Země v roce 2032

Podrobnosti

Vytvořeno 2. 1. 2007

Twitter

Zpráva Global Environment Outlook (Globální ekologické výhledy), kterou pro OSN nedávno vypracovalo 1100 vědců, dokumentuje poškození životního prostředí za posledních 30 let (od první světové ekologické konference, která se konala ve Stockholmu v roce 1972 do roku 2002) a předpovídá, jak bude vypadat vývoj Země do roku 2032. Na stránkách KSM již o této zprávě vyšel článek. Podívejme se tedy ještě více na to, co zpráva konstatuje:

Úvodem 

Zpráva "Global Enviromnent Outlook 3 (GEO-3): Past, Present and Future Perspectives", jíž vypracoval Program Organizace spojených národů pro životní prostředí (UNEP, the United Nations Environment Programme) ve spolupráci s řadou partnerů, závazek Stockholmské konference splnil. Zpráva byla vydána v době konání Světového summitu o udržitelném rozvoji v Johannesburgu (the World Summit on Sustainable Development).

Projekt UNEP Global Environment Outlook (GEO) vznikl na základě požadavku Agendy 21 a na základě rozhodnutí vedení UNEP v květnu 1995, podle něhož měla být vypracována úplná zpráva o stavu globálního životního prostředí.

Projekt GEO se skládá ze dvou částí. První částí je proces vyhodnocování životního prostředí. Tento proces zahrnuje regionální analýzy a jeho smyslen je shoda mezi tvůrci politiky a vědci na regionální a globální úrovni v klíčových tématech a krocích. Proces také posiluje schopnost regionálních účastníků hodnotit stav životního prostředí metodou studia a praktických zkušeností.

Druhou částí jsou výsledky v tištěné a elektronické podobě, včetně periodických přehledů o stavu životního prostředí. Tyto zprávy umožňují tvůrcům politiky formulovat zásady ochrany životního prostředí, plánovat postupy a vyhradit potřebné finanční, lidské a hmotné prostředky. Úplnou databází informací projektu je portál "GEO Data Portal", který je dostupný přes síť Internet. Tento portál představuje spolehlivá navzájem sladěná data pro hodnocení životního prostředí na regionální a globální úrovni. Od března 2002 portál obsahuje asi 300 statistických a geografických datových souborů na národní, subregionální, regionální a globální úrovni. Portál umožňuje vytváření grafů, tabulek a map s příslušnými daty.

Jádrem procesu vyhodnocování životního prostředí v projektu GEO je koordinovaná globální síť spolupracujících středisek. Regionální střediska nyní zodpovídají za téměř všechna regionální data. Ostatní instituce provádějí specializované odborné rozbory a analýzy o klíčových nebo tématických otázkách.

Na celém procesu se dále podílejí pracovní skupiny, a to částečně na tvorbě metodologií vyhodnocování a částečně na plánování celého procesu.

Dále se na celém procesu podílejí ostatní agentury Organizace spojených národů, poskytující podstatná data a informace o řadě témat souvisejících s životním prostředím, která spadají do jejich působnosti. Příkladem je Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky (UNHCR, The United Nations High Commissioner for Refugees), který poskytuje statistická data o počtech uprchlíků a domácích vysídlenců ve světě.

Zprávy GEO jsou výsledkem společného úsilí regionálních středisek, pracovních skupin a účastnických institucí včetně nezávislých odborníků. Přípravu těchto zpráv řídí Koordinační tým GEO v Nairobi. Během přípravy zprávy Program Organizace spojených národů pro životního prostředí UNEP organizuje konzultace, jichž se účastní tvůrci politiky a další odpovědní zástupci z různých zemí, aby se vyjádřili k pracovním materiálům. Tyto pracovní materiály pak procházejí rozsáhlou revizí s cílem zajistit, aby obsah zprávy byl vědecky přesný a aby plně posloužil potřebám uživatelům v různých částech světa pro jejich klíčová rozhodnutí.

Zpráva GEO-1 byla publikována v roce 1997, zpráva GEO-2000 v roce 1999 a zpráva GEO-3 v roce 2002, tedy 30 let po konání Stockholmské konference v roce 1972.

Tato podrobná analýza vývoje životního prostředí zohledňuje v nejširším možném rozsahu sociální, ekonomické, politické a kulturní vlivy a klíčové příčiny změn životního prostředí, jako je demografie, výroba a spotřeba, chudoba, stavebnictví, průmysl, způsoby vlády, vnitřní a vnější konflikty, globalizace obchodu, financí a informací. Zpráva také zkoumá vztahy mezi politikou a životním prostředím a ukazuje, jak politika může ovlivnit životní prostředí a jak stav životní prostředí může ovlivňovat a určovat politiku.

Aby zpráva měla jasnější prezentační strukturu, hodnocení je provedeno podle tématických oblastí. Není však opomíjena ani vzájemná provázanost těchto oblastí. Zpráva proto obsahuje také výsledky souhrnné analýzy vzájemných vazeb.

Popis a analýza se soustřeďují především na globální a regionální úroveň, avšak obsahuje také případné rozdíly uvnitř jednotlivých regionů. Analýza se soustředila na klíčové problémy a obsahuje hodnocení možných rizik a krizových míst.

Zpráva analyzuje narůstající ohrožení lidstva měnícím se životním prostředím a zabývá se jeho dopady na budoucnost naší civilizace. Na rozdíl od jiných prací, zpráva GEO nehodnotí životní prostředí podle ekonomických a sociálních zájmy lidstva, ale podle stavu a vývoje jednotlivých přírodních zdrojů.

Zpráva GEO-3 také obsahuje výhledy a analýzy vývoje životního prostředí v období let 2002 až 2032, které jsou založeny na čtyřech možných scénářích vývoje. Analýza na globální úrovni je rozšířena také na regionální a subregionální úrovně, protože popisuje možné budoucí klíčové problémy a krizová místa.

Závěrečná kapitola zprávy GEO-3 obsahuje souhrn možné budoucí pozitivní politiky a kroků, které by měly přispět ke zmírnění a odvrácení důsledků činnosti člověka na životní prostředí.
 

Rok 1972 lze považovat za přelom v moderní ochraně životního prostředí. V tomto roce se konala Stockholmská konference Organizace spojených národů o lidském prostředí, jíž se účastnili zástupci 113 národů a klíčových organizací s cílem diskutovat o otázkách společného zájmu. Za 30 let od této konference lidstvo dosáhlo značného pokroku v začlenění problémů životního prostředí do politiky na nejrůznějších úrovních, od mezinárodní až po místní. Slogan jako "mysli globálně a jednej lokálně" povzbudil aktivní činnost na nejrůznějších úrovních. Výsledkem tohoto úsilí bylo nejen rozšíření politiky ochrany a zodpovědné správy životního prostředí, nová legislativní pravidla a instituce, ale také poznání, že životní prostředí je příliš složité na to, abychom ho byli schopni plně ovládnout.

Rozhodnutí učiněná v následujících letech po Stockholmské konferenci již dnes ovlivňují činnost vlád, obchodní a ekonomické aktivity na různých úrovních, definují mezinárodní normy a zákony o životním prostředí a jejich aplikace v různých zemích, určují dvoustranné a mezinárodní vztahy mezi různými státy a regiony a konečně ovlivňují způsob života společnosti.

Přesto existují závažné problémy, kdy se nepodařilo dosáhnout prakticky žádného pokroku. Například životní prostředí je stále na okraji zájmu společenského a hospodářského pokroku. Chudoba a nadměrná spotřeba jsou dvě velká zla lidstva, popsaná již v předchozích zprávách GEO, která způsobují největší tlak na životní prostředí. Udržitelný rozvoj zůstává pro většinu z více než 6 miliard lidí spíše teorií. Úroveň zájmu a aktivní činnosti dosud neodpovídá dnešnímu stavu životního prostředí, které se postupně a vytrvale zhoršuje.

Zpráva GEO-3 obsahuje přehled hlavních směrů vývoje životního prostředí v následujících 30 letech a řeší otázky, jak k tomuto vývoji budou přispívat společenské, hospodářské a další faktory.
 

Od 70. let 20. století hlavní silou působící na pevninské zdroje je rostoucí výroba potravin. V roce 2002 bylo nutné vyrobit potraviny pro 2,2 miliardy lidí více než v roce 1972. Populační růst v letech 1985 až 1995 vyvolal v řadě částí světa značný tlak na zemědělskou produkci potravin. Zavlažování sice přispívá k růstu zemědělské produkce, avšak neúčinné zavlažování způsobuje vyčerpávání vodních zdrojů, salinizaci (rostoucí koncentraci solí) a alkalizaci (rostoucí koncentraci alkalických látek) půdy. Odhaduje se, že v 80. letech 20. století asi 10 miliónů hektarů zavlažované půdy ročně bylo opuštěno kvůli velmi nízkým výnosům. Lidská činnost přispívá k degradaci půdy způsobené nevhodným zemědělským využitím, vyčerpáním půdy nevhodnými plodinami, nesprávným hnojením, nesprávným použitím pesticidů, nedokonalým využíváním vody, častým použitím těžké mechanizace, nadměrným pastevectvím, kácením lesů, odstraněním přirozené vegetace, nevhodným střídáním plodin a chybnými postupy zavlažování.

V roce 1992 Summit o Zemi poprvé obrátil pozornost na problémy spojenými s využíváním pevninských zdrojů. Agenda 21 poskytla základ pro národní politiku využívání pevninských zdrojů. Zpráva GEO-3 analyzuje potenciální ohrožení globální výživy lidstva způsobené problémy s pevninskými zdroji.
 

Odlesňování se od 70. let 20. století nezastavilo. Hlavními přímými příčinami kácení lesů jsou rozšiřování zemědělské půdy, rostoucí spotřeba průmyslového a palivového dřeva a rozšiřování pastvin. V pozadí stojí chudoba miliónů lidí, populační růst, rozšiřování trhu a obchodu s dřevěnými výrobky a makroekonomická politika řady zemí. Lesy jsou však ničeny také různými přírodními faktory - živočišnými škůdci, nemocemi, požáry a extrémními meteorologickými jevy, jako jsou prudké vichřice, přívalové deště, povodně, dlouhotrvající sucha.

Celková ztráta lesní plochy během 90. let 20. století byla asi 94 miliónů hektarů, což odpovídá 2,4% celkové plochy lesů. Ročně bylo vykáceno asi 14,6 miliónů hektarů lesa a znovu vysazeno asi 5,2 miliónů hektarů lesa. Odlesňování tropických pralesů představuje téměř 1% ročně. V 90. letech 20. století téměř 70% odlesněné půdy bylo přeměněno na zemědělskou půdu většinou trvalého než přechodného charakteru. Nedávná studie na základě globálně obsáhlých a konzistentních satelitních dat ukázala, že celková rozloha uzavřených přírodních lesů (jejichž koruny stromů pokrývají území alespoň ze 40%) byla v roce 1995 2,87 miliardy hektarů, tedy asi 21,4% pevninské plochy na Zemi.

Účastníci Stockholmské konference se shodli, že lesy jsou největší a nejsložitější samovolně se udržující ekosystém. Proto vyžadují důraznou zemědělskou a lesní politiku, trvalé sledování jejich stavu a zavedení plánování jejich využití a udržování. Autoři zprávy GEO-3 se shodují, že doporučení Stockholmské konference ve vztahu k lesům zůstala většinou nenaplněna a mají trvalou platnost. Hlavním úkolem je překonat rozporné zájmy mezi hospodářským vývojem a ochranou přírody rozumným hospodařením s lesy.
 

Globální biodiverzita (rozmanitost rostlinných a živočišných druhů) klesá mnohonásobně rychleji, než je přirozené vymírání organismů. Základními příčinami jsou přeměna využití půdy (jako je kácení lesů a ničení přirozených porostů), klimatické změny, znečištění ovzduší a vody, neudržitelné vyčerpávání přírodních a nerostných zdrojů a vysazování a vypouštění exotických rostlin a živočichů do nepřirozeného prostředí, kde nemají přirozené predátory. Přeměna lesní půdy probíhá nejrychleji v tropických pralesích a pomaleji v mírných a arktických zeměpisných šířkách. Atmosférický dusík vzniká nejvíce v ekonomicky vyspělých zemích v okolí velkých měst. Vysazování a vypouštění exotických druhů rostlin a živočichů těsně souvisí s neuváženou lidskou činností. Jedním z mnoha příkladů je bolševník velkolepý na území České republiky.

Populační růst a neudržitelná spotřeba přírodních zdrojů a nerostných surovin vedou k rostoucímu množství odpadů a ke znečištění prostředí, jehož důsledkem je ztráta biodiverzity. Dalšími faktory jsou rostoucí výstavba a rozšiřování měst a válečné mezinárodní konflikty. Od 70. let 20. století se vymírání druhů stalo jedním z hlavních témat při ochraně životního prostředí. Přestože nejsme schopni určit, kolik druhů za posledních 30 let vymřelo, odhadujeme, že na počátku 21. století bylo globálně ohroženo asi 24% známých savců (1130 druhů) a asi 12% známých ptáků (1183 druhů). Tyto odhady vycházely především z národních informací.

Od 70. let 20. století do počátku 21. století lidstvo již učinilo řadu sehraných kroků jak čelit krizi biodiverzity. Hlavní hybnou silou se stala občanská společnost, zejména značně různorodá a stále lépe promyšlená síť nevládních organizací. Vlády a soukromý sektor již nemohly nadále přehlížet jejich vliv a postupně se začala rozvíjet vzájemná spolupráce. Vznikla řada mezinárodních konvencí na ochranu ohrožených druhů. V roce 1973 vznikla Konvence o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy divoké fauny a flóry (CITES, Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora), v roce 1979 vznikla Konvence o ochraně migrujících druhů divokých zvířat (CMS, Convention on the Conservation of Migratory Species of Wild Animals). V 90. letech 20. století byla navržena Konvence o biologické diverzitě (CBD, Convention on Biological Diversity), která však dosud nebyla přijata a ratifikována.
 

Téměř jedna třetina světové populace žije v zemích, které trpí středním až velkým nedostatkem sladké a pitné vody, přičemž spotřeba vody v těchto zemích dosahuje více než 10% obnovitelných zdrojů čisté vody. V polovině 90. let 20. století asi 80 zemí, tedy 40% světové populace, trpělo vážným nedostatkem sladké vody. Rostoucí požadavky na vodní zdroje jsou způsobeny zejména růstem světové populace, průmyslovým rozvojem a rozšiřováním zavlažování v zemědělství. Pro většinu chudších zemí je největší hrozbou pro lidské zdraví používání nekvalitní vody a nedostatek pitné vody. Počet lidí využívajících kvalitní a upravené zdroje vody vzrostl ze 79% (4,1 miliardy lidí) v roce 1990 na 82% (4,9 miliardy lidí) v roce 2000. Na druhé straně 1,1 miliardy lidí nemá přístup ke zdrojům sladké vody a 2,4 miliardy lidí nemá odpovídající hygienické podmínky. Nejvíce těchto lidí žije v Africe a Asii. Nedostatek bezpečných zdrojů pitné vody a nedostatečná hygiena jsou příčinou onemocnění stovek miliónů lidí a úmrtí 5 miliónů lidí ročně. Zejména v rozvojových zemích na jedné straně roste tlak na vodní zdroje a na druhé straně nefunguje účinná regulace a hospodaření s vodními zdroji. Tvůrci politiky již začali chápat význam opatření na zajištění odpovídajících zdrojů vody pro různé sektory společnosti. Mezi tato opatření na zvýšení účinnosti využívání vodních zdrojů patří cenová politika a privatizace. Dnes se prosazuje myšlenka integrovaného hospodaření s vodními zdroji, které by zahrnovalo plánování a rozvoj využití vodních zdrojů a uvážlivou ochranu a kontrolu.
 

Degradace pobřežních a přímořských oblastí je způsobena rostoucím tlakem na povrchové a mořské přírodní zdroje a využitím oceánů jako úložišť kapalného odpadu. Růst populace, rozvoj výstavby velkých měst a rozvoj průmyslu a turistiky v pobřežních oblastech jsou hlavními příčinami rostoucího tlaku. Odhaduje se, že v roce 1994 asi 37% světové populace žilo do 60 kilometrů od pobřeží, tedy více než v roce 1950. Civilizační tlak se znásobuje jak chudobou, tak nadměrnou spotřebou přírodních a nerostných zdrojů. Objemově největším zdrojem znečištění pobřežních vod a moří jsou splašky a odpadní vody. Množství splašků a odpadních vod v pobřežních oblastech se od 70. let 20. století dramaticky zvýšilo.

Rostoucí množství průmyslových sloučenin dusíku vypouštěných do odpadních vod výrazně přispělo k eutrofikaci (zarůstání řasami a sinicemi) pobřežních vod. Existují důkazy o vyšší četnosti, množství a geografickém šíření toxického nebo jinak nežádoucího fytoplanktonu. Závažná eutrofikace se již objevila v několika uzavřených nebo polouzavřených mořích včetně Černého moře. Za hlavní hrozbu pobřežní mořské flóře a fauně již Stockholmská konference označila změny přirozeného toku sedimentů. Urbanizace a industrializace představují hlavní příčiny změn toku sedimentů a vypouštění toxických odpadů.

Existují důkazy o možných vlivech globálních změn klimatu na korálové útesy. Připomeňme, že korálové útesy představují životně důležitý složitý ekosystém pro značný počet druhů mořských rostlin a živočichů a jeho narušení má za následek výrazné snížení biologické diverzity oceánů. Během silného klimatického jevu El Niňo v letech 1997 až 1998 došlo ve většině plochy oceánů a moří k poškození korálů v korálových útesech. Některé korály se sice obnovily, avšak v oblastech Indického oceánu, v mořích jihovýchodní Asie, ve vzdálených západních oblastech Tichého oceánu a v Karibském moři došlo k úhynu až 90% všech korálů.

K pokroku v ochraně mořského a pobřežního životního prostředí od 70. let 20. století došlo jen v několika většinou ekonomicky vyspělých zemích. Degradace pobřežního a mořského prostředí tedy nejen pokračuje, ale dokonce se zesiluje.
 

V posledních desetiletích 20. století se nejvýraznějším důsledkem znečištění atmosféry v Evropě, v Severní Americe a v 90. letech také v Číně staly kyselé deště, tedy srážky vody s obsahem zejména kyseliny sírové a kyseliny siřičité. Tisíce jezer ve Skandinávii od 50. do 80. let 20. století kvůli acidifikaci (kyselosti vody) ztratily celé populace ryb. Kyselé deště způsobily vážné škody na lesních porostech v Evropě a jejich záchrana se stala jedním z hlavních témat ochrany životního prostředí od 80. let 20. století. Ve většině ekonomicky vyspělých zemí došlo k omezení nebo alespoň k výraznému zpomalení růstu škodlivých emisí do atmosféry díky přijaté politice od 70. let 20. století. Nejprve se vlády pokusily použít přímé kontrolní nástroje, které však nebyly vždy cenově účinné. V 80. letech se vládní politika zaměřila na kontrolu a prosazování technologií pro omezování emisí a na nalezení rozumné rovnováhy mezi náklady na ochranu životního prostředí a ekonomickým růstem. Přísnější pravidla na ochranu životního prostředí v průmyslových zemích přispěla k prosazování ekologicky čistějších technologií zejména při výrobě energie a v osobní a nákladní dopravě.

Od počátku průmyslové revoluce koncentrace oxidu uhličitého, jednoho z hlavních skleníkových plynů, několikanásobně vzrostly a výrazně tak přispěly ke klimatickému jevu nazývanému "globální oteplování". Vzrůst koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře je způsoben emisemi oxidu uhličitého zejména ze spalování fosilních paliv, méně pak z využití půdy, z výroby cementu a ze spalování biomasy. Emise skleníkových plynů jsou mezi jednotlivými regiony a zeměmi rozděleny nerovnoměrně. Země sdružené v Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD, the Organization for Economic Cooperation and Development) v roce 1998 produkovaly více než polovinu emisí oxidu uhličitého, s průměrem na obyvatele třikrát vyšším než je celosvětový průměr. Na druhé straně celkový podíl zemí OECD na světových emisích oxidu uhličitého od roku 1973 poklesl o 11%. Globální klimatické změny představují závažný dodatečný tlak na ekosystémy již poškozené rostoucím využíváním jejich přírodních zdrojů, neudržitelnými praktikami hospodaření a znečištěním. Rámcová konvence Spojených národů o změnách klimatu (the United Nations Framework Convention on Climate Change) a Kyotský protokol jsou klíčovými politickými nástroji pro řešení emisí skleníkových plynů.

Jedním z velkých problémů od 70. let 20. století je ochrana ozónové vrstvy. Připomeňme, že ozónová vrstva ve stratosféře chrání povrch Země před ionizujícím ultrafialovým zářením, které způsobuje poškození genetického materiálu v buňkách organismů a vyvolává nežádoucí mutace včetně rakovinného bujení buněk. Ozónová vrstva je poškozována zejména emisemi uhlovodíkových sloučenin fluoru a chlóru, které způsobují rozpad molekul ozónu. Oslabení ozónové vrstvy nyní dosahuje nejvyšších hodnot, a to zejména v Antarktidě. V září 2000 ozónová díra nad Antarktidou měla rozlohu 28 miliónů km². Trvalá a přísná opatření přijatá mezinárodním společenstvím vedla k výraznému omezení emisí plynů, které způsobují rozpad ozónu. Očekává se, že ozónová vrstva se začne obnovovat již ve 20. letech 21. století a úrovně před rokem 1980 dosáhne v polovině 21. století. K tomu však dojde pouze za předpokladu, že všechny země přijmou Vídeňskou konvenci.
 

Asi 47% světové populace žije v zastavěných oblastech, tedy ve městech a velkoměstech. V roce 1972 ve městech žila asi třetina světové populace. Nahromadění lidí na malé ploše, jejich spotřebitelské chování, cestování automobily a jejich stavební ekonomické aktivity ohrožují životní prostředí značnou spotřebou přírodních zdrojů a produkcí odpadů a škodlivých emisí. Asi 70% světové městské populace pochází z Afriky a Latinské Ameriky. Očekává se, městská populace bude v letech 2000 až 2015 vzrůstat asi o 2% ročně. V roce 2050 bude žít ve městech asi 65% světové populace.

Důsledky rychlého růstu městské populace jsou rostoucí nezaměstnanost a chudoba, nedostatečné městské služby, přetížení současné infrastruktury, chybějící přístup k půdě, nedostatek financí a odpovídajícího bydlení a úpadek životního prostředí. Udržitelná správa městského životního prostředí tedy bude jednou z největších problémů lidstva v 21. století.

Nejzávažnější příčinou úpadku městského životního prostředí je chudoba. Městská chudina, která není schopna soutěžit o velmi omezené zdroje a není schopna se ochránit před nepříznivým životním prostředím, je nepříznivými dopady urbanizace postižena nejvíce. Odhaduje se, že asi čtvrtina městské populace žije pod hranicí bídy. Ve městech jsou chudobou nejvíce ohroženy ženy.

Nedostatečný svoz a zpracování odpadu, zejména ve městech v rozvojových zemích, jsou příčinou vážného znečištění těchto měst a zdrojem zdravotních rizik. Města v průmyslových zemích navíc dodnes trpí důsledky dřívější průmyslové výroby ohrožující životní prostředí a nedostatečným odvozem a ukládáním odpadu. Dobře plánované osídlení s hustou populací však může omezit potřebu využití přírodní a zemědělské půdy pro zástavbu, může nabídnout možnosti pro šetření energií a může učinit recyklaci odpadů levnější a účinnější.
 

Lidé a jejich životní prostředí jsou stále více ohroženi důsledky přírodních katastrof v důsledku růstu počtu a hustoty populace, migrace obyvatelstva, neplánované výstavby měst, úpadku životního prostředí a zřejmě také klimatických změn. Počet lidí postižených nějakou katastrofou vzrostl ze 147 miliónů v 80. letech na 211 miliónů v 90. letech 20. století. Zatímco počet geofyzikálních katastrof (tektonická a vulkanická zemětřesení, sopečné erupce, sesuvy půdy, tsunami, atd.) je téměř stálý, počet hydrometeorologických katastrof (velká sucha, hurikány, tornáda, povodně) neustále roste. V 90. letech 20. století více než 90% lidí usmrcených při nějaké přírodní katastrofě bylo zasaženo hydrometeorologickým jevem. Asi 2/3 lidí postižených přírodními katastrofami byly postiženy povodněmi. Povodně způsobily 15% všech úmrtí při přírodních katastrofách. Z čistě ekonomického hlediska jsou nejdražší povodně, zemětřesení a větrné bouře, tornáda a hurikány. Pro samotné lidi jsou však nejničivějšími katastrofami sucha a hladomory. Zemětřesení představují asi 30% odhadovaných ekonomických škod, avšak jsou příčinou jen 9% úmrtí způsobených přírodními katastrofami. Hladomory v 90. letech 20. století představovaly jen 4% ekonomických škod, avšak byly příčinou 42% úmrtí způsobených přírodními katastrofami. Ze 49 nejméně vyspělých zemí 24 zemí je značně ohroženo přírodními katastrofami. Nejméně 6 z nich bylo v uplynulých 15 letech postiženo dvěma až osmi velkými katastrofami ročně s dlouhodobými důsledky pro populaci. Od roku 1991 více než polovina všech katastrof se vyskytla v zemích se střední nebo nízkou ekonomickou úrovní. Avšak 2/3 všech úmrtí způsobených přírodními katastrofami bylo v zemích s nízkou ekonomickou úrovní. Pouze 2% lidí zemřely v důsledku přírodních katastrof v ekonomicky vyspělých zemích.

Někteří odborníci současné trendy extrémních meteorologických jevů dávají do souvislosti s růstem průměrné globální teploty. Mnoho částí světa od 90. let 20. století trpí velkými vlnami horka spojenými se suchem, povodněmi a jinými extrémními jevy počasí.

Řada velkých havárií spojených s únikem chemického nebo radioaktivního materiálu (havárie ropných supertankerů, únik chemických látek do ovzduší, havárie jaderných elektráren) upozornila na nebezpečí nesprávného zacházení s nebezpečnými látkami a technologiemi zejména v dopravě, v chemickém průmyslu a v jaderné energetice. Důsledky těchto havárií často překračují národní hranice států, jako tomu bylo v případě havárie jaderné elektrárny v Černobylu. Otázky technologické bezpečnosti se dnes týkají především ekonomicky vyspělých zemí.
 

Každý člověk na této planetě je ohrožen nějakými změnami životního prostředí. Avšak schopnost lidí a společností se těmto změnám přizpůsobit a zmírnit jejich důsledky je různorodá. Lidé v rozvojových zemích, zejména z nejméně vyspělých, mají menší schopnost se změnám přizpůsobit. Vůči globálním změnám životního prostředí a klimatu jsou zranitelnější, protože jsou ohroženi již jinými tlaky. Nejvážnější příčinou zranitelnosti vůči změnám životního prostředí je obecně chudoba. Chudí lidé mají obvykle nejmenší schopnost překonávat problémy a proto také nejhůře nesou důsledky katastrof, ozbrojených konfliktů, sucha, degradace půdy v pouště a znečištění pevniny, vody a ovzduší. Avšak chudoba není jedinou příčinou.

Lidstvo je hrozbám nepříznivých změn životního prostředí vystaveno geograficky nerovnoměrně. Některá místa, jako jsou místa ve vysokých nadmořských výškách, v záplavových oblastech, poblíž velkých řek, na malých ostrovech a v pobřežních oblastech, jsou ohrožena více než jiná. Asi 1 miliarda lidí, která se stane novými obyvateli měst do roku 2010, pravděpodobně přijde do měst v rozvojových zemích. Tato města však již dnes čelí závažným problémům, jako je nedostatek vhodného bydlení, nedostatečná infrastruktura, nekvalitní a nedostatečné vodní zdroje, neodpovídající hygienická zařízení, závažné dopravní problémy a znečištění prostředí.
 

Úpadek přírodních zdrojů jako je půda, sladká a mořská voda, lesy a biologická diverzita, ohrožují životy mnoha lidí, zejména však chudých. Životní prostředí zastává řadu důležitých funkcí, jako je koloběh vody a biologicky důležitých živin, rozklad odpadních látek živých organismů, přírodní čištění a filtrování vody a vzduchu, přeměna oxidu uhličitého na kyslík a podobně. Jestliže tyto funkce nejsou v rovnováze nebo jsou poškozeny a přetíženy, pak je ohroženo zdraví lidí, rostlin a živočichů kontaminovanou vodou včetně podzemních vod, znečištěním ovzduší a agrochemickým znečištěním. Lidské zdraví závisí a je určeno podmínkami v životním prostředí:

• Zhoršené podmínky životního prostředí jsou významným faktorem, který přispívá ke zhoršení zdraví a omezuje kvalitu života.
• Nízká kvalita životního prostředí je přímou příčinou asi 25% všech onemocnění, jimž lze zabránit prevencí, jako jsou průjmová a akutní respirační onemocnění.
• Znečištění ovzduší je významnou příčinou řady chronických respiračních onemocnění.
• Globálně 7% všech úmrtí a onemocnění souvisí s nedostatečnou a pro zdraví nebezpečnou vodou a s nedostatečnou hygienou. Asi 5% úmrtí lze připsat znečištění ovzduší.

Hromadící se důkazy o rostoucím ohrožení lidí kvůli změnám životního prostředí vyžaduje přijetí důrazné politiky a činnosti na několika frontách. Vlády musí vyhodnotit a zmapovat národní hrozby způsobené změnami životního prostředí. Musí učinit taková opatření, která omezí lidské a ekonomické ztráty, jimiž se lze vyhnout.

Rozdíly mezi ekonomicky a sociálně zajištěnými lidmi, kteří jsou změnami životního prostředí ohroženi méně, a chudými lidmi se neustále prohlubují. Udržitelný rozvoj, který by měl tyto rozdíly odstranit, současně tuto hrozbu omezí. Zranitelnost chudých lidí tedy přímo souvisí s jejich chudobou.

Tam, kde hrozbu nelze zmírnit nebo odstranit, je nutné se na ni účinně adaptovat. Taková adaptace spočívá jak ve fyzických a technických opatřeních (jako jsou vyšší ochranné hráze), tak ve změnách chování lidí, ekonomických aktivit a sociální organizace, které by lépe odpovídaly existujícím nebo předpokládaným hrozbám a měnícím se životním podmínkám.

Zřejmě bude nutné vypracovat nové možnosti a bude nutné tyto možnosti zpřístupnit ohroženým skupinám obyvatel.

Jednou z účinných metod, jak čelit hrozbám, je vypracování účinného mechanismu včasného varování. Pro ochranu lidských životů a majetku lze učinit řadu opatření, pokud by varování před blížící se katastrofou přišla včas. Samozřejmě, některé hrozby nelze předpovědět, avšak řadu hrozeb, které nějak souvisejí se zhoršováním životního prostředí, lze předpokládat s dostatečnou přesností.

Hodnocení rizik měří závažnost potenciálních hrozeb na základě známých rizik a úrovně zranitelnosti určitých jednotlivců a společenství lidí. Taková hodnocení lze použít jako základ pro včasné varování a pro přípravu preventivních akcí, které jsou nezbytným krokem pro úspěšné zvládnutí krizové situace. Hodnocení rizik lze provést jak pro ohrožené skupiny lidí, tak pro samotné životní prostředí, které poskytuje lidem různé služby a zboží. Při takovém hodnocení je nutné lokalizovat ohrožené populace lidí, rozsah hrozby pro životy a bezpečnost lidí a majetku, rozsah rizik pro životní prostředí a rozsah preventivních kroků, které mohou omezit negativní dopady.
 

Zpráva GEO-3 zdůrazňuje, že následujících 30 let bude mít pro budoucnost životního prostředí přinejmenším stejný význam, jaký mělo uplynulých 30 let. Staré problémy budou přetrvávat a nové problémy se budou objevovat s rostoucím poškozením přírodních zdrojů, z nichž některé jsou již vážně ohroženy..

Zpráva GEO-3 používá čtyři možné scénáře, jak se bude životní prostředí vyvíjet, v závislosti na našich různých globálních přístupech. Tyto scénáře, které vycházejí z vývoje vzájemně se překrývajících oblastí, jako je chování veřejnosti, ekonomika, technologie a vláda, jsou následující:
 

Z uvedených čtyř scénářů vyplývají některé závažné důsledky pro globální a regionální životní prostředí.

Absence účinné politiky na omezení emisí oxidu uhličitého a ostatních skleníkových plynů podle scénářů "na prvním místě trhy" a "na prvním místě bezpečnost" povede v následujících 30 letech k výraznému zvýšení koncentrací těchto plynů v atmosféře. Podle scénáře "na prvním místě politika" by pomocí daní z emisí oxidu uhličitého a investicemi do nefosilních zdrojů energie došlo k výraznému omezení globálních emisí. Kolem roku 2030 by mohla koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře začít klesat. Pokud by se chování společnosti řídilo scénářem "na prvním místě udržitelný rozvoj", pak by došlo k omezení spotřeby a výroby a k účinnějšímu využití energie. Důsledkem by bylo výrazné omezení emisí oxidu uhličitého. Pokles jeho koncentrace v atmosféře by se projevil již ve 20. letech 21. století.

Biologická diverzita bude ohrožena, pokud se neobjeví důrazná politika omezující lidskou činnost. Pokračující rozšiřování výstavby a budování infrastruktury spojené s rostoucími dopady na globální změny klimatu vážně ohrožuje biologickou diverzitu ve všech oblastech světa. Žádný z uvažovaných scénářů tomu není schopen výrazně zabránit. Poroste také tlak na pobřežní a mořské ekosystémy ve většině oblastí světa.

Uvedené scénáře mají závažné důsledky pro zajištění základních lidských potřeb. Rostoucí populace a ekonomická aktivita zejména v zemědělství povedou k rostoucím požadavkům na kvalitní užitkovou a pitnou vodu. Požadavky na zajištění potravin v různých scénářích budou vycházet ze spotřeby a výroby, které budou ovlivněny sociální, ekonomickou a ekologickou politikou. Podle scénáře "na prvním místě trhy" by mohlo v některých zemích dojít k omezení počtu lidí trpících hladem, pokud by to bylo ekonomicky zajímavé. Celkově však dojde jen k malým změnám a v některých oblastech se situace ještě výrazně zhorší. Pokud tržní mechanismus dosud neprojevil zájem o milióny hladovějících lidí v subsaharské Africe, lze asi těžko očekávat, že tento zájem projeví v budoucnu. Podle scénářů "na prvním místě politika" a "na prvním místě udržitelný rozvoj" bude odstranění hladu klíčovým úkolem a důraz bude kladen na rovnovážnější vývoj regionů. Tato politika by mohla přispět k výraznému omezení počtu postižených lidí. Naopak, prudký vzrůst počtu postižených lidí podle scénáře "na prvním místě bezpečnost" ukazuje neudržitelnost takového scénáře z hlediska společenské přijatelnosti.

V Africe poroste riziko degradace půdy. Podle scénářů "na prvním místě politika" a "na prvním místě udržitelný rozvoj" by snadnější přístup k různým podpůrným službám měl farmářům umožnit lepší udržování půdy. Součástí vládní politiky zemí v tomto regionu by bylo integrované hospodaření s půdou. Podle scénáře "na prvním místě bezpečnost" by rozumné podmínky hospodaření s půdou byly zajištěny v chráněných územích bohatých vlastníků půdy. Půda v hustě zalidněných oblastech by byla ponechána svému osudu. Podle scénáře "na prvním místě trhy" by kvalita půdy byla udržována pouze v odvětvích ekonomického zájmu podle pěstovaných komodit a podle zisku z jejich pěstování.

Podle scénáře "na prvním místě trhy" se v zemích jihovýchodní Asie a Tichého oceánu začne stále tíživěji projevovat nedostatek užitkové a pitné vody způsobený prudkým ekonomickým růstem. Podle scénáře "na prvním místě bezpečnost" pomalejší ekonomický růst zmírní tlak na vodní zdroje. Avšak pouze účinná politika a změna způsobu života podle scénářů "na prvním místě politika" a "na prvním místě udržitelný rozvoj" mohou spotřebu vody udržet na rozumné úrovni a ve většině regionů spotřebu vody dokonce snížit.

Schopnost Evropy řešit problémy velkoplošného znečištění ovzduší a emise skleníkových plynů bude silně záviset na dalším vývoji energetiky a dopravy. Podle scénářů "na prvním místě politika" a "na prvním místě udržitelný rozvoj" lze očekávat výrazné změny ve veřejné dopravě a v účinnosti využití energie. Podle scénáře "na prvním místě trhy" však nebude v zájmu soukromých firem zvyšovat finanční náklady využíváním ekologické dopravy nebo energeticky účinnějších technologií. Jedním z důkazů je nezájem soukromých přepravců o nákladní železniční dopravu, která je sice šetrnější k životnímu prostředí, avšak je pomalejší a zejména finančně nákladnější. Podle scénáře "na prvním místě bezpečnost" si bude bohatá elita udržovat své výhody bez ohledu na okolní společnost a nebude v jejím zájmu omezovat své zisky.

V Latinské Americe a v Karibské oblasti je nejvážnějším problémem životního prostředí kácení lesů a jejich rozdělování na menší celky. Podle scénáře "na prvním místě trhy" dojde k výraznému úbytku všech lesů ve světě. Hlavní příčinou kácení lesů je pastevecký chov dobytka a rozšiřování zemědělské půdy. Podle scénáře "na prvním místě bezpečnost" nad částí lesních zdrojů získají kontrolu silné nadnárodní společnosti, které vytvoří kartely s národními mocenskými a ekonomickými skupinami. Tyto kartely na jedné straně budou prosazovat zalesňování, avšak pouze v rámci svého ekonomického zájmu. Celkový úbytek lesů a pralesů však nebudou schopny zastavit. Podle scénáře "na prvním místě politika" lze účinnějším hospodařením některé problémy s úbytkem lesů vyřešit například formou dovozních kvót, daní a investic. Úbytek lesů však lze zcela zastavit pouze podle scénáře "na prvním místě udržitelný rozvoj", kdy budou řešeny také všechny sociální a ekonomické příčiny.

V budoucím vývoji globálního klimatu hraje důležitou roli Severní Amerika jako největší producent skleníkových plynů. Podle scénáře "na prvním místě trhy" se tento region odmítne výrazněji podílet na mezinárodních opatřeních pro omezení emisí těchto plynů. Množství emisí na obyvatele a absolutní množství emisí zůstane nadále vysoké. Zhroucení části dopravní infrastruktury a omezení vlastnictví automobilů se spalovacími motory podle scénáře "na prvním místě bezpečnost" povede dokonce ke zvýšení emisí skleníkových plynů. Podle scénáře "na prvním místě politika" dojde k omezení emisí pomocí vyšší účinnosti spalovacích motorů a širšího použití veřejné dopravy, zejména dopravy železniční. Největších výsledků by však bylo dosaženo podle scénáře "na prvním místě udržitelný rozvoj", neboť postupně dojde k omezení nadbytečné spotřeby a výroby a tlak spotřebitelů na ekologicky šetrné výrobky bude nutit soukromé firmy k výraznější změně chování.

Západní Asie je jednou z nejvíce ohrožených oblastí světa nedostatkem užitkové a pitné vody. Více než 70% obyvatelstva této oblasti žije v oblastech s vážným nedostatkem vody. Podle scénáře "na prvním místě trhy" a "na prvním místě bezpečnost" populační a ekonomický růst v oblasti povede k vážnému nedostatku vody v domácnostech a průmyslu. V roce 2032 bude vážným nedostatkem vody trpět více než 200 miliónů lidí. Proti rostoucím požadavkům ekonomiky na vodní zdroje mohou působit ekonomická opatření vlád těchto států podle scénáře "na prvním místě politika" a "na prvním místě udržitelný rozvoj". Přesto nedostatek vody v tomto regionu bude přetrvávat a požadavky budou překračovat možnosti vodních zdrojů.

V polárním regionu (Kanada, Grónsko pod správou Dánska, Finsko, Island, Norsko, Rusko, Švédsko, Aljaška jako součást Spojených států Amerických) je klíčovým odvětvím ekonomiky rybolov a lov dalších mořských živočichů. Podle scénáře "na prvním místě trhy" rostoucí komerční tlak na rybolov povede ke zničení některých populací ryb a k vážnému narušení potravinového řetězce některých mořských organismů v oblasti. Ilegální, neregulovaný a neohlášený rybolov a lov mořských živočichů podle scénáře "na prvním místě bezpečnost" bude omezen přímým regulačním tlakem zájmů mocných společností. Na druhé straně však rybolov a lov mořských živočichů kontrolovaný těmito společnostmi výrazně poroste. Úplnému zhroucení rybolovu lze zabránit podle scénáře "na prvním místě politika" přísnými kvótami rybolovu a dalšími regulačními opatřeními včetně mezinárodní kontroly. Podle scénáře "na prvním místě udržitelný rozvoj" budou ryby a mořští živočichové přísně chráněni proti jakémukoliv nadměrnému lovu bez ohledu na ekonomické zájmy.

Dopady různých scénářů na životní prostředí jednak ukazují, jak lidstvo působilo na životní prostředí v minulosti a jaká opatření je nutné přijmout na odvrácení nežádoucího vývoje. Jedním z možných poučení pro lidstvo je výrazné zpoždění mezi dopady na životní prostředí a změnami lidského chování včetně změny politiky.

• Většina změn životního prostředí, k nimž dojde v následujících 30 letech, byla způsobena činností lidstva v uplynulých 30 letech.
• Většina důsledků budoucí politiky k ochraně životního prostředí v následujících 30 letech se projeví až dlouho poté.

Shrňme ještě, co navrhujeme my...

Příčinu toho, že je dnes Země ohrožena, jako nikdy předtím vidíme především tržním systému globálního kapitalismu, který s absolutním klidem obětuje i poslední výspu přírody, pro pouhou vidinu krátkodobého zisku. Jako komunisté proto usilujeme o překonání soukromého vlastnictví průmyslu, obchodu a půdy a jeho nahrazení společenským vlastnictvím a řízením. K tomu může dojít pouze vítězstvím pracujících. Pokud budou pracující vlastnit a demokraticky kontrolovat výrobní prostředky a budou plánovat výrobu, pak bude u moci většina obyvatel, která má zcela přirozený zájem na existenci rovnováhy mezi potřebami lidstva a ochranou životního prostředí. Jedině tak budou obyvatelé Země schopni dosáhnout skutečně trvale udržitelného rozvoje.

• < Předchozí
• Další >