"Oběti komunismu"-Sixta

Podrobnosti

Vytvořeno 24. 2. 2008

Twitter

»Co já jsem v životě proplakala nocí - Tenkrát, myslím, že bylo úterý, lidi v dědině kolem mne chodili, jako by mě neznali. A hleděli tak divně. Až sousedka Frodlová našla odvahu a povídá: 'Poslyš, ty nic nevíš? Rádio hlásilo, že tvého muže zastřelili tady někde na silnici -' Srdce se mi zastavilo. Ne, to přece nemůže být pravda - Ládika - Proč? Vždyť on u tý Bezpečnosti nebral ani první výplatu. Nevěřila jsem tomu. Prosím vás, jak bych také mohla něčemu takovému naráz uvěřit? Malému Ládíkovi bylo pět měsíců, holčička už byla starší. A tak běžím domů, a tak běžím domů, jestli Láďu u nich nenajdu - Cestou jsem se ještě utěšovala, že může jít o shodu jmen. Nešlo…“

(Z vyprávění ženy mladšího strážmistra Ladislava Lebdušky novináři Františku Vrbeckému, které po letech zveřejnil v knize Mrtvi nemluví a z níž jsou převzata následující fakta.)

Jak to začalo
Jak to vlastně všechno začalo? Selský synek Bohumil Sixta měl podle otce převzít rodinný statek, podle matky se měl však věnovat službě Bohu a odejít, až bude čas, do semináře, aby se stal 'panáčkem'. Doma se - bylo po prvních volbách po válce -, neustále mluvilo proti režimu, protože ani ten nebyl právě nakloněn velkým sedlákům. Komunisté měli v rukou ministerstvo zemědělství, vláda přijímala rovnostářské zákony, dodávky, alespoň podle otce, byly vysoké. Slyšel tedy samou kritiku a fňukání. Přitom rodiče se nemohli shodnout na jeho budoucnosti, snad jedině katechismus na faře mu dodával sily.
Jsme v Nosislavi na Břeclavsku. V kraji, který patří v české části republiky k nejvíce věřícím. Na katechismus zde k panu faráři chodila většina dětí. Předem řekněme, že jim nevnucoval nějaké politické názory, ani nekritizoval vládu, děti však cítily, že i on je nespokojen s politickým vývojem. Možná i tady byl začátek Bohumilovy cesty. Ten nebyl řečný, spíše poslouchal. I střety se svými vrstevníky, kteří chodili na náboženství spíše ze zvyklostních důvodů, ale jejichž rodiče mysleli už jinak. I farář si toho byl vědom, a tak mnohé z rozepří sice brzdil, ale nedokázal je zastavit.
V té době dospívající Bohumil Sixta se zamiloval do krásného obrázku, kamarádky z katechismu, dcery statkáře Sylčíka, Marie.
Uplynulo několik let, děti dospěly. Pro Bohumila Sixtu byla Marie stále jeho tajnou láskou. Jenže nemoc jí poněkud zkomplikovala mládí. Srdíčko zlobilo. Modlení nepomáhalo, ani návštěvy svatých míst, až jednou lékař doporučil rodičům nemocnici v Hradci Králové. Ani tady nebyli hned rozhodnuti co dál, ale pak se přece jen odhodlali k operaci. Trvala dlouho. Po ní však Mařenka jako by se znovu narodila. A když se otec zeptal operatéra, co je dlužen, chirurg se usmál. »Nic,« odpověděl. "Kdyby se to mělo platit, potom byste, strejdo, musel prodat celý váš statek." Když za několik měsíců později za Sylčíkem přišli náboráři a nabídli mu vstup do družstva, nerozmýšlel se dlouho a přihlášku podepsal. Tak se stal prvním zdejším sedlákem a vlastně dal i příklad druhým. Pro Bohumila Sixtu to však byl zřejmě rozhodující moment, který určil jeho další činy.

Na počátku byl vandalismus
Co udělat proti komunistům? Tato otázka trápila mladého Sixtu snad každou minutu. Doma nenávist přikrmovával otec, jenž ale nikdy nepřekročil slovní výpady. Matka jen lomila rukama a stále věřila, že její syn se dostane do semináře. Ten ale po vstupu nijak netoužil. Měl v hlavě nenávist násobenou i touhou po pomstě, protože 'jeho' Marie už přestala navštěvovat kostel a hodiny u pana faráře, začala normálně žít a bavit se, i družstvo se pomalu stabilizovalo, i když jeho výsledky nebyly moc slavné.
Jednou Bohumil dostal nápad. Rozbije vývěsní skříňky. Rozbil tedy všechny. Nejen komunistů a národního výboru, ale i Osvěty a Sokola. Byl pozdní večer. Sklo hřmotilo. Nikdo však nevyšel ze vrat. Po vysypání skleněných tabulí zas nastalo ticho. Komu se pochlubit svým prvním protistátním činem? Doma? Ne. Půjde na faru. Sel tedy. Překvapený farář se nezmohl na víc, než na pokřižováni a na věty, které Bohumila také neuspokojily. Proto později již na faru nešel. Farář mu totiž měl říci: »Pán Ježíš nás učí, abychom milovali i své nepřátele. Bůh ti odpustí. Ale řekni: což neznáš přikázání - cti otce svého a matku svou? Vrat se domů, synu, domov je vždycky bezpečí,- Bohumil si slova faráře vyložil po svém. Nebyl odsouzen, jde tedy správnou cestou.
Druhý den bylo ve vesnici pozdvižení. I ti, kteří byli proti družstvům, veřejné odsuzovali vandala. Venkovský človék nemá totiž rád ničení hodnot a skříňky, bez ohledu na to, co v nich bylo, takovou hodnotou byly. Byla také doba žní, i proto návrh předsedy organizace KSC hlídat je po nocích, neuspěl.
Na chvíli se mladý Sixta zklidnil. Cítil se veliký v tom, co udělal. Jenže ono se nic nedělo. Pak mu kdosi podstrčil protistátní leták. Byl, podle Bohumilova názoru, dost naivní, než aby zabral. Začal tedy přemýšfet o vlastních akcích. Napřed však znovu rozbil vývěsní skřínky, pak začal na tajemníka MNV Josefa Moučku psát anonymy a posílal je na okres. V nich Moučku obviňoval z lecčehos, když to nezabralo, začal mu vyhrožovat smrtí. Zatím zůstal neodhalen, sám si však řekl o zadržení. Na taneční zábavě v Lidovém domě se opil a začal všem vyhrožovat. Šlo to tak daleko, že na něj museli zavolat i hlídku SNB. Při výslechu se přiznal nejen k anonymům, ale i ke zničeným skříňkám. Byl postaven před soud a vyměřeny mu tři měsíce vězení, i když si chvilku hrál na 'cvoka', jak mu poradil 'kolega' z vyšetřovací vazby Jan Výhně. Nepomohlo mu to. Psychiatři konstatovali, že jeho 'porucha' není zas taková, aby nebyl odpovědný za své činy. Cekaly ho tedy vězeňské zdi a několikatýdenní pobyt s dalšími krátkodobě postiženými 'odpůrci režimu'.
A tehdy začíná druhá etapa jeho činnosti.

Vězení
Ve vězení se tedy seznámil s několika staršími spoluvězni.
0 Janu Výhněm jsme se již zmínili. Za války v Německu působil jako hospodářský adjunkt, po válce získal stodvacetihektarový statek po Němcích v pohraničí, pak se vrátil domů, stal se starostou Orla. Na rozhraní čtyřicátých a padesátých let se dostal do rozpo ru se zákonem, když neplnil povinné dodávky zemědělských pro
duktů. Byl tu i majitel dvacetihektarového hospodářství z Rajhradic Jiří Mářa, za okupace člen Národního souručenství, který na tom byl stejně. Další spoluvězeň František Otruba, původním povoláním kovář, prošel řadou řemesel. Jeho problémem byl alkohol. Jako řidič sanitky si sedl za volant v podnapilosti, a to neměl. Byl tu za nějaký další přečin i Jan Šlambera z Nosislavi. K nim přiřadili Sixtu.
I tady se spíše diskutovalo, než plánovaly skutečné protistátní akce.
To se brzy Bohumilovi přestalo líbit. Řekl přímo, že je třeba udělat nějaký čin, který by zburcoval lidi k odporu, nebo dokonce k povstání. Napřed ho nebrali vážně, když ale svoji utkvělou představu stále prosazoval, začali jeden po druhém ustupovat a dokonce, aniž si to připouštěli, se Bohumil najednou stal i mluvčím vězňů.
Na vězeňské správě žádal náboženskou literaturu pro všechny, chtěl svého zpovědníka, návštěvu pobožností. Podle možností mu, a tím i druhým, všechno splnili. Když byl propuštěn, jeho matka se měla bachařům svěřit, že »Bohumilek to vše dělá proto, že se přípravuje na službu boží".
Deset dnu před propuštěním se Bohumil Sixta rozhodl zaútočit na spoluvězně, Fiekl jim otevřeně, že chce založit protistátní skupinu. Byli zaskočeni, ale neodporovali. Nakonec se dohodli na jejím zřízení, i když si většina z nich myslela, že po propuštění se nikdy již nesetkají. Bohumil jim však už tehdy řekl leccos. Především to, že se budou jmenovat Svobodná garda, že si budou muset sehnat zbraně, proto budou muset přepadnout úřadovnu SNB v Židlochovicích. Pak obsadí poštu a ONV, rozhlasem vyzvou obyvatelstvo ke shromáždění na náměstí, uskuteční soud s funkcionáři a komunisty, při tom nikoho nebudou šetřit - Bohumil sám vypracuje seznam těch, kteří budou odsouzeni - nakonec se dají na pochod do Brna a letáky vyzvou obyvatele k tomu, aby se připojili. Tak od komunistů vyčistí část Moravy a dají znamení jiným, aby postupovali stejně.
Fantastický plán ty čtyři další zaskočil. Byl však přednesen s takovým zaujetím, že neprotestovali. Když pak Stanislav řekl, že ke shromáždění prvních zbraní, k tomu, aby sehnali daíší spolupracovníky, potřebují rok, mávli rukou a každý z nich si myslel: Co bude za rok. Mýlili se však, když se domnívali, že Bohumil Sixta jim dá pokoj.

Příprava
Bohumil Sixta již brzy po propuštění své starší spoluvězně zapojil do činnosti. Úkol za úkolem se jim řítil na hlavy. Vykrucovali se, mnohé plnili velmi laxně. Kolem toho hlavního - ozbrojit se - jako by chodili po špičkách. Proto Bohumil se rozhodl jít do akce sám. Zbraň si chtěl získat stůj co stůj. Kde jí však sehnat, aniž by sám sebe vystavoval nebezpečí? U újezdního tajemníka Moučky. A tak se jednou světlíkem dostal k němu do bytu a sebral pušku a náboje.
Nechme o tom vyprávět přímo Josefa Moučku (zapsal František Vrbecký):
»By! jsem s manželkou v kině a když jsme se vrátili, měli jsme v bytě spoust. Sláma z postelí byla rozházená po podlaze, v kuchyni všechno přeházené, skříně zotvírané, zloděj tam musel řádit jako pominutý. První, co mě tenkrát napadlo, bylo, že někdo hledal stranická průkazy, které jsem v té době měl doma. Ne, stranické průkazy byly na svém místě. Jako člen Lidových milicí jsem měl doma pušku a pistoli. Puška i s náboji byla pryč. Zloděj vyskočil oknem -«
První zbraň tedy Svobodná garda měla. Druhou získala vzápětí. Jan Výhně se pochlubil pistolí a kontaktem na opata znojemského kláštera, jenž by prý mohl - v případě nutnosti - dopomoci členům skupiny k útěku do zahraničí. Skupina získala i nového člena, osmkrát trestaného Josefa Piskáčka, s nímž se Bohumil v listopadu 1949 chtěl dostat do zahraničí, aby sdělil tamním 'přátelům', že připravují převrat. Jenže přejít hranice pro oba nebylo právě jednoduché. Neznali kraj, nevěděli o hraničních hlídkách a když narazili na první z nich, nechali se zadržet a pak i odvézt do Českých Budějovic k výslechu.
Sixta, po zkušenostech z prvního zatčení, opět hrál pomateného. Pozorování v Brně nevyhrál, ale psychiatři usoudili, že jeho náboženský fanatismus a romantismus s tím spojený ho sice neomlouvá, ale také snižuje plné chápání důsledků. Takže potrestání je spíše symbolické. A tak už počátkem roku 1950 je opět na svobodě a znovu se vrhá do organizování. Za 580 korun kupuje od jednoho občana z Velkých Němčíc pistoli, píše výhružný dopis agronomovi Aloisů Huiíkovi a připravuje velkou letákovou akci. K tomu však potřebuje cyklostyl. Ví, že jeden se nalézá na jejich faře. Jde tedy za farářem a prim o mu řekne, že chce rozmnožovat letáky. Farář se zhrozí a vymluví se na to, že přístroj je rozbitý. Protože však agitace pro družstva pokračuje, rozhodl se jednat. Na 5. listopad 1950 svolává do domku Jana Šlambery své věrné. Tady se naplno hovoří již o ozbrojených akcích. Nutno říci, že členové Svobodné gardy neoplývali nadšením a když Bohumil začal hovořit o postřílení příslušníků SNB ze Židlochovic, poněkud se stáhli, Sixta však měl svůj plán, sdělil jim pouze, že v příštích dnech provede první akci a ceká. že už dál půjdou ve všem společně. Neprotestovali. Měli přece zájem, aby družstva nevznikala, ale zároveň se báli případných rizik.
"Nejdřív získáme zbraně,« měl jim říci Sixta, »potom vyzveme občany rozhlasem, že se ujímáme vlády. A oznámíme, že všechna jejich vynuceně slepovaná družstva rozpouštíme. Infomiujte své známé, aby byli připraveni. Já se vám ozvu -«
Přítomní se tedy rozhodli čekat.

Začátek akce
Po několika dnech se Bohumil Sixta ohlásil na židíochovické stanici. Chtěl mluvit s velitelem. Prý má něco mimořádně důležitého ke sdělení. Ten však nebyl přítomen, a tak Síxtu přijímá mladší strážmistr Ladislav Lebduška, který mě! v onen den službu, Bohumil Sixta začal, jak nám potvrzuje ve své knize František Vrbecký, velmi překvapivě. Přiznal se Lebduškovi, že on to byl, kdo rozbíjel v Nosi-slavi vývěsní skříňky, že také z pomníku Rudé armádě sňal státní znak Sovětského svazu. Pro mladšího strážmistra to byl šok. Reagoval otázkou: »A to nám všechno jako jdete oznámit?«
Sixta byl připraven. »Ale kdež, já si svoje poctivě odseděl. Přišel jsem vám říct, že jsem o sobě moc a moc přemýšlel. Všechno to, co jsem proti vám dělal, byla z mé strany klukovina. A chci to nějak odčinit, soudruhu. Proto jsem tady Pak se svěřil, že zná držitele ilegálně držených zbraní. Má tady prý dokonce pro Bezpečnost vypracovaný seznam a vyndá! list s řadou jmen. Byli na nich i členové jiných ilegálních a pro Sixtu konkurenčních skupin, ale i lidé, kteří nikdy žádnou zbraň neměli a z nich někteří dokonce nastoupili v oněch dnech na vojenskou prezenční službu a, podle Sixty, bude je těžké okamžitě najít. Potřeboval jen krátký čas a ten, alespoň se domníval, tímto způsobem získává. Zatímco mladší strážmistr procital seznam prohlížel si Bohumil místnost a uvažoval, kde asi jsou zbraně.
Když se rozloučili, oba byli nespokojeni. Sixta proto, že se mu nepodařilo zjistit, kolik vlastně je na této služebně zaměstnáno příslušníků, Lebduska proto, že nepostřehl, oč vlastně Sixtovi jde, a že mu o něco šlo, o tom byl přesvědčen. Ještě tentýž den si mladší strážmistr prolistoval spisy Bohumila Sixty. Stále víc mu na jeho návrhu na spolupráci něco vadilo.

Krvavé úterý
Sixta byl o krok napřed. Věděl, co on a jeho skupina udělá. Skutečná akce začne, tak se rozhodl, momentem překvapení a 'veřejnou demonstrací'. Pak budou následovat další činy. Domníval se, že se mu podaří vylákat všechny pracovníky židlochovické Bezpečnosti za město a tam je postřílet. Jeho Svobodná garda následně pak obsadí policejní stanici a ovládne hlavní budovy města.
Co všechno svěřil svým druhům, nebylo jasné. Ti se později snažili, seč mohli, veškerou vinu svalit na Sixtu. Že ale přece jen o mnohém věděli, dosvědčuje jejich připravenost k akci a vzkaz -heslo -, které dva dny před ní dokonce písemně dostal Jan Výhně a měl s ním seznámit druhé: »Zařiď, aby v úterý zněly všechny zvony!«, což bylo smluvené heslo.
Vraťme se však do počátku třetí dekády měsíce listopadu roku 1950. Tehdy mladší strážmistr Lebduska iinformoval svého nadřízeného o pokračování kontaktu se Sixtou. Dostal totiž vzkaz: "Soudruhu strážmistře, mám pro vás informaci mimořádné důležitosti. Setkáme se 21. 11. mezi 13. a 14. hodinou na silnici mezi Nosi-siaví a Žídtochovicemi. Vezměte si posilu. Síxta.« Nerozuměl tomu. Ani jeho nadřízený Josef Jirák nebyl ze vzkazu moudrý. Nevěřil Sixtovi, ale co kdyby přece jen měl pro Bezpečnost zajímavý vzkaz, A možná, že se tak dozvědí, co vlastně tento recidivista chystá. Už totiž věděl, že většina informací, které Sixta předal o nositelích zbraní, se nezakládala na pravdě. Sixta podcenil rychlost práce SNB. Netušil, že už Bezpečnost odhalila jeho lži.
A tak rozhodl, že se na schůzku pojede. A nejen Lebduska. I on, Jirák, se schůzky účastní. Alespoň Bohumila Sixtu pozná. A možná, že se i dozvědí, proč tento náboženský fanatik jim předal seznamy většinou poctivých lidí, kteří se zbraněmi neměli nic společného anebo je měli oficiálně přihlášené.
Bohumil Sixta vyjel z Nosislavi něco po poledni na kole. Sebou měl těžkou pistoli belgické výroby. Tížila ho. Navíc chtěl vědět, zda není sledován. Proto zastavil po čtyřech kilometrech a rozhlížel se kolem. Nikde nikdo. Na jednom místě zastavil, schoval kolo a sám se skryl za velký strom. Věděl, že židlochovická Bezpečnost má tudora, čekal tudíž vůz této značky.
Ve 13.20 se auto objevilo. Byli v něm tři muži. Řídil ho Vlastimil Sojka, uvnitř byli i Lebduška a Jirák. Sixta vystoupil ze svého úkrytu. Řidič chtěl před ním tudor zastavit. Pomalu brzdil. Podle pozdější výpovědi Josefa Jiráka stačil se jen zeptat: "Pozveme ho dovnitř?" a pak to všechno začalo.
Bohumil Sixta skočil před kapotu tudora. Vlastimil Sojka okamžitě dupl na brzdy. Zastavil těsně před ním. Snad si i myslel: »Co blbne?" Než se však stačil vzpamatovat, mladík měl v ruce pistoli a začal střílet. Přes sklo zasáhl Sojku. Ten rozhodil ruce, vykřikl bolestí, přesto však se pokusil dostat z vozu. Podařilo se mu to. Vypadl na silnici a zřejmě se snažil sáhnout pro svou zbraň, Ti dva vzadu se stačili jen skrčit. Mladík, jako by na tuto chvíli čekal. Znovu řidiče několikrát zasáhl. Mezitím však střílel už z boku automobilu, bez většího míření do vozu, kde na zadních sedadlech seděli zbylí příslušníci. Vše šlo tak rychle, že jen Lebduškovi se podařilo vytáhnout zpod paže pistoli. Vystřelil několikrát také bez míření, ale neúspěšně. Pak zvedl hlavu, aby na útočníka mohl přesně namířit. Tak však Sixtovi poskytl terč. Střelil mu přímo do úst.
Co si o těchto chvílích pamatoval Josef Jirák, vyprávěl Františku Vrbeckému:
"Bylo to něco absurdního. Ta surovost nás šokovala. Na několik vteřin jako by mi strnulo tělo. Sixta oběhl auto a střílel na nás zezadu. Byly to vteřiny. Ucítil jsem palčivou bolest za krkem. Sehnul jsem se a oběma rukama se přidržoval opěradla. Před očima se mi udělalo temno. Uvnitř vozu o něco brnkla střela a já měl ruku samou krev. Ještě si pamatuji, že jsem zahlédl svůj prst, jak mi visí na ždíbku kůže. To mě na chviličku vzpamatovalo. Zoufale jsem se snažil vytáhnout pistoli, kterou jsem měl za pasem, ale neměl jsem už žádnou sílu. Údery do hlavy mě znovu probraly. Nejdřív jsem slyšel slova: ' Ve jměno Boha a svobody,' a pak jsem ucítil tupý úder. Ano, vrah mě chtěl dobít přes okénko pažbou. Nedovedu si to vysvětlit, ale s každým tím úderem, jako by se mi vracelo vědomí. Zvedl jsem hlavu. Vzpomínám si přesně, že jsem oběma rukama chytil Six-tovu prostrčenou ruku a jako páku jsem ji tlačil dovnitř auta. Sixta výkřik! bolestí a jeho těžká pistole mi spadla k nohám.
Dnes už nedokážu odhadnout, jak dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil pravý stav věci. Láďa Lebduška seděl v jakési nepřirozené poloze a chroptěl. Vypotácel jsem se z auta. Sojka ležel na silnici a slabounce sténal. Z jeho těla už unikal život. Rozhlížet jsem se, co dělat dřív, a jako na zavolanou jelo osobní auto. Mávám, aby zastavilo. A představte si, jaké štěstí, za volantem seděl kněz.«
Přeskočme kousek ze zachyceného vyprávění. Kněz sice zastavil, ale vzápětí ujel. Teprve další auto, pivovarský náklaďák a v něm dva chlapi pomohli. Zajistili i příjezd doktora a sanitku. U Jirákových kolegů však lékař mohl konstatovat jen smrt. O Jiráka pak po převezení do nemocnice museli dlouho bojovat na sále.

Převrat se nekonal
Bohumil Sixta po ztrátě své hlavní zbraně se okamžité dal na útěk. Snad si i myslel, že dal signál k povstání, což by mělo stačit. Jenže to nepočítal s reakcí obyvatel regionu. Okamžité po rozhlasovém zveřejnění zprávy se zvedla vlna odporu proti útočníkovi. Zaznamenali ji i členové Svobodné gardy a místo toho, aby obsadili radnici a další místa v Židlochovicích, rychle se zbavovali zbraní a dalšího materiálu, jenž by je mohl usvědčit ze spolupráce se Sixtou. Ten se však do Židlochovic nevrací. Skrývá se porůznu a nakonec se rozhoduje k přesunu na Slovensko. Bezpečnost přichází na každé místo jeho skrytu vždy o chvíli později. Daří se jí však zadržet celou jeho partu. Shodné sice vypovídají, že o vražedném útoku nic nevědí, ale přiznávají se ke spolčení. Ani důvody, proč shromažďovali zbraně, se jim nedaří bez pochybností vysvětlit. Nakonec se i z jejich výpovědí, dokázal sestavit obrázek. Plánované ovládnutí 2idlochovic a tažení na Brno pracovníkům Bezpečnosti sice připadalo naivní, ale nepochybovali o tom, že takový byl Sixtův plán, jenž měla společně s ním uskutečnit Svobodná garda.
Bohumil Sixta zatím, když nenalezl způsob jak se dostat přes naše západní hranice, si to namířil do Polska. Chtěl se dostat do Gdaňská, pak dále do Štětina a tady tajně na některou z lodí. Jenže skončil na obyčejném průvodčím, jenž na něm požadoval průkaz. Když jej neměl, vyvedl ho z vlaku, Sixta měl však štěstí. V množství lidí na nástupišti se mu podařilo utéci. To při něm nestálo ve Štětině. Tady ho zadržela hlídka polských policejních orgánů. Netrvalo dlouho, aby věděli, koho to zadrželi. A tak se Bohumil Sixta znovu objevil, tentokrát s eskortou, na jižní Moravě.
Stojí za zaznamenání, že po odsouzení Sixta požádal o setkání s Josefem Jirákem. Ten váhal. Pak nakonec souhlasil. Františku Vrbeckému později se také o tom zmínil:
»Chce před smrtí ulevit svému svědomí, omluvit se, říkal jsem si. Tak jsem do čety šel. Sixta stál a díval se na mě. Potom začal plakat.
'Prosím vás, neproklínejte mě - On by mně to neodpustil,' držel si hlavu v dlaních. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, koho tím myslí. To mě dohřálo. Povídám: 'Tak proto jsi mě volal? Došlo ti konečně, že jsi zabil nejen mé spolupracovníky, ale taky táty od dětí? A myslíš, že ti ta děcka odpustí? Od koho to žádáš spravedlnost? Jaký je vlastně ten tvůj Bůh, že se může dívat na takový zločin? Sixta po mých slovech nic neřekl.
Co zbývá ještě dodat? Členové Sixtovy skupiny bylí také odsouzeni. Jejich tresty byly relativně mírné. V roce 1968 se však pokusili o nový proces. Šlo přece o peníze za rehabilitace. Soudce pozval i Jiráka. Chtělo se na něm, aby dosvědčil, že Sixta byl spolupracovníkem Bezpečnosti orgánů a jen se vymkl řídícímu orgánu. Jakýsi znalec dokonce tvrdil, že se vůbec neví, zda Jirákovi spolupracovníci byli vůbec na silnici zastřeleni, neboť v materiálech prý chybí výpovědi hodnověrných svědků. Jirák byl tedy, podle této verze, nehodnověrný. Nenapínejme dál. Soud členy Sixtovy skupiny nakonec zprosti! viny a mohli žádat o odškodnění. Asi by ho i dostali, kdyby vyšší instance se nepostavila proti. Ale to je již jiná kapitola.

• < Předchozí
• Další >