Lyonské století II.-1831-Tkalci tváří ke kapitalismu

Podrobnosti

Vytvořeno 12. 2. 2008

Twitter

Vzpoura tkalců v listopadu 1831 vzhledem ke svému národnímu i mezinárodnímu ohlasu, je nejlépe známa ve svých hlavních rysech. Na druhé straně dala vzniknout četným dílům. Povšimněme si těchto hlavních rysů. V Lyonu, jako v Paříží (kde Thiers vyzývá tiskaře k politické stávce!), byla akce světa práce rozhodující v roce 1830. Šlo o poslední střet s buržoasií na vzestupu a s aristokracií, ponechané u moci během Restaurace.

V rhónském městě stále vyvstává „otázka mezd", podporovaná střídáním krizí a oživení. Migrace řemesel na náhorní rovině Croix Rousse, této nezávislé obce (mimo lyonskou potravní čáru, kde se žije levněji), upevnila solidaritu tkalců Patolízalstvi tisku, který oslavoval úlohu „našich dobrých, našich výtečných dělniků", jim dodala odvahu. Liberalizace tiskového zákona umožňuje v říjnu 1831 vydávat dělnické noviny – „L´Echo de la Fabrique" - Ozvěna továrny). V roce 1828 vzniklo sdružení dělnických mistrů Le Devoir Mutuel (Vzájemný úkol) obratně rozdělené do sekcí po 20 členech, aby se neporušil zákon. Sdružení vytvořilo podmínky pro vypracování požadavků, které mohl tento týdeník zveřejnit. Postoj prefekta Bouviera du Molart otevírá možnosti příznivého rozhodováni pro tkalce ve věci jejich požadavku na zvýšení mzdových sazeb. Tento prefekt poskytoval značné služby předsedovi Rady Perrierovi během Restaurace a měl za to, že disponuje značnou volností v samostatných rozhodováních. Snažil se prezentovat jako „otec dělníků".
Dodejme, že tkalci v roce 1831 nezapomněli texty a zkušenosti Denise Monneta. Dokazuje to dokument, který byl objeven v roce 1973 na jedné půdě v Croix-Rousse. Šlo o zápisník Massona-Sibuta, jednoho z vedoucích činitelů Devoir Mutuel. Tento dokument obsahuje rozsáhlé výtahy z pojednání z roku 1789, týkajícího se boje z roku 1786 za požadavek mzdového tarifu. Tak se promítla zkušenost a úvaha, která inspirovala vystoupení v roce 1831.
Ve faktografické rovině postačí několik orientačních bodů. Na začátku října 1831 se objevuje prospekt o vydáváni Echo de fabrique. Je zde ohlášeno ustavení komise složené z vedoucích dílen. Komise je pověřena vypracováním mzdového tarifu, který byl určen k projednání, pod kontrolou prefekta, s obchodníky-výrobci.
Dne 12. října první průzkumné setkáni na radnici, za předsednictví zástupcr Terma. posloužilo jen k tomu, že se odhalila hluboká zdrženlivost ze strany majitelů továren.
Dne 21. října, na jednom ze setkání továrníků a komise, se prefekt snažil přesvědčit vyjednavače, zatímco jejich zástupci byli bouřlivě dotazováni manifestujícími dělníky. Dne 25.října v 10 hodin dopoledne mohl konečně prefekt dát dohromady vyjednavače zvolené oběma stranami. Diskuse dlouho narážela na odmítavý postoj továrníků až do chvíle, kdy ohromná manifestace vnikla do okolí prefektury. Podle výpovědi jednoho továrníka byly přítomny tisíce dělniků-tkalců v organizovaných skupinách, bez jakéhokoliv křiku, bez provokací.
..Bylo to žalostné vidět ty vyhublé, bledé tváře zlovolného a omezeného vzhledu většiny těch nešťastníků. Jednotlivě vzbuzovali zcela přirozený soucit, energie jakoby z jejich slabých, málo vyvinutých tél vyprchala, ale tito jednotlivci byli pohromadě a organizováni, tvořili kompaktní těleso a masy měly pud své síly, moc své vůle, která se rozplyne, až když se rozptýlí."
Když bylo oznámeno, že již nelze udržet tato shromáždění, bylo nutné vše ukončit nebo spíše vše akceptovat.
Večer se převalila přes Croix-Rousse vlna optimismu osvětlená narychlo připravenými plesy.
Ale delegátům strany se přičítala příliš velká důvěra. Ve městě zatím obíhala petice mezi majiteli textilních továren. Byla namířena proti mzdovému tarifu jako nezákonnému rozhodnuti a zásahu do hospodářského zdraví země. Ministr obchodu a veřejných práci d´Argout ji podpořil v dlouhém dopise prefektovi ze dne 3. listopadu. Odmítl du Molartovu argumentaci, který se dovolával předchozích rozhodnuti z let 1789, 1793 a 1811, to jest z doby, kdy Napoleon rovněž povolil mzdový tarif pro textilní továrnu. Vyzval jej, aby „vysvětlil dělníkům" a dal jim na vědomí. že „to, co je nezákonné, nemůže byt prospěšné". Poradil mu: „Bylo by lepší nechat padnout tarif, než jej výslovně odvolávat. To je proto, abyste měl čas dospět k tomuto výsledku a aby to neodporovalo Vašemu úsilí, kde se omezím na to, že Vám vyslovuji své politováni nad tím, co bylo dosud učiněno a doporučuji Vám k tomu nedodávat nic, co by mohlo ztižit nebo potvrdit opatřeni, které místní správa nemůže podpořit a nadřazená správa nemůže uznat."
Za těchto podmínek se dal očekávat frontální úder. Dne 20. listopadu je velitel Národní gardy generál ďOrdonneau povýšen při velké přehlídce na náměstí Bellecour. Prapor z Croix-Rousse, v němž jsou přítomni též poměrně zámožní vedoucí dílen. se projevil svým neukázněným postojem. A těm, kteři šli hledat práci, bylo sděleno pomocníky obchodníků, že ji dostanou jedině za cenu nižší než podle tarifu. Jeden továrník jménem Olivier dokonce přijal jednoho žadatele s dvěma napřaženými pistolemi.
Dne 21. listopadu z popudu tovaryšů se stávkové hnuti rozšířilo na celou Croix-Rousse. Od rána jsou národní gardisté a vojáci, poslaní na hranice Croix-Rousse vítáni vrhanými kameny.
S ranním rozbřeskem dospěli tkalci k rozhodnuti obnovit manifestaci, která již uspěla dne 25. října.
Sestoupili po tisících do města, když využili svahu na Grande Cóte. Jedinou jejich zbraní byl onen černý prapor, na němž je napsáno heslo vytvořené tovaryšem Jean-Claude Romandem - Žít v práci nebo zemřít v boji.
Na úpati svahu se zdržoval 1. prapor Národní gardy tvořený obchodníky-výrobci, kteří měli své kanceláře v této čtvrti. Se zalícenými puškami majitelé továren stříleli. Manifestanti se valili zpět na plosinu a odnášeli své mrtvé. Povstání vypuklo
Marně se odpoledne prefekt du Molart a generál Ordonneau snažili jednat Generál Rouguet obsadil úbočí Croix-Rousse. Povstalci pak zadrželi dva zplnomocněnce až do ranního rozbřesku. Sešikovaná jednotka, která nahradila odpadnuvší Národní gardu, postupovala ve směru na plošinu a budovala obranu. Generál Roguet vyslal ze svého sídla na radnici optimistické prohlášení o perspektivách nevyhnutelného vítězství. Rozmístil dělostřelecké baterie proti mostu Morand a v Brotteaux, aby zabránil překvapení ze strany dělníků, kteří nesouvisle stříleli z levého břehu Rhóny.
Noc je však rozhodující. Mimo Croix-Rousse se zapojují další dělnické čtvrtě. Tvoří se oddíly, které obklíčí město a přicházejí posílit obránce plošiny. V Guillotiěre se seskupuji noví ojedinělí bojovnici, kteří jsou solidární s tkalci. Solidární jsou rovněž dělníci ve starém Lyonu na pravém břehu Saóny. Ohnivý kruh se postupně tvoří kolem středu a poloostrova. Obléhaní se stávají oblehateli. Jean-Baptiste Monfalcon, kronikář města, v tomto momentě ideální karikatura měšťáka z doby Louise-Filipa, napsal: „Agrese dělníků nabyla vrchu. Všeobecné povstání dělníků všech tříd ve čtvrtích Lyonu rozhoduje o štěstí v boji."
V noci z 22. na 23. listopadu, již na rozbřesku, dělnicí přecházejí do útoku a nutí vojáky k chvatnému ústupu. Voják Guillot vyprávěl, že mezi raněnými protivníky byl malý človíček, který mohl mít deset let a kterému koule rozdrtila ruku…
Mladík měl bezpochyby víc než deset let. Existenční podmínky těchto dělníků byly však takové, že jejich postava zůstávala značně podprůměrná. Toto zjištění konstatovaly revizní komise.
Ustup „pořádkových sil“ zanechal jen čtyřúhelníkový útvar, ponechaný k obraně na poloostrově kolem radnice.
Morální stav jednotek, úplné selhání Národní gardy a stále narůstající posila povstání, nechávaly jen jedno možné východisko -evakuaci Lyonu. Zrána, dne 23. listopadu, byla poslední kasárna obsazena po zmateném, obtížném a nákladném ústupu armády podél levého břehu Rhóny směrem na sever.
Pak se stalo něco, co ohromilo četné pozorovatele té doby. Ve spolupráci s prefektem du Molardem, který zůstal ve městě a který se opíral o vedoucí dílen z organizace Devoir mutuel, byl vítězi udržen pořádek. Žádné násilí, žádné drancování, jak se toho obávali bohatí občané poloostrova. Naopak. Dva zloději přistižení při činu byli zastřeleni povstalci, kteří zajišťovali v městě bezpečnost osob a majetku (s výjimkou domu továrníka Auriola, přeměněného armádou v bunkr).
Mezitím vláda v Paříži vyslala proti městu čtyři řadové pluky. Dále dva pluky dragounů a tři dělostřelecké baterie, které se připojily k oddílům vypuzeným z Lyonu. To všechno pod velením maršála Soulta, pod zárukou hraběte Orleánského, syna krále (tak zvaná železná ruka v sametové rukavici). Cíle výpravy byly jasně stanoveny Casimirem-Périerem. Rozpuštění a zákaz všech „dělnických korporací“, odzbrojení a zrušení mzdového tarifu nahrazeného kurzovním listem, který stanovil mzdy od odvedeného kusu.
„Vláda nemůže zasahovat a propůjčovat svou autoritu, aby schvalovala a dodávala trvalou platnost úmluvám, jež musí mít jen dobrovolný a volnější charakter, ale které svou povahou mohou být jen proměnné, podobně jako situace v průmyslu.“
Tato chvála mzdové „pružnosti" je brána v úvahu v roce 1998 jen jako cynické haraburdí. Pro učené ekonomy „jednotné myšlenky" je to dokonce recept na štěstí, jak jej nabízí kapitalismus...
Dne 3. prosince 1831 pronikly armády vyslané proti dělníkům ze severu a jihu do Lyonu, aby opět zavedly POŘÁDEK!
Od 5. do 22. června 1832 se na Riomském procesu vedeném se vzorkem „odpovědných", pečlivě vybraných osob, dostavilo 22 obviněných. 2 toho 13 dělníku obviněných ze vzpoury, vzbouření, výzvy k vraždění, drancováni a násilnostem, mezi nimiž „černoch" Antoine Stanislas, kterého popsal Monfalcon jako majícího: „oheň v oku, ústa zpěněná a zakrvácené paže, vyrážející barbarský křik pokaždé, když některá z jeho kulí zasáhla vojáka na mostu Morand".
Chyběla mezi nimi květinářka Antoinette Pascalova, puštěná na svobodu, kterou Monfalcon zařadil mezi: „dělnické ženy, opravdové fúrie, které mučily raněné dragouny".
Oficiální kronikář městského úřadu, městský knihovník a současně chirurg, neváhal promítnout do „historické" vidiny přeludy své kasty! K těmto 13 obžalovaným přibylo devět ctihodných občanů (mezi nimi advokát Michel-Ange Perrier a několik novinářů) obviněných z vyvoláni vzpoury a snahy nastolit Republiku.
Je ke cti poroty i soudců v Riomu, že se proces zvrátil ve zmatek mezi žalobci. Všichni byli osvobozeni s výjimkou Romanda, který byl odsouzen pro jiný menší delikt z doby před těmito událostmi.
Měkký Monfalcon hanobí - „blahovolnost soudců, neuvěřitelnou měkkost prokuratur), veřejný projev doktrín neslučitelných se zachováním veškerého vcřcjncho pořádku, politováníhodný rozsudek poroty v Riomu" A uzavírá. „Jestliže porotci, elita země, vybraní mezi nejosvícenějšími a těmi, jež mají největší zájem o pořádek, jsou postiženi závratí, pak nezbývá již nic jiného, než si zahalit čelo a čekat odevzdaně na poslední rány uštědřené veřejnému pořádku."
Není znám skutečný počet obětí z oněch bouřlivých dnů. Odhad historika Steverta, konzervativce, málo nakloněného k tomu, aby přeháněl ztráty dělníků, uvádí 29 mrtvých v armádě a Národní gardě. Dále 60 mrtvých mezi dělníky, 150 raněných mezí represivními složkami a 100 mezi povstalci. Zajisté nepřesné cifry, co se týká těch posledních. V klimatu represe nebylo příliš vhodné dostavit se k lékaři nebo do nemocnice, protože policie bděla. Tyto cifry nutno v každém případě vztáhnout na stav přítomných ozbrojených sil a na sníženou účinnost výzbroje jedněch i druhých.
Tyto násilnosti doprovází opravdová sociální čistka. Pracovní knížka, zavedená Císařstvím, poslouží k očištění světa od těchto dělníků - tkalců. Bez tohoto dokladu je dělník považován za tuláka. Obsahuje mimo údajů o občanském stavu též seznam jeho zaměstnavatelů a jejich potvrzení o věrností jeho závazkům, jež přijal při přijetí. Je opět zaveden komisařem policie ve čtvrtích, kde dotyční bydlí. Odmítnutí obnoveni tohoto dokladu postihuje ty. kteří byli poznáni a kteří jsou tak donuceni opustit město. Jde o operací „sociální čistky".

• < Předchozí
• Další >