"Oběti komunismu"-Řezáč

Podrobnosti

Vytvořeno 9. 10. 2007

Twitter

Jiří Řezáč a Jaroslav Sirotek byli při svém prvním teroristickém činu mladí. Synové ze statků, kteří ještě nedávno jako stoupenci organizace 'katolické mládeže' se právali se členy GSM v zákoutí hospod a pokládali to za hrdinský čin. Pak přisel únorový zlom. Myšlenka na obnovu organizace mladých katolíků vzala za své. Bylo třeba jít jinou cestou. Ti dva si vybrali cestu teroru a destrukce. Když uskutečnili svůj první čin, byli již dospělí a plně si uvědomovali, oč jde. To bylo tak:

Koncem roku 1948 se rozhodli vykonat akce, jež by, podle jejich názoru, zastrašila vesnické obyvatele, aby nepodlehli agitaci pro vstup do družstev a navíc 'odstraněním' nejvýznamnějšího funkcionáře, jak se alespoň domnívali, ve svém okolí, by zaseli mezi lidmi strach a tudíž odpor k myšlence združstevnění. Začali shromažďováním zbraní (bylo po válce, ještě mnoho zbraní a munice bylo mezi idmi}, sehnali samopal, pušku, dvě pistole a několik ručních granátů a 29, dubna 1949 mohli uskutečnit svou první akci.

První akce
V onen den v nechvalické hospodě se měli sejít zdejší rolníci, aby jednali o případném založení družstva. Tomu, podle názoru obou dvou mladých mužů, se muselo zabránit. Vzali zbraně, rozhodnuti je v případě potřeby použít, a vydali se směrem ke zmíněné vesnici. Před vsí vedly dráty vysokého napětí. Vzali tedy provaz, hodili jej přes ně a pak nahoru posunuli měděný drát, který při styku se zemí způsobil zkrat. Vesnice se ocitla ve tmě. Úkol byl splněn. O družstvu se v ten den nejednalo.
Další akce měly následovat. Tehdy ale již šlo o život. Cílem byl tajemník z Bratříkovic Stanislav Cihák, který byl znám coby velký bojovník za družstevní myšlenku. Právě on jezdíval po vsích, agitoval, zval brigády z průmyslu, dokázal mnohé vysvětlit. On, rozhodli Řezáč se Sirotkem, musí být zlikvidován. Proto 10. května 1949, když se vracel zase z jedné takové schůze, si na něj počíhali a přes cestu, kterou se musel vracet domů, natáhli do výše hlavy jedoucího cyklisty drát. Jenže nepočítali s tím, že při dešti bude Cihák skloněn nad řídítky, aby dal co nejméně prostoru dešti a co nejrychleji se dostal domů. Neúspěch je neodradil. Po několika dnech si útok zopakovali, jenže už jinak. Počíhali si na něj v jednom méně přehledném místě a v rukou samopal a pušku se rozhodli čekat. Tentokrát tajemník Cihák jel na motocyklu a vezl s sebou účastnici jednání Marii Dvořákovou. Když oba byli asi třicet metrů před Řezáčem a Sirotkem, začali útočníci střílet. Jen nezkušenost nezpůsobila motocyklistovi a tandemistce smrt. Díky poruše na samopalu a duchapřítomnosti Čiháka, který se sklonil nad řídítky a přidal plyn, se ztratili z jejich střeleckého úhlu. Bezpečnost, vyšetřující útok, v té chvíli ještě nenašla nic, co by je zavedlo k útočníkům. Tehdy však poprvé se v šetření objevilo jméno Černý lev, které těsně před útokem si muži dali jako svůj krycí název a zároveň napříště mělo být známkou jejich činů.

Útoky na sekretariáty
Napřed bylo odložení nepotřebného samopalu. Jenže samopal potřebovali. Od kohosi se dozvěděli, že jeden truhlář z Petrovic má jeden schovaný od války. Pokusili se ho získat. Nepodařilo se to však, a tak jednoho dne zaútočili na jeho dům. Devět střel zarytých do domku našla při vyšetřování Bezpečnost. Oba útočníci však neuspěli a diletantsky provedený útok museli rychle ukončit
Protože se jim však zdálo, že letáky a výhrůžky podepsané Černý lev, varující před spoluprací obyvatel s Bezpečností, byly příliš málo, rozhodli se pro větší akce. Tou první mělo být napadení sedlčanského sekretariátu KSČ, což mělo odradit obyvatelstvo před jakýmikoli kontakty s komunisty. Tehdy už Řezáč se Sirotkem nebyli sami. Do skupiny přibyl Bohumil Šíma, syn bývalého majitele pily a dalších několik členů. Většina z nich však nevěděla o záměrech obou vůdců. Jen Šíma se účastnil nejdůležitějších akcí.
3. července 1949 byl tedy jejich 'Den x'. Tehdy s plechovkami od konzerv plnými ekrazitových náloží, s rozbuškami a zápalnou šňůrou, vše zalito cementem, se večer vydali do Sedlčan. Bylo s podivem, že je cestou nikdo nezastavil, protože oproti předpisu na motocyklu řízeném Šímou vezli se oba s plnými aktovkami, v nichž ukrývali nálože.
K budově okresního výboru se jim podařilo dostat bez potíží a vsunout nálož do jedné z kanceláří. Pak zapálili šňůru a rychle zmizeli pryč. Výbuch byl veliký. Pro pracovníka, jenž v té době byl na sekretariátě, bylo štěstím, že v té chvíli byl v jedné z vedlejších, vzdálenějších kanceláří. Výbuch totiž zdemoloval nejen vybranou místnost, ale vlastně i ty vedlejší. Pyrotechnik odhadl, že jeho smrtící síla byla sto až sto dvacet metrů.
Pátrání po útočnících nikam nevedlo, i když v letákové aktivitě skupina pokračovala dál. Řezáčovi a Sirotkovi se však i toto jevilo jako otálení a začali uvažovat o dalším útoku. K němu došlo 13. respektive 14. května 1950. Tehdy na milevském sekretariátu KSC službu -

Štábní strážmistr
Představme si i dalšího z aktérů našeho příběhu. Je jím štábní strážmistr Josef Skopový.
Bylo mu dvacet, když se v roce 1945 přihlásil k SNB. Do té doby pracoval - od svých čtrnácti let - jako kočí na schwarzenbergském velkostatku na Orlíku. Otec totiž zemřel a na něm a jeho bratru Václavovi ležela od té doby celá péče o rodinu. V září 1945 se dostal do výcvikového střediska SNB v Železné Rudě a brzy patřil mezi nejúspěšnější. V květnu 1947 byl přemístěn do útvaru SNB 9600, který střežil naše hranice před pašeráky a vlastně i před zbytky banderovských band, které se chtěly probít na Západ. 1. září 1948 ho přesunuli do útvaru HRAD, jenž předcházel vytvoření Hradní stráže. Oženil se však, získat byt v Praze bylo beznadějné, a tak požádal počátkem roku 1949 o převelení do Písku, aby byl blíž domovu. Měl smůlu, Písek to nebyl, přesto do jižních Cech se přece jen dostal. Jeho služebnou měl být Kostelec nad Vltavou a ten tehdy do okresu Milevsko. Bylo 13. května 1950, tehdy měl právě službu na milevském sekretariátu, který od několika útoků ozbrojených skupin, stejně jako budovy orgánů státní a místní moci v okresních městech, nádraží a další významné instituce hlídali příslušníci SNB. To datum jeho i Řezáče, Sirotka, Símu a další členy Černého Iva spojuje.

Smrtelný útok
Službu štábní strážmistr nastoupil odpoledne třináctého. Až do večera podle záznamu v protokolu, psaného o den později na okresním sekretariátu, bylo docela živo. Teprve navečer začínal být klid, protože pracovníci sekretariátu se rozjížděli buď domů, nebo na schůze. Když se ocitl konečně sám, tak zřejmě obešel budovu, zkontroloval, zda jsou zavřená okna, prohlédl, zda v některé kanceláři se nesvítí a není-li zapnut vařič, pak šel do vrátnice, možná, že si i četl. Později podle předpisu znovu obešel budovu a - Něco po půlnoci musel zaslechnout řinčení skla, jak se někdo dobýval do zadního traktu. Vyběhl, což potvrdila poloha jeho nalezeného těla.

Nestačil se však dostat na místo, kde předpokládal vniknutí. Výbuch totiž otřásl budovou. Než si stačil uvědomit, co se děje, padly na něj trosky jedné ze stěn. Podle potvrzení lékaře, ztratil okamžitě vědomí. Ještě však žil.
V těsném sousedství sekretariátu bydlel Václav Svoboda. I on byl třináctého na schůzi. Vrátil se asi v deset a nemohl usnout. Proto si vzal knížku a četl. Výbuch ho donutil vyskočit z postele, vyběhnout na ulici a poté do budovy sekretariátu. Strážmistra našel pod troskami. Snažil se ho vyprostit a odnést dál na chodbu. Společně se strážníkem, který uslyšel detonaci, když procházel spícím městem a okamžitě spěchal k sekretariátu, pak vnikl dovnitř a uviděl Svobodu se zraněným, strážmistra odnesli přes náměstí k doktorovi Jachnovi. Ten mohl jen potvrdit, že Skopový je mrtev.
Obyvatelům domu bydlícím v druhém patře se naštěstí nic nestalo, jen jejich majetek byl silně poškozen. Pyrotechnici však konstatovali, že to byla skutečně jen náhoda, stropy budovy a nosné zdi totiž překvapivě výbuch vydržely.
Po vrazích se však slehla zem a výjezdová skupina, která dorazila brzy na místo, stopy již nedokázala zachytit. Nepochybovalo se však, že jde o akci skupiny Černý lev.

Smrtelný útok II
Jak akce z pohledu vyšetřujících orgánů okamžitě poté proběhla, tedy víme. Jak ale proběhla z pohledu útočníků, se Bezpečnost dozvěděla teprve po zatčení hlavních protagonistů.
Především nedlouho před útokem se podařilo získat několik dalších členů, mimo jiné i zkušeného střelmistra. Získat trhaviny v té době nebylo také velkým problémem. A tak vznikla nálož, jež pro policejní pyrotechniky znamenala, že Černý lev se posunul k profesionalitě. Bomba se skládala z náloží ekrazitu, dělostřeleckého prachu a pěti fosforových střel do protitletadlového kulometu. To všechno bylo uloženo do pouzdra a navíc obloženo dvéma ručními granáty s rozbuškami, k nimž vedla zápalná šňůra.
Další bylo na Řezáčovi a Sirotkovi, které na kraj města měl dovézt Šíma. Přes pole se oba dostali na dvorek sekretariátu, poté přelezli nízkou zeď a našli předem vytypovaná okna zasedací místnosti, kde chtěli - aby byl účinek co největší - odpálit výbušninu, ač věděli, že v druhém patře bydlí několik rodin a v přízemí je příslušník SNB, který střeží sekretariát. Toho také, jak později potvrdili, skutečně zahlédli. Později se měli dozvědět, že v oněch bytech žili lidé i s malými dětmi.
Nálož dopravili dovnitř, zapálili zápalnou šňůru a stejným způsobem, jak se sem dostali, spěchali pryč. Výbuch je zastihl cestou, ate to už směřovali k vozidlu, aby se co nejrychleji dostali z místa. Věděli, že okamžitě po výbuchu nebude nikdo schopen po nich pátrat.
Teprve o několik hodin později skutečné byla na ministerstvo vnitra doručena zpráva: "Dne 14. května 1950 o 0.20 hodin vybuchla v budově Okresního sekretariátu KSČ v Milevsku kombinovaná nálož vojenského střeliva, kterou neznámý pachatel hodil do zasedací místnosti okresního sekretariátu -«

Cesta k odhalení
Po této akci se teroristé z Černého Iva na čas odmlčeli. Báli se prorazení. Teprve po roce se Sirotek odvážil samostatné akce. Pokusil se vykrást skladiště Svazarmu v Otěnicích. Budova MNV, níž se sklad nalézal, byla však na očích, a tak zloděj byl objeden. Lidé z obce se ho snažili pronásledovat. Zabránil však dopadení výstřely z pistole. Ukrást něco se mu však nepodařilo.
Řezáč, který v té době vykonával základní vojenskou službu, byl schopen zapojit se do akcí až po svém návratu do civilu. Tehdy se oba hlavní vůdci rozhodli, že najdou spojení se Západem. Proto se Řezáč přihlásil do zaměstnání v Československé plavbě labsko-oderské a brzy začal jezdit jako lodník do Hamburku. Tady se mu podařilo i navázat kontakt s americkou zpravodajskou službou MIS a dostal první úkoly. Organizace Černý lev se měla vyvarovat destrukcím a získávat informace špionážního charakteru, které měl Řezáč dopravovat do Hamburku, získávat další spolupracovníky a kontakty. Byla mu slíbena i vysílačka. Proto se Řezáč se Sirotkem učili i rychlé užívání morseovky, k jejímu předání však nikdy nedošlo a asi ani nemělo dojít. Americký rezident v této věci byl velmi opatrný. Informace požadované zmíněnou zpravodajskou službou však do Hamburku několikrát putovaly.
Náhodná chyba znamenala zadržení jednoho z členů skupiny
a pak už vše šlo jako na drátku. Členové Černého Lva byli jeden po druhém zatčeni. Soud konaný v Milevsku vynesl tři nejvyšší tresty. Týkaly se Řezáče, Sirotka a Šímy.
Rok šedesát osm měl poprvé z těchto tří mužů udělat hrdiny. Když se nepodařilo je plně rehabilitovat, pokusili se jejich právníci alespoň zrušit usnesení o absolutním rozsudku - byl prý příliš tvrdý. Tehdy však po dlouhých soudních jednáních neuspěli.

• < Předchozí
• Další >