráží izraelská arogance. Odsun hnutí odporu znamená odtržení těchto libanonských rolníků od svých vesnic. Jejich odzbrojení znamená jejich vydání na milost a nemilost expanzionistické politice Izraele. Má Izrael, který získává podporu USA v podobě desítek miliard dolarů a nejmodernějších zbraní, morální právo vyčítat hnutí odporu regionální pomoc a solidaritu ze strany spojenců? Má Izrael, který vede a v praxi uskutečňuje státní terorismus, právo obvinit hnutí odporu z terorismu? Bombardováním civilního obyvatelstva chce Izrael srazit hnutí odporu na kolena.

USA stále odmítají okamžité zastavení palby. Tento cynický postoj vnucují nejen G8, nýbrž i Radě bezpečnosti OSN. Skutečná příčina tohoto postoje spočívá v tom, že Izrael i po tak dlouhé době nedokázal vytlačit hnutí odporu z jeho pozic na jihu Libanonu. Toto vytlačení by bylo potřebným předpokladem k uskutečnění amerického projektu Velkého Středního východu.

Dnes Izrael spolu s USA usilují o rozmístění mezinárodních sil na území Libanonu, nikoli na území Izraele hraničícím s Libanonem. Tyto jednotky mají sloužit jako nástroj k likvidaci jakéhokoli osvobozeneckého hnutí v tomto regionu a uskutečňovat projekt Velkého Středního východu. Tento projekt předpokládá geopolitické změny, které by zajistily hegemonii USA a zájmy jejich spojence Izraele. Velký neboli Nový Střední východ zahrnuje podle amerického projektu země od Afghánistánu až po Maroko. Tyto země mají vytvořit oblast volného obchodu s USA a mají být začleněny do NATO. V současné době USA vedou dialog s následujícími zeměmi za účelem jejich začlenění jako partnerů do NATO: Maroko, Mauretánie, Alžírsko, Tunisko, Egypt, Jordánsko a Izrael. Je logické, že země, která nebude souhlasit s tímto projektem, bude obviněna z terorismu nebo z podpory terorismu a bude proti ní vedena „preventivní válka“. V čele tohoto seznamu „neposlušných“ mají být Sýrie a Irán.

Oslabení Libanonu prostřednictvím zničení hnutí odporu oslabí také jeho spojence jako je Sýrie a Irán. Libanon nemá armádu v plném slova smyslu, jeho armáda spíše připomíná policejní jednotky, které mají tanky z 50. let minulého století. Tato armáda nevlastní radary, nevlastní bojová letadla ani válečné lodě. Před vznikem libanonského hnutí odporu v důsledku izraelské invaze v roce 1982 Izrael kdykoli chtěl, vyslal svoje komando k zavraždění nepohodlných osobností či pozemní jednotky a letadla k bombardování svých libanonských politických odpůrců a palestinských uprchlických táborů v Libanonu.

Z hlediska vojenské rovnováhy sil na Středním východě Izrael představuje jedinou nukleární vojenskou sílu, která má ve srovnání se všemi arabskými armádami obrovskou technologickou převahu. Válka v Libanonu ukazuje, že tato obrovská síla je do velké míry paralyzována při střetu s neregulérní armádou – s hnutím odporu.

Mír na Středním východě nelze zajistit, dokud Izrael okupuje arabská území a nerespektuje rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a 338, které již 40 let ukládají Izraeli stažení svých okupačních jednotek. Mír nelze zajistit, aniž by práva palestinských uprchlíků na návrat do svých domovů byla naplněna dle rezoluce č. 194 z roku 1948. Mír nelze zajistit, dokud Izrael nerespektuje dohody, které sám podepsal s Organizací pro osvobození Palestiny, jako je dohoda nazvaná „Cestovní mapa“ či dohoda z Oslo ohledně vytvoření nezávislého a životaschopného palestinského státu vedle Státu Izrael a dokud se Izrael nezřekne expanzionistické politiky, nepřestane provádět státní terorismus, dokud neosvobodí více než 10 000 arabských politických vězňů a zajatců, kteří jsou vězněni v izraelských káznicích.

Rada bezpečnosti OSN opět ukázala, že není na úrovni doby. Zmohla se pouze na slovní odsouzení masakrů spáchaných Izraelem, palbu však nedokázala zastavit. USA, vnucující svoji vůli celému světu, totiž paralyzují orgány, které by měly zasahovat na ochranu míru a na zastavení zločinů proti lidskosti v souladu s mezinárodním právem a Chartou OSN, což vyžaduje nejen reformu OSN, ale i nezávislou politiku EU.

Význam společného prohlášení komunistických stran ze dne 20. 7. 2006 se projevil nejen v akční jednotě 61 významných komunistických stran, včetně těch, kterých se tento konflikt přímo dotýká, ale i v tom, že komunistické hnutí rozlišilo mezi katem a jeho obětí a žádá spravedlivý a trvalý mír s komplexním řešením.

Doc. Ing. Hassan Charfo, DrSc.
vedoucí oddělení mezinárodních styků ÚV KSČM

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >