Čečensko ve světle mýtů a skutečností I.

Podrobnosti

Vytvořeno 11. 12. 2006

Twitter

Informace o Čečensku jsou v naší zemi jen málo dostupné. A když už něco v médiích zazní, je to zkreslené až nepravdivé. Také současný konflikt je prezentován jako projev tradičního ruského imperialismu. "Ruské tanky opět likvidují svobodomilné Čečence, stejně jako Čechoslováky v roce 1968!", můžeme občas slyšet. Podívejme se tedy pod pokličku onoho konfliktu, abychom pak mohli oddělit mýty od pravdy.

Severní Kavkaz je tradičním místem sporů Ruska, Turecka a Íránu. Postupně se však včleňoval do Ruska, Kabarda roku 1557, Ingušsko roku 1810, Balkarsko roku 1827, Osetie roku 1774, Dagestán roku 1813, roku 1856 po celoevropském kongresu v Paříži byl celý Kavkaz právně potvrzen jako součást Ruska.

Po roce 1917 se tu rozvinula zemědělská výroba, lázeňství, zpracovatelský a jiný průmysl. Byl zlikvidován analfabetismus, vybudován kulturní a školský systém. Přes určité negativní trendy ve smyslu ignorace tradičních způsobů života a negativní vztah k náboženství životní úroveň národů na Kavkaze stoupala. Po vyhlášení Ruské federace se vytvořily v jejím rámci republiky Dagestán, Adygea, Čečensko-Ingušsko, Karačajevo-Čerkesie, Kabardo-Balkarie, Severní Osetie-Alanie.

V roce 1992 se Čečensko-Ingušsko rozdělilo na Čečnu-Ičkérii a Ingušsko. V Ingušsku bylo zřízeno zvláštní pásmo s daňovými úlevami, začaly se stavět mešity, muslimské školy, muslimské duchovní správy atd. Situace se navzdory ohromným investicím (které ovšem v konečném důsledku nedošly až k většině občanů) v kapitalistickém Rusku zostřovala. Jako roznětka násilí posloužilo v roce 1991 Čečensko, které se prohlásilo za samostatný stát. Po nezdařeném jednání s generálem Džocharem Dudajevem bylo Rusko donuceno obnovit ústavní pořádek silou, a to v letech 1994 - 1996. 

Toto období  bylo ukončeno podpisem Chasavjurtských dohod mezi Lebeděm a novým prezidentem Republiky Čečna - Ičkeria Aslanem Maschadovem, zvoleném po zahynulém Dudajevovi.  Hlavní myšlenkou bylo odložení řešení statutu Čečenska na rok 2001 a sjednání sociální, ekonomické a právní spolupráce. Čečensko své závazky ovšem nesplnilo. Šamil Basajev a Salman Radujev postavili ze zahraničních žoldnéřů z Blízkého východu, Pákistánu, Afghanistánu jednotky o síle 5000 - 7000 mužů, vyzbrojené nejen ručními zbraněmi, ale i přenosnými protivzdušnými prostředky, nejmodernějšími spoji, výbušninami. Spojili se se zločineckými klany a získávaly finance obchodováním se zbraněmi, drogami, únosy lidí, včetně dětí, důstojníků, cizinců. Jen v září 1999 drželi bandité až 1000 rukojmí.  Za Dudajeva se snažilo čečenské vedení rozšířit svou separatistickou činnost na celý Kavkaz. Dudajev se stal patronem Konfederace horských národů Kavkazu, zřízené už v listopadu 1991. 

Tuto konfederaci však jiné severokavkazské republiky rázně odmítly, takže čečenské vedení změnilo taktiku a vsadilo na demonstraci síly za hranicemi. První zkouška byla v Abcházii, kde bojoval Basajevův pluk proti gruzínským vojákům Ševardnadzeho. Poté přepadli stavropolské město Buďonnovsk, kde obsadili nemocnici, zabili sto lidí a s rukojmími ustoupili. Další teroristické akce následovaly na Pjatigorském nádraží, na strážných stanovištích na správních hranicích Stavropolského kraje. Za hlavní terč své expanze si však zvolili Dagestán. Příprava tohoto vpádu začala koncem roku 1997, kdy začaly na hranicích Dagestánu v řadě vesnic vznikat arzenály a opevněná stanoviště. Gangstery v tom podporovali Čečenci a Akinci žijící v místě a dagestánští ahhábisté. Jejich vůdce, stíhaný za veřejné nabádání k násilné změně ústavního zřízení, uprchl do Čečenska, kde s podporou Šamila Basajeva shromáždil několik set stoupenců a prohlásil se za vrchního velitele mudžahídů, jež chce svrhnout světský režim. Vyzýval vytvářet záškodnické skupiny, vyhazovat do vzduchu kanalizace, topné systémy, spoje, mosty, letiště, nádraží, zakládat požáry v závodech atd., a to i ve své knize "Náš boj a imámova povstalecká armáda" a v řadě novinových článků. V srpnu 1999 vtrhly oddíly ozbrojenců z čečenského území do Dagestánu a usadily se v pohraničních městech a vesnicích. Postoupily až k okresnímu městu Chasavjurtu, vyhodily obytný dům v Bujnaksku, kde zahynulo 64 občanů včetně 23 dětí, jen tak tak se podařilo zachránit nemocnici, kterou chtěli bandité zničit pomocí 900 kg tritolu.

Vytvořili loutkovou vládu a z Dagestánu vyzvali k džihádu. Džihád znamená svatou válku  mudžahídů proti nevěřícím pod prapory islámu. Pozadím konfliktu a podnětem se staly samozřejmě i těžké sociální a ekonomické otřesy - důsledky šokové terapie započaté v letech 1991/1992. V důsledku oslabení regulační role státu zkracovala řada podniků, stoupla nezaměstnanost (u mládeže v Dagestánu až 80%), klesly výdělky, snížila se vzdělanost, soc. a zdrav. péče, prudce vzrostla kriminalita, což vyvolalo zlobu vůči Rusku. "Elity" přenesly svůj byznys do klidnějších oblastí, což situaci ještě zhoršilo. Nacionalismus a separatismus zapustil své kořeny…   

Vlastně už humanitární výměna studentů z muslimských oblastí RF s ostatními muslimskými zeměmi, započatá již v perestrojce, znamenala aktivizaci vazeb a vyvolávání protiruských nálad. Od poloviny 90. let neznalo již vměšování mezí. Stovky ozbrojenců proudily do Čečny, vycvičovaní v táborech v Afghanistánu. V čečenských útvarech sloužilo před konfliktem 500 - 600 žoldnéřů, kteří za 100 dolarů denně (200 jednorázově za vstup do Basajevových a Chattábových oddílů) byli schopni nemilosrdně vraždit. Tyto náklady včetně nákladů na výzbroj, munici do značné části hradí zahraniční bankovní konta, včetně konta Usamy bin Ladína. Mezi žoldáky jsou i tzv. afghánští Arabové, kteří zde zakotvili po skončení války v Afghanistánu, teroristických akcích v Egyptě, Jemenu, Keni, Tanzánii, Etiopii.

Další příčinou  destabilizace situace je snaha připravit Rusko o příjmy z přepravy kaspické ropy k Černému moři. Vlivné kruhy v Turecku, na Západě i na Kavkaze mají zájem, aby se prosadil návrh vést ropovod z ázerbajdžánských ložisek, které obsahují 4-5 mld. tun ropy, přes Gruzii do Supsy s odbočkou do Turecka.

Radek G.

(na základě archívu a  knihy "S bandity se nevyjednává", 2000)

• < Předchozí
• Další >