Antikomunistická genocida v Indonésii IV.

Podrobnosti

Vytvořeno 27. 8. 2009

Twitter

Indonéský prezident vykonal v listopadu 1956 dlouhou cestu do SSSR a pak do lidové Číny. Generálové opět začali své rebelské akce. Sukarno souhlasil z opětným předáním funkcí šéfa vrchního velení pozemní armády generálu Nasutionovi. Tento důstojník dosud věrný Sukarnovi zvládl občanskou válku, která hrozila vypuknout, kde rebelující vojáci byli téměř otevřeně podporováni Američany.

Od února 1957 hlava státu rozhodla opustit cestu západní demo­kracie a nahradit ji koncepcí, kterou živil po celou dobu - "řízenou demokracií". To byl konkrétní projev širokého populistického proudu. To byl ve skutečnosti výsledek momentálního sblížení mezi ním a velitelem hlavního štábu armády, generálem Nasutionem. Bylo to ale s konečnou platností až v roce 1959, kdy nařídil roz­puštění ústavního shromáždění, které fungovalo od roku 1956. Otázka, zda Indonésie bude státem založeným na islámu nebo na "zásadách Panča šila" nebyla dosud vyřešena.

Když Sukarno postupoval tímto způsobem, opět nabral politickou iniciativu. Dal zakázat politické strany, které podpořily vojenskou vzpouru. Propagoval nyní Nasakom, to jest jednotu tří velkých ide­ologických proudů přítomných v lidových vrstvách: nacionalismus, náboženství a komunismus.

V roce 1961 se Indonéská komunistická strana se svými třemi miliony členů stala kvantitativně značnou silou. Měla větší vliv v politice než v armádě. Bez jakéhokoliv vyzbrojení byla vůči reakční armádě, která byla značně posílena dodávkami sovětských zbraní, v nevýhodě. Ostatně v té době Sukarno nahradil generála Nasutíona jiným důstojníkem, generálem Yanim.

Když se Indonésie rozhodla znovu získat své území na západním Irianu dosud obsazené holandskými kolonialisty, SSSRji podpořil.

Tehdy ze strachu, aby se nepřiklonila do socialistického tábora, Spojené státy přinutily Nizozemí, aby přijalo dojednané řešení. Do­hody byly podepsány v měsíci srpnu 1962. Současně s tím američtí imperialisté nabídli Indonésii ekonomickou podporu.

Ale v prosinci 1962 situace v Malajsii destabilizovala znovu celý región Kalimantanu. Anglie a Spojené státy na jedné straně, Indo­nésie na druhé straně, podporovaly opačné tábory. Sukarno a Indo­néská armáda i přes to, že byla prostoupena americkými agentv, podpořili národní boj lidu severního Bornea. Nakonec Američané zapojení do operací ve Vietnamu, považovali za moudřejší se z malajsijské operace stáhnout.

V roce 1964 se Sukarno obořil na Washington a prohlásil otevře­ně: ?K čertu s vaší pomocí!"

Urychlila se jeho politická linie ?socialismu po Indonésku". Sblí­žil se s lidovou Čínou. Uvažoval dokonce o vystoupení Indonésie z OSN a chtěl navrhnout její nahrazení organizací Nových sil na vzestupu (NEFOS) Přirozeně Peking, který stále ještě nedisponoval čínským křeslem v této mezinárodní organizaci, podporoval bezvý­hradně stanovisko Sukarnovo.

Ze strany Číny zaujala Komunistická strana Indonésie příznivou pozici ve prospěch Komunistické strany Číny v ideologickém sporu s Komunistickou stranou Sovětského svazu. Současně rozvířila propagační kampaň proti Indonéským byrokratickým kapitalistům.

Ale vnitřní situace země začala být opět napjatá. Prudké boje po­stavily bezzemky proti majitelům pozemků zvláště na ostrově Jávě. Jednotné sdružení Nasakom založené Sukarnem se rozpadalo. Ko­munisté se postavili na odpor majitelům pozemků a celým frakcím Indonéské nacionalistické strany, jež měly podporu armády.

Komunistická strana Indonésie se cítila v nepříznivé pozici a tak se rozhodla ustát v akcích chudých venkovanů. Obzvlášť, když zís­kala od šéfa státu zákaz notorických antikomunistických hnutí, jako Manikebu a Murba. Spolupráce mezi Sukarnem a komunisty pokra­čovala bez větší roztržky. Prezident si zachoval postoj směřující k usmíření všech společenských sil v armádě. Ve skutečnosti to byl jen sen, který se vysvětloval jeho vášnivé přání popřít zásadu tříd­ního boje. To jakoby uvěřil v kvadraturu kruhu.

• < Předchozí
• Další >