Střílejte, jsou to jen dělníci I.

Podrobnosti

Vytvořeno 8. 9. 2007

Twitter

Ve dnech a měsících, které následovaly po dobytí Bastily, svrhlo velmi živé vření mezi dělníky, významnější a odhodlanější, než bychom si mohli představit o dvě století později, různé korporace a začalo, zajisté pod často zmatenými rysy, kreslit pravdivou tvář moderního třídního boje. Ale již dubnové vzbouření, namířené proti manufaktuře věhlasného výrobce papíru Jean-Baptiste Réveillona jasně ukázalo, že určitá část pařížského obyvatelstva, kde bída čelila nadbytku, byla nervózní. Manufaktura zaměstnávala čtyři sta osob z toho čtvrtinu tvořily děti. Neví se ani zda mezi vzbouřenci vůbec děti byly.

Podstata je jinde Paradoxně je především ve zvěstech, které v poměrně krátké době zastihly předměstí Saint-Antoine. Réveillon prý vedl neúspěšná jednání s těmi, kteří byli špatně odměňováni a riskovali, že budou odměňováni ještě méně. Je nebo není to pravda? Bída přinesla odpověď sama. Vrhla se do ulic a pak za to zaplatila krutou daň. Viděla kácet se mrtvé při strašlivém potlačení, mnozí manifestující byli na druhý den oběšeni, jiní byli krutě zbiti a další pak uvězněni. A jak jsme již řekli, to byl teprve duben. Vítr chudákům nepřál. Proto měli po 14. červenci dojem, že se nakonec vše v dobré obrátí.
Pro Jaurěse bylo na dobytí Bastilly pozoruhodné to, že si lid prvně uvědomil svou sílu. Toto uvědomění se vskutku rozvíjelo ohromující měrou. Neutuchající elán, který je vlastní autentickým revolucím, ne-li jejich samotnou definicí, přetrvával u mnoha vykořisťovaných, nadmíru vykořisťovaných neboť ti byli zřejmě nejpohotovější. Například ševci, lazebníci, ale i ženy, jimž se říkalo „pařížské trhovkyně“. Nejokázalejší a nejvášnivější symbolickou akcí byla ta, kterou podnikli krejčovští tovaryši.
Co chtěli? Nejprve lepší mzdu a v každém případě čtyřicet souš v kterémkoliv ročním období. Pak by se nepovolovalo vetešníkům zhotovovat nové oděvy.
Je třeba se zřejmě zeptat u tohoto posledního bodu, zda takový požadavek se až příliš nespojuje s požadavkem krejčovských mistrů snažících se vyloučit konkurenci, aby se jejich neutralita vůči svým námezdním pracujícím nezdála poněkud podezřelá. Snadno uhádneme vyděračství. Vždyť bez vetešníků by tovaryše mohli lépe platit. Co na tom však záleží, že je zde v tomto smyslu spojení zájmu, to neubírá nic na kvalitě iniciativy, na konkrétní forme mzdového požadavku a na vůli organizovat se, která zkrátka a dobře vycházela ze strany samotných dělníků
Ale co je třeba dělat? Sejít se a diskutovat?
Vybrali si trávníky naproti Louvrů. Brzy ale ztratili klid. Jak zabránit tomu, aby nežádoucí jedinci nepřekročili hranice? Nešlo o to mít členskou legitimaci. Na tu se ostatně nepomýšlelo ani v době horečnatých počátků odborového hnutí. Šlo o to zajistit, že se tři tisíce účastníků (tohoto čísla bylo skutečně dosaženo) bude nacházet jedině mezi lidmi svého řemesla?
Nápad vytryskl spontánně. Bylo to zcela jednoduché - každodenní těžká ručni práce ničila v takové míře kůži, propichovala ji tak hluboko a trvale jednotlivými vpichy, že by stačilo pro vstup do odborů ukázat zmrzačené prsty. Vtom se nikdo nemohl mýlit, nikdo nemohl klamat. Pozorovatelé věděli příliš dobře, čeho se mají držet. Tento fyzický důkaz se stal první legitimaci. Pro pracovníky svědčily pohmožděniny. Proti pracovníkům se hromadily vraždy.
Nechceme sestavovat bilanci. Ncoddáme se jako mnozí jiní na jiných místech mánii truchlivého účetnictví. Nebylo by dobré ctít paměti, které jsme se naučili velmi respektovat, jen proto, že jsou součástí nás samotných. Pokusíme se ale o pochopení toho podstatného, alespoň na bolestných, nezapomenutelných faktech, která tvoří dlouhý seznam občtí francouzské dělnické třídy, až příliš poznamenané kapitalismem.
Vlastníci, jak víme, velmi rychle dali vztyčit přehrady ve formě zákonů, nařízení a kontrol. V roce 1791 byl vydán Le Chapclierův zákon. Byl namířen proti koalicím a právu na stávku Samozřejmě ve jménu svobody a v nepříliš obratné snaze potlačit korporativismus jak u zaměstnavatelů, tak i u zaměstnanců. Byly situace, kdy korporativismus byl pociťován jako nežádoucí omezující prvek.
Zákon ve skutečnosti dopadl na ty, kteří, aby se uživili, mohli nabídnout jen své ubohé ruce, z nichž si krejčí učinili svůj průkaz totožnosti.
Buržoasii, jež se právě formovala, postřehla oč jde a zákon přijala za svůj, To ale nestačilo. Zákon Lc Chapeiier nemohl poskytnout, pres své zdání, trvale zaručenou ochranu. Toto všeobecné opatření bylo zaměřeno na násilné, nebezpečné, ale příležitostné události. Nepřinášelo jistotu zachování pořádku, jak se říká, v každodenním rozvrhu úkolu zapsaných v kalendáři To se napravilo zavedením dělnické pracovní knížky v roce 1803.
K tomu je zbytečné dlouze hovořit. Snadno si představíme, co mohla pro pracovníka znamenat negativní hodnocení zaměstnavatele zapsaná v takové knížce, která nadto mohla být vydána jen policií. Bez souhlasu zaměstnavatele nebylo možné opustit své zaměstnání.
A obejít se bez knížky? V tom případě byl člověk považován za tuláka, což znamenalo šest měsíců vězení. A tak ve francouzské společnosti jedna jediná třída, velmi rozsáhlá společenská skupina, která se dále bude zvětšovat, se nacházi vystavena ustavičnému oficiálnímu dozoru.
Tón je udán, moc říká dělníkům - mám vás na očích. A v hledí pušky, na mušce. A tak to vždy bude.
Dámy a pánové, delegovaní členové správních rad a společností s ručením omezeným, kompetentní humanisté, staromódní přičinliví žáci systému, který vám podstrčil své pedagogické metody selektivního rozhořčení. Vy, kteří přednášíte, protože jste se až příliš dobře naučili tu svou lekci, kterou rádi opakujete a v níž činíte narážku na starou sociální naději, podle niž jsou pušky stále zamířeny a která tvrdošíjně setrvává v nás jako jizva - pozor, vy jste dědici! Připusťme. Ale vy také.
Vzhledem k tomu, že máte rádi účty, máme právo je po vás žádat.
Proč, když přicházel rok 1830, jste nenašli nic jiného, co poslat mladým zedníkům z Creuse, než střelné koule? V hlavním městě, kde byli uznáváni a měli profesionální věhlas, se štvali v práci pro větší skývu chleba v poledne, polévku večer a pro shnilou matraci (pokud nějakou vůbec měli) it chamtivých bytných na noc. Tito chudáci již nemohli dál a opustili svá staveniště. Pall Je to hrozné, co tato krátká slabika představuje a jaký spontánní půvab pro vás v sobě zahrnuje. Je v ní instinktivní poezie, která ospravedlňuje vaše povely: Pal na Paříž!, Pal na La Ricamaric!, Pal na Fourmics!, Pal na Le Havr! Pal! Pal! Pal!

• < Předchozí
• Další >