Počátky kapitalismu II.-"Osvobození" pracovní síly-zbídačení a vykořisťování rolnictva

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 6. 2007

Twitter

První podmínkou je existence „svobodné" pracovní síly, to jest síly zbavené feudálních nebo panských povinností a poddanství. Zbavené ale rovněž jakýchkoliv prostředků pro samostatnou existenci (zvláště pak pudy). Toto „osvobození" se děje v Anglii od konce XIV. století a končí během první revoluce, revoluce Cromwellovy, v XVII. století. Ve Francii k němu dojde za Revoluce z roku 1789 a později pak ve zbytku Evropy pod přímým i nepřímým vlivem revolučních a napoleonských výbojů.

Toto „osvobození" je neoddělitelné od masového zbídačování a vyvlastňování drobného rolnictva. V Anglii začíná tento jev za vlády Tudorovců a sílí v XVIII. století. Pomalejší a omezenější je na pevnině. Takto „osvobození" a vyvlastncní rolnici tvoří rostoucí masu tuláků a ubožáků, vystavených divoké legislativě týkající se chudiny („Poor laws" - zákony o chudých). Pracovní síla byla na světě. Přišel okamžik pro kapitalistické průmyslové podnikání. Vylidňování venkova podnítí v XIX. století rozvoj měst, průmyslový růst i emigraci do Ameriky a do kolonií ležícich v mírném pásmu.
Vraťme se k anglickému příkladu, který prozkoumal Karel Marx.
Nevolnictví tu začalo mizet již koncem XIV. století. Většinu venkovského obyvatelstva zde tvořili malí nezávislí, poměrně zámožní pachtýři půdy. Ukončení války „dvou Růží“ (občanské války mezi feudálními klany) a nástup dynastie Tudorovou provázely dva jevy, rozpouštění feudálních „družin", které si šlechta (nyni již zdegenerovaná nebo zchudlá) vydržovala, vyhnalo ze svých domovu první masu lidí. Na druhé straně se povýšenci, kteří zaujali místo po zchudlé nebo vymřelé šlechtě, pustili do podnikání, aby zhodnotili svá panství. Začali hromadně vyhánět ze svých pozemků nájemné rolníky, kteří je měli propachtované. Půdu proměnili v pastviny a na nich zavedli pěstování ovcí. Tuto spekulační horečku vyvolal jednak rozmach manufaktur ve Flandrech, kam Anglie již dlouho exportovala surovinu, jednak zvýšení cen vlny, což bylo důsledkem tohoto rozmachu.
Marně zákony Jindřicha VII. (1489) a Jindřicha VIII. zakazovaly bourání rolnických stavení a snažily se omezit rozšiřování pastvin.
Reforma a konfiskace statků duchovenstva - zvláště zrušených řeholních řádů - čtvrtiny až třetiny pozemků království, jež byly rozděleny Jindřichem VIII. mezi jeho oblíbence, přivodily zrychlení tohoto jevu. Všichni tito povýšena, kteří se stali „gentlemany", se předháněli v tom, kdo vypudí víc rolníků. Malí a střední rolníci, „yeomen" (svobodni sedláci) tvořili hlavní část oddílů Cromwellovy anglické revoluce. Ale v roce 1750 bylo po revoluci drobné anglické rolnictvo prakticky vytlačeno ve prospěch „landlordú“, velkých majitelů pozemků, kteří pak byli nahrazeni kapitalistickými statkáři nebo v Irsku dočasnými nájemci, kteří mohli být kdykoli vyhnáni
„Vytváření proletariátu bez přístřeší a jakýchkoliv prostředku - lidi vyhnaných velkými feudálními pány a pěstiteli - obéti násilného a několikerého vyvlastňování - probíhala nutně rychleji, než jeho pohlcení vznikajícími manufakturami. Stali se z nich hromadně žebráci, lupiči, zloději, tuláci..."
Tady je počátek zákonodárství proti chudým, jež se datuje koncem XV. století.
Jeden zákon Jindřicha Vlil. počítá s tím. že robustní tuláci budou odsouzeni k bičování. Přivázáni za káru, budou mrskáni, až z jejich těla poteče krev proudem. A pak budou uvězněni. Další zákon téhož krále činí tresty těžšími dodatečnými doložkami. V případě recidivy má být tulák znova zbičován a má se mu uříznout polovina ucha. Při druhé recidivě bude pověšen.
V roce 1572 královna Alžběta toto zákonodárství obnovuje. Za její pseudomaterske vlády „Queen Bess" byli tuláci věšeni v celých řadách. Neminul rok, aby nebylo pověšeno tři až čtyři sta osob na tom či onom místě, uvádí Strype ve svých Análech. Podle něho samotný Somersetshire napočítal za rok na čtyřicet pověšených, třiceti pěti bylo vypáleno znamení žhavým železem, třicet sedm zbičováno a sto osmdesát tři „nenapravitelných ničemů“ bylo propuštěno..."
„Díky nedbalosti smírčích soudců a v pošetilém soucitu lidu" dodává kronikář.
„Zákon o chudých" vydaný touž královnou v roce 1597, dává na starost nuzné lidi farám.
„Pomoc" far spočívala v tom, že chudáci byli zavřeni do chudobinců neboli „workhouses" (pracovních domů), opravdových to galejí, kde byli nuceni k vyčerpávajícím pracím při bídné stravě. Zákon o chudých byl zrušen až v roce 1834. A to proto, že anglická buržoasie považovala za nepřípustné, aby platila daně na vydržování „povalečů". Chudáci byli nadále posíláni do chudobinců, kde pracovali minimálně 18 hodin denně a kde se dbalo na to, aby nebyli šaceni a živeni lépe než nejhůře placený dělník.

• < Předchozí
• Další >