První světová válka-2.předehra

Podrobnosti

Vytvořeno 31. 7. 2008

Twitter

(1908-1909): Otázky politické nebo národnostní, které vyvstávaly na Balkáně nebo ve střední Evropě byly ještě závažnější než koloniální spory, v sázce totiž byla existence tureckého impéria, existence samotného Rakousko-Uherska a v důsledku toho i základy evropské rovnováhy. Z těchto otázek byla nejzávažnější otázka Makedonie. Provincie, jež zůstala tureckou, ale se smíšeným obyvatelstvem. Po ní dychtilo Bulharsko. Řecko i Srbsko. Dále otázka Bosny. Turecké provincie spravované Rakušany, ale obydlené Srby. Zde se začal Šířit srbsky nacionalismus. Dále otázka úžin - Bosporu a Dardanel, které Rusko uzavřené v Černém moři chtělo otevřít pro svou válečnou flotilu. Po neúspěchu na Dálném východě se ruská politika pod vedením ministra Isvolského vrátila ke svým tradičním záměrům na Balkáně.

V roce 1908 tedy vypukla balkánská krize vyvolaná tureckou revolucí Mladá národní turecká strana se zmocnila vlády a přinutila Abdul-Mamida, aby přijal ústavu. (Sultán ve snaze opět se zmocnit moci byl následujícího roku odstraněn.) Aby se učinila přítrž jugoslávské agitaci, nadekretovalo Rakousko, řízené odvážným ministrem Acrcnthalcm, anexi Bosny-Hercegoviny. Rovněž Bulharsko využilo krize a prohlásilo se nezávislým. Co se týká Izvolského. přes veškeré jeho úsilí, se mu nepodařilo získat od velmoci otevření úžin.
Anexe Bosny - porušení statutu stanoveného v Berlíně v roce 1878 - měla za následek evropskou krizi. Málem vypukla válka mezi Rakouskem a Srbskem, jehož národní snahy byly zaměřeny na anektované provincie. Rusko nespokojené se svým neúspěchem.
podporovalo Srby až do dne, kdy hrozící intervence Německa je přinutila ustoupit, stejné jako Srbsko, a uznal daný stav (1909). Nic se nezdálo odolat německé síle.

ABY SE FRANCIE MOHLA USADIT V MAROKU, MUSELA POSTOUPIT ČÁST KONGA
(1911)
Po nových incidentech v Maroku, zásluhou Němců, kteři dezertovali z Cizinecké legie, uzavřelo Německo s Francii v roce 1909 ekonomickou dohodu. Tato dohoda ale fungovala špatně. Kdvž francouzské oddíly, aby uvolnily sultána a Evropany z obklíčeni povstalců, vstoupily do Fezu (1911). Německo to prohlásilo za porušení statutu z Algécirasu a aby získalo odškodněni, vyslalo válečnou loď do Agadiru (jižní pobřeží Maroka).
Narazilo tentokrát na aktivní odpor. Anglie vyslovila svůj nesouhlas s jakoukoliv přítomnosti Německa v Maroku. Francouzská vláda (Caillaux) ale byla stoupencem mírného řešení. Francouzsko-německá vyjednávání i když přerušované válečným povykem, dospěla k dohodě - výměnou za uvolněni Maroka, postoupila Francie Německu část francouzského Konga (1911).
Místo aby dospěla k uklidnění, vyvolala tato dohoda další rozjitření vášní a francouzsko-německé rozpory se prohloubily. Německo, aby zneklidnilo své protivníky, zvýšilo tempo vyzbrojování. Francie po mnoha otřesech již nechtěla podléhat zastrašování. Ministr Poincaré, stoupenec politiky pevné ruky, upevnil novými dohodami vazby Francie s Ruskem a Anglií (1912).

Z MAROKA SE KRIZE ROZŠÍŘILA DO TRIPOLISU A PAK NA BALKÁN
(1911-1913)
V letech 1911 až 1914 se krize střídaly a Evropa jakoby zachycená do fatálního soukolí se slepě řítí do katastrofy.
Usazení Francie a Španělska v Maroku mělo okamžitě za následek usazení Itálie v Tripolisku (1911). Ale tripoliská výprava vyvolala italsko-tureckou válku (1911-1912). V jejím průběhu Italové obsadili Rhodos a souostroví Dodekanesos.
Z jedné strany vyvolala italsko-turecká válka v podstatě válku na Balkáně. Pod záštitou Ruska se vytvořilo balkánské seskupení –Srbsko, Bulharsko, Řecko a Černá hora. Oslabené Turecko bylo napadáno touto koalicí a všude bylo poráženo. Bulhaři se zastavili až 30 km od Konstantinopolc před liniemi v Tchataldja (1912).
Zhrouceni Turecka, oživilo nakonec všechny evropské i balkánské rivaly. Rakousko, pán Bosny, nechtělo za žádnou cenu Velké Srbsko, kam to značné táhlo jeho srbské poddané. Aby oddálilo Srbsko od Jaderského moře. dalo vzniknout knížectví Albánskému. Na druhé straně rozdělení Makedonie dalo vzniknout dalši balkánské válce (1913). Bulhaři se náhlým útokem pokusili rozdrtit Srby. Neuspěli však a byli sami poraženi koalici Srbsko-Řccko-Rumunsko. Bukurcšťská smlouva dala Silistru Rumunsku. Soluň Řecku, Monastir s velkou části Makedonie Srbům. Turci si uchovali v Evropě jen Cařihrad a Adrinopol.
Tato pacifikace nebyla trvalá. Mezi rakouskou politikou a srbskými národními požadavky nebyla možná žádná dohoda. Vztahy Ruska s Rakouskem a Německem se stále zhoršovaly. Všechny velmoce byly zneklidněny a znásobovaly své zbrojení (vojenské zákony z roku 1913 v Německu a ve Francii). Dospělo se do bodu, kdy každá z protichůdných skupin, majic důvěru ve své síly, byla rozhodnuta neustoupit před druhou.

• < Předchozí
• Další >