Festival mladých komunistů v Aténách

Podrobnosti

Vytvořeno 7. 10. 2006

Twitter

Je sobota (16. 9. 2006) večer. Stojím pod hlavním pódiem na otevřeném prostranství univerzitního městečka Ilísia v Aténách. Burácí společný zpěv tisíců mladých... již vzhůru psanci této země,... kolem mě vztyčené pěsti... my ničím nejsme, buďme vším... Ve Středomoří jsou zářijové večery ještě teplé, přesto se třesu - vzrušením a nadějí, že těmhle mladým svítí z očí lepší zítřky... Hlavní večer festivalu komunistické mládeže Řecka (KNE) a časopisu Odygitis... Již 32. v pořadí. Právě skončila první část konzertu a na řadu přijdou projevy předsedy Ústřední rady KNE Thémise Gjónyse a gen. tajemnice KKE s. Aleky Paparigy.

„Tahle cesta má svou historii,
někdo ji napsal barvou na zeď
jen jedno slovo – svoboda!
prý to byly děti,“

zní první sloka komunistického písničkáře Mánose Lojzose, který předčasně opustil naše řady (20. 9. 1983)...

Maně vzpomínám na moje první léto v Řecku. Psal se rok 1996. Manžela jsem měla na vojně, pracovala jsem v turistickém ruchu, což mě znamenalo dvakrát denně do práce, bez jediného dne oddechu od března do listopadu. Absence nemyslitelná. Vyhledal mě Vasilis Chatzidákis (dnešní kandidát na starostu našeho městečka) a předložil mi vstupenky na festival KNE. „Hele, Vasili, oni mě z práce nepustí, máme teď v hotelu plno Rusů a nikdo se s nimi nedomluví.“
„Musíš přijít. Je to tvá třídní povinnost. Sázím na tebe. Je to jednou za rok. Strana tady potřebuje pomoc. Dostali jsme strašnou pumelici s rozpadem levého bloku. Kdyby nebyl Manolis na vojně, tak by určitě přišel,“ horoval Vasilis. Nakonec jsem se uchýlila ke lži a panu majiteli jsem vysvětlila, jak strašně nemocný je můj vetchý tchán a proto musím sedět nad jeho smrtelnou loží. Před sedmou jsem se vypařila z práce, nasedla na mopeda a hurá na most, kde se měl festival konat. Na mostě nikdo, opomeneme-li načinčané turisty se spálenými nosy. Z kapsy jsem vytáhla vstupenky a překontrolovala datum a místo konání.

 To je nějaké divné... Než však stačil můj mozek vyhodit nějaké logické řešení, zahlédla jsem Vasilise jak hrdě kráčí s několikametrovým transparentem polepeným novinovými výstřišky, popsaný hesly s červenými vlaječkami na rozích. Kromě nás dvou nikdo jiný na festival nepřišel. Chodili jsme sem a tam po mostě s transparentem upevněným na násadě od smetáku. Turisti s nacpanými teřichy se nám smáli a Řekové, kteří tehdy nosili tržby z barů a taveren do banky v pytlích na odpadky, nám nadávali. My jsme trpělivě vysvětlovali.

Tehdy měla v Řecku celá mládežnická organizace 300 členů. A dnes? Na jednoho člena strany máme dva mladé. Situace je však úplné odlišná než třeba v 80. letech, kdy do svazu vstupovaly převážně děti soudruhů, existoval východní blok, autorita Sovětského Svazu. Dnes k nám míří převážně děti z proletářských a proletarizovaných rodin a čekají u nás radikální řešení situace. Krizi kapitalismu znají dobře na vlastní kůži, nemají však žádnou zkušenost s reálným socialismem, ani pořádné historické znalosti. Před námi je těžká práce. Masa mladých, které nesmíme zklamat tím, že jim skutečný obraz společnosti zjednodušíme ani tím, že jim budeme vykládat, jak je všechno složité. Musíme být věrohodní. Tihle kluci a holky jsou velká naděje, ale hlavně: svět patří jim. Festival je pro ně možností ukázat, co umí, co dokáží, co je trápí, jakou mají fantazii. Všichni festival podporujeme nejenom vlastní účastí. Centrálnímu festivalu v Aténách předcházejí tzv. předfestivalové aktivity v menších městech a oblastních centrech. Všechny mají každý rok stejné heslo, např. letos: „Nepodřizuj se! Společně s KKE za radikální změnu!“, ale naprosto svobodný program: od výstavy knih, po konzert, opékání buřtů nebo třeba beach party. Je to věcí místní mládežnické organizace.

Festivalové léto vrcholí třídenním festivalem v Aténách. Na centrálním pódiu se střídají špičky populární hudby, současně běží konzerty na menších pódiích, kde hrají mládežnické kapely a alternativní směry. Nechybí ani lidová hudba a trochu „konzervativnější“ zvuky pro starší soudruhy. Další možností jsou divadelní scény, diskuze vedené profesionálními novináři, stánky zahraničních hostů, centrum knihy, výstava fotografií z aktivit uplynulého roku, ale také koutek pro malé děti, které přišly s rodiči nebo sourozenci. Samozřejmostí je také občertvení, všudepřítomní jsou kameloti, kteří prodávají Rizospastis, Odigitis, rozdávají letáky a různé materiály.

Festival KNE je určitě nejrozsáhlejší mládežnickou aktivitou podobného druhu v Řecku a patrně také v Evropě. Ale vraťme se k centrálním projevům. Z vlastní zkušenosti mohu prozradit, že s. Aleka Papariga každý den zapisuje nové informace, podněty, postřehy, nápady a poznámky, které ihned také třídí a posléze z nich vybírá pro své projevy. Málokdy projevy čte a často je aktuálně upravuje na místě, za pochodu, podle potřeby (pro překlad lahůdka). Její vystoupení jsou vždy živá a bezprostřední. Letos byly hlavním tématem blížící se komunální volby (obecní zastupitelstva a prefektury). Mimo jiné zdůraznila: „...výzva mladých – nepodřizuj se! - se týká nás všech bez ohledu na věk. Každný den všichni a všechny balancujeme na ostří nože. Nutí nás vybrat si: splynout se sytémem nebo zůstat neposlušnými bojovníky. (...) Mladí jsou nuceni k tomu, aby přijali jako fakt to, že se budou těšit z méně práv a výdobytků než jejich rodiče a prarodiče. Ženy jsou nuceny k tomu, aby se smířili s filozofií, že čím víc melounů uneseš jednou rukou, tím více jsi rovnoprávná. (...) Jsme hrdi, že jim nepodařilo dostat nás na kolena. Nepodlehli jsme tlakům na změnu jména a programu.(...) Ať se zamyslí pracující, ať se poptají mladí, kteří byli v roce 1991 předškoláky, které z našich varování bylo mylné? Žijeme je všichni dnes. Ani jedno! Všechny tehdejší líbivé politické síly rozsévaly naděje a sebeklamy, že dnes, kdy socialismus ve střední a východní Evropě padl, překračujeme práh nové epochy. (...) Kdo z nich (PASOK, ND, Synaspismos) dnes přiznal, že místo ráje žijeme dobu nejhrubějšího barbarství? My jsme naopak varovali, že právě odstartovala dramatická epocha pro pracující. Napravo nalevo vykřikovali, že právě teď přišla doba kulturního světa, rovnosti, míru a demokracie. Nezáleží však na tom, kolik subjektů existuje, ale jakou politiku zastávají. (...) Všechny dnešní politické síly v Řecku, vyjma KS, podporovaly EU a její reakční politiku. Co jsme tehdy říkali? Že EU je pouze mezistátním spojenectvím buržoazií evropských zemí, starých i nových. Že „Maastricht“ není ničím jiným než krokem kupředu na cestě k čelnému útoku na dělnickou třídu, na lid obecně. Říkáme prostě: EU je nepřítelem evropské spolupráce lidu. Něco jiného je EU, něco jiného spojená Evropa lidová, spojenectví za zájmy lidu. (...) Co nám říkali rádoby levicoví bardi převlečení do modernistického oblečku? Že máme trochu zředit víno ve své číši, zmírnit své zásady, položit důraz na dialog, na porozumění, na harmonii zákonů, že nemáme pro lid žádat řešení, která jsou nereálná v rámci stávajícího systému. (...). Nepodlehli jsme pozlátku krátkodobé popularity a zisku. Něco jiného je realisticky hodnotit skutečný poměr sil a přizpůsobit mu politiku v konkrétních podmínkách a případech a něco jiného je podřídit se nepříteli lidu.“

Aleka Papariga hovořila také o našich požadavcích, které vyvěrají ze současných potřeb, o úplatkářských skandálech, který je vždy před volbymi plná televize a zhodnotila: „Sám systém produkuje a reprodukuje korupci. Monopoly v každém oboru spolupracují s cílem zvyšovat ceny a pokud je dočasně snižují, tak jen proto, aby vytlačily ze hry malého a středního podnikatele. (...) Monopoly ani mezi sebou nedodržují dohody. Jeden monopol zradí kdykoliv dohodu jenom proto, aby získal větší část trhu. Přesně v této chvíli začíná válka mezi nimi a na povrch se dostávají skandály.“ Dále vysvětlila, že požadavky na čistotu, jednoznačné zákony, průhlednost atd. nemohou nic vyřešit. Problém je v systému, protože rány pod pás a horolezectví po zádech druhých jsou jeho podstatou. „Žádný zákon ani instituce nemůže nic vyřešit dokud se neorganizuje dělnické a lidové hnutí, pokud nesílí přímo úměrně dnešním podmínkám a potřebám. Pokud velká část pracujících nepřijímá za vlastní, alespoň těch politicky aktivních, kteří si přejí radikální změny, myšlenky perspektivy lidové moci a ekonomiky, není žádná změna k lepšímu možná. Samozřejmě že k tomu dojde. Otázkou je, aby se neztrácel drahocenný čas. Počátkem může být právě oslabení moci Pasoku a ND prostřednictvím hlasu v blížících se volbách. (...) 15. října máme všichni možnost udělat rozhodující krok směrem kupředu prostřednictvím hlasu v komunálních volbách. Ve volební urně se poměří politika Nové demokracie, Pasoku, ale současně také ostatních stran, co se týče velkých problémů, práce, vzdělání, lidového bydlení, vzdělání a zdravotnictví, základen našeho života, politika přírodního prostředí, kultury, narkotik. Poměří se politika na všech úrovních, v celém spektru, také politika zahraniční, neboť všichni souhlasíme, že náš život není určován jenom tím, co se děje v rámci hranic naš země.“ Dále byla charakterizována a vysvětlena závislost tzv. nezávislých kandidátů, vývoj samosprávy a současně aplikované evropské direktivy. „Dnes více než kdy jindy,“ pokračovala: „potřebují pracující starosty a prefekty, kteří se neukáží jako nezodpovědní. Potřebují takové, kteří odmítnou aplikovat a vyhlásit další zdaňování občanů, budou klást požadavky centrální moci, organizovat demonstrace a boj občanů o náležitou finanční podporu. Potřebují starosty a prefekty, muže i ženy, kteří budou občany bezprostředně informovat a budou je organizovat.“ Generální tajemnice vyzvala nejen mládež a přítomné festivalu, aby svou nespokojenost přeměnili v politickou sílu a odmítli dikomatizmus, aby podpořili kandidátky KKE. „Lidová nespokojenst padne vniveč, pokud se projevuje volebním sem - tam mezi Pasokem a ND. Pravidelné změny těchto dvou stran v samosprávě a ve vládě neděsí dnešní systém, neděsí velkopodnikatele. Dikomatizmus a potyčky těchto dvou stran neohrožují jejich zisky, jejich kapitál, naopak jsou pro ně výhodné. Pracující si musí uvědomit, že protilidová politika obou má speciální, konkrétní cíl – mladou generaci. Bezprostředně se jich týkají změny v pracovním zákoně, ve vzdělání. Naše děti budou mít mnohem více těžkostí a utrpení než my, životní úroveň bude mnohem níž než jsou dnešní potřeby. Padla kosa na kámen! Žádný nespokojený a rozhořčený nesmí dovolit, aby jeho hlas použil starosta či prefekt slibující protekci a služby. V žádném případě nesmí použít svůj hlas k legalizaci dikomatizmu. Rozhodně, důrazně, sebevědomě svádíme boj za vítězství našich kandidátek. Bojujeme za mládež, za pracující, za živnostníky, kteří trpí, za drobné rolníky. Ale především za mládež.“

Také Thémis Giónys vyzval mládež k podpoře komunistických kandidátek a vysvětlil některé další rysy dikomatických půtek.

Festival a volby... dvě vrcholné akce našich dosavadních politických aktivit. Dovolte mi malé přiznání. Vždycky se během volební kampaně úplně vyčerpám, mám stres, někdy strach a obavy, cítím zodpovědnost, ale to co mi dává vždycky sílu je společný zápas s ostatními soudruhy, kdy každý jeden přiloží alespoň malý kamínek do společné stavby, aniž by se ptal po ocenění a po slávě a těší o samotný podíl na tvůrčím díle. Dnes zorganizovat nějakou akci je velmi složité. Peněz je málo, pracující nemají čas (od začátku léta spím v lepším případě 6 hodin denně), jiní se bojí účastnit se našich akcí. Těší mě, že přesto zaznamenáváme pokrok, že získáváme nové lidi a hlavně, že mladí oceňují naši nekompromisnost a jejich velká část bezprostředně vstupuje do našich řad. Dějiny jdou nezastavitelně kupředu, ale vždycky, když se nám je podaří pošťouchnout věčnost o vteřinu vpřed, plní mě to další silou a optimismem. Souhlasím s A. Paparigou: nesmíme ztrácet další čas. A dodávám - tihle kluci a holky si zaslouží svobodné, demokratické, tvůrčí a podnětné podmínky.

Věra Klontza-Jaklová

• < Předchozí
• Další >