Ozbrojené bandy kapitálu v republikánské Francii II.-Masakr komunardů

Podrobnosti

Vytvořeno 4. 7. 2008

Twitter

Vzhledem ke zkušenostem, které znepokojená buržoasie získala z prudké reakce pařížských dělniků v červnu 1848, své represivní prostředky při rozdrcení Pařížské Komuny v květnu 1871, ještě zdokonalila. Byl to jen další důkaz odhodlání republikánských politiků zajistit klid ekonomickým bosům. A to i za cenu, že poslali na smrt ty dělníky, kteři zajišťovali kapitál i  prosperitu. Armáda a policie, které se snažily Pařížskou Komunu zlikvidovat, vedli s Pařížany účinnou válku. (Válku, kterou si tak nepřály vést proti Prusům).

Ničivá zuřivost se stávala postupně v posledních dnech smrtonosnou a to i poté, co padly poslední barikády: „...Všude se střílelo, na rohu ulic, v řadě domů, na zbořeništích, všude, kde se našla zeď, k níž by se dostrkaly oběti. Spodní nábřeží Seiny bylo svědkem krutých masakru. Pod mostem Pont-Neuf se střílelo plných osm dnů."
Za vítězstvím, zajištěným pro Thierse a versailleské, byla zvůle zabíjet. Jestliže se za války zajatci nestřílejí, není tomu tak u vnitřního nepřítele. Pro něho není slitování. Maxime Wuillaume uvádí:
„Tou měrou jak versaillcští postupovali, všude zřizovali ony neblahé vojenská věznice, jejichž jediným úkolem bylo zabíjet. S rozsudky se nepočítalo!"

Louise Michelova popisuje ve svých vzpomínkách vstup versailleských do Paříže jako zlý sen: „zabíjelo se v ambulancích... kulomety kosily v kasárnách. Zabíjelo se jako na honu. Byla to nelidská jatka. Ti polozabiti, kteří zůstali stát nebo běželi ke zdem, byli dobíjeni pro zábavu."
Zatímco vojenské soudy nepřetržitě zasedají (víc než 10 000 odsouzených k deportaci), pokračuje se v zabíjení pro zabíjení. Bez dalšího zdůvodňování Historik Komuny C. Talěs to přesně vyjádřil slovy: „Bvlo třeba masakrovat, aby byl klid! Nadlouho klid'""
Tato odveta vůči povstalecké Paříži je náležitě oslavována, Journal des Débaís připomínaje nedávné porážky Napoleona III, rozvíjí své zadostiučinění: „Jaká Čest! Naše armáda pomstila své pohromy neocenitelným vítězstvím!" A ještě dodává: „Ať žije pořádek, ať žije armáda, která je jeho jedinou oporou!"
Štáb této armády zvolil bezmeznou represi: „Ti, kteří uvolnili na Paříž slepou sílu teroru, dbali na to, aby krveprolití bylo co největší."
Rafinovanost nebyla bez zaujetí, jak o tom svědčí pomalý postup jednotek: „Aby to trvalo co nejdéle, aby se co nejdéle zabíjelo".
„Dne 15. června 1871 se střílelo ještě v Boulogneském lesíku. Zabíjet se přestalo až ze strachu, aby nedošlo k otravám od mrtvol."
V kostele Madeleine bylo zastřeleno 300 komunardů, 700 až 800 na náměstí Pantheonu atd.
Talěs vyprávěl po mnoha týdnech příběh malých Savojců, obyčejných pařížských kominíků, kteří byli zastřeleni jen proto, že měly špinavé ruce, mohly být prý od střelného prachu.
Vyprávěla se legenda o oněch petrolejářkach, ženách které zapalovaly v Paříži lampy: „Pak každá podezřelá žena byla prohledána. Běda té, u niž byla nalezena svíčka, zápalky, nebo nesla láhev olivového oleje, javelského louhu. To všechno mohl být petrolej. Dav ji zmlátil. Jako petrolejářka byla zastřelena jako osoba přistižená se zbraní v ruce. Takto byly zavražděny stovky žen".
Uprostřed této chladně rozhodnuté represe zaujímala vybrané místo xenofobie: „Stříleli se republikáni, protože Komuna byla republikánská. Protože, ale byla také kosmopolitní, tak se masakrovali cizinci. Věhlas Dombrowského způsobuje smrt mnoha Poláků. (...) Všichni Italové, Holanďané, Němci, byli zastřeleni, jak prohlásil jeden důstojník, který hrál v represích aktivní úlohu."
Kdo četl britský tisk té doby, jako P. O. Lissagaray mohli uvést podrobnosti opomenuté francouzskými kronikáři. A tak 28. května 1871 se generál Galiffet, hlavní střelec v popravčí četě obrací na skupinu zajatých Komunardů: „Ať ti, kteří mají šedivé vlasy, vystoupí z řady. Viděli jste červen 1848, jste tedy více vinni než ti ostatní! A dal svrhnout mrtvoly do příkopů opevnění."
Po skončení masakru Adolphe Thiers, hlava výkonné moci, telegrafuje prefektům: „Země je pokryta mrtvolami, tato strašlivá podívaná bude poučením"
Bilance sestavená Lissaragayem v jeho Histoire de la Commune (Dějiny Komuny) je jedna z nejpřesnějších: 20 000 Pařížanů, včetně žen a dětí, zabitých během bitvy; 3 000 mrtvých v policejních věznicích, ve vyřazených válečných lodích, ve věznicích Nové Kaledonie a v exilu; 13 700 odsouzených do vězení; 70 000 žen, dětí a starců zbavených jejich přirozeného prostředí. Následně po „krvavém týdnu" došlo k 400 000 udáním. Jacques Rougerie, který mohl důkladně projít historický archiv pevnosti ve Vincennes, uvádí, že z 36 909 zatčených komunardů bylo víc než dvě třetiny manuálních dělníků. Je však možné je oddělit od zaměstnanců a domácích sluhu, kteří se postavili na odpor proti versailleskym?"

• < Předchozí
• Další >