Indonésie čítá asi tři tisíce ostrovů a měla v roce 1998 řádově 200 milionů obyvatel. To z ní činí nejobydlenější zemi jihovýchodní Asie. Její hlavní město Djakarta má asi 10 milionů obyvatel. Nejdůležitější ostrovy jsou Jáva, Sumatra, Kalimantan (neboli Borneo), souostroví Celebeské a Molucké a nakonec západní část Nové Guineje nazývaná Irian. V prodloužení zeměpisné šířky Jávy je východní država ostrova Timoru, bývalé portugalské kolonie, jež je po desetiletí předmětem anexní války vedené Indonéskou armádou proti Fretilinu, domácí organizaci, jež zde založila nezávislý stát. Stát, který' je uznán a podporován veškerým domácím obyvatelstvem. (Viz stať Fašistická anexe Východního Timoru v této knize dotýkající se této otázky podrobněji.)
Název Indonésie je poměrně nedávno vytvořen a datuje se z doby těsně před první světovou válkou. Ve skutečnosti veškeré toto území obydlené z 90 % venkovany bylo obsazeno a olupováno holandským kolonialismem již od samého začátku XVII. století.
Již v roce 1602 zde zřídilo Nizozemsko obchodní společnost nazvanou "Vereenigde Oostindische Compagnie", která se měla stát v průběhu poloviny XVII. století "Holandskou společností", jež vykonávala svůj monopol nad všemi místními zemědělskými produkty - rýží, kukuřicí, čajem, kávou, maniokem, koprou atd.
Pak v roce 1799 Nizozemský stát sám nahradil tuto společnost a zřídil "Nizozemskou Indii". Zmocnil se přímo její koloniální správy a chránil holandské zájmy proti jiným kolonialistům.
Tabákové manufaktury předběhly poněkud využívání ropných ložisek.
Obyvatelstvo bydlící na těchto ostrovech a patřící k několika etnikům bylo ve své většině obráceno na islám a z menší části na křesťanství. Bylo podřízeno po dobu tří století koloniálnímu vykořisťování klasického typu zahrnující období zločinného dobývání a represe. V roce 1740 ku příkladu všeobecná vzpoura Číňanů, kteří obývali tyto ostrovy, byla utopena v krvi, přičemž byly tisíce obětí, o nichž se dnes již nehovoří.
V letech 1830 až 1870 byl koloniální přebytek odhadnut na 800 milionů florinů. Počínaje rokem 1900 až do roku 1910 se v kapitalistických zemí oficiálně hovořilo o holandské koloniální říši.
Svět byl tehdy rozdělen mezi velké koloniální říše ovládané západními státy, které mezi sebou soutěžily. Jako Francie a Velká Británie, jež se ale dovedly sjednotit, když to bylo zapotřebí, za zády podrobeného a olupovaného obyvatelstva Afriky, Asie a latinské Ameriky.
Indonéský nacionalismus se objevil v roce 1908 a rozvinul se v průběhu následujících desetiletí.
Současně se v zemi projevovaly myšlenky komunismu počínaje založením v roce 1920 první komunistické strany v Asii. Komunistická strana Indonésie byla založena dokonce ještě před zrodem Komunistické strany Cíny nebo Strany práce ve Vietnamu. Ale v následujícím roce - 1921 - způsobila roztržka mezi musulmanskými a laickými aktivisty, rozkol. Pak v důsledku povstání na Jávě a Sumatře byla v roce 1927 koloniálními úřady zakázána. Tisíce osob bylo deportováno do nehostinných hor írianu a komunističtí vůdcové byli všichni uvězněni ve speciálních táborech.
Nacionalistický protikolonialistický proud se rozvíjel pomaleji. Organizace "Perhimpunan Indonesia", do níž vstoupili četní intelektuálové znásobila kluby rozjímání. V rámci takového klubu v Bandungu se objevil mladý inženýr s výjimečnou lidovou výřečností, který snil o sloučení nacionalismu, islámu a marxismu. Narodil se v roce 1901 v rodině učitele. Pak studoval v Bandungu. Tento nacionalistický aktivista nebyl nikdo jiný, než budoucí "otec nezávislosti" - Achmed Sukarno. Založil v roce 1927 "Persikatan Nasional Indonesia", Národní Indonéskou stranu a sestavil v říjnu 1928 základní heslo "přísahy mládeže" - jedna vlast, jeden národ, jeden jazyk. Ale holandští kolonialisté jej v roce 1929 zatkli. Před soudem, kam se dostavil, vyslovil heslo "Indonésie žaluje". Současně byla rozpuštěna jeho strana.
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2024 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.