Ropa, energie a globální zájmy monopolů

Podrobnosti

Vytvořeno 6. 1. 2007

Twitter

Globální zájmy velkých petrochemických monopolů jsou jedna věc a globální zájmy lidstva věcí úplně jinou. První patří do sféry egoistického byznysu. Druhé naplňují samotnou podstatu lidského bytí a potřeby přežití na této planetě. To vše souvisí samozřejmě s tím, jak se nakládá se zdroji energie.

Vedle uranu, ropy, uhlí a plynu se hodně hovoří o využitelnosti alternativních zdrojů. Jak známo, jejich většina závisí na zeměpisných a ekologických faktorech, které se přirozeně mění od místa k místu. Vítr a sluneční energii lze jistě lépe využít ve Španělsku než ve Švýcarsku a Rakousku, kde zase četné řeky a hory umožňují využívat hydroelektrárny. Avšak využití většiny alternativních zdrojů stále představuje nákladnou záležitost. Jaderný reaktor nebo tepelná elektrárna může vyprodukovat jednu kilowatthodinu elektřiny za 1,5 centu. V případě energie získané z větru už jde o náklady ve výši 10 centů, z vodního zdroje 20 centů a ze slunečního dokonce 1 dolar.

A tak nezbývá nic jiného než intenzivně hledat možnosti jak zapojit právě zmiňované obnovitelné zdroje energie do služeb člověka, a to za nižší náklady. Zajímavé zprávy v tomto ohledu přicházejí kupříkladu ze Španělska, kde elektrárna Energía Hidroeléctrica de Navarra v loňském roce vyprodukovala 418 megawattů z větrných generátorů a plánuje výstavbu dalších 1800 generátorů s kapacitou 1400 megawattů, což by uspokojilo potřeby několika miliónů rodin po dobu tří let. Francouzská EDF již vybudovala 84 větrných turbín v Maroku a v samotné Francii hodlá postavit další, které by v roce 2005 mohly zemi dodávat 500 megawatt. Ovšem i to má svůj háček. Možno říci ekologický i politický. Výstavba větrných elektráren vyžaduje značné množství pozemků, mnohdy s cennou půdou, což vyvolává odpor ze strany místních obyvatel a úřadů. Tamní lidé stejně tak oprávněně poukazují na to, že zařízení větrných generátorů způsobuje nepříjemný zvuk a znetvořuje krajinu svojí nevzhledností.

Jestliže sluneční energie skýtá řadu výhod, včetně absence všech škodlivin, zejména emisí CO2, tak zároveň vyžaduje velké plochy a drahá vysokokapacitní zařízení. A tak se odborníci nyní přiklánějí k názoru, že snad největší perspektivu má využití vodíku, který existuje v přírodě prakticky v neomezeném množství a může být použit v palivových článcích k výrobě čisté energie cestou takzvané zpětné elektrolýzy. Určité úspěchy v tomto směru již dosáhli badatelé v Norsku a na Islandu. Rovněž francouzská společnost Gaz de France vyvíjí obdobné palivové články, které by případně mohly zásobovat energií jednotlivé domy. A jelikož v americkém státě Kalifornie byl přijat zákon, že v roce 2004 musí výfukové emise 10 % všech nově vyrobených automobilů činit nulovou hodnotu, pracují i zde naplno výzkumné laboratoře nad problémem palivových vodíkových článků.

A tak nezbývá než jen dodat, že s výjimkou vodních elektráren zůstává možnost plného využití obnovitelných zdrojů energie i nadále v nejbližší budoucnosti stále jen "hudbou budoucnosti". Odborníci předpokládají, že v roce 2010 se na světové výrobě energie budou tyto zdroje podílet takto: hydroelektrárny hodnotou 12,4 %, větrné elektrárny 2,8 %, sluneční generátory 1 % a biomasa 8 %. Tato čísla a tyto trendy samozřejmě ostře sledují producenti ropy, což jim zatím umožňuje manipulovat s cenami, jak potřebují. Jinak řečeno, jak velí nikoliv obecné zájmy lidské civilizace, ale egoistické zájmy byznysu.

O tom, co dokáže taková manipulace šéfů organizace OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) s petrochemickými cenami z globálního hlediska, svědčí poučení z ropné krize v 70. letech. Tehdy totiž vzestup cen ropy diktovaný právě organizací OPEC dostal země dovážející tuto surovinu (a hlavně země chudší a rozvojové) do velmi těžké situace. Jejich zahraniční dluh pak vyskočil v rozmezí let 1970 až 1980 z 21 miliard dolarů na 110 miliard dolarů. U zemí se středně velkými příjmy to bylo ze 40 miliard dolarů na 317 miliard dolarů. A když tehdy přišla na pomoc Světová banka a Mezinárodní měnový fond s takzvanými programy strukturální úpravy čili půjček africkým a latinskoamerickým zemím s cílem otevřít jejich národní ekonomiku "svobodnému trhu", tak se jejím výsledkem stalo, že se situace v rozvojových zemích vůbec nezlepšila, ale naopak - jak to dokumentuje statistická ročenka World Debt Tables 1992-93 - v letech 1980 až 1992 se jejich dluh podstatně zvýšil, a to ze zmíněného řádu jedné stovky miliard dolarů na 473 miliard dolarů. I taková je souvislost s problematikou ropy, energie a negativních stránek globalismu.

Michal Rybín, 2000

• < Předchozí
• Další >