Alžírsko 1830 - 1998 VIII.

Podrobnosti

Vytvořeno 31. 3. 2010

Twitter

2. 5. Důsledky - francouzský lid ochuzen a zraněn:  Jestliže koloniální výboj přináší pro Alžírsko integraci do struktur koloniálního vykořist'ování v podřízenosti menšině nově příchozích pokládaných za zástupce Francie, tato přeměna se jen proto ještě neděje ve prospěch francouzského národa. Veřejné výdaje jdoucí k tíži francouzské státní pokladny musí totiž čelit po dobu oněch jedenačtyřiceti let jak válečným výdajům, civilním výdajům pro ministerstva mateřské země (kultury, spravedlnosti, školství, financí), ale také těm, jež jsou určeny, aby hradily alžírský deficit.

Za celé toto období se celková reálná účast francouzského státu na civilních výdajích zvýšila na 192 milionů zlatých franků (asi 2,7 miliard nynějších), z čehož 37 % (71 milionů) bylo věnováno na krytí alžírského deficitu. A přitom se tento deficit neměl snahu snižovat vzhledem ke skutečnosti, že možnosti výběru daní byly postupovány koloniálním podnikům, a také stále většímu rozbíjení zdanitelné alžírské materiální podstaty v důsledku drancování, ničení, převodů vlastnictví, zneužívání ?arabských daní? a trestních opatření činěných vůči zbídačenému národu v takové míře, že ten nemohl platit.

Přínos mateřské země určený k vyrovnání schodku se rovnal 45 % místních zdrojů v roce 1836 (2,5 milionu zlatých franků), a zvýšil se na 59 % těchto zdrojů (3,15 milionů) v roce 1839, na 54 % (8,5 milionů) v roce 1841 a 101 % (12,86 milionů) v roce 1844. V roce 1863 činil 11 % (2 316 000 zlatých franků) v samotných předpokládaných civilních výdajích - čtvrtinu celkových výdajů - což byly neproduktivní výdaje věnované pouze administrativě. Tyto výdaje však představovaly jen malé náklady vedle vojenských výdajů zcela krytých francouzským válečným rozpočtem. V roce 1839 jen samotné úvěry na vojenskou zdravotní službu a na ženijní vojsko (6 893 038 zlatých franků) se rovnaly 80 % celkového civilního rozpočtu a v roce 1863, kdy došlo k útlumu v bojích podobně jako v předchozím roce, celková částka určená pro výdaje armády dosahovala 62 067 553 zlatých franků (asi dnešní jednu miliardu).

Zisky šly koloniálním podnikům, především finančním a obchodním, aniž by obohacovaly nebo vybavovaly Alžírsko jinak, než zaváděním kolonializace a hromaděním zisků z výroby.

Zavedení systému směny hrubých produktů kolonializace, tedy zemědělských za méně než 40 % jejich hodnoty - obilniny vyvážené i v roce 1867 proti dovozu značně malého množství mouky!

 Proti různým jiným dovozům vytvářelo současně s těmito zisky trvalý deficit, řádově 40 až 50 milionů zlatých franků (mezi 20 až 50 % z exportu). Přitom export činil méně než 10 milionů v roce 1850 a zvýšil se na 108 milionů v roce 1864 a na 165 milionů v roce 1872. Dovoz z 50 na 130 a pak na 206 milionů.

 A tento deficit byl rovněž vyrovnáván přínosem z veřejných fondů.

Lidské ztráty postihující především chudší lidové vrstvy, jež nemohly platit v náhradu za ty, které dodávaly armádě v době, kdy vojenská služba trvala sedm let, překročily 200 000 mrtvých během oněch čtyřiceti let. Válka totiž každoročně poutala aspoň do roku 1871 víc než 70 000 vojáků z mateřské země (73 188 z celkového stavu 80 862 v roce 1844, 70 611 z 83 870 v roce 1859, a to byly poměrně klidné roky) a mnohem víc při ofenzívách a povstáních (v letech 1835-1836, 1840-1842, 1845-1846), kdy jich bylo značně nad 100 000. Jeden voják na 30 Alžířanů, včetně žen a dětí. Bylo tomu tak i v letech 1857, 1863-1865 a i v roce 1871 před povstáním, když německá armáda vtrhla do Francie.

Na tyto stavy připadají mrtví v ambulancích a nemocnicích v počtu 125 000. To je více než 3000 ročně (4 %), což se blíží v populaci mladých dospělých, fyzicky ?schopných? mužů, dvojnásobku průměrné míry civilních úmrtí v té době. Při úmrtnosti 1 % ze stavu let klidných (tedy v letech 1861-1863), nebo 2 % (v letech 18521853), se dosahuje 4 % v roce 1847, 5 % v roce 1838, 10 % v letech 1832-1833 nebo v letech 1836-1837, 14 % (9 587) a 12 % (7 802) v letech 1840 a 1841, na začátku války proti Abdelkaderovi a stejně tolik v letech 1851 a 1857 během vojenských tažení proti Kabylii v roce 1859 a 1871. To znamená, že víc než 100 000 těchto mrtvých bylo přímými obět'mi války. Počet zabitých v boji, pokud je uváděn (254 v Macta v roce 1835, ?stovky? v Tafna v roce 1836, v Mitidja dne 21. listopadu  1839, v sedle Mouzaia dne 12. května a 15. června 1840 v Sidi Brahim v roce 1845, celá kolona Beaupretre v roce 1864) je často vyšší, málokdy nižší než polovina raněných. Překračuje ještě víc počet těch, kteří zemřeli na svá zranění v nemocnicích. To umožňuje přiblížit se k celkovým ztrátám.

Nakonec zbývá dodat, že mezi generály armády v Alžírsku figuruje Cavaignac, který po návratu do Francie řídil vražednou represi červnových dnů 1848, a Saint-Arnaud, organizátor 2. prosince 1851 a následné represe.

• < Předchozí
• Další >