Pravda o Masarykově republice - 1. část

Podrobnosti

Vytvořeno 3. 11. 2007

Twitter

V současné době, kdy pamětníků doby tzv. první republiky je už jen pár a toto období je předmětem rozsáhlého zkreslování buržoazními falšovateli historie, a kdy jsou zároveň postupně odbourávány všechny sociální výdobytky dosažené v období lidové demokracie a socialismu a prvorepublikové problémy pracujících se tak opět stávají aktuálními, považujeme za vhodné si připomenout, jak skutečně Masarykova a Benešova republika vypadala a jak ji popsal Václav Kopecký (1897 – 1961), dlouholetý člen ÚV KSČ a bojovník za práva pracujícího lidu, v knize „ČSR a KSČ“ (Praha, 1960).

„Pokud jde o pracovní a životní podmínky dělnictva za kapitalismu, nutno si představit, že pro dělníky nebyly žádné dopravní prostředky, které by je vozily do práce. Dělníci musili chodit do závodů z daleka, i mnoho hodin pěšky, takže ve spojení se zaměstnáním strávili třeba 12 hodin mimo domov. Pro dělníky v závodech nebyly zřízeny také nějaké jídelny. Dělníci si nosili oběd s sebou, a tak zůstává z té doby v paměti obraz dělníků, jak jdou do práce s bandaskou kafe, kafe nepravého, kafe z cikorky, a jak se v době polední přestávky rozsazují na volných místech kolem závodu, v příkopech u cest a z kastrolků pojídají chudý oběd.
V závodech nebyla většinou ani ta nejelementárnější zdravotní a hygienická zařízení. Strádaly tím zvláště pracující ženy, jejichž postavení v kapitalistických závodech bylo obecně žalostné; měly v závodech spotřebního průmyslu žebrácky nízké mzdy, a ať pracovaly kdekoliv a na jakýchkoliv dílech, měly vždy nižší mzdy a platy než muži. Dělnice matky měly mučednicky těžký život, když vysíleny tovární prací musily v chudých bytech po nocích obstarávat věci domácnosti. A jak často plakaly, když musily při zaměstnání svém i mužově svěřit své děti jen výchově ulice.
Kapitalisté neměli k pracujícím ženám ani tolik ohledů, aby pro ně v závodech zařídili šatny a umyvárny.
Kapitalisté se naprosto nestarali o to, jak dělníci se svými rodinami žijí, kde bydlí, jak bydlí a jak to vypadá s jejich zdravím a fyzickým stavem. Je pravda, že někde kapitalisté vystavěli závodní dělnické kolonie, aby dělníky získali do svých nových závodů a aby je připoutali k závodům. Takovéto závodní kolonie dělnických obydlí byly vybaveny co nejlevněji, kasárensky a činily dojem pouhých bud, v nichž byli dělníci jako psi přivázáni k šachtě nebo k závodu. Ubytování dělníků v takovýchto koloniích závodních bytů dávalo kapitalistům možnost zastrašovat dělníky v dobách bojů i hrozbou vystěhování a ztrátou bytu. Bylo hrdinstvím, když dělníci vzdor těmto hrozbám vstupovali do stávkových bojů a vydrželi v boji až do vítězství.
Je známo, jaký humbuk udělal Baťa s tím, že ve zlínských závodech zavedl na rozdíl od druhých československých kapitalistů různé „moderní“ novoty, vzbuzující dojem péče o dělníky, jako byly bytové kolonie škatulkových domečků, jako byl Společenský dům ve Zlíně se zábavními místnostmi, jako byly autobusy pro dopravu dělníků do práce, nebo jako byly tělocvičny, hřiště a docela dům umění apod. Ve skutečnosti byl Baťův systém ve Zlíně jen vysoce rafinovaným způsobem nejbezohlednějšího vykořisťování dělníků. Baťův systém racionalizovaného vysávání pracovní síly dělníků spočíval v uplatnění běžícího pásu, se stále větší rychlostí poháněného, při čemž tento běžící pás neznamenal nějakou mechanizaci, nahrazující ruční lidskou práci, nýbrž znamenal velmi těžkou ruční práci u strojů, jež vyžadovala velkou fyzickou námahu a plně vysilovala dělníka nebo dělnici tělesně i duševně.
Při líčení životních poměrů dělnictva pod vládou kapitalistů v první republice patří nejchmurnější vzpomínky době nezaměstnanosti v důsledku hospodářské krize v kapitalistickém světě, započavší se roku 1929. Počítá se, že v té době dosáhl počet nezaměstnaných až číslice 1,500.000. Dělnictvo bylo ze závodů hromadně vyhazováno na dlažbu. Mnohé závody byly úplně uzavřeny. Bída dělnických rodin nabyla strašných forem. Jen odborově organizovaní dělníci pobírali po určitou dobu podporu v nezaměstnanosti. Doba nezaměstnanosti se však prodlužovala, a tak vláda kapitalistů hledala všemožné záminky, aby dělníky zbavovala podpory v nezaměstnání.
Bylo strašné se dívat, jak v letech nezaměstnanosti dělníci a dělnice v nouzi a bídě strádali, jak se postupně znehodnocovala jejich pracovní síla, jejich schopnosti, jejich kvalifikace. Přirozeně, nezaměstnaní hladovějící dělníci, zbavení tolik let možnosti výdělku, chátrali i ve svém vnějším vzhledu. A v tu dobu se buržoazie a reformističtí vůdcové, představitelé kapitalismu, který byl vinen touto strašnou tragédií československého dělnictva, cynicky urážlivě vyjadřovali o nezaměstnaných jako o „chátře a lůze“.
Nezaměstnaní dělníci nemohli ovšem platit ani činže v domech, kde bydlili, a tak byli hromadně vyhazováni se svými rodinami z bytů. V té době např. rostl počet nouzových kolonií v předměstích a v okolí Prahy. Dlužno si vzpomenout, že v době kapitalistické vlády první republiky byla hromadným zjevem žebrota. Žebrající lidé chodili po pražských ulicích a po domech a prosili o kousek jídla nebo obnošený šat. Hladovějící nezaměstnaní plnili např. průchody v „Koruně“ na Václavském náměstí a dojídali ostatky jídla v automatě. Hladoví lidé rozebírali pouliční koše na odpadky a dychtivě hledali sousto, jež by ulevilo jejich hladu.
A v té době, kdy nezaměstnanost přinášela československému dělnictvu tak strašnou bídu a tak nevýslovné strázně, byly sklady kapitalistických závodů a obchodů přeplněny. Vyrobené zboží se kazilo. Továrny se stávaly nepotřebnými. Obilí se pálilo. A potraviny i průmyslové výrobky se uměle ničily, aby nepřeplňovaly trh a aby při omezené výrobě kapitalisté měli z menšího množství zboží stejně velké zisky díky zvyšovaným cenám, díky stoupající drahotě, která za hospodářské krize kapitalismu činila život všech lidí, i majících práci, chudým a nuzným.“

Václav Kopecký, „ČSR a KSČ“, Praha 1960
Vybral a zkrátil Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >