Počátky kapitalismu X.-Od merkantilismu k liberalismu

Podrobnosti

Vytvořeno 1. 8. 2007

Twitter

Koloniální systém XVI. až XVIII. století spočíval na monopolu. Z počátku na královském monopolu Španělském a Portugalském, následně pak na monopolu privilegovaných společností, jako byly různé (holandská, anglická, francouzská) indické společnosti. Doktrínou v oblasti zahraničního obchodu je merkantilismus hlásaný Colbertem - růst bohatství krále (a království) závisí podle něho na možnosti získat maximální množství peněžních hotovostí. Proto je třeba co nejméně dovážet a co nejvíc vyvážet. Z toho vyplynula ochranářská celní politika.

Konkurence mezi obchodními národy nabyla často násilného charakteru. Pirátství („loupeživé" války) a vydírání všeho druhu. To často vedlo k válkám - válkám XVII. a XVIII. století. Po boku dynastických rivalit zaujímají stále významnější místo motivace ekonomické. Tak tomu bylo ve válce vedené Holandskem („Spojené provincie"), které povstalo proti Španělsku; ve válce anglo-holandské a francouzsko-holandské v XVII. století; ve válce o španělské následnictví; v Sedmileté válce, anglo-francouzském konfliktu za revoluce a císařství.
Nástup průmyslového kapitalismu doprovází prosazování „liberální" ideologie. Průmyslový kapitalismus vstupuje do konfliktu s předchozími institucemi - kritikou monopolů, stavovských řádů, koloniální „výlučnosti" (pravidla, které zakazovalo koloniím obchodovat s cizími národy a vyrábět tovary; jejichž dodávka musela být vyhrazena mateřské zemi), kritikou ochranářství, obchodu s otroky a otrokářství.
Nicméně tato liberální ideologie má proměnlivý rozměr. V roce 1846 vítězí v Anglii zrušením ochranářských zákonů na obilí. které vyhovovaly zájmům „landlordů", ale byly na překážku průmyslníkům, neboť zvyšovaly cenu chleba a úroveň mezd. Ale v rozporu s principy „volné směny“ samotná Anglie vnucuje Indii diskriminační celní politiku, která penalizuje indický export vyráběných tovarů a podporuje dovoz britských průmyslových výrobků. Bojuje proti obchodu s otroky svou eskadrou atlantického dohledu, ale podporuje otrokářské Jižany, jejich dodavatele bavlny během války Severu proti Jihu. Spojené státy a Německo provádějí svou industrializaci pod střechou ochranářské politiky a konec XIX. století bude svědkem (včetně Anglie) vítězství imperiálního protekcionismu.
Od XVI. do XVIII. století živil koloniální obchod finanční (lichvářský) kapitál. Banky totiž v té době nepraktikovaly produktivní ukládání kapitálu, ale půjčovaly státům (panovníkům). Ti, kteří na to doplácejí, jsou poddaní vystavení daňovým povinnostem, a to jsou konce konců rolníci.
Finančním střediskem je postupně Janov, který směňuje stříbro španělského krále za zlaté mince potřebné k vyplácení jeho žoldnéřů, ale který bude nakonec obětí Španělského státního bankrotu. Pak se obchod s koloniálními produkty soustředí do Antverp, které jsou až do roku 1575 prvním Finančním místem v Evropě. Povstání Holanďanů proti španělskému králi je zruinuje a středisko velkého obchodu a financí se přesouvá do Amsterodamu. V XVIII. století přechází tato funkce na Londýn.
V koloniálním obchodě jsou monarchistické a zajisté i buržoasní státy jako Nizozemí spojeny svými zájmy s obchodní a finanční buržoasií. Koloniální politika je řízena státními prostředky.
Toto často konfliktní sdružováni se projevuje též vývojem veřejného dluhu a daňovým systémem, což značné zesiluje vykořisťování a zbídačování rolnictva a tvoří jednu z pák původní akumulace.
Panovníci ve snaze získat ihned peníze, jež potřebují, a aby si ušetřili výdaje a lhůty spojené s vybíráním daní, pronajímají finančníkům výběr určitých daní podle praxe, která pochází ještě ze starověku. Tak to činí ve Francii „generální nájemci", kteří dodávají ihned králi peníze, které potřebuje a odměňují se tím, že na svůj účet vybírají některé dané se ziskovým rozpětím, které někdy dosahuje 100 % a nikdy není pod 30 % (což je zřejmě lichvářské rozpětí). Ostatně státy si půjčují nejdříve u bankéřů a pak i u veřejnosti.
František I, vyhlašuje v roce 1522 první veřejnou půjčku státu. Žádá pařížské měšťany, aby mu půjčili 200 000 liber prostřednictvím úroků. To jsou první „renty na radnici", za něž se ručí příjmy z některých městských daní. Veřejný dluh se stává jednou z nejmocnějších pák původní akumulace.
Tato metoda vylupování státních zdrojů ve prospěch bohatých dnes vzkvétá více než kdy jindy, Pmayovy a Giscardovy půjčky jsou toho dnešním příkladem.
Koloniální systém, daňová vydírání, veřejný dluh, zbídačování a vyvlastňování rolníků připravují z různých důvodů nástup průmyslového kapitalismu.
Všechny tyto prostředky ale zpočátku nestačí dodat pracovní sílu, kterou rodící se průmyslový kapitalismus potřebuje. Tu si v Anglii opatří v řadách děti z „workhouses" (pracovních domů).
Lancashire potřeboval pro své prádelny a tkalcovny „malé a obratné prsty".
Okamžitě se zrodil zvyk opatřovat si tzv. „učně" z chudobinců patřících různým londýnským, birminghamským i jiným farnostem. Tisíce těchto malých bezmocných stvoření ve věku od sedmi do čtrnácti let bylo takto odvezeno na sever. Stalo se zvykem, že zaměstnavatel (tj. zloděj dětí) své učně oblékal, živil a ubytovával v učňovských domech blízko továrny. Mel najaté dozorce, aby dohlíželi na jejich práci. Tito poháněči měli zájem na tom, aby donutili děti co nejvíce dřít, protože jejich plat závisel na množství výrobku, které dokázali vyždímat z každého dítěte. Přirozeným důsledkem toho bylo surové zacházení. V mnoha továrních obvodech, zejména v Lancashire, prožívala tato nevinná a bezbranná stvoření, vydaná na milost a nemilost továrníkům, srdcervoucí muka. Nadměrnou prací je často utýrali k smrti. Bičovali je, svazovali řetězy a mučili s nejrafinovanější krutostí. V mnoha případech byly děti dlouhým hladověním vyzáblé až na kost, přičemž je nutili do práce bičem.
Tyto praktiky rozšířil „liberalismus" na desítky milionů dětí v Brazílii, Pákistánu, Thajsku i jinde.
Tak přišel na svět vítězící Kapitál, „prýštící krev a špínu ze všech pórů".

Jean Suret-Canale
Jean Suret-Canale, bývalý dobrovolník bojující v rámci hnuti odporu, vězněný odbojář, ilegální pracovník komunistické mládeže od roku 1939 do 1944, bývalý člen Ústředního výboru Francouzské komunistické strany, mimořádný profesor na universitě v Paříži. Zeměpisec a historik. Je autorem desítky prací o černé Africe a Třetím světu.

• < Předchozí
• Další >