"Oběti komunismu"-Vrba

Podrobnosti

Vytvořeno 24. 9. 2007

Twitter

V seznamu, na němž jsou uvedeni lidé, kteří byli údajně zcela protiprávně odsouzeni v padesátých letech k trestu smrti a rozsudek byl vykonán, figuruje i jméno Jaromír Vrba. Proč právě on byl však odsouzen k tak vysokému trestu? Pro bližší informace se musíme vrátit do léta roku 1948, kdy do začaly proudit pokyny jedné z významných organizací, jež po únoru 1948 na Západě a měla za cíl všemi prostředky komplikovat situaci v Československu.

Tato organizace se jmeno-Řezenský výbor, vznikla za spolupráce se zvláštními službami zdejší okupační správy a jednu z významných rolí v ní hrál i bývalý vedoucí představitel hospodářské organizace bývalých partyzánů Partkolu Vávra-Stařík. Co víme o tomto muži, jenž hraje svou významnou roli v tomto případu?

V jiné části naší knížky jsme stručně zachytili jeho životopis. Připomeňme jen, že se svého času angažoval v pronacistické organizaci Vlajka, pak se jeho cesty dostaly do Národopisné Moravy, jež byla moravskou odnoží hlinkovců a snažila se o spojení jihu země s tisovským Slovenskem. Po nepohodnutí se s Němci utekl právě na Slovensko, kde - v hodině dvanácté - se zapojil i do partyzánského hnutí. Díky tomu mohl po válce založit družstvo Partkol, jež zprivatizovávalo německý a zrádcovský majetek. O machinacích v družstvu, k nimž stále více docházelo, se dozvěděl jeden z organizátorů partyzánského hnutí za války a po válce vedoucí partyzánského oddělení ÚV KSC Augustin Schramm a činnost družstva se prověřovat. Do toho přišel únor a útěk Vávry-Staříka do zahraničí. Ani tady však Vávra-Stařík nesložil ruce do klína. V republice zůstalo mnoho z jeho bývalých druhů a ti postupně ztráceli svá postavení, což umožnilo je získat pro další odbojovou činnost. A jsme u jména Jaromíra Vrby.

I on byl v posledním období války partyzánem. I on se stal funkcionářem Partkolu. I on patřil mezi ty členy družstva, kteří se obohatili machinacemi. I on únorem 1948 mnoho ztratil. Proto, když se k němu přihlásila spojka od Vávry-Staříka, neváhal ani okamžik a zapojil se do odboje a velmi brzy zorganizoval skupinu, která si dala jméno Jarmila a vstoupila do svazku větší ilegální organizace, řízené opět Vávrou-Staříkem, Světlany.

Činnost organizace
Podle pozdějšího vyšetřování na Světlanu-Jarmilu bylo napojeno na padesát členů. Někteří byli aktivnější, jiní méně. Ví se, že prostřednictvím spojek posílali do zahraničí některé špionážní informace, dokonce, jak ve své knize Příběhy věrnosti a cti psané na základě policejních protokolů potvrzují Alois Císař a Ota Holub, měli za sebou různé malé a vetší sabotáže, jež ovlivnily plnění hospodářských úkolů na Zlínsku. Právě tady měla totiž Jarmila své centrum.
V březnu roku 1949 u hlavního velitele Světlany Klabíka se sešla skupina »podvelitelů«. Jedním z nich byl i Jaromír Vrba. Rozhodovalo se o veliké akci. Měl jí být únos armádního generála Ludvíka Svobody. Za tři týdny, podle informace, kterou Klabík získal, měl ministr přijet do Kroměříže. Nešlo zřejmě o záměr naplánovaný ze zahraničí, ale o 'partyzánské' rozhodnutí velení Světlany. Ač jeden z účastníků, podle pozdějších výpovědí, pochyboval o úspěšnosti podobné akce, ostatní se dohodli na jejím uskutečnění. I Vrba se svou Jarmilou se měl spoluúčastnit. Každý z přítomných dostal svůj úkol. Plán byl promyšlen do nejmenších detailů. Podařilo se ověřit i místo, kde ministr měl přespat. Šlo o soukromý byt jednoho ze Svobodových přátel. Aby nic nebylo necháno náhodě, jeden z členů Světlany sehnal od tohoto bytu dokonce klíč, další, to zřejmé již zaúřadovala Vrbová Jarmila, připravil plán vypnutí elektrického proudu v části Kroměříže, kde se zmíněný byt nacházel. Byl dán pokyn i k případnému použití zbraní, pokud by se narazilo na odpor či účastníci by se setkali s nepředvídatelnými překážkami.
Po několika dnech, v době, kdy přípravy vrcholily, Klabík změnil původní plán. I v něm měla Jarmila své místo. Dostala za úkol připravit únos prostřednictvím automobilů. Měla být inscenována havárie ministrova vozu a automobilu, který zabezpečila skupina. Po srážce v nastalém zmatku, měla další část ozbrojenců, vytáhnout Svobodu z vozu, odzbrojit doprovod, případně i vyřídit, a jiným připraveným vozem odvézt na místo, kde by ho bezpečnostní orgány nehledaly. Toto místo měli zajistit členové Jarmily. Snad i zajistili, jenže únos od prvopočátku měl své trhliny. Při jeho uskutečnění by všechno muselo klapat. Neklapalo. Starý opel, který měl najet na limuzínu generála - ač se celé číslo několikrát za sebou při zkouškách povedlo - v potřebném okamžiku nenastartoval. Navíc příslušníci SNB zadrželi zcela náhodou jednoho z členů organizace při jakémsi sabotážním úkolu. Bylo jasné, že prozradí všechno. Proto bylo rozhodnuto, aby především vedoucí činitelé Světlany, a tedy i šéf Jarmily Vrba, se pokusili o přechod státních hranic. I když, díky spojení s Vávrou-Staříkem a jeho agenty, , určité cesty znali, nebylo možné těchto cest využít pro větší skupinu najednou. Navíc všech¬no potřebovalo svůj čas a vzhledem k možnosti, že brzy budou ti, které zadržený znal, odhaleni, tento čas se nedostával. Proto bylo rozhodnuto unést letadlo Československých aerolinií, k tomu účelu navázali dokonce kontakt s jedním pilotem, jenž za války létal na anglických dakotách. Možná, že právě tady nastal zkrat. I když vše bylo opět s důsledností teroristů připraveno, zádrhelem byl pilot. Nechme stranou, jak příslušníci bezpečnosti se dozvěděli zprávu o připravovaném únosu, není to uvedeno v protokolech. Vezměme na vědomí jen fakt, že ti, co se přímo na únosu měli podílet, ač ozbrojeni a schopni zbraně použít, byli velmi rychle zatčeni, a to dokonce - dalo by se říci - v posledním okamžiku.
Jen jednoho z organizátorů minulých akcí se nepodařilo zadržet. Byl jím Jaromír Vrba, bývalý partyzán, vedoucí pracovník Partkolu, velitel Jarmily a spolupracovník Vávry-Staříka. Jeho fotografii však příslušníci Bezpečností měli k dispozici a byla rozeslána do všech služeben společně s upozorněním, že je ozbrojen a nebude váhat použít svou zbraň.
Ten druhý
Vrbu již známe. Dalším aktérem našeho příběhu je však i strឬmistr SNB Bohumil Hýl. Pocházel z domkářské rodiny s pěti dětmi, již živilo tříhektarové pole. Školní léta ukončil za okupace. Protože nechtěl daleko od domova, pracoval jako pomocný dělník na stav¬bě. Nezbavil se však pracovního nasazení a v sedmnácti byl "pře¬velen" do Vítkovických železáren. Nenáviděl okupanty. Hledal sice zapojení do nějaké ilegální skupiny, nedařilo se mu to však. Rozho¬dl se tedy pracovat proti nacistům na vlastní pěst. Podařilo se mu dokonce přerušit dodávku elektrického proudu, která na několik hodin vyřadila jeho dílnu. Jeho činnost sice zůstala utajena před okupanty, ale nikoli před vedením ilegální organizace KSČ. Jeden z jejích vedoucích s ním promluvil a dal mu několik samostatných úkolů, na nichž ho organizace chtěla prověřit. Přitom mu zakázal dělat cokoli na vlastní pěst. Prověrkou prošel. Tak začal roznášet a lepit letáky, plnit úkoly spojky. V září 1943, stejně jako několik dal¬ších z jeho buňky, ho zatklo gestapo. Výslechy byly kruté. Vydržel však. Jeho zásluhou nikdo další nešel za mříže. Naštěstí pro něj, gestapo neznalo všechny aspekty jeho činnosti a tak vyvázl »jen« s čtyřletým trestem, který měl za »přípravu velezrady« pobýt v káz¬nici. Přihlédnuto bylo k jeho nízkému věku. Do osvobození prošel káznicemi v Bayreuthu, Kasselheimu a Landsbergu. Tady ho také zastihl konec války. Domů se vrátil až koncem května s vážnými zdravotními potížemi. Přesto už 23. června 1945 se hlásil na místní služebně SNB k přijetí do sboru. Absolvoval nástupní výcvik a první „štaci" absolvoval v Grůndorfu u Svitav v hodnosti "čekatele", aby na druhé své zastávce, v dubnu 1946, už v hodnosti strážmistra, si odsloužil několik měsíců na oblastním velitelství Brno I. Po mnoha urgencích je konečně přidělen domů, do Beskyd, do Vsetína. Tady také společně s několika kamarády, v červnu roku 1948, se účastnil úspěšného pátrání po pěti ozbrojených členech komanda Ukrajinské osvobozenecké armády - banderovců, kteří se skryli kdesi u obce Hošfálkové, Dostal za to písemnou pochvalu od přednosty jeho služebny.

Smrtelný výstřel
Ocitujme si část z knihy Aloise Císaře a Oty Holuba, která se týká prvého pokusu o zadržení Jaromíra Vrby. Je zpracována ve stylu literatury faktu, i když vychází z později zaznamenaného protokolu -
„Za okny osobního vlaku blížícího se ke Vsetínu se míhala svěží jarní zeleň. Slunečná stráň pod lesem se bělala hlavičkami sedmikrás.
Muž sedící v kupé u okna krásu probouzející se přírody nevnímal. Chvílemi přivíral oči a lehce pohyboval rty, jako by rozmlouval sám se sebou."
Tak nějak později Jaromíra Vrbu vykreslil průvodčí vlaku.
„Cítil se vcelku spokojen. Bezpečnost zatkla několik jeho spolupracovníků, velitele skupiny Jarmila však nedostali a dostat nesmějí. Organizaci doplní a budou pracovat znovu, do konečného vítězství. To už se ostatně, jak sdělil z Paříže Vávra-Stařík, nezadržitelně blíží -
Jaromír Vrba slastně zavřel oči, aby tu představu jak se patří vychutnal. Ani si nevšiml, že do kupé nahlédl mladý muž v balonovém plášti. Chvíli Vávru upřeně pozoroval, pak nenápadně vytáhl z kapsy fotografii, pohlédl na ni a znovu Vrbu rychle přejel očima. Pak jeho kulatá tvář zmizela v uličce.
„Bezpečnost! Vaše osobní doklady!“
Takové probuzení z příjemného snu Vrba nečekal. Těžko se ovládl a ruka se mu chvěla, když podával mladému muži svůj občanský průkaz.
O mně přece nemohou nic vědět, přemýšlel horečně. Třeba je to jen náhodná kontrola, avšak - co když -? Mám přece pistoli a budu vědět, co s ní udělat, pújde-li do tuhého!
„Budete muset vystoupit ve Vsetíně a jít se mnou na Bezpečnost. Jde pouze o formalitu -,' snaží se mluvit co nejlhostejněji strážmistr...«
Uvedený průběh setkání později bylo možné rekonstruovat z Vrbovy výpovědi.
„- jen stěží však potlačuje vzrušení. Je to on? Fotografie se shoduje. „Nevím, co se vám na mé občance nelíbí, ale prosím, stejně jsem chtěl ve Vsetíně vystoupit,“ se zdánlivým klidem odpověděl Vrba.
Vlak se skřípotem zabrzdil a vagóny, narážející na sebe, pomalu zastavují. Strážmistr s pravicí v kapse baloňáku pozorně sleduje Vrbu sestupujícího ze schůdků.«
V té chvíli si zřejmě myslí, aby se bez úhony se dostali z nádraží. To se podařilo. Shluk lidí vycházející na ulici by mohl komplikovat situaci a strážmistr by nemohl použít, bylo-li by potřeba, zbraň. Musel se však rozhodnout, kudy půjde ke služebně. Bližší cesta po hlavní ulici byla v té době plná lidí, zvolil tedy okliku přes park.
Nechme dál vyprávět naše autory:
„Sledoval Vrbu jako ostříž - vtom však do něho někdo nešetrně narazil.
'Pa - pardon!' zahučela klátící se postava. Toto nepatrné odpoutání pozornosti stačilo Vrbovi k tomu, aby se pokusil o útěk. Prudce zahnul mezi stromy, v běhu vytrhl nabitou pistoli a vystřelil po stíhajícím strážmistrovi.
Hýl reagoval bleskurychle, vypálené střele lze však těžko uhnout. Smrtelně zraněn popoběhl setrvačně ještě několik kroků a pak se bezvládně sesul k zemi -«
Vrba utekl. Lékař, který se sem dostavil stejně jako příslušníci SNB rychle, však mohl konstatovat jen to, že strážmistr je mrtev. Příslušníci Bezpečnosti pak výslechem svědků došli k závěru, že střelec byl Jaromír Vrba. Všichni ho poznali na fotografiích, i občanská legitimace, která zůstala v kapse strážmistra Hýla svědčila o vrahovi. Jen směr jeho útěku si ne každý zapamatoval. Tomu se proto podařilo nejen uprchnout, ale i delší dobu se schovávat před zatčením. A Hýl? Nestačil ani použít svoji zbraň. Než ji stačil vytáhnout z kapsy, byl zasažen.

Dovětek na konec
Jaromír Vrba ještě určitou dobu se nejen skrýval, ale i řídil svoji již prořídlou organizaci. Pomýšlel na útěk za hranice, ale chtěl si vysloužit co nejvíce zásluh. Měl nové doklady, zdálo se mu, že se nemá čeho bát. Pak přece jen udělal chybu a byl zadržen. Soud s ním byl rychlý. Činem se netajil, ostatně bylo dost důkazů a svědectví o tom, že se dopustil mnoha zločinů a dokonce i vraždil.
Za zmínku však stojí, že v roce 1968 žijící členové skupiny Světlana požádali o posmrtnou rehabilitaci vraha Jaromíra Vrby. Nebylo jim vyhověno.

• < Předchozí
• Další >