Přes islámský terorismus k přizpůsobení (1980-1998) I.

Podrobnosti

Vytvořeno 4. 6. 2010

Twitter

Výrobní síly vytvořené pro alžírské národní potřeby poskytovaly čtyřikrát více pracovních příležitostí než před nezávislostí. Na cestě vytváření široce integrované struktury a otevřením se směrem k "trhu" se ale počínaje lety 1978-1980 neutralizuje, než se stane sterilním a rozrušeným. Znova je nabourávána struktura alžírské společnosti. Během oněch předchozích osmnácti let, během nichž zůstalo Alžírsko svázáno s mezinárodním kapitalismem pouze směnou 95 až 98 % těžby ropy a plynu proti dovozu (z více než jedné třetiny) hlavně zařízení a přibližně stejného množství surovin a polotovarů, se produkce energie (a to především elektrické) znásobila sedmkrát.

Průmyslová výroba, především státní doznala trojnásobného zvýšení své hodnoty. Z více než poloviny uspokojovala svou vlastní spotřebu v zemědělství, stavebnictví i spotřebního zboží. Hodnota zemědělské produkce i přes pokles produkce vína, když se jí uzavřel její subvencovaný trh, zůstala stabilní, ale pro obyvatelstvo se ceny i přes rostoucí požadavky téměř zdvojnásobily. Vývoz ropy (8 miliard dolarů) činil jen 15% hrubého domácího produktu. Od dosažení nezávislosti se zčtyřnásobil. Hrubý domácí produkt byl na jednoho obyvatele 2,3krát větší než v Tunisu a 4krát větší než v Maroku. Rozdělení jeho tvorby, plánované na opětné vytvoření rovnováhy mezi jednotlivými oblastmi i mezi venkovem a městy, pracovními příležitostmi a osídlením, předpokládalo přijetí mimořádných nákladů zvýšených v důsledku požadavků na bydlení a sociální potřeby. Základní školství v rozsahu na 75 % (60 % u děvčat), střední školství na 40 % a vyšší na 25 %.

 Ale s uplatněním klasické zbraně koloniálního ovládnutí, to jest dluhu sjednaného, aby se vyhovělo dovozem nedostatkům vzniklým ze zvýšené poptávky, a aby se udržela "nekonkurenční" výroba s cílem rozdrobit export, se Alžírsko opět otevřelo nadvládě velkého kapitálu. Jeho rekolonizace, která ale již není skutkem státu, prochází přes jeho integraci v podřízeném postavení do "nového světového řádu". Snaha po zvýšení hodnoty exportu příliš nákladným zhodnocováním uhlovodíků (plán "Valhyd") vedl v letech 1978 až 1980 k zahraničnímu zadlužení postupně ve výši 11 až 19 miliard dolarů. Tolerování neoficiálního trhu vzniklého z nedostatků postihujících především zámožné kruhy a tím i čachrování s dinárem, jehož hodnota se narušila, bylo trpěno. Tím spíše, že z toho měly profit vládní kruhy. Urychlilo to i rozložení "Fronty", jež byla u moci, na protichůdné společenské vrstvy, což ji svázalo s buržoazií. Za vlády prezidenta Chadliho zpomalení a pak zastavení produktivních veřejných investic, postupné zvyšování stropu finančního objemu pro soukromé podnikání (kapitalizaci), otevření se (často za mafiánskou provizi) mezinárodnímu kapitálu, připuštění volného obchodu s devizami, "přebudovávání" státních podniků se zaměřením na jejich rentabilitu často na úkor výroby (jako ku příkladu výrobních jednotek, jež vznikly z agrární revoluce), to všechno jen prohloubilo závislost na rodícím se alžírském kapitálu. A ten je samozřejmě svázán se svým zahraničním partnerem. Když se stát stal "rentiérským" a přestal investovat, dosáhl v důsledku prvního poklesu ceny ropy, zvýšení svého dluhu na 25 miliard dolarů v roce 1986. Jeho roční výdaje překročily jeho obchodní přebytek. Přeskupení odsouhlasené v roce 1994 (s platností do roku 1998 a 2002) se dělo výměnou za spinění "podmínek" Mezinárodního měnového fondu - otevření, devalvace, privatizace, liberalizace. Strukturální uzpůsobení trvající již čtyři roky toto zaměření potvrdilo. Usilí "dobrého žáka", ale nezabránilo tomu, aby v zimě 1998 "dobré makro-ekonomické" výsledky nebyly anulovány pádem kursu ropy při souběžném nedostatku nových zdrojů příjmů.

  Důsledky se projevily především v radikálním poklesu produkce, často až o polovinu. Když v osmdesátých letech výroba (vzhledem k zastaralému vybavení a nedostatku prostředků na jeho obnovu) stagnovala, omezila se jen na dovoz surovin a polotovarů. Přitom došlo k oslabení a omezení vnitřního trhu a neschopnosti konkurovat výrobcům ze "Severu".

  A je to v rámci neoliberální logiky, když se zaměstnanost uzpůsobuje tomuto pádu. To mělo za následek, že jen v roce 1997 bylo zrušeno na 300 státních podniků a propuštěno 132 000 pracovníků, kteří rozšířili řady 2 500 000 nezaměstnaných. To je třetina aktivní populace. A tak v důsledku rozkladu struktury alžírské společnosti se v osmdesátých letech podnítila opatření směřující k zamezení jakéhokoliv dělnického odporu a přistoupilo se k podpoře islamistů - článek 120 vnucující odborům směrnice FLN z roku 1982; zákon o rodině z roku 1984; sociální segregace vypuzující z obytných čtvrtí s určitou životní úrovní okrajové lidové živly, jež byly dány takto předhozeny a dány k dispozici islámskému populismu.

• < Předchozí
• Další >