Ozbrojené bandy kapitálu v republikánské Francii VI.-V.republika Policejní společnost

Podrobnosti

Vytvořeno 13. 7. 2008

Twitter

Po 13. květnu 1958 se zdálo být zřejmým, že francouzská společnost je v duchovni shodě s autory násilného převratu v Alžíru, který vynesl de Gaulla k moci. Když se opět stal ministrem vnitra Jules Moch, nebyl již idolem policistů, kteří měli oči upřené na události v Alžírsku: „Policie? Věděl již od 13. května, že s ní nelze počítat. Onoho večera, když vyšel z Bourbonského paláce, viděl defilovat policisty a inspektory jak vypískali poslance. Slyšel zajisté též výkřiky „Smrt židům". Oněch 20 000 městských strážníků v Paříži je povětšině získáno hnutím komisaře Didesce pro autoritářský režim.

Záhy, po příchodu de Gaulla k moci, nebylo vhodné dovolávat se základních práv člověka, tím spise práv Alžířanů. Od podzimu 1960 jsou první velké manifestace za nezávislost Alžírská hrubě potlačeny. Snadněji vykonávají statisíce mladých Francouzů svou vojenskou službu v alžírském pohoří Aurěs, kde je jejich důstojníci učí, jak rozbíjet ony „kmeny fíkovníků" necitlivé na civilizaci.
Aby se lépe zkrotily bojovné rozmary Alžířanů ve Francii, rozhodl se policejní prefekt Papon zavést, počínaje 5. říjnem 1961, zákaz nočního vycházení Alžiřanů, Tím krutě trestal tuto, již tak oslabenou, populaci. Byla to dobře promyšlená provokace. A vskutku od 1. ledna do 31. srpna 1961 bylo zabito více než 450 Alžířanú. Ve skutečnosti byli chladnokrevně zavražděni.
V takovémto klimatu musel zákaz vycházení jen vyvolat odvetu.
17. října 1961 odpovědní činitelé francouzské federace Fronty Národního osvobozeni (FLNA) vyzývají Alžířany k mírové manifestaci v Paříži. Během tohoto večera, tváři v tvář desítkám tisíc svátečně oblečených Alžířanú, kteří přišli „důstojně" protestovat proti podlému rozhodnutí, se policie odvázala s vražednou divokostí.
Dvanáct tisíc osob bylo zatčeno a namačkáno na sportovním parku Porte de Versailles, dále v prostoru Veletržního paláce uprostřed seřaďovacího nádraží ve Vincennes, ale i na samotném dvoře policejní prefektury, kde se zabíjí pod samotným dohledem prefekta Papona. V ulicích Paříže dochází k honu na Araby a z mostů jsou do mrazivého chladu noci, shazovány desítky Alžířanú do Seiny.
Tento masakr popřený prefektem Paponem a ministrem vnitra Rogerem Freyem před městským a parlamentním shromážděním, je ale zřejmý a neoddiskutovatelný.
1GS provedla průzkum a dala diskrétně na vědomi, že bylo 140 mrtvých. Ze své strany Francouzská federace FLN uvádí víc než 250 mrtvých a asi 400 zmizelých. Tato represe vešla sotva ve známost pařížského obyvatelstva, protože značný počet médii o těchto jatkách pomlčel.
Naštěstí jsou vzácní svědci, kteří se odvážili připomenout tuto událost. Odvážný fotograf Eiic Kagan, brázdí Paříž v průběhu této pekelné noci a poskytuje nakonec nemilosrdné dokumenty, které tisk s výjimkou Liberation, Humanité-France-Observateur a Témoignage Chrétien, nepoužije.
Zapomnění udělá své, a veřejné mínění si uchová v paměti jen smrt osmi komunistických aktivistu zavražděných při manifestaci dne 8. února 1962 v metru Charonne. Všichni to byli Francouzi, to je pravda.
Policejní stát. V Páté Republice se vyvíjí zcela přirozeně policie souběžně se SAC, kde ničemové navštěvují muže z gaullistických služeb. Můžeme vidět v neblahé aféře Ben Bárka v roce 1965, jak aktivní činovnici SDEC pracují v partnerství s muži z prostředí, jako kdyby šlo o dávný zvyk.
Ve stínu těchto ničemů se nacházeli bývalí členové Carlingue (francouzské Gestapo), a dokonce prefekt Papon, který jako i jiní „kryl" tuto ohavnou operaci.
Je to opravdu v květnu a v červnu 1968, kdy francouzská policie a četnictvo rozvinou naplno svůj talent. Již 3. května 1968, po vstupu CRS na Sorbonu, se pořádkové síly rozzuří a napadnou studenty, jako by šlo o opravdové nepřátele. Během šesti týdnů v průběhu manifestací jsou tisíce Pařížanú bez milosti zmláceni obušky a napadeni bojovým plynem. V mnoha dalších městech tomu není jinak.
Kdo muže dnes vědět, kolik z nich utrpělo následky, z nichž se nikdy zcela nedostali. Policie mlátila obušky na ulicích, tloukla hochy i dívky upadlé na zem, mlátila obušky a mučila Často i na policejních komisařstvích. To byla válka.
Od června 1968 do března 1974 žije Francie pod vrchním velením Raymonda Marcellinaje v téměř trvalém stavu obležení. Během tohoto období se opravdové středisko moci nachází na ministerstvu vnitra. Vše, co představuji aktivní síly Francie za lidská práva, je podezříváno z protistátního odporu a násilně, s co největší přísností, potlačeno. Nelze již psát, veřejně se vyjadřovat, publikovat, natáčet filmy, hrát divadelní kusy nebo dokonce často i malovat bez ostražité kontroly Raymonda Marcellina. Policie a v jejích službách pracující spravedlnost, reagují na sebemenší zahlučení v lyceích i na Universitách.
Francie je ve velkém nebezpečí že se stane policejním státem. Policejní stát všechny sleduje i při sebemenším pohybu. Francie je jednou z demokratických zemí, kde jsou nejpočetnější pořádkové síly.
Má k dispozici:
- víc než 120 000 policistů (ministerstvo vnitra), z nichž asi 18 000 jsou členy CRS
- 95 000 četníků z nichž asi 15 000 mobilních četníků (ministerstvo armády)
- 20 000 celníku (ministerstvo financí), kteří se příležitostně chovají jako CRS nebo mobilní četníci.
Je třeba přidat k těmto klasickým pořádkovým službám 12 000 obecních policistů. Ve velkých městech jako Paříž působí stovky kontrolorů dopravy obecně velmi represivním způsobem za pomoci mužů ze Skupiny ochrany a bezpečnosti sítě (GPRS) vybavených obušky a slzotvorným plynem. Dále nelze zapomenout, že jsou zde soukromé hlídací společnosti často ve spojení s policií, hlídači nemovitostí a četní policejní agenti ať již placení nebo dobrovolní, jejichž počet nelze vyjádřit. Za několik let, se zmizením povinných odvodů do armády, bude mít státní moc v rukou profesionální armádu asi o 250 000 mužích, připravenou vykonat libovolné represivní poslání.
A tak ještě jednou. Francie není policejním státem, dosud ne, ale francouzská společnost je citlivější na čistotu ideologií, než na četná porušování lidských práv.
Aniž bychom činili narážku na schopnosti policie - potlačovat, je třeba také konstatovat nevyváženost v náboru policistů a výchově policejních funkcionářů. Rovněž kritéria výběru, jež jsou uplatňována, jsou nespolehlivá. Je tedy jisté, že již nejméně patnáct let je výběr prováděn mezi těmi, kteří se obávají nezaměstnanosti, a jsou ochotni potlačovat své současníky. Až do roku 1950 trvala výchova policisty méně než měsíc a úroveň náboru se nacházela na úrovni školního vysvědčení. Policie nebyla příliš hrubá mimo represivních poslání. Dnes trvá policejní škola jeden rok a noví policisté, všichni na úrovni maturity nebyli nikdy tak rasističtí, tak zaměření na sex a násilní. Policista se změnil ve vykonavatele spravedlnosti, což není jeho funkce, ale Spravedlnost je dobrou matkou úchylných policistů...

Maurice Rajsfus
Mauríce Rejsfitsje autorem dvaceti dvou knih hlavně věnovaných represivním systémům. Poslední vydané tituly: Mai 68, souš les pověs, la répression (Le Cherche midi éditeur, 1998) a En gros et en ditail Le Pen au quotidien (Paris-Mědiíerranée, 1998)
Je předsedou observatoře veřejných svobod, která publikuje měsíční zpravodaj Quefatí la police''
Je jedním ze zakladatelů sítě Ras l 'Front.

• < Předchozí
• Další >