Střílejte, jsou to jen dělníci II.

Podrobnosti

Vytvořeno 10. 9. 2007

Twitter

A proč jste v roce 1834 dali v ulici Transnonain zamířit zbraně na podezdívky domů? Abyste stříleli přímo okénky do sklepu. Proč? Můžeme vám dat odpověd, pokud ji neznáte. Bylo to proto, že v těchto sklepích žily převážně dělnické rodiny. Pro nejasné povstání a několik barikád ve Čtvrti Saint-Merri, považovaly vojenské orgány za užitečné přejít bez otálení k represáliím. Ulice Transno-nain v těsné blízkosti poskytovala námi zmíněné, ideální prostředí pro trestné komanda. A tak, bez větší možnosti uprchnout a bránit se, zemřeli v provlhlých zdech svého podzemí ženy, děti, starci. Daumier zobrazil otřesným způsobem tento hanebný čin 35. šiku, jemuž velel generál Bugeaud, který se proslavil i na dalších místech.

Barikády v Saint-Merri, i když nevelké rozsahem, způsobily vážné potíže. V téže době totiž, neoblomní dělníci v lyonských továrnách na hedvábí, uplatňovali znova svá práva. Tři roky po jejich prvním povstání v roce 1831, vyváděl tento nový hněv kapitahsty z míry proto, že podobně jako v Paříži nebyl bez vztahu k akci Společnosti pro lidská práva, z duše protivné vládč a zaměstnavatelům. Tentokrát lyonští dělníci povstali proti nespravedlivému rozhodnutí, které je zbavovalo podpory a vzájemného pojištění.

Pal! Kolik mrtvých! Má se za to, že dvě stě. V roce 1831 jich mohlo být šest set a pak se stal onen rok pro některé pověrčivé svými čísly děsivý. Pro některé se stal plným obav z nových vzpour. Vládl zde strach! Představitelé města, jakož i civilní a vojenské úřady se stáhli (předobraz Komuny z roku 1871). Na radnici zřídili ze šestnácti lyonských dělníků radu. Povstalci však zpočátku neuvažovali o žádných bojovných cílech. Ani zdaleka. Chtěli pouze, a toho se jim ostatně dostalo, minimální mzdový tarif.

Vyvrcholením v tomto střetnutí bylo stvrzení první orientace na třídní spolupráci.

Kdo ji tedy porušil? Všichni ji podepsali. Včetně továrníků a živnostenských soudců, náležitě pověřených zástupců Obchodní komory a samotného prefekta. A pak se dalo na vědomí, nejdřív oklikou a později otevřeně, že signatáři museli ustoupit nepřijatelnému nátlaku předrážděné masy. Mnozí zaměstnavatelé, a pak další a další hodnostáři bez okolků odmítli dohodu. Podpořeni byli nakonec prefektem, který dokonce prohlásil: „Vždyť se jedná jen o čestný závazek." Opravdu, A dodal: „Nezávazný!" Známá, ale stále aktuální písnička - každý nechť pak jedná, jak se mu zlíbí.

I lyonští dělníci měli svůj smysl pro čest, tu skutečnou. Zatímco vedoucí dílen byli exemplárně propuštěni, ti pochopili velmi dobře, jakého se jim dostalo poučení - slovo dané námezdnímu pracovníkovi nic neplatí. Je obtížné dohnat pohrdání až tak daleko a tak došlo k výbuchu Zamíchal se do toho tisk, který rozvíjel útočnou horlivost. Dělnická hnutí jsou nakažlivá, napsal Le Temps a žádal okamžitě jejich potlačeni. A byl vyslyšen. Prokurátor Lyonu si s určitým cynismem blahopřál, když přitom mimoděk zapomněl na důstojnost úřadu který zastával, a konstatoval, že spravedlnost nachází nyní oporu v ozbrojené sile. Ta mohla jednat. Nakonec předseda Rady Casimir-Périer vzkázal rebelům: „Ať si dělníci dobře uvědomí, že jediné co jim může pomoci, je trpělivost a odevzdanost.“

Dvě slova, která nezestárla. V těchto dobách masové nezaměstnanosti, bezdomovců, „nemocných předměstí" s narkomany a prostitutkami, lidí pobírajících minimální podporu síátu, lidi navyklých na dobročinnost druhých, mladých bez práce a bez perspektivy i když měli třeba i diplom v kapse. Co mohla znamenat tato slova v jakémkoli jazyce? Byla to snad mystifikace? Trpělivost. Rezignace, Nemylme se. Kapitalismus první poloviny devatenáctého století hovořil drsnou řeči. Kapitalismus druhé poloviny dvacátého století dává přednost kouřovým clonám a mlhavým frázím. Zásluhou rafinovaných intelektuálů dosáhla tato metamorfóza úspěchu.

A mezitím se pokračovalo i v jiných návycích. Tu seřadit vojáky, zde policisty, a stále ěastčji obojí společně.

Pal! Palte na proletáře června 1848. Byli zde sice i únoroví neméně početní, neméně odvážní vzbouřenci. O nich je lépe se nezmiňovat? Když už o tom mluvíme, je ještě nutno se na to dívat tak důkladně? Stateční proletáři zde úlohu oklamaného naivky v určité míře sehráli. Přitom ale přemýšlejí, pozorují, kritizují. Zkrátka projevují se schopnými analyzovat situace s větší politickou bystrostí, než se o nich dosud předpokládalo Shrnují a sestavují syntézy.

Co jim bylo ve skutečnosti navrhováno? Dát se najmout do armády (střílet na své bratry?), nebo dočasné pracovní přeložení, (zničit si rodinný život?). I takové, na prví pohled pochybné náhrady nebyly ve skutečnosti zajištěny. Po únorovém projeveni oddanosti Čeká většinu z nich v Červnu bída. Jak by se za takových podmínek neobjevily na ulicích opčt barikády jako jediné útočiště'.' Pal! Skutečně můžeme mít bolestný dojem, že revoluce se obrací proti sobě samé. Ale jen zde se projevuje estetika ducha zaměřená na romantické vidmy. Mnohem prozaičtěji zde jde o uvedení absolutní moci vládnoucí třídy v soulad s větším posílením jejího zisku, a pokud to bude nutné třeba i s bídou.

Ve společensko ekonomické organizaci, která je na nespravedlnosti postavena, je velmi obtížné jednat jinak Když byla v nestabilním období Louisi Blancovi učiněna od kdoví kterého ministerstva pokroku nabídka, aby přijal neuvěřitelně směšnou finanční částku, vyskočí! a řekl: „Žádáte po mně, abych hladovým uspořádal kurs o hladu. Bylo by to vskutku zbytečné. Rychlejší a účinnější je jednoduše vyhladovělé zlikvidovat. Zvláště mají-H špatný zvyk -zlobit se."

Skutečná čísla mrtvých nebudou nikdy známa. Čtyři tisíce? Pět tisíc? Vzbouřenci byli pronásledováni až na Montmartre do velkých lomů, kde samozřejmě narazili na svislé stěny, které uzavíraly terén a stali se tak pohodlnými terči. Jaké krásné cvičení. Padali salva za salvou. Nikdo nepřežil. Pomyslete jen, lomy! Zdálo by se ve srovnání s tím, že je terno žit v takové ulici s otevřeným nebem jako je Transnonain. Nicméně sklepy mají svou určitou přitažlivost. Vyplývá z přirozené tajemnosti i nostalgie - jinde byli nešťastníci uzavřeni v podzemí, kde nikdy nikdo nevěděl, jak dlouho trvala jejich agónie. Tyto fyzické detaily se ukázaly být podružnými a po třech letech Badinguct-Bonaparte provedl svůj převrat.

Zbývalo mu stát se císařem, což měl v rodině, a zařídit se tak, aby uzpůsobil vkusu doby určité vyznání víry. Cožpak neměl rád lid, nebyl přítelem prostých lidí, neměl zájem altruistické a lidumilné povahy? Dokonce se vyslovoval pro vymýceni zbidačování i když si z toho dělali mnozí legraci a hovořili o „vymýcení zbidačování po desáté hodině večerní".

Bohužel se nezdálo, že by jeho povýšenecká manželka sdílela jeho názory. Když velící důstojník dal 16, června 1869 jednomu oddílu rozkaz bczvyzvání střílet do davu stávkujících horníků v La Ricamarie, bylo následné vzrušení lidí ze Saint-Étienne tak živé, ze přímo nad oněmi třinácti mrtvými a četnými raněnými, žádali císařovnu Evženii uctivě o pomoc. Nežádali odsouzení vojáků, ale pomoc obětem. Vcelku velmi křesťansky.

A jakou jim dala odpověď tato velmi pobožná císařovna Francouzů? „Pomáhat rodinám, které se nebály urážet statečné vojáky, kteří konali jen svou povinnost, by byl ten nejhorší příklad v ocích neposlušných obyvatel Saint-Etienne.

• < Předchozí
• Další >