Pravda o Masarykově republice - 2. část

Podrobnosti

Vytvořeno 6. 11. 2007

Twitter

V současné době, kdy pamětníků doby tzv. první republiky je už jen pár a toto období je předmětem rozsáhlého zkreslování buržoazními falšovateli historie, a kdy jsou zároveň postupně odbourávány všechny sociální výdobytky dosažené v období lidové demokracie a socialismu a prvorepublikové problémy pracujících se tak opět stávají aktuálními, považujeme za vhodné si připomenout, jak skutečně Masarykova a Benešova republika vypadala a jak ji popsal Václav Kopecký (1897 – 1961), dlouholetý člen ÚV KSČ a bojovník za práva pracujícího lidu, v knize „ČSR a KSČ“ (Praha, 1960).

„V letech nezaměstnanosti a strašlivého zbídačování dělnictva jsem zažil několik případů krvavého protidělnického teroru. Byla to především střelba četníků do dělnických dětí a mládeže v Radotíně 20. dubna 1930, která měla být prvým činem surového zastrašování dělnictva, volajícího po chlebu a práci. Vláda zakázala našemu svazu mládeže akci »Rudých letnic«, která měla svoji tradici již z doby Socialistické internacionály mládeže. Naše mládež se nechtěla zákazu podřídit a odhodlala se »Rudé letnice« pořádat v podobě ilegálně připravované demonstrace. Konala se v neděli 20. dubna 1930 v obci Kosoři, nedaleko od Radotína, kam byla určena legální manifestace »Rudých letnic«. A když průvod dětí a mládeže se z Kosoře vracel, aby přes Radotín došel na tamní nádraží a jel do Prahy, postavila se na silnici u Radotína četa četníků, aby pochodu průvodu dětí a mládeže přes Radotín zabránila i za cenu krvavé střelby, jak zněl příkaz vlády. Netušili jsme, že by četníci mohli být tak suroví a že by mohli střílet do dětí.
V roce 1931 jsem byl jako komunistický poslanec v Košútech vyšetřovat tamní střelbu četníků do dělníků, demonstrujících za svá práva. V Košútech byli zavražděni tři lidé, při čemž se před soudem potvrdilo, že jeden dělník byl zabit tak, že mu zběsilý četník bodlem četnické pušky propíchl hrdlo a zvířecky ho zavraždil.
Byl jsem druhého dne po střelbě ve Frývaldově, v Dolní Lipové roku 1931 a na místě krvavého útoku četníků proti nezaměstnaným jsem se u kaluží krve střetl se zemským prezidentem na Moravě Janem Černým. V márnici hřbitova jsem pak viděl osm mrtvol lidí, jež byli četníky zavražděni. Měli smrtelné rány do břicha. Zjistilo se však, že jedna zabitá dělnice zemřela po roztříštění lebky pažbou četnické pušky. Tehdy zastavilo práci z hněvu nad střelbou v Dolní Lipové všechno kamenické dělnictvo tohoto slezského území; dělnictvo stávkovalo až do pohřbu, zatímco se na školách po tři dny nevyučovalo a děti vily ve školách věnce, jež byly položeny na hroby obětí, při čemž nad hroby promluvil soudruh Klement Gottwald.
A podobné případy krvavého zastrašování zbídačovaného lidu zažili i druzí komunističtí poslanci.
Často se poměry v první republice líčí tak, jako by se např. úřednictvu a pracující inteligenci vůbec vedlo nějak dobře. Ve skutečnosti i pracující inteligence žila za první republiky velmi chudě. Státní a druzí veřejní zaměstnanci měli vidět své lepší postavení také v tom, že »byli pod penzí«. Pravda je, že systém platů státní byrokracie za kapitalistické republiky uplatňoval zásadu, že jak byrokrat povyšoval a čím méně dělal, tak měl vyšší plat a vyšší penzi, delší dovolenou a různé požitky, jež mu vsugerovávaly domnění panského života, přibližujícího se životu vládnoucí kapitalistické třídy.
Pracujícím inteligentům se tehdy říkalo »proletáři s bílým límečkem« a naše strana při mobilizaci do boje za chléb a práci apelovala nejen na dělníky rukou, i »na dělníky ducha«. Podařilo se nám v jednom roce za první republiky organizovat stávku i bankovních zaměstnanců a vést do boje i zaměstnance spořitelen a zaměstnance pojišťoven.
Ono se mohlo leccos zdát za první republiky na oko hezké. Praha byla krásná, neboť Praha byla krásná za králů a císařů a byla krásná i v době vlády kapitalistů, kdy na tuto krásu stékalo tolik slz chudoby, utrpení a bolestí. Vnější vzhled Prahy v jejích ulicích a náměstích byl za vlády buržoazie přímo uhrančivý tím, že se pěstovala oslňující reklama obchodních domů, hnaná až ke groteskní výstřednosti bičem kapitalistické konkurence. Všelijakých lákadel byla v Praze přemíra, lákadel všeho druhu. Výklady na Václaváku a na Příkopě zářily. Byly plny elegantních a krásných věcí, vyrobených rukama dělníků. Avšak: copak si mohl dělník něco z té krásy koupit, když mu mzda stačila sotva na nuznou obživu rodiny? A co si mohl koupit člověk, pracující za plat, většinou velmi nízký plat?
To je třeba někdy i dnes připomínat lidem, kteří se např. při zájezdu na Západ dají ještě oslepit vnějším pozlátkem luxusních tříd, třeba v Paříži nebo ve Vídni, neuvažujíce, že z tohoto přepychu nemohou nic užívat prostí, pracující lidé, vytlačení do chudoby a bídy periferie. Cožpak nebyl v Praze rozdíl mezi periferií a centrem města? Kdyby dělníky z Košíř, Břevnova, Michle, Hrdlořez, Malešic, Proseku apod. bylo před válkou napadlo si vyjít ve skupinách na procházku do luxusních tříd Prahy, tak by je policie dovnitř Prahy nepustila a rozháněla by je pendreky v domnění, že jde o komunistickou demonstraci.“

Václav Kopecký, „ČSR a KSČ“, Praha 1960
Vybral a zkrátil Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >