Antikomunistická genocida v Indonésii III.

Podrobnosti

Vytvořeno 24. 8. 2009

Twitter

Holandští kolonialisté chtěli využít situace a náhle zajali Sukarna i jeho vládu. Spojené státy uklidněné vítězstvím vojenské antikomunistické akce a jinak velmi znepokojeni příchodem Mao Ce-tunga k moci v Číně, vnutili Nizozemsku dohody Kulatého stolu podepsané v Haagu v listopadu 1949. A tak američtí imperialisté, nemuseli již vůbec nic dělat z obavy, co by mohlo vrhnout Indonésany do tábora komunistů. V té době se z kapitalistické strany ochotně připomínala teorie domin, jako konkrétní hrozba tížící ce­lou Asii.

"Spojené státy Indonésie" uvolnily tedy místo "Sjednocené re­publice Indonésie". Jejím prezidentem se okamžitě stal Achmed Sukarno. Byl nastolen parlamentní režim i když prezident byl spíš stoupencem jediné strany. Tento bouřlivý režim udolal šest vlád za sedm let.

Během tohoto období udělil indonéský stát angloamerickým mo­nopolům možnost těžby z Indonéských ropných vrtů. Společnost Shell, Standard Oil a Caltex ovládaly na účet západních impcnalistických ekonomií, hlavně amerických a britských, bohatá ložiska bývalé holandské kolonie. Kompradorská buržoazie a Indonéské byrokratické kapitalistické prvky doznaly tehdy prudký rozvoj na základě mezinárodní korupce.

Tyto privilegované společenské vrstvy představovali vyšší dů­stojníci armády, zatímco komunisté se opírali o nejchudší třídy ve městech a v menší míře i na venkově. Sukarno zůstal živým sym­bolem nezávislosti a snažil se urovnat antagonistické rozpory mezi jedněmi i druhými.

Dne 17. října 1950, plukovník Nasution, velitel vrchního velení Indonéské armády - vyvolal ozbrojený puč, aby se uchopil moci. Ale prezident tehdy podporovaný částí důstojníků a armádou ovlivně­nými ještě jeho nacionalistickou minulostí dovedl tuto snahu potla­čit. Odvolal Nasutiona, ale neprovedl vůči němu žádný přísný po­stih. Sukarno byl aktivně podporován stranou P.N.I, kterou vytvořil a která představovala především protiimperialistickou národní bur­žoazii. Rovněž komunisté jej podpořili.

Objevily se nové vojenské pokusy, zvláště 17. října 1952 s cílem přinutit prezidenta, aby rozpustil Parlament, ale nikdy pučisté neu­spěli vzhledem k rozporům mezi nimi.

V  té době Sukarno změnil směr své zahraniční politiky a posí­lil své přátelské vztahy se SSSR a lidovou Čínou. Pochopil, že Spojené státy podporovaly Indonéskou armádu proti včtšmč národa. Od července 1953 do července 1955 ministerský předse­da Sastroamidjojo zkonkretizoval sbližování s těmito socialistic­kými zeměmi.

V  dubnu 1955 byl přijat statut týkající se Číňanů bydlících v In­donésii. Toto opatření se zasloužilo o čelní útok proti již starému rasismu, který se nikdy nepodařilo odstranit. Kompradorská buržo­azie trpěla obchodní konkurencí některých velmi bohatých Číňanů, kteří sami měli obchodní vztahy se západními zeměmi. Z toho vy­plývala rivalita, která se snadno obracela v rasismus.

V tom samém období se konala ona slavná afroasijská konference v Bandungu, jejíž světový ohlas byl značný. Zúčastnilo se jí 29 afroasijských států, čímž potvrdily probuzení třetího světa. Vý­znamné místo zde zaujaly osobnosti mezinárodního věhlasu jako Pandit Nehru nebo ministerský předseda Čou-en-lai. Prezident Sukarno zde získal na prestiži ve vztahu k africkým a asijským ze­mím. Úspěch tohoto planetárního shromáždění ale znepokojil jak Spojené státy, tak i země západní Evropy i SSSR, který zde za těchto okolností nehrál žádnou roli.

• < Předchozí
• Další >