Lyonské století 1744-1849 I.-Dělba práce

Podrobnosti

Vytvořeno 5. 2. 2008

Twitter

Dělníci z továren na hedvábí čelí kanibalům zisku. Velmi záhy, v 16. století, se Lyon začal stávat střediskem zpracovávajícím cenné látky. Vyvážel zboží do cele Evropy. Následně vyvážel až do Nového sveta, díky rozvinutému bankovnímu a obchodnímu aparátu, podněcovanému již od renesance zaalpskými finančními makléři. Město v údoli Rhóny bylo tedy předčasně jedním pólem prvotní akumulace kapitálu, využívající jednu zvláštní okolnost. Rozšířená reprodukce zde byla usnadněna systémem, který uvaloval na řemeslníky, přeměněné na námezdní pracovníky, výdaje spojené s částkou potřebnou na zvýšení fixního kapitálu (nástroje, vybavení, zařízení).

Aby „vedoucí dílny" pobírající mzdu mohl žít, dělil se se svými „společníky" o část, jíž se odměňovala kolektivní práce. Přitom zajišťoval náklady na zařízení, modernizaci a údržbu svých tkalcovských stavu.

DĚLBA PRÁCE A VYKOŘISŤOVÁNÍ V LYONU V XVIII. STOLETÍ
To byla příčina, pro kterou se v tomto městě, kde více než jedna třetina obyvatelstva /ila skromné od XVIII. století z výroby prestižních a drahých látek, prosadila „otázka mezd" a ovládla všechny společenské vztahy.
Ve své monografii o lyonském tkalci, nazvané „O hedvábnickém dělníku", vyzdvihuje radikálně socialistický poslanec Justin Godart, kterým se stal postupně ministrem práce, odbojařem a v roce 1944 prozatímním starostou Lyonu, úlohu nařízeni z roku 1744. Toto nařízeni posvěcuje konečnou strukturu továrny na hedvábí v Lyonu.
Hodnotí to, že text zde upřesňuje stav mistra dělníka, vvrábějicího z dodaného materiálu a to tak, že je mistrem, obchodníkem i výrobcem nebo i tím, který práci zadává. A dodává: „Veškerá historie manufaktury bude vyprávěním o boji mezi tkalci a mistry obchodníky. A ze studia předpisů vyplyne podrobení těch prvních, Svoboda práce byla jen slovem, dílo obchodníků bylo jen loupeží.'
Toto nařízení z roku 1744 uvedené ve známost v červenci, "vyvolalo ve dnech 6. a 7. srpna v tomto městě dělnickou vzpouru v takovém rozsahu, že bylo hned zrušeno. Ale na začátku roku 1745, poté, kdy do Lyonu pronikly jednotky, jimž velel hrabě de Lautrec, bylo nařízení opět zavedeno a bylo přikročeno k represi. Dne 30. března 1745 byl Etienne Maricchander odsouzen k tomu, aby požádal veřejné za odpuštění s tabulkou nesoucí poznámku ,,Buřičský hedvábnický dělník". Poté byl pověšen a zardoušen na náměstí Terreaux. Byly uděleny další tresty, kde viníci byli odesláni na galeje v trvání od 4 let až na doživotí. Nejdříve jim ale bylo vypáleno znamení žhavým železem.
V předvečer Revoluce, v srpnu 1786, během jednoho sporu o mzdy, se vynořuje první velký dělnický bojovník lyonské historie - Denis Monnet, inspirátor ,,Vzpoury 2 souš" (zvýšení mzdy na 2 souš za jeden utkaný loket). Pozoruhodně organizovaná stávka, sdružující tkalce i kloboučníky, vypukla dne 6. srpna. Dne 8. srpna jízdní četnictvo napadlo šavlemi manifestanty. Výsledkem byli 2 mrtví a desítka raněných. Mezi jednotkami, seskupenými pro boj proti tomuto vzbouření, se nacházel též jeden pluk z Fěre, Jedním z jeho podporučíků není nikdo jiný, než mladý Napoleon Bonaparte. Nicméně dne 9. srpna, aby se hra uklidnila, zvýšení mezd je schváleno Poradním sborem města. Ale již 3. září 1786 výnos krále toto rozhodnutí ruší. Je to signál pro novou represi. Dva kloboučníci a jeden tkadlec jsou pověšeni. Je zahájeno mnoho stíháni, mimo jiné i na Denise Monneta, který je zatčen a uvržen do vězení.
Revoluce se profiluje. V roce 1787 je Monnet propuštěn dočasně na svobodu. Zahajuje opět boj. Obrací se v roce 1789 na Generální stavy a na krále Zpracoval překvapivý rozklad, ohlašující základy moderního odborového boje. Odhaluje praktiky obchodníků-výrobců, kteří prosadili po roce 1786 návrat k tzv. “Smlouvě po oboustranné dohodě" mezi zadavatelem díla a pracovníkem.
„Mezi lidmi s rovnými prostředky a mocí, kteří z tohoto důvodu nemohou být podrobeny blahovůli ani jedněch, ani druhých, svoboda, kterou stanovuje toto nařízení, muže být jen pro jejich výhodu. Vzhledem ale k dělníkům-tkalcům, zbaveným veškerých prostředků, jejichž existence zcela závisí na jejich denní práci, je tato svoboda zcela vydává na milost a nemilost továrníka, kterým může, aniž by si uškodil, přerušit svou výrobu a tim donutit dělníka k platu, který se mu zalíbí stanovit, přičemž dobře ví, že ten je nucen naléhavou potřebou k tomu, aby se podřídil mzdě. kterou on mu chce přisoudit."
V letech 1789 až 1793, na výsluní Revoluce, Monnet a jeho přátelé jsou úspěšní. Prostřednictvím zvolených obecních rad, prosadí paritní vyjednávání s obchodníky-výrobci, při stanovení sazby od kusu, zaručenou skutečnou minimální mzdu, s její každoroční revizí v závislosti na životních nákladech. Předpokládala se pohyblivá stupnice mezd. V letech 1792/1793 byl systém uplatněn s podporou peticí podepsaných lidovými kluby.
Ale Revoluce z roku 1789 je revolucí své epochy, kde převládá buržoasie dbalá toho, aby stanovila meze dělnickým požadavkům. Zbaví se stoupenců Bertranda a Chaliera, těchto „křiklounů", kteří bourají ekonomický řád a ohrožují její nadvládu. Paktuje se v roce 1793 se svými včerejšími protivníky v jednom jejich odštěpení, které je tvrdě potlačeno revolučními armádami. Po znovudobytí Lyonu dne 9. října 1793 Fouché a Collot d Herbois, když odmítli Couchonovu obavu o selektivní zmírnění akci pošlou na guillotinu dne 27. listopadu 1793 Denise Monneta, který byl vinen tim, že neodvolal své oficiální funkce ve své čtvrti.
Mimo nejasné osobnosti Fouchého, služebníka každého režimu, je zde dvojakost moci, která dne 17. března 1795 (27. Ventóse roku III), v jedné instrukci úřadům departementu Rhóne trvala na tom, aby se hovořilo tzv. sociálním jazykem. Revoluce by byla politickým a sociálním monstrem, pokud by měla za cíl zajištění štěstí několika stovek individui a upevnění bídy 24 milionů občanů. Buržoasní aristokracie, pokud by existovala, by vyprodukovala finanční aristokracii a ta by dala vzniknout šlechtické aristokracii, protože bohatý člověk neotálí s tím, aby se považoval za bytost z jiného těsta než ostatní lidé."
Je to slovní přetvářka nebo stav pohotovosti proti možným zradám revoluce těmi, kteří se prohlašují být jejími vůdci?
Zůstává jen zaměření, které bude dávat přednost vítězství kapitálu. V kulturní rovině vládne ekonomická myšlenka, jejíž základy položil Turgot a jeho fyziokrati, Adam Smith a Ricardo. Týká se fatalistického liberalismu, který odsuzuje jako velkou chybu veškerý' řídící zásah státu. V očekáváni optimisté, jako John Stuart Mill nebo J. B. Say, projeví naprostou důvěru v neviditelnou ruku trhu, při bolestném řešení sociálních dramat vývoje kapitalismu - pokud jsme dostatečně moudří.
Takto hovořil lyonský abbé Mayer v roce 1786 na posílení moralizujícího a potřebného rozumu v plném období „krize 2 sous":
„Abychom zajistili a udrželi prosperitu našich manufaktur, je zapotřebí, aby se dělník nikdy neobohatil. Aby měl přesně jen to, co je mu zapotřebí. Aby se dobře nasytil a oblékl. V určité třídě národa přílišný blahobyt utlumuje průmysl, plodí zahálku a všechny neřesti, jež z ní vyplývají. Tou měrou, jak se dělník obohacuje, stává se náročným ve své volbě a mzdě za práci.'"
Nikdo nepopírá. že hlavně díky levné pracovní síle lyonské továrny vděčí za svou udivující prosperitu. Jestliže potřeba přestává nutit dělníka, aby přijal ze zaměstnání nějaký plat, který se mu nabízí, jestliže se mu podaří uvolnit se z tohoto druhu poddanství, jestliže zisky přesahuji potřeby v takové míře, že může vydržet po určitou dobu bez pomoci svých rukou, využije tohoto času, aby zakládal svaz. Jelikož ví, že obchodník se nemůže vččnč bez něho obejít, odváží se ze své strany předpisovat mu zákony, které ho uvedou mimo stav schopný odolávat konkurenci zahraničních manufaktur. Z tohoto převratu, který způsobil blahobyt dělníka, vyplyne úplná zkáza továrny. Pro továrny v Lyonu je proto velmi důležité, aby udržovaly dělníka v potřebě neustále pracovat. Podporovat ho v přesvědčení, že nízká cena pracovní síly je výhodná pro jeho samého, mimo jiné i tím, že jej činí pracovitějším, uspořádanějším v jeho mravech, podřízenějším v jeho rozmarech."
Text, který vysvětluje to, co napsal historik Maurice Garden ve svém pojednání Lyon a lyoňané v XVIII. století uvádí:
„Čím více mají liberální teorie v zemi síly, tím více se upevňuje svrchovanost ekonomických zákonu nabídky a poptávky, zákonu. které více než samotná různá nařízení nutí k podrobení dělníku těm, kteří jim dávají práci a jim vyplácejí mzdu.""
Jaurés viděl dobře důsledek: „Třída lyonských dělnických mistrů je svým duchem odporu a organizace, nebo dokonce čistotou určitých sociálních vzorců, v popředí dělnické třídy XVIII. století'".

• < Předchozí
• Další >