Od doby vyhlášení nezávislosti východního Timoru Fretilinem, uznalo jeho svrchovanost několik států. Čína, Vietnam a několik dalších asijských a afrických zemí, bývalých kolonií Portugalska. Ministr zahraničních věcí vlády v Dili, José Ramos Horta, odjel 4. prosince 1975 na turné po světě s cílem získat diplomatickou podporu světa v případě, že by indonéští fašisté zahájili proti jeho zemi vojenskou agresi s cílem ji anektovat.
Události jej však brzy zaskočily a na druhý den po invazi Abri a útoku proti Dili mohl jen přijmout pozvání Rady bezpečnosti OSN na 15. prosince, aby zde předložil stanovisko své vlády. Tato mezinárodní organizace, když vyslechla také zástupce Indonésie a Portugalska, jednomyslně 22. prosince 1975 odhlasovala rezoluci číslo 384, žádající "...okamžité stažení Indonéských ozbrojených sil z východního Timoru." Rezoluce rovněž požadovala po portugalské vládě (jakožto správní mocnosti), aby "...plně spolupracovala s Organizací spojených národů, a umožnila východnímu Timoru volně vykonávat své právo na sebeurčení". Text Rady bezpečnosti obsahoval i další ustanovení a rozhodnutí nakloněná požadavkům formulovaným mladou timorskou vládou. Zvláštní zástupec OSN měl být vyslán přímo na místo a generální sekretář byl pověřen. aby sledoval uplatnění přijaté rezoluce.
Djakartská vláda se postavila proti rozhodnutím Rady bezpečnosti, přičemž uváděla nepodložené a klamné záminky. Fašistická agrese pokračovala a jedině rozhodný odpor Falintilu zpomaloval její postup.
Bylo třeba počkat až do 24. dubna 1976, aby Rada bezpečnosti, jsouce znova v rukou několika zemí Třetího světa, opakovala svůj výslovný příkaz Indonésii - stáhnout se z východního Timoru a uznat lidu této země jeho právo na sebeurčení. Tato usnesení se míjela cílem a tak neměla cenu ani papíru na kterém byla zaznamenána. Ostatně Spojené státy a Japonsko se začaly v této záležitosti odmaskovávat, když odmítly hlasovat pro novou deklaraci.
V letech 1988 a 1991 sjednotila další rozhodnutí většinu západních oficiálních míst. Evropský parlament, na návrh Portugalska, odhlasoval rezoluci odsuzující obsazení východního Timoru Indonésií. Ale bylo to jen plácnutí do vody, po kterém nic nenásledovalo.
Zjevný neúspěch všech těchto prohlášení je nutné připsat na vrub mezinárodním organizacím. OSN, Radě bezpečnosti. Výboru OSN pro dekolonizaci, Evropskému parlamentu. Všechny se vyvarovaly toho, aby rozhodly o vojenské intervenci nebo o embargu vůči agresoru. Nepomohly tak znovu nastolit zákonnost ve východním Timoru.
Spojené státy americké, supervelmoc přisvojující si úlohu celosvětového četníka, trvale, tajně i přímo, podporovaly vládu odsuzované země. Není divu, když tam u moci měly svého komplice - generála Suharta.
Při svém pobytu v Paříži, po vážných událostech v Dili v listopadu 1991, dokázal José Ramos Hortas, zástupce Národního výboru timorskčho odporu, oprávněnost přísné kritiky vůči Mezinárodnímu společenství. "Naší tragedií je," řekl, "že jsme malou zemí ztracenou v koutě jihovýchodní Asie." Za přítomnosti paní Daniellc Mit-terandovč, manželky prezidenta Francouzské republiky, uspořádal tiskovou konferenci v rámci nadace "France-Liberté". (na které se nedovolával marxismu), aby připomenul poslední návrhy Fretilinu:
"Jednání s Indonésií pod záštitou OSN bez jakýchkoliv podmínek." Požadoval "...aby všichni členové EHS se připojili k Portugalsku a požadovali novou schůzku Rady bezpečnosti", a dále, "...aby země prodávající zbraně Indonésii (obzvlášť Velká Británie) rozhodly o okamžitém embargu".
Jeho poslední dvě slova byla: ?Pomozte nám!"
Na posledních řádcích bohatého díla s nevyvratitelnou dokumentací "Východní Timor - zapomenutá genocida - Právo jednoho národa a státní důvody" Gabriel Defcrt v roce 1992 napsal: "Pokud respektování určitého textu bude záviset výlučně na zájmech, jež jsou ve hře, pak lze zajisté nadále tvrdit, že Irák nesmí považovat Kuvajt za součást svého území, zatímco Indonésie se může bez obtíží zmocnit východního Timoru. Potíže ale budeme mít, jestliže připustíme jinou zákonnost než tu, při níž se prosazuje síla v řešení mezinárodních sporů." A Bili Clinton? Ten klidně může hrozit Iráku "strategickým nebo dokonce jaderným úderem", jak to každodenně činil v době od ledna do února 1998.
Aniž by si kdokoliv mohl dovolit nás obviňovat z antisemitismu, je na místě odsouzení politiky Nctanjahua, bývalého šéfa izraelského státu, vůči Palestincům. Přitom je jeho politika charakteristická systematickým odmítáním rozhodnutí OSN. A žádná západní zemč nerozhodla o sebemenší sankci, či uvalení embarga.
Existuje zde dvojí metr. Jeden pro země, které se nepodřizují he-gemonické vůli americké supervelmoci a jejích komplicům, a druhý pro ty ostatní.
Pro většinu malých a chudých národů se stejně kapitalismus jako i kolonialismus, stal již dávno peklem na zemi.
Závěrem lze říci, že oněch 350 000 až 400 000 obětí vyhubených na východním Timoru od roku 1975 dosvědčuje naprosto jednoznačně, že "Kniha kapitalismu" je zkrátka a dobře "knihou černou".
Jacques Jurquet
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2024 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.